FENOMÉN: DO ÚDOLÍ SMRTI (73)

Je to pusté místo, krásné, ale přesto pusté. Říká se mu Isdalen, Ledové údolí, a nachází se na úpatí Ulrikenu, nejvyššího vrcholu Sedmihoří, které obklopuje norské město Bergen. Na jeho svazích rostou hlohy, smrky a jehličnany, vedou sem turistické stezky a sjezdovky, takže je oblíbené u milovníků přírody. Isdalen má však i jiné jméno, které odkazuje na temnou minulost. Už ve středověku tu docházelo k rituálním sebevraždám. To mu vyneslo přezdívku Údolí smrti.

V mrazivém nedělním odpoledni 29. listopadu 1970 se univerzitní profesor a jeho dvě malé dcery procházeli po stezce v Isdalenu, když jejich nosy napadl nepříjemný zápach. Zápach byl zuhelnatělý, s mastným podtónem, jako by někdo nechal na plotně kus masa a zapomněl na něj. Trojice se odchýlila od cesty a vydala se hledat jeho zdroj. Brzy se jim naskytl pohled, kvůli kterému spěchali přivolat policii. Mezi stromy ležela silně ohořelá mrtvola se zaťatými pěstmi zaťatými do trupu, bezmasá ústa zaťatá v tichém výkřiku.

Mrtvola byla ženská, ležela na zemi obličejem vzhůru, přední část těla měla tak ohořelou, že ji nebylo možné poznat. Policisté, kteří na místo přijeli, našli u těla podivnou řadu věcí, prázdnou láhev od likéru, plastový obal od pasu, gumové boty, vlněný svetr, šálu, nylonové punčochy, kožešinovou čepici, deštník, kabelku, krabičku od sirek, hodinky, dvě náušnice, prsten, hrst prášků rozházených po zemi. Z předmětů byly odstraněny všechny identifikační znaky, což znamenalo, že žádný z nich nebyl použitelný k určení totožnosti mrtvé ženy. Do márnice se dostala jako neznámá.

O tři dny později se záhada ještě více prohloubila, když vyšetřovatelé našli na bergenském nádraží dva kufry patřící ženě. I zde se nacházela eklektická sbírka předmětů, včetně hotovosti v různých měnách a několika paruk. Byl tam také deník se zápisky, které vypadaly jako v nějakém kódu. Stejně jako u předmětů nalezených v blízkosti těla byly z kufrů i z věcí v nich odstraněny všechny identifikační znaky. Žena Isdal zůstala neidentifikovaná. Možná, že pitva by mohla poskytnout vodítka k rozluštění záhady. Ta byla provedena v Gadesově ústavu a dospěla k závěru, že žena zemřela na předávkování prášky na spaní. Krevní rozbor a analýza obsahu žaludku odhalily, že požila až 70 pilulek Fenemalu, což je smrtelná dávka. Saze v jejích plicích však dodaly případu makabrózní nádech. Když byla zapálena, byla ještě naživu. Jak se to mohlo stát?

Jedním z možných scénářů bylo, že žena mohla pilulky spolknout s úmyslem vzít si život; když začaly účinkovat, dostala se do stavu grogy a spadla do ohně. Jediným problémem této teorie bylo, že na místě, kde byla nalezena, žádný takový oheň nebyl. Také modřiny na krku naznačovaly, že ji někdo udeřil. Udeřil ji někdo, donutil ji vzít si prášky a pak ji zapálil, když ležela a umírala? Policie to nevěděla a nevěděla by to, dokud by ji nemohla identifikovat. A tak se v médiích objevila výzva, aby se přihlásili občané, kteří by mohli do případu vnést světlo. To přineslo několik stop. Ukázalo se, že žena byla před svou smrtí ubytována v hotelu Hordaheim, kde obývala pokoj č. 407. Personál ji popsal jako drobnou, tmavovlasou a atraktivní dívku. Ubytovala se 19. listopadu a používala jméno Elisabeth Leenhowerová. Podle zaměstnanců hotelu, s nimiž komunikovala, působila nervózně. Odhlásila se 23. listopadu, zaplatila v hotovosti a požádala o taxi, které ji odvezlo na nádraží v Bergenu. Tam si uložila dva kufry do pronajaté skříňky. To bylo naposledy, co ji viděli, dokud se 29. listopadu, o šest dní později, neobjevilo její tělo.  

Ukázalo se, že "Elisabeth Leenhowerová" měla v Bergenu napilno. Ubytovala se v několika hotelech, pokaždé pod jiným jménem a předložila jiný pas. Někdy změnila svůj vzhled pomocí jedné ze svých paruk. Často po ubytování v hotelu požádala o přesun do jiného pokoje. Ti, kdo s ní přišli do styku, říkali, že působila nervózně a neustále se ohlížela přes rameno. Mluvila německy a vlámsky a někdy používala lámanou angličtinu. Tvrdila, že je obchodní cestující, nebo někdy, že je obchodnice se starožitnostmi. Policii se mezitím podařilo rozluštit poněkud primitivní kód, který žena používala ve svém deníku. Z poznámek, které si dělala, se vyklubal cestovní itinerář. V posledních týdnech svého života Isdalová hodně cestovala po Norsku, navštívila Oslo, Trondheim, Stavanger a Bergen. Nějaký čas strávila také v Paříži ve Francii. Na každém z těchto míst používala jiný pas, jinou identitu. Jediné, co zůstávalo neměnné, byla státní příslušnost, kterou se prokazovala.  Neustále tvrdila, že je belgickou občankou.

To bylo opět zajímavé. Bohužel to norskou policii nepřiblížilo k identifikaci záhadné ženy. Ve skutečnosti se zdá, že případ neměl zvláštní prioritu, a někteří naznačují, že nedostatek naléhavosti ukazuje na utajování na vysoké úrovni. Ačkoli pro toto tvrzení existuje jen málo důkazů, zdá se, že případ byl uzavřen s nevhodným spěchem. Smrt byla prohlášena za sebevraždu a ostatky ženy byly pohřbeny na hřbitově Mollendal v Bergenu. Případ uzavřen? No, ne tak docela. V roce 2005 vyšel o případu článek v bergenských novinách. Jednalo se o rozhovor s obyvatelem Bergenu, který tvrdil, že 24. listopadu 1971, pět dní před objevením jejího těla, měl s Isdalovou podivné setkání. Podle jeho slov byl toho dne na túře s přáteli a procházel stezku na úbočí kopce u Floyenu. Někde na trase zahlédl ženu, která se k němu blížila. Okamžitě upoutala jeho pozornost, protože prý nebyla oblečená do přírody.

Navzdory mrazivému počasí neměla kabát a místo turistických bot měla na sobě "městské boty". Když se žena přiblížila, všiml si na její tváři "strachu a zoufalství". Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale pak si to zřejmě rozmyslela. V příštím okamžiku ho minula a zamířila dál po cestě. V tu chvíli turista spatřil dva muže. Zdálo se, že ženu sledují a udržují si od ní odstup asi 20 metrů. Podle turisty vypadali "hrozivě", měli zachmuřené tváře a byli oblečeni do stejných dlouhých černých kabátů. Nevěřil, že jsou to Norové. Vypadali "jižansky", řekl. Ulevilo se mu, když ho minuli a on mohl pokračovat v cestě. Turista na setkání nemyslel, dokud se v bergenských novinách neobjevil příběh Isdalské ženy a on ženu nepoznal na kompozitním náčrtku. Podle svých slov pak kontaktoval svého přítele policistu, ale ten mu poradil, aby na to, co viděl, zapomněl. "Byla vyslána a případ se nikdy nevyřeší," řekl mu jeho přítel. Této rady uposlechl a držel své tajemství dalších 32 let, až do rozhovoru s novinami.

Za předpokladu, že je tento příběh pravdivý a že žena, kterou turista onoho dne viděl, byla skutečně Isdalská žena, vrhá to na příběh zcela jiné světlo. Zdá se, že potvrzuje to, co většina pozorovatelů tušila od začátku. Že se nejednalo o sebevraždu, ale o vraždu, nejspíše atentát. Vzhledem k tomu, jak dlouho se žena snažila skrýt svou identitu, vzhledem k její zběsilosti, několika pasům a převlekům, není od věci si představit, že mohla být zapletena do špionáže. Je pravděpodobné, že její špionážní činnost ji přivedla k smrti. Ale pro koho špehovala a na jakém úkolu? Nejčastěji se uvádí odpověď, že žena sledovala testy nové norské rakety Penguin. Její podivný cestovní itinerář se snadno vysvětlí, když si ho překryjeme mapou vojenských základen, na nichž probíhaly tajné zkoušky rakety. Objevilo se také hlášení jistého rybáře, který uvedl, že spatřil drobnou tmavovlasou ženu, která pozorovala vojenskou základnu ve Stavangeru dalekohledem. Podle něj ženu poznal okamžitě, když se její identikit objevil v novinách.

Takže případ je uzavřen. Žena z Isdalu byla špionka, kterou zavraždili nepřátelští agenti. No... možná, možná ne. I když se jako nejpravděpodobnější předpoklad této nevysvětlitelné smrti jeví temný svět mezinárodní špionáže, není to jediný předpoklad, který se nabízí. Jiní naznačují, že žena mohla být zapletena do organizovaného zločinu nebo že byla "lovkyní nacistů" pracující pro izraelskou rozvědku. Podle této teorie vypátrala nějakého vysoce postaveného válečného zločince, aby ji pak jeho pohůnci odstranili.

Žádná z těchto teorií se však nezabývá podivným způsobem ženiny smrti. Profesionální vrazi, ať už zločinci, nebo vládní agenti, málokdy používají tak spletité prostředky. Teorie říká, že muži, kteří ženu sledovali po stopě, ji dostihli, odvlekli na stromy a tam ji pod pohrůžkou použití zbraně donutili spolknout smrtelnou dávku Fenemalu. Ale proč se namáhat, když kulka do hlavy by to udělala mnohem účinněji? A proč mrtvolu hyzdit ohněm? Bylo to proto, aby skryla svou identitu? Proč tedy nechat věci jako zuby a otisky prstů neporušené? Tyto věci by v každém případě nepomohly přiřadit mrtvole jméno. Ať už to byl kdokoli, zdá se, že se skrýval hluboko pod pokličkou. Ani INTERPOL ji nedokázal identifikovat. Zpravodajská služba by to věděla.

V roce 2016 se norská národní televizní stanice NRK rozhodla, že se pokusí ženu z Isdalu znovu identifikovat, a pověřila amerického umělce Stephena Missala, aby vytvořil šest kompozitních skic. Následující rok se ukázalo, že izotopová analýza ženiných zubů zúžila místo a datum narození na Norimberk v Německu kolem roku 1930. Stejná analýza naznačila, že se v dětství přestěhovala do Francie. Analýza rukopisu naznačovala, že se v této zemi vzdělávala. Další testy zubů naznačily, že podstoupila stomatologické zákroky v Jižní Americe. Nic z toho nás však nepřiblížilo k odhalení identity ženy z Isdalu. Testy DNA by mohly konečně odhalit, o koho se jedná, ale její ostatky jsou v kompetenci norské policie, která zatím všechny žádosti o provedení testů odmítla.

-pokračování-