FENOMÉN: KRVAVÁ HORA (114)

Všichni jsme slyšeli o nehodě v Djatlovském průsmyku, tragické a nevysvětlitelné katastrofě, která v roce 1959 stála život devět zkušených turistů na Urale. Víte ale, že podobná tragédie, navíc nedávná, se stala také v Rusku? Stala se v roce 1993 v pohoří Chamar-Daban na jihu Sibiře. Na tuto nešťastnou cestu se vydalo sedm turistů a jen jeden z nich se z divočiny dostal živý. Její příběh byl plný hrůzy. Chamar-Daban je drsně krásné pohoří v Burjatsku v Irkutské oblasti. Není to místo, které byste chtěli navštívit uprostřed ruské zimy, ale v letních měsících je oblíbeným turistickým cílem, který si oblíbili turisté pro jeho rozmanitost tras, některé středně náročné, jiné náročnější. Ljudmila Korovina se svou skupinou se zde vydala na jednu z náročnějších tras.

Ludmile bylo 41 let a její vrstevníci a studenti ji velmi obdivovali a považovali ji za „mistryni“ divočiny. Byla známá svým nesmlouvavým přístupem a rázným chováním. Každý student, který se neřídil jejími pokyny, se rychle ocitl na ostrém konci jejího jazyka. Ale ti, kteří s Ludmilou trénovali, ti, kteří s ní chodili, by to jinak nechtěli. Její ostré chování mělo svůj důvod. Jak často říkala svým studentům, divočina není místo pro lehkomyslné. Chyba by tu mohla snadno znamenat katastrofu.

V létě roku 1993 plánovala Ludmila Korovinová se šesti svými nejlepšími studenty výlet do Chamar-Dabanu. Byla to oblast, kterou dobře znala, oblast, kterou už mnohokrát prošla. Několik předchozích měsíců připravovala skupinu na náročnou túru. Během té doby se skupina sblížila a vytvořila si silný pocit kamarádství. K Ludmile se na cestě připojil třiadvacetiletý Aleksander Krysin, pro své přátele a rodinu známý jako Saša. Ludmila znala Sašu od dětství a měla ho obzvlášť ráda, považovala ho téměř za syna. Zbytek výpravy tvořili čtyřiadvacetiletá Taťjana Filipenko, devatenáctiletý Denis Švačkin, sedmnáctiletá Valentina Utočenko, šestnáctiletá Viktorija Zalešová a nejmladší ze skupiny, patnáctiletý Timur Bapanov.

Bylo 2. srpna 1993, když skupina dorazila do města Murino na úpatí horského masivu. Vzrušení bylo veliké, mladí turisté si chtěli vysloužit ostruhy na náročných stezkách, které je čekaly. Po tomto výletě se mohli zcela oprávněně nazývat mistry svého řemesla. Počasí jim přálo a na dobu jejich pobytu byla předpovídána slunečná obloha. Ten den se na stezky vydaly tři turistické skupiny, jednu z nich vedla Ludmilina dcera Natalia. Jejich dvě skupiny se plánovaly setkat 5. srpna, kdy se jejich trasy protnou. Předtím je čekaly tři dny navigace, tři dny soupeření s přírodou za dobrého počasí a s nádhernou scenérií všude kolem. Pro dychtivé mladé turisty to nemohlo být lepší. První dva dny výletu proběhly ještě lépe, než bylo plánováno.

Skupina dosáhla dobrého času na vrchol Retranslyator Peak, přičemž se hodně přemáhala. Sestup však už tak hladce neprobíhal. Počasí se otočilo a rozpoutalo liják, který se vysmíval předpovědi. Turisté byli brzy promočení na kůži a tížila je promočená výstroj. Bylo jen jedno řešení. Ludmila zavelela k zastavení a řekla jim, aby se na noc utábořili. Místo, které Ludmila vybrala, se nacházelo na otevřené planině bez úkrytu. Turisté tak byli vystaveni živlům, ale byli prostě příliš vyčerpaní na to, aby pokračovali dál, i když měli na dohled stromořadí vzdálené sotva kilometr. Strávili by nepříjemnou noc pod širým nebem, neschopni ani rozdělat oheň pro vlhké podpal. Přesto byli v dobré náladě. Měli dobrý čas a očekávali, že na místo setkání s Natalií dorazí s předstihem.

Nálada se ještě více zlepšila následujícího rána, kdy se počasí zlomilo. Rozdělali oheň a připravili snídani. Pak si naložili věci a znovu vyrazili na cestu. Ludmilina skupina však ten den na setkání s Natalií nedorazila. Natalia počkala hodinu a pak se vydala na cestu. Vlastně ji to ani moc neznepokojovalo. Nikdo neznal tyto hory lépe než její matka. Usoudila, že je musela zdržet bouře. Pravda byla bohužel mnohem horší, horší, než si kdy dokázala představit. Desátého srpna sjížděla skupina kajakářů řeku na úpatí pohoří Chamar-Daban. Pádlovali po klidném úseku vody, když vtom něco zahlédli mezi stromy. Ke svému překvapení zjistili, že je to osamělá dívka, která na ně zírala z úkrytu listí. Co tady dělala? Ztratila se? Kajakáři se rozhodli to zjistit.

