FENOMÉN: NĚKDO JAKO JÁ (95)

Dvojník - někdo, kdo s vámi není pokrevně spřízněn, a přesto se vám podobá jako dvojče. Podle populárního humbuku ho máme někde všichni, i když to není úplně přesné. Pravděpodobnost, že máte někde na planetě dvojníka, je přibližně 135/1, což není zrovna malá pravděpodobnost, ale ani nemožnost. V polovině 80. let začal Jim Boumgarden v Rockfordu ve státě Illinois věřit, že takového dvojníka má a že jeho dvojník možná žije v jeho rodném městě. Začalo to bizarní příhodou na firemním softbalovém zápase v roce 1984. Jim se hry neúčastnil, ale jeho švagr Rick Holder ano. Když šel Rick na pálku, byl zmatený, koho viděl stát na kopci. "Hej, Jime," zakřičel na něj přes 60 metrů, které je dělily. "Co tady sakra děláš? Přivedli tě sem ti kluci jako ringaře?" Nadhazovač neodpověděl, když nadhazoval první nadhoz.

Po zápase Rick Holder přistoupil k muži, o kterém si myslel, že je jeho švagr. Ten vypadal zmateně, když se s ním pokusil navázat rozhovor, a řekl mu: "Spletl jste si ho." Holder se na něj podíval. Teď byl Rick opravdu zmatený. Chvíli si myslel, že celá věc je součástí nějakého promyšleného žertu. Když však o incidentu mluvil se svým švagrem, Jim ho ujistil, že na zápase nebyl. Celé odpoledne neopustil svůj dům.

O pět let později a jen o pár kilometrů dál vycházel Jimův otec Ernie z ordinace svého lékaře, když si svého syna všiml na druhé straně parkoviště. Ernie zavolal Jimovo jméno, ale nedostal žádnou odpověď, protože Jim nasedl do auta a odjel. Ernie si pomyslel, že syn jeho volání přes hluk dopravy nejspíš neslyšel, ale pak si všiml něčeho zvláštního. Auto, které Jim řídil, bylo správné značky a modelu, ale mělo trochu jinou barvu. Zmatený Ernie zavolal svému synovi, aby se o incidentu dozvěděl. Jim přísahal, že ten den nebyl nikde poblíž lékařské ordinace.

Tyto dva incidenty, posuzované izolovaně, za moc nestály. K případům záměny identity dochází každý den. Ale čím víc o tom Jim přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že tyto incidenty nebyly ojedinělé. Vzpomínal si na četné případy, kdy k němu v průběhu let přistoupili úplně cizí lidé a navázali rozhovor, jako by byli staří přátelé. Když o tom teď přemýšlel, bylo tu jedno obzvlášť podivné setkání z jeho dětství, na které už dávno zapomněl.

Jim Boumgarden vyrůstal v pohodlném středostavovském domě na předměstí Rockfordu. Rodina, která ho vychovávala, nebyla jeho vlastní. Od útlého věku věděl, že je adoptovaný. Jim se nikdy nesetkal se svou biologickou matkou, která se ho po narození vzdala. Neznal ani její jméno. Totéž platilo o jeho biologickém otci. Jeho totožnost ani okolnosti nebyly známy. Ne že by o tom Jim tolik přemýšlel. Měl rád svou adoptivní rodinu, která se k němu nikdy nechovala jinak, než kdyby byl jejich vlastní. Pokud šlo o Jima, byli jeho rodinou.

Ale co ta příhoda z dětství, na kterou si právě teď vzpomněl? Stalo se to v létě jeho jedenácti let, když byl na návštěvě u svých adoptivních prarodičů v Rochelle ve státě Illinois. Přistoupila k němu skupinka dětí, které si mezi sebou házely baseballovým míčkem, a požádaly ho, aby se k nim připojil a zahrál si s nimi. Nebylo na tom nic divného, až na to, že se děti chovaly, jako by ho už znaly. Pořád mu říkaly "Billy". Když jim řekl, že se jmenuje Jim, rozesmály se, jako by právě řekl ten nejvtipnější vtip. Pak jim došlo, že to myslí vážně, a smích je přešel. Vypadali zmateně. "No tak, kluci," řekl jeden z nich, když odcházeli, "Billy se chová divně." "No tak, kluci," řekl jeden z nich.

Jim na tu příhodu už léta nepomyslel. Odložil si ji do ústraní. Dokončil střední školu, sloužil ve Vietnamu, vrátil se domů a oženil se se svou láskou Cindy Holderovou. To bylo v roce 1978. Manželé se usadili nedaleko Rockfordu a vychovali dvě děti, Rebeccu a Jamese juniora. Po celou dobu se Jim stále setkával s podivnými lidmi, kteří jako by ho znali. Vždycky odcházel v rozpacích a říkal si, že se s nimi už musel setkat a nějak zapomněl jejich jména a tváře.

Ale pak přišla ta událost na Štědrý den roku 1991.

Jim a Cindy zrovna jeli do mini marketu asi pět bloků od jejich domu. Byli zde pravidelnými zákazníky a většinu personálu znali jménem. Určitě znali i pokladní Sherli Herlienovou, která je vždy sluníčkově pozdravila. Dnes si Sherli vzala zrovna volno a pracovala na jedné z pokladen na sváteční směně. Když se Jim a Cindy přiblížili k její pokladně, usmála se a zeptala se Jima, jestli na něco nezapomněl. Když viděla jeho zmatený výraz, řekla, že se ptá jen proto, že ho právě obsluhovala, a ne před pěti minutami.

