EXOTICKÉ OBJEKTY PRO PŘECHOD MEZI SVĚTY (3)

Převratných myšlenek Burkharda Heima si povšiml i Ludvík Souček [jeho jméno však používá ve tvaru „Burghard“], který jej neváhal zasadit do zápletky své knihy "Případ jantarové komnaty",^[17] když přijde řeč na „pohon létajících talířů“:

»Přednáška bezrukého válečného slepce fyzika Burgharda Heima z Gottingen, kde až do konce II. světové války pracoval i von Kárman. Přednáška o matematické teorii, zveřejněná dvaapadesátého roku ve Stuttgartu. Heim vyšel z výsledků francouzského odborníka, doktora Pagése, který zkonstruoval malý model létajícího disku. Vznášel se v magnetickém poli a byl poháněn elektrostaticky. Pokud se pamatuji, střed disku je hliníkový a kolem dokola má prsten z dielektrika. Na protilehlých stranách obvodu jsou dvě kovové desky. Disk se pohybuje směrem k té, která je nabita kladně. Roztomilá hračka, opravdu marvellous! Doktor Pagés byl tak laskavý a předvedl mi ji. Heim šel ještě dál, jak to už bývá. Dostal se na úplně jinou kolej a tím přirozeně do jiné konečné stanice. Tenkrát ve Stuttgartu tvrdil, že je s to kdykoli dokázat tuto teorii v praxi, objevil prý mezopole, jakési energetické pole, ležící svou podstatou asi tak někde uprostřed mezi polem elektromagnetickým a polem gravitačním.

Mezopole prý existuje ve dvou stavech. Může být kontrabarické a pak přetváří elektromagnetické vlnění, třeba světlo nebo rádiové vlny, ve zrychlení téměř neomezené. Ale může být i dynabarické a pak se elektromagnetická energie uvolňuje přímo z hmoty bez jakýchkoli ztrát. Rozumíte tomu?“ „Moc ne,“ přiznal jsem bez mučení. „A to jsem vás ještě ušetřil malého překvapení. Tohle všechno se neodehrává v našem poctivém trojrozměrném prostoru, ale v šestirozměrném prostoru. Vysokou matematiku jsem pro jistotu vypustil.“ „Tak vám mockrát děkuji, profesore,“ řekl jsem kysele. „Není zač. Víte, na tu Heimovu přednášku ve Stuttgartu přišlo tenkrát moc lidí, ale naprostá většina asi hlavně proto, aby viděli bezrukého slepce přednášet. Z pochybné zvědavosti.

Skutečných odborníků tam bylo moc málo. S jedním z nich jsem brzy po přednášce mluvil, byl úplně vyděšený. Říkal, že tím se mnohé zásady staly jen blábolením a kosmická loď, kterou Heim teoreticky projektuje, může úplně změnit naše dosavadní představy o možnostech nejen meziplanetární, ale i mezihvězdné a snad i intergalaktické dopravy.“ „Jestli jsem teď správně pochopil, měla by to být kosmická loď ve tvaru talíře, pane profesore, nebo se mýlím?“ „Ovšem, kosmická loď ve tvaru létajícího talíře. Burghard Heim se tím projektem zabýval už za války, když ještě pracoval v německém raketovém výzkumu. Něco provedl, fašistům se znelíbil, a tak šel za trest na frontu. Teprve válka ho zmrzačila na těle.

Už tenkrát chtěl Heim pro pohon své kosmické lodi využít kontrabarického mezopole s průběžným vytvářením a naopak zase s průběžným mizením hmoty. To není tak úplně nová myšlenka, k možnosti vytvářet hmotu dospěl teoreticky už Fred Hoyle, teoreticky ji nechával mizet i profesor R. O. Knapp. Ale teprve Heim to všechno dotáhl až do konce, k technickému projektu. Jeho závěry vypadají sice fantasticky, ale rozhodně ne nesmyslně. Především tvrdil - kosmický talíř vyvine rychlost vyšší, než je rychlost světla. To je dodnes v einsteinovské fyzice úplné kacířství. A co víc, loď se stane při té rychlosti neviditelnou. Kromě toho Heim oznámil objev jakýchsi budičů pole, které loď zabezpečí proti havárii vlivem deformací, umožní jí náhlé změny směru letu, a dokonce i okamžité zastavení bez nebezpečí pro posádku. To je další kacířství proti principům setrvačnosti.“

„A tenhle pohon kontrabarickým mezopolem – říkám to správně, profesore? – je asi rovněž tichý,“ zauvažoval jsem nahlas, „nebo se mýlím?“ Profesor Howard postavil skleničku na stůl tak prudce, že se div nerozbila. Pan Šafránek u výčepního pultu se po nás otočil. „Pane redaktore! Co s tím hlukem máte? Pochopitelně že vám kontrabarické mezopole nebude řvát do uší jako trysková stíhačka!“ Pan profesor se raději napil. „Ještě pro vaši informaci; když jsem se o Heimově přednášce doslechl, vybojoval jsem si místo v prvním letadle a uháněl do Stuttgartu. Heima jsem bohužel nezastihl, prý se nervově zhroutil. Přepracování, následky válečného zranění, léčil se v nějakém soukromém sanatoriu pro duševně choré.“ „Má to znamenat, že všechno, co říkal, bylo jen výplodem jeho chorobné fantazie?“ řekl jsem zklamaně. „Totéž jsem si myslel i já, young man, ale když už jsem vážil tak dlouhou cestu, chtěl jsem ji taky ukončit s nějakým rozumným výsledkem.

Vydal jsem se do toho ústavu, ale uvízl jsem už ve vrátnici. Naštěstí tenkrát ve dvaapadesátém roce naše americké cigarety a nylonové punčochy v Německu ještě něco znamenaly, aspoň pro jednu z ošetřujících sester. Byl to velmi zajímavý rozhovor, indeed… I když mě k Heimovi pustit nemohla. Burghard Heim byl umístěn v odděleném pokoji první třídy, aby měl naprostý klid, ale víte, co bylo na celé věci nejzajímavější?“ Profesor se odmlčel, jako by hledal správná slova. „Válečnému slepci a invalidovi Heimovi v tom ústavu narostly ruce! Sestra tvrdila, že je docela určitě má. A ne zrovna nejslabší, protože čalouníci na příkaz primáře zajistili pokoj tak, jako by se očekávalo, že Heim bude mít záchvaty agresivní nepříčetnosti.“ Byl jsem úplně vyveden z míry. „Ale to přece znamená… To je… Co jste udělal, profesore?“ „Já?“ Profesor znovu předvedl čištění čistých brýlí. „Já jsem pak šťastně uskočil před autem, které z ničeho nic vjelo na chodník a rychle zmizelo.

V hotelu jsem v noci díky stejnému štěstí zjistil, že zhasl plamen v plynových kamnech a plyn vesele uniká do pokoje. Ráno jsem se co nejrychleji vytratil a ještě téhož dne jsem se vrátil do Princetonu. Od té doby jsem pečlivě zamykal dveře na dva západy, to je všechno.“ „Profesore, ale to přece znamená, že někdo…,“ skoro jsem se rozkřičel. „Vy to chcete takhle nechat?“ „Sorry, musím už opravdu jít,“ řekl profesor Howard velmi rozhodně. „Obávám se, že jsem se i tak už dost zpozdil. Ne, neobtěžujte se, půjdu sám. A děkuji za milé pohoštění.“ Podíval se přes obroučky brejliček na mosaznou destičku, připomínající básníkovo občasné posezení. „Jak jste říkal, že se jmenovala ta divadelní hra od pana Dycka? Ach ano, už si vzpomínám – Zmoudření Dona Quijota.“ Chtěl tím snad něco naznačit?«

Mark Frost ve své knize "Tajná historie Twin Peaks^"[18] líčí, jak prezident Richard Nixon vyslýchá L. Rona Hubbarda, který mu pak popisuje, jak se v srpnu 1945 v Pasadeně setkal s Jackem Parsonsem; následně vstupuje na scénu Theléma a Aleister Crowley. Parsonsův zájem o okultismus se vyvíjel společně s jeho fascinací raketami, první kontakt s lidmi z Thelémy přišel v roce 1939.^[19] Jack Parsons při zmínce, že u Jornada del Muerto, kousek od White Sands, testovali jadernou bombu, prohodí: „Ano. Taková živná půda pro Dílo.“ Mínil tím rituál při evokaci Babalon, který vykonal s Marjorie Cameronovou - Šarlatovou ženou, a zaznamenal v Liber Babalon.^[20] Parsons také Hubbardovi ukázal Ďáblovu bránu v oblasti Arroyo Seco, kde žili po staletí indiáni z kmene Tongva, kteří jí říkali Pekelná brána, protože věřili, že šlo o portál do podsvětí, a „tuto oblast používal pro osobní zkoumání čehosi, čemu říkal »výbušné vědy, vždy v doslovném i obrazném smyslu« – neboť věřil, že by mohly »otevřít bránu«.“

„Zeptal jsem se ho, jestli ví něco o Parsonsově rituálu v poušti Nového Mexika. … Zastavil se, aby se sebral, a řekl, že mu Parsons rovněž sdělil, že se něco podobného událo. Snaha otevřít druhou bránu, kterou našli v poušti, s cílem přivést entitu, které říkal »Měsíční dítě«. Zeptal jsem se, zda nemá představu, kdy se ten rituál mohl odehrát. Řekl, že to ví přesně, protože ho Parsons požádal, aby mu krmil kočky, zatímco byl pryč. Kontrolou data jsem si uvědomil, že to byl víkend těsně před incidentem s UFO v Roswellu…“

Přestože tato záležitost není nijak dále komentována, je to poprvé, co někdo začal mluvit o nukleární theurgii a o tom, že atomové výbuchy v roce 1945 otevřely cestu UFO, zatímco David Lynch ve třetí sérii Městečko Twin Peaks – The Return^[21] doplňuje tento obraz o cizí vetřelce, kteří se podle jednoho artefaktu nazývají Soví lidé.^[22]

A nukleární theurgie pokračuje. Je 5. srpna 1956, poušť v Novém Mexiku. V písku se z vejce klube prapodivný tvor, něco mezi žábou a křídlatým hmyzem. Tvor připomínající žábu, ale s hmyzími křídly, šesti předními nohami a špičatým sosákem, se vyklubal z kropenatého vejce, které leželo na písečné duně. Žábohmyz (Batrachoentomos) leze pouští, až nakonec – zřejmě už jako imago – rozepne křídla, vletí do pokoje spící dívky, která otevře ústa a ten jí tam vleze. Dívka s přivtěleným vetřelcem, jak se zdá, spokojeně spí dál. Bezdomovec vychází ven z "přestupní" stanice, zableskne se, a on odchází zpět do noční pouště. Před úsvitem se v poušti snáší k zemi přízračná postava a další a další – portál byl otevřen a do našeho světa procházejí první entity z Černého vigvamu. Na jednu takovou, bezdomovce s vizáží umouněného horníka, naráží dvojice postarších manželů jedoucí v noci po silnici v poušti, a zastavuje u něj. Blízká setkání čtvrtého druhu jsou v plném proudu jako šestiproudá dálnice před začátkem prodlouženého víkendu.

-pokračování-

----------------------------------------------------------

PRAMENY:

[17] Ludvík Souček: Případ jantarové komnaty. Albatros, Praha 1970, str. 70n.
[18] Mark Frost: Tajná historie Twin Peaks. Jota, Brno 2017.
[19] John Carter: Sex and Rockets: The Occult World of Jack Parsons. Feral House 2005.
[20] Srv. také Spencer Kansa: Wormwood Star: The Magickal Life of Marjorie Cameron. Mandrake 2014.
[21] Městečko Twin Peaks – The Return. Režie: David Lynch. USA 2017.
[22] Srv. San: Slepá sova.