Vytáhli lodě na břeh řeky a přiblížili se k dívce. Když se přiblížili, všimli si, že vypadá vyděšeně. Na tváři a ve vlasech měla něco rozmazaného. Vypadalo to jako zaschlá krev. Zeptali se, kdo je a co dělá tady, tak daleko od civilizace. Slabým hlasem řekla, že se jmenuje Valentina Utochenko a že byla na túře v horách se šesti přáteli. Na otázku, kde jsou její přátelé, dostala hysterický záchvat. Její vyprávění nedávalo smysl. Kajakáři se rozhodli, že ji odvezou na policejní stanici v Murinu. Celý příběh toho, co se toho dne v pohoří Chamar-Daban stalo, se bude vyprávět až za několik let. I tehdy se některé prvky příběhu vzpíraly vysvětlení. Prozatím se policie musela spokojit s tím, co jí byla Valentina Utočenková schopna říct. Dívka byla hysterická, její vyprávění přerušovaly záchvaty vzlyků, detaily jejího příběhu byly matoucí a děsivé zároveň.

Podle Valentiny se skupina toho rána po snídani utábořila a vydala se dolů z hory. Šli po stezce v jednom šiku a Saša, nejzkušenější turista, kromě Ludmily, šla v závěsu. Ušli sotva kilometr, když Saša začal křičet. Valentina se polekaně otočila směrem ke zvuku. Saša se škrábal na krku, oči měl vypoulené, z úst mu crčela pěna, z nosu, očí a uší mu tekla krev. Ludmila v čele kolony mu běžela na pomoc a křičela na ostatní, ať jdou dál. Než k němu Ludmila dorazila, Saša se svíjel v křečích na zemi. Ta okamžitě padla na kolena a začala provádět resuscitaci. Pak její výkřiky uslyšel i zbytek skupiny. Měla stejné příznaky jako Saša, pěnu u úst, z nosu, očí a uší jí tekla krev. Pak se začala prudce zmítat v křečích, než se zhroutila na zem vedle Saši.

Kdyby se zbytek skupiny řídil Ludmiliným příkazem a pokračoval v chůzi, někteří, možná všichni, by možná přežili. Ale tohle pevně semknutá jednotka nikdy nehodlala opustit své padlé kamarády na hoře. Taťána došla k Ludmile a Sašovi jako první. Sotva na ně položila ruku, zhroutila se a chytila se za krk. Snažila se dýchat. Pak se doplazila k nedaleké skále a začala si o ni mlátit hlavou, až jí tekla krev. Teprve teď ostatní turisté ztratili nervy. Viktorie a Timur se rozběhli pryč. Denis se rozběhl a schoval se za skálu. Co se týče Valentiny, ta zůstala stát jako přimražená. Právě viděla, jak tři z jejích nejbližších přátel zemřeli tím nejstrašnějším možným způsobem. Její mozek se snažil dát tomu masakru smysl.

Z nečinnosti Valentinu vytrhl až křik. Viktorie a Timur se zhroutili na cestu a svíjeli se v agónii, drápali se pod krkem a na oblečení. Denis upadl a ležel v křečích na zemi. Instinkt Valentině velel utéct a ona ho uposlechla a při sprintu do bezpečí přeskočila padlé kamarády. Netušila, co její přátele zabilo, ani proč byla ušetřena. Věděla jen, že pokud tu zůstane, zemře. Valentina strávila tu noc ve stanu pod ochranou stromů. Ačkoli byla hluboce traumatizovaná, únava ji přemohla a ona usnula. Denní světlo však přineslo nové dilema. Uvízla na úbočí hory, několik dní chůze od bezpečí. Pokračovat dál bez jídla a zásob znamenalo jistou smrt. Věci, které potřebovala, však byly uloženy v batohu jejích mrtvých kolegů. Měla tedy před sebou těžkou volbu. Mohla se vrátit na místo a získat potřebné zásoby a riskovat tak strašlivou smrt, jakou utrpěli její přátelé, nebo pokračovat dál a čelit jisté smrti vystavením a vyhladověním. Nakonec to nebyla vůbec žádná volba. Musela se vrátit.

Lze si jen představit, jak se tato odvážná teenagerka bála, když stoupala po cestě zpět k místu, kde leželi její přátelé. Pohled na jejich mrtvá těla s obličeji zkřivenými do groteskních posmrtných masek musel být otřesný. Pak tu byla všudypřítomná hrozba, že se k nim může kdykoli přidat. Valentina rychle prohrabávala batohy a shromažďovala potřebné zásoby. Pak se vydala zpátky dolů z hory po soustavě energetických sloupů v domnění, že ji přivedou zpět do civilizace. Byla čtyři dny sama v divočině, než ji kajakáři našli. Mnohé z těchto podrobností se objevily až později, když Valentina pomalu sbírala sílu vyprávět o svém hrůzném zážitku. Prozatím policie věděla jen to, že na hoře mají šest těl. Přesto jim nevysvětlitelně trvalo dva týdny, než mrtvoly vyzvedli. Instrukce, které byla Valentina schopna poskytnout, byly přinejlepším kusé. Dne 26. srpna, po dvou dnech pátrací akce, pátrací a záchranný vrtulník zahlédl těla ze vzduchu. Byla převezena do márnice, kde pitva odhalila, že až na jednoho zemřela na podchlazení. Jedinou výjimkou byla Ludmila, která utrpěla infarkt.

Koroner také zaznamenal pohmožděniny na plicích a známky podvýživy, které mohly přispět k jejich smrti. Jedna věc v této zprávě nápadně chyběla, vysvětlení příznaků, které Valentina popsala - pěna u úst, krvácející otvory. Toto opomenutí bylo po léta potravou pro konspirační teoretiky. Pro tuto tragédii bylo navrženo několik vysvětlení. Některá z nich, jako například představa posedlosti démony nebo obvyklé tvrzení konspiračních teoretiků o účasti mimozemšťanů, lze snadno vyloučit -zůstávají nám tři možnosti, z nichž každá má svá vlastní slabá místa. První teorie předpokládá, že skupina požila toxin ze vzduchu, nejspíše chemickou zbraň testovanou armádou. Mrtví turisté dostali plíce této látky, zatímco Valentina, která se nacházela blízko čela kolony, nedostala žádnou nebo jen velmi málo, a proto přežila. Když se druhý den vrátila na místo, jed se rozptýlil.

Tato myšlenka má mnoho výhod. Křeče a pěna u úst jsou slučitelné s vystavením nervově paralytické látce, stejně jako prasknutí malých cév. Častým příznakem jsou také modřiny zjištěné na plicích obětí. Nervově paralytické látky mohou navíc vyvolat srdeční infarkt, což Ludmilu zabilo. Za zmínku stojí i to, že jako příčina smrti ostatních obětí bylo uvedeno podchlazení. Oběti nebyly přímo usmrceny, ale upadly do bezvědomí nebo kómatu a podlehly živlu. I to by mohlo odpovídat chemické zbrani. Tato teorie však není bez problémů. Rusko je obrovská země s rozsáhlými pásy země bez lidských obydlí v délce tisíců kilometrů. Pokud by armáda chtěla testovat chemickou zbraň, byla by taková lokalita ideální. Proč by tedy prováděla test v oblíbené turistické destinaci na vrcholu léta a vystavovala tak riziku tisíce civilistů? To nedává smysl.

Varianta teorie o toxických chemikáliích naznačuje, že smrtící toxin mohl být ve vodě, kterou skupina konzumovala. Vysoko v pohoří Chamar-Daban se nachází jezero Bajkal, vodní plocha se smrtícím tajemstvím. Po dlouhá léta se zde skládkoval chemický odpad. Existuje teorie, že část této kontaminované vody se dostala do potoků tekoucích z hor nebo byla možná vypuštěna při prudkých deštích. Skupina při snídani vypila trochu této kontaminované vody a došlo k tragédii. Valentina byla ušetřena, protože si čutoru naplnila na jiném místě. S touto myšlenkou je opět problém. V létě tuto oblast navštěvují desetitisíce turistů, nemluvě o lidech, kteří zde žijí. Pokud byly potoky kontaminovány tak silnou chemickou látkou, proč nebyl zasažen nikdo jiný?

A konečně je tu teorie o jedovatých houbách. Ludmila Korovinová byla zdatná sběračka, která se dokázala živit jen z půdy. Tyto dovednosti byly součástí učebních osnov, které učila své studenty. Předpokládejme, že jeden z těchto studentů se onoho posledního rána vydal na sběr a přinesl si houby k snídani. Předpokládejme, že tyto houby špatně určil a že byly jedovaté. Mohlo by to vysvětlit smrt nešťastných turistů? Někteří by řekli, že ano. Některé druhy hub jsou pro člověka vysoce toxické a psilocybin, chemická látka obsažená v některých druzích, může způsobit delirium. Zajímavé je, že častou halucinací, kterou zažívají jedinci vystavení této látce, je, že vidí lidi kolem sebe krvácet z očí. Je možné, že to, co Valentina popsala úřadům, byla halucinace způsobená psilocybinem? Přežila díky toleranci na látku, která zabila její přátele? Přežila díky tomu, že snědla méně houbiček než oni? To nevíme.

Tato teorie je však stejně jako ostatní problematická. Ludmila Korovinová si potrpěla na detaily. Zdá se nepravděpodobné, že by dovolila některému ze svých studentů přidat houby do hrnce, aniž by je předtím zkontrolovala. Rozdíly mezi odrůdami mohou být nepatrné. Zkušená žena v přírodě, jako byla ona, by si byla vědoma rizika otravy. Stejně jako známější událost v Djatlovském průsmyku nemá ani katastrofa v Chamar-Dabanu uspokojivé vysvětlení. Někteří proto spekulují, že obě tragédie spolu mohou nějakým způsobem souviset. Ale jak spolu souvisejí? Obě události dělí více než tři desetiletí a tisíce kilometrů. Jediné, co je spojuje, je to, že několik mladých lidí zemřelo, i když možná nemuseli.