Teď byl Jim opravdu zmatený. Požádal Sherli, aby mu vysvětlila, co tím myslí. Řekla, že před pěti minutami obsluhovala zákazníka, který chodil, mluvil a měl stejné způsoby chování jako Jim. Když o tom ale teď přemýšlela, ten muž byl jinak oblečený. "Nebyl jste to vy?" zeptala se se svraštělým obočím. Jim ji ujistil, že ne. Teprve před chvílí přišel do obchodu. O tři týdny později byla Jimova žena Cindy na návštěvě u manželovy babičky, když se zmínila o incidentu v obchodě s potravinami a dodala, že to byl jen poslední z dlouhé řady podivných příhod, které se týkaly někoho, kdo byl zřejmě mrtvým dvojníkem jejího manžela. Jim podle ní dospěl k závěru, že musí mít dvojníka, který žije přímo tady v Rockfordu. Stará žena se v tu chvíli podivně ztišila. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. "Sophie?" "Co se děje?" zeptala se Cindy. "Vypadáš..."

"Měla bys něco vědět," přerušila ji stařena.

Teď už byla záhada vyřešena. Podle Sophie měl Jim dvojče, což mu jeho adoptivní rodiče zatajili, protože se domnívali, že by mu to způsobilo zbytečné rozčilení. Když Jima adoptovali, o dvojčeti jim neřekli. Kdyby to věděli, vzali by si oba chlapce. Pokud věděli, dítě bylo posláno do jiné rodiny, někam do Illinois. Jimův otec Ernie jí přísahal mlčenlivost, ale Ernie před několika měsíci zemřel, takže měla pocit, že teď může říct, co ví. Je přirozeným lidským instinktem chtít znát své zázemí a rodinnou historii. Zvláště naléhavé je to u adoptovaných dětí. Mnoho z nich se po dosažení plnoletosti vydává na cestu za vypátráním své biologické rodiny. Jim Boumgarden mezi ně nikdy nepatřil.
Ale zjištění, že má bratra dvojče, všechno změnilo.

Jim začal pátrat po svém původu a snažil se zjistit podrobnosti o své biologické rodině. Adopční agentura mu příliš nepomohla. Bez soudního příkazu mu neumožnili nahlédnout do adopčních spisů. Jimovi se však podařilo získat jednu užitečnou informaci. Dozvěděl se, že měl bratrance, který se utopil, když mu bylo čtrnáct let. To mu posloužilo jako katalyzátor. Při procházení starých novin v místní knihovně nakonec narazil na článek z roku 1945, který tuto tragédii dokumentoval. To mu dalo příjmení Hieronimus. Bylo natolik neobvyklé, že v telefonním seznamu byl jen jeden záznam, žena jménem Myrtle Hieronimusová. Bydlela jen dvacet kilometrů odtud.

Ukázalo se, že Myrtle je teta Jima Boumgaardena, mladší sestra jeho rodné matky. Jeho matka se jmenovala Hazel. Bohužel zemřela o tři roky dříve. Ke shledání matky a dítěte nedojde. Ani Myrtle nemohla poskytnout žádné podrobnosti o jeho bratrovi-dvojčeti. Podle jejích slov se Hazel s rodinou před lety rozešla. Rodina ani nevěděla, že porodila dvojčata nebo že je dala k adopci. Jimovi však řekla, že má sestru, která se narodila v nemocnici svatého Antonína v říjnu nebo listopadu 1945.

Setkání s tetou přineslo několik odpovědí, ale ne ty, které by Jim chtěl vyřešit nejvíc. Kdo byl "Billy"? Kde se nacházel? Jak by ho mohl Jim vypátrat a konečně se znovu setkat se svým dvojčetem? Toho odpoledne navštívil rodinný pozemek své rodné matky a položil květiny na její hrob. Dozvěděl se, že se za svobodna jmenovala Hazel Georgetta DeBauferová a že se provdala za muže jménem Carner, ačkoli to nebyl jeho otec. Když tam stál a díval se na matčin náhrobek, obnovil své odhodlání vypátrat své sourozence.

V agentuře pro adopci Jim opět narazil na zeď. Musel se vydat právní cestou a požádat o soudní příkaz. Naštěstí sympatický soudce souhlasil, že proces urychlí v jeho prospěch. Souhlasil, že se spojí se svou biologickou nevlastní sestrou a řekne jí o svém pátrání. Bylo by pak na ní, aby se rozhodla, zda se s ním chce setkat. Sedmačtyřicetiletá Judy Sullivanová byla překvapená a zároveň potěšená, když se dozvěděla, že má bratra. Následujícího dne se oba setkali při emotivním setkání.

Jim nejenže vypátral svou sestru, ale při pátrání po svém dvojčeti získal nového spojence. V průběhu následujícího roku spolu s Judy zjistili další informace o nepolapitelném "Billym". Dozvěděli se, že se s Jimem narodili 29. března 1947 v nemocnici Armády spásy v okrese Cook ve státě Illinois. Zjistili, že ho adoptovala rodina v Rochelle ve státě Illinois. Když už se zdálo, že v pátrání pokročili, došlo k tragédii. James Ernest "Jim" Boumgarden náhle zemřel 25. července 1994, rok po shledání s Judy. Bylo mu pouhých 47 let.

Jimovou nečekanou smrtí pátrání po "Billym" neskončilo. Judy a Jimův syn James mladší jsou nadále odhodláni pátrat po nepolapitelném dvojčeti. Jejich pátrání se zatím nesetkalo s úspěchem. To je samo o sobě záhadou. Rockford je město s téměř 150 000 obyvateli, velké, ale v žádném případě ne metropole. Jak je možné, že se mezi jeho obyvateli může člověk tak důkladně ztratit, přestože se ho snaží najít? Jak je to možné, když bylo zaznamenáno tolik náhodných pozorování tohoto jedince? Jednoho dne možná budeme znát odpovědi.

-pokračování-