EXOTICKÉ OBJEKTY PRO PŘECHOD MEZI SVĚTY (1)

„Jsou UFO spíše okna než objekty?“, ptá se Jacques Vallée a naznačuje tím, že neidentifikované létající objekty (UFO) a související jevy zahrnují spíše návštěvy z jiných realit nebo dimenzí a nikoliv ze vzdálených hvězdných systémů v naší galaxii. Tyto oddělené reality koexistují (relativně) nezávisle na naší „domácí“ realitě, ale jsou mimodimenzionálně provázány s naší místní realitou. Návštěvníci z těchto jiných realit mohou mít schopnost cestovat dimenzionálně nebo prostorově do naší původní reality. Kenneth Grant ve svých pozdějších dílech mnohokrát odkazuje na H. P. Lovecrafta, kult Cthulhu^[1] a Necronomicon, aby zdůvodnil a podložil svůj postoj k tak rozdílným tématům, jako jsou magické metody Austina Osmana Sparea, fenomén UFO, vize Crowleyho, Jacka Parsonse a Charlese Stansfelda Jonese (fráter Achad), dále afrokaribské kulty, tantrické rituály a mnoho, mnoho dalších.

V posledních dílech týfónské trilogie se Grant opakovaně vrací k sexuálně-magickým rituálům a ukazuje, jak lze s jejich pomocí proniknout závojem, který před naším zrakem skrývá rozsáhlé oblasti hlubokého Vesmíru a bezedného času. Ve skutečnosti cituje jiné mágy, kteří – jak tvrdí – již těmito závoji pronikli a otevřeli díru v ochranné atmosféře Země umožňující vstup Starých. Jinými slovy, otevřeli Bránu. Tento nebezpečný proces jistě započal Crowley, ale později ho zesílil jeho americký následovník Jack Parsons.

Grant tvrdí, že atomové výbuchy v roce 1945 narušily jemnou psychickou membránu pokrývající naši planetu do té míry, že se u trhliny v závoji začaly hromadit další síly a v roce 1947 začaly pronikat ve stále větším množství. Byl to samozřejmě fenomén UFO, který Grant přímo spojuje s typem magických operací, které zahájil Crowley a v nichž pokračovali jeho následovníci. Tento výklad vidíme zřetelně rozpracovaný i ve třetí řadě "Městečko Twin Peaks: The Return", přičemž „návratem“ je myšleno vyproštění agenta Coopera z Černého vigvamu a naopak vrácení Mr. C. do tohoto „ne-místa“.

Jack Parsons líčí tento ponor v díle "The Book of Antichrist":

„Vydal jsem se s Jejím znamením k západu slunce a do noci kolem prokletých a opuštěných míst a kyklopských ruin, a tak jsem nakonec dorazil do města Chorazin. A tam se tyčila velká věž z černého čediče, jež byla součástí hradu, jehož další cimbuří se tyčilo nad hvězdnou propastí.“

Oddaným čtenářům Lovecraftova díla to bude znít povědomě, ale už před Parsonsem podobné věty najdeme v díle "The Heart of the Master" Aleistera Crowleyho:

„Pak se ze skryté země za horou ozve těžký sten, následně zvuk pádu, ohavně zvýrazněný hihňáním a zlověstně mlaskavým chechotem. Poté strašidelný nářek nějakého ghúla. Z té záhadnosti a ďábelské ponurosti těch nesouvislých výkřiků mi hrůzou trnou zuby. A přesto se nemohu vzdát naděje, která mě v tom Hlase rozechvěla. Jenže bolest mého ducha je tak ostrá, tak bezútěšná, a tak smrtící, že mě prázdno temnoty zcela pohlcuje.“

A konečně slova samotného mistra:

„Získali jsme klíč ke zdroji některých odporných primitivních zvyklostí ve starších mystických náboženstvích. Zdálo se, že mezi skrývajícími se bytostmi a některými příslušníky lidské rasy existují staré a složité vazby. Nedokázali jsme odhadnout, jak rozsáhlé jsou tyto styky a jak silné jsou dnes oproti dřívějším dobám; zde bylo místo nanejvýš pro dohady. Vypadalo to, že mezí člověkem a bezejmenným nekonečnem bylo v určitých obdobích hrůzné, prastaré spojení. Rouhání, které se na Zemi objevilo, jak jsem naznačil, přišlo z temné planety Yuggoth, která se nachází na okraji sluneční soustavy; byla obydlena strašnou mezihvězdnou rasou, jejíž původ asi patří daleko za Einsteinovo časoprostorové kontinuum či známý Vesmír.“^[2]

V roce 1943 se Jack Parsons rozvedl s Helen, protože navázal vztah s její mladší sestrou (možná šlo o nevlastní sestry) Sarou Elizabeth Northrupovou, známou jako „Betty“. Jiná verze událostí říká, že Parsons se s Betty začal scházet ještě předtím, když Helen pobývala mimo město. Parsons řekl svému starému příteli Rypinskému:

„Zbavil jsem se své ženy [Helen] pomocí čarodějnictví.“

Betty se narodila 8. dubna 1925, byla vysoká, štíhlá, se světle hnědými vlasy. Stejně jako předtím Helen i Betty působila jako Parsonsova kněžka při gnostické mši, tato dvojice plnila role, které uvolnili Smith a Kahlová. Parsonsova oddanost byla taková, že se mše konala každý den. Betty byla také Parsonsovou partnerkou při praktikování sexuální magie – „kouzla“ navozování změněných stavů prostřednictvím dlouhodobé sexuální extáze. Kahlová byla naopak lesbička.^[3]

Po skončení války a odkoupení podniku měl Jack Parsons zřejmě spoustu volného času a vrhl se do magické práce, možná také jako rozptýlení a nápravu bolestných zkušeností s Betty a Hubbardem. „Magický partner“, kterého si Parsons představoval, měl být jeho partnerem při „práci“ se sexuální magií – pravděpodobně ne IX°, ale takovou, kterou si sám vymyslel a která se zcela vymykala systému O.T.O. Parsons byl znám tím, že vyvolával duchy nazývané elementálové kvůli jejich spojení se čtyřmi živly starověku: tj. země, vzduch, voda, oheň. Klasickými personifikovanými symboly spojenými s každým z nich jsou obvykle gnómové, sylfy, mořské panny nebo vodní víly a salamandři. Jedná se samozřejmě pouze o symboly, takže ke každému z nich by bylo možné najít moderního nástupce - například UFO by třeba bylo dobrou náhradou za sylfy. V mořích se dnes místo sirén prohánějí atomové ponorky, v podzemí pak gnómy vytlačilo metro a mantrou „ohni se mnou pojď“ se od počátku let čtyřicátých během nukleární theurgie zaříkával alchymický mág „Oppie“, jak to předvídal Aiwass v Knize Zákona, III, 46:

„Já jsem válečný bůh čtyřicátých let.“

V březnu 1946 se živelná rudovláska Cameronová vrátila z New Yorku a nastěhovala se k Parsonsovi. Měla se stát nedílnou součástí Babalon Working,^[4] ačkoli o tom v té době ještě nevěděla. Měla však pocit, že je uprostřed něčeho takového, že měla pocit, jako by „špehovala“. Parsons napsal, že neví, do koho se Babalon vtělila, ale Cameronové sdělil, že byl v poušti varován, aby jí neříkal, že je to ona. Aby ho Cameronová přesvědčila, předložila mu znamení, o němž uvedla, že šlo o pozorování stříbrného UFO ve tvaru doutníku. Tento incident byl podle ní jediným případem, kdy spolu o UFO hovořili. Ve skutečnosti se tehdy jeho magii vysmívala, ale později si ověřila, že funguje.

Členové kultu Maat v Ohiu objevili několik řádků, možná dokonce několik stránek neviditelného grimoáru, jehož runy luští Michael Bertiaux a rovněž další. Každá skutečná okultní organizace tedy může podat důkaz o platnosti svých kontaktů na Vnitřních pláních na základě nezbytnosti, kterou každý nalezený fragment nese ve vztahu k celku. I tak je však třeba být při posuzování této nutnosti opatrný. Důvod pro takovou opatrnost je zřejmý, když si uvědomíme, jak málo byl adept, dokonce Crowleyho formátu, schopen posoudit průběh vleklých zasvěcení, která se týkala nejen jeho samotného, ale i několika dalších osob. Achadova a Parsonsova práce vykazovala hluboké vědomí kosmického vývoje, které nemusí být vždy vědomě rozpoznáno ani těmi, kdo jsou schopni „nevědomě“ zachytit a vyjádřit aspekty Proudu. Jak složitý je tento vzorec, lze ocenit na základě skutečnosti, že když Parsons obdržel Liber 49 (Kniha Babalon), kterou prohlásil za čtvrtou kapitolu AL, došlo v magické součinnosti s L. R. Hubbardem k navázání mimozemského kontaktu, který se chopil příležitosti, jež se dostavila, když Parsons magicky pootevřel dveře, jak ukazují okolnosti provázející práci na Babalon Working, k nimž viz. Magické obrození.^[5]

Zde je zajímavé si všimnout dalšího podivného rozvětvení této sítě, neboť podle Franka B. Longa se Hubbard setkal mnoho let předtím, než došlo ke spolupráci s Parsonsem, s mužem, jehož jméno bude navždy spojováno s mimozemšťany a mimozemskými formami života – H. P. Lovecraftem.^[6]

Práce začala v letech 1945-1946, několik měsíců před Crowleyho smrtí v roce 1947, a těsně před vlnou nevysvětlitelných vzdušných fenoménů, které se dnes připomínají jako „velká vlna létajících talířů“. Parsons otevřel dveře a něco vletělo dovnitř; domníval se, že to byla Babalon a čtvrtá kapitola AL; jiní se domnívali, že šlo o jiné věci, ale všichni se shodují, že v té době se odehrálo něco neobvyklého, něco podle pozemských zákonů nevysvětlitelného. Crowleyho i Achadovo dlouhotrvající zasvěcení vedlo k tomuto jevu, který čtyřicátá léta nabil atmosférou hrozby, o níž se mluvilo v roce 1904 (viz. AL, III:46) a která v roce 1945 vzplanula v Hirošimě. A možná že odhalení těchto tajemství podobně připravuje půdu pro „osmdesátá léta, která se přede mnou hrbí & jsou pokořena“ (AL, III:46).

Různí autoři naznačují, že mimozemské inteligence se obávají jaderných poruch, které mají původ na Zemi. „Rozruch kolem UFO“, který začal po Hirošimě, někteří považovali za součást sledování situace zde na Zemi, což může vést k opuštění toho, co je možná nakonec pouhým experimentem v lidské evoluci. Nebude to poprvé, co takový experiment selhal. Na druhou stranu člověk nepochybně rád cítí, že jeho malicherné aktivity mohou narušit vzdálené galaxie; kvůli takovému povznesení svého ega může dokonce riskovat zánik. Myšlení člověka je určováno masmédii ve větší míře, než je ochoten si připustit, proto má tendenci vykládat „okultní“ jevy pomocí pojmů jako „mimozemšťané“, kosmická plavidla zkonstruovaná na principech, které jednou sám pochopí a použije, „planetární a meziplanetární války“ atd.

V roce 1953 si Cameronová poznamenala:

„Už řadu měsíců si uvědomuji rostoucí intenzitu toho, co nazývám třetím paprskem sluchu. Mohu to popsat jako zvuk rádiového paprsku, který člověk zachytí na krátkých vlnách. Je nezávislý na mém normálním sluchu – když zavřu oči, není nijak ovlivněn. Jsou chvíle, kdy je tak intenzivní, že ho mohu skutečně naladit – otočením těla. Zdá se, že jeho síla se zvyšuje přítomností některých dalších lidí… Mám pocit, že na druhém konci někdo je, nebo řekněme, že mám pocit, že paprsek překračuje čas a prostor a že slyším zvuk svého vysílače, který se ozývá na neuvěřitelných místech.“

Zatímco její sluchové zážitky se nelidsky stupňovaly, Cameronová spatřila létající talíř. V dopise Jane Wolfeové z 22. ledna 1953 spekulovala, že toto UFO byl „válečný stroj“, o němž se zmiňuje Kniha Zákona III, 7-8:

„Dám vám válečné stroje. S nimi budete bušit do lidí; a žádný před vