EXOTICKÉ OBJEKTY PRO PŘECHOD MEZI SVĚTY (4)

Howard O. Pittman utrpěl 3. srpna 1979 náhlé protržení vnitřní arterie a v důsledku toho zažil fyzickou smrt, která měla za následek to, že jeho duch byl oddělen od těla a vzat do duchovního světa, takže spatřil řadu podivuhodných věcí. O tomto zážitku se rozepsal v knize "Placebo", ale nepojednal v ní poměrně dosti významnou část týkající se démonů navštěvujících naše slzavé údolí, proto vměstnal tuto zvláštní životní kapitolu do další knihy.^[23] Jednou byl takto v nějakém nemocničním pokoji přítomen rozhovoru dvou lidí, mladého muže a ženy. Slyšel každé jejich slovo, oni ho nebo anděly kolem něj nevnímali. Mezi nimi však postávalo nanejvýše opovrženíhodné stvoření, jehož si vůbec nebyli vědomi. Vypadalo jako přerostlá vypasená zelená žába. Ti dva si povídali a smáli se, avšak ten démon se pomalu sunul ke tváři onoho muže. Když se jí dotknul, zmizel najednou jako obláček dýmu, jak prošel tváří jakoby skrze póry jeho kůže, a anděl pravil k Howardovi: „Tak. Hotovo. Je posednut.“

Biblicky je člověk označován jako „nádoba hříchu“. Právě „otevřenost“ této „nádoby“ napovídá, že do ní může vstoupit – ale také z ní vystoupit – cokoliv. Milost Boží či pokušení nebo i démonické entity. Nebo UFO. „Veslo“ je slovo praindoevropského původu, od *weǵʰ-s-lom, dále z *weǵʰ-, tj. „přepravovat, přenášet, uchvátit“, anglické vessel nese stejný význam, „loď, plavidlo, nádoba“, ale také „céva“. Podobně religiózní pohled na UFO zastával dr. Lincoln La Paz, který vyslovil názor, že „UFO jsou pátým jezdcem apokalypsy.“^[24] Povídka Jana Weisse - "Sen o červeném skřítkovi" byla původně otištěna časopisecky v roce 1929 pod názvem "Všechna přání"… Vypráví o mágovi, který z času dovede vyjmout a splnit každé lidské přání. Ztroskotává však na požadavku, aby ulovil „tu docela poslední hvězdu, tu, co je… na konci Vesmíru, ale pod námi!“. V této povídce se Weiss básnicky vyrovnává s pojmem času a nekonečnosti prostoru.

Mužík si rozpačitě odplivl. „Fujtajxl!“ […]

„Počkat, počkat, všemohoucí dlouhoručko – řekl jsem poslední hvězdu ze spodního Vesmíru, toho pod námi, a ty lovíš nad hlavou!"

„Vesmír nemá směru!“ vyrazil ze sebe mužík a levým rukávem si utřel na čele pot. Bylo vidět, jak zrychleně dýchá; jeho nos se pokryl krůpějemi.

„Nedosáhneš, nedosáhneš…“ posmívali se lidé…

„Není Konce, osle červený! Není ani Počátku, ani Čas tedy neexistuje!“

[…] Červený mužík se potil, prskal, funěl. Pak začal také usychat, blednout. Naposledy ještě vydechl:

„Počkejte tady! Ruka mi nestačí. Jsem teprve uprostřed nekonečna!“

To už kolem něho nic nebylo. Nakonec se rozplynul i mužík se svým stolečkem na strništi i s vytetovaným měsícem, i s hvězdami, i s krtičími hromádkami, jako se rozplývá sen brzy k ránu.^[25] Hlavním magickým nástrojem tohoto červeného skřítka je „ruka“, která se může dle libosti natáhnout do „nekonečna“ a tam „lovit“ žádané předměty.

Ve filmu "Twin Peaks – Fire Walk With Me" se objevuje postava trpasličího muže v rudém obleku známá jako „Paže“^[26] nebo také „Muž z jiného místa“, který je obyvatelem Černého vigvamu - říše čistého zla, a Judy jej vytvořila z MIKEovy oddělené levé paže, posedávající v červeném pokoji a mluvící tajnou řečí, totiž pozpátku, tj. v duchu poměrů vládnoucích v Černém vigvamu. Později [ve třetí sérii] jsme svědky toho, jak se nepravý agent Cooper prozradí v řeči právě nenápadnou vsuvkou pozpátku vyřčeného slova, tj. yrev, tedy very, anglicky mj. „opravdu“.^[27] Tento rudý trpaslík se uvede následovně: „Já jsem Paže a zním takhle.“^[28] Pak si dá ruku před ústa a opakovaným pohybem dlaně vydává přerušovaný zvuk podobný indiánskému pokřiku. Později stejně znějící pazvuk uvádí poprvé na scénu Gerarda.

Tento červený mužíček je magická persona, trpasličí mág, magický mužíček, je osobností či maskou, kterou na sebe bere sexualita, základ lidské existence. Existence je však jen extenzí pozice jáství v prostoru a čase, je to „postávání tam mimo“. V jeho srdci je čisté bytí, které se nikdy neprojevuje jinak než jako existence; jeho povaha je známa jako Nejvnitřnější světlo. Magičtí mužíčci neboli trpasličí snílci jsou totožní s „malými lidmi“, mužíčky z pohádek, kteří byli projekcí středověkých mágů pokoušejících se o Velké dílo, tj. o výklad a zkoumání aethyrů. Novější projevy těchto legendárních a mytologických příslušníků vílového lidu, např. velšského Tylwyth Teg, nebo malých zelených mužíčků, jsou patrné v souvislosti s fenomény takzvané ufologie.

Příklady této „nové“ mytologie, která je stejně složitá a fantastická jako všechny mytologie vzniklé ve starověku, nabízí Keel, Vallée, Tansley a další. Skutečnost, že ne všichni lidé tyto bytosti vidí, naznačuje, že existují na hluboce subjektivních úrovních vědomí. To však neznamená, že nejsou stejně „skutečné“ jako bytosti obývající světské prostory a bdělý stav, které jsou průměrnému člověku známé. Zdá se, že takové jevy vyžadují zvláštní typ vnímavosti pozorovatele, než mohou zaznamenat vizuální efekt, a mnoho nezasvěcených tyto jevy vidí nebo nějakým způsobem vnímá. Protože se nevyznají ve způsobech magického výkladu, popisují své zážitky slovy připomínajícími ty, kteří byli „uneseni vílami“ nebo kteří zažili styk s ďábelskými bytostmi, včetně samotného ďábla. Dochovalo se nespočet dobře doložených svědectví o fyzickém posednutí démony, erotických setkáních s ďáblem a pohlavním styku s inkubem a sukubou. Důvod není třeba hledat daleko. Sexuální trans je základem určitých druhů perichoreze, k nimž dochází, když se navzájem prolínají jiné světy, jiné dimenze, což často způsobuje narušení nebo přerušení vědomí, které je prožívá. A i o tom je magické dílo známé jako Babalon Working.

V pozitivních naukách středověkých alchymistů a mystiků, např. Paracelsa a rosikruciánů, stejně jako jejich moderních následovníků, nacházejí nové vyjádření starověké metafyzické myšlenky Egypta, Řecka a Říma; a tyto nauky nastolují poslední problém – zda existují nějaké vědecké důvody pro víru v takové pygmejské přírodní duchy, které tito pozoruhodní myslitelé středověku podle svých slov studovali jako bytosti skutečně existující v přírodě. Tito středověcí metafyzikové, dědicové předplatónských, platónských a novoplatónských nauk, záměrně zakrývali své učení alchymistickými pojmy, aby se uchránili před pronásledováním, neboť otevřená diskuse o okultismu nebyla ve středověku bezpečná, stejně jako byla mezi starověkými a naštěstí je i nyní v naší generaci.

Jejich metody však byly zcela vědecké, neboť všechny neviditelné bytosti rozdělili do čtyř odlišných tříd: Nejvyšší třídou jsou andělé, kteří jsou svou povahou a funkcí obdobou antických bohů a rovnají se irským Tuatha De Danann; pod nimi jsou ďáblové neboli démoni, kteří odpovídají padlým andělům křesťanství; třetí třída zahrnuje všechny elementály, podlidské přírodní duchy, kteří jsou obecně považováni za lidi trpasličího vzrůstu, podobně jako řečtí démoni; a čtvrté dělení zahrnuje Duše mrtvých a stíny či duchy zemřelých. Nejdůležitější je třetí třída, která zahrnuje duchy trpasličí podoby. Všichni její členové jsou čtyř druhů podle toho, jak obývají jeden ze čtyř hlavních přírodních živlů. Ti, kteří obývají zemi, se nazývají skřítci. Jsou rozhodně trpasličího vzrůstu a přátelští k člověku a v pohádkové pověsti obvykle odpovídají bájnému vílovému lidu nebo skřítkům, kteří obývají doly, štoly a podzemní chodby, šotkům, koriganům, pidimužíkům a takovým mužíkům, kteří žijí ve skalách, jeskyních nebo na zemi – což je důležitá okolnost, kterou zastánci pygmejské teorie zcela přehlížejí.

Ti, kteří obývají vzduch, se nazývají sylfy. Tyto sylfy, které se běžně popisují jako malí duchové podobní pygmejům, odpovídají většině víl, které nejsou typu Tuatha De Danann neboli „urozených“ a které jsou jako rasa krásné a půvabné. Jsou docela podobné vílám v Shakespearově "Snu noci svatojánské", a zvláště pak vzdušným vílám v Bouři, které podle komentátora tohoto dramatu pana Mortona Luce zřejmě Shakespeare utvářel na základě svých znalostí rosikruciánského okultismu, v němž tito duchové zaujímají důležité místo. Ti, kteří obývají vodu, se nazývají undiny a přesně odpovídají vílám, které žijí v posvátných pramenech, jezerech nebo řekách. A čtvrtý druh, ty, které obývají oheň, se nazývají salamandry a v keltské vílové víře se objevují jen zřídka: v elementárních hierarchiích mají nejvyšší postavení. Všichni tito elementálové, kteří se rozmnožují po vzoru lidí, mají prý těla z pružné polohmotné podstaty, která je natolik éterická, že není viditelná fyzickým zrakem, a pravděpodobně srovnatelná s hmotou v podobě neviditelných plynů. W. B. Yeats podal toto vysvětlení:

„Mnozí básníci a všichni mystičtí a okultní spisovatelé ve všech dobách a zemích prohlašovali, že za viditelným jsou řetězy a řetězy vědomých bytostí, které nejsou z nebe, ale ze země, nemají žádnou vrozenou podobu, ale mění se podle svého rozmaru nebo podle mysli, která je vidí. Nemůžete zvednout ruku, aniž byste ovlivňovali hordy a nebyli jimi ovlivňováni. Viditelný svět je jen jejich slupkou. Ve snech mezi ně chodíme, hrajeme si s nimi a bojujeme s nimi. Jsou to snad lidské duše v tyglíku – tato stvoření rozmaru.“^[29]

A uvádí to do souvislosti s obyčejnými vílami:

„Nemyslete si, že víly jsou vždycky malé. Všechno je na nich rozmarné, dokonce i jejich velikost. Zdá se, že si vybírají, jaká velikost nebo tvar se jim líbí.“ V knize Keltský soumrak Yeats uvádí, že „víly v Irsku jsou někdy stejně velké jako my, někdy větší, a někdy, jak mi bylo řečeno, vysoké asi 90 centimetrů“.^[30]

-pokračování-

PRAMENY:

[23] Howard O. Pittman: Demons – An Eyewitness Account. Philadelphian Publishing House, Foxworth 1995, str. 53n.
[24] Loren E. Gross: The Fifth Horseman Of The Apocalypse. UFOs: A History. 1947 August 1st – December 31st. Supplemental Notes. Fremont 2001.
[25] Viz Jan Weiss: Nosič nábytku. Nakladatelství Průboj – Karel Smolka, Brno 1941, str. 116n.
[26] Twin Peaks – Fire Walk With Me, viz 1:01:20.
[27] Viz “Yrev very good to see you again, old friend.” Twin Peaks. Srv. též San: Kas mi bigir aneb Něco se blíží aneb Stíny z bezčasí.
[28] Viz Twin Peaks – Man From Another Place: “I am the arm and I sound like this…”
[29] W. B. Yeats: Irish Fairy and Folk-Tales. Londýn 1888, str. 2.
[30] W. B. Yeats: Keltský soumrak. Zvláštní vydání, Brno 1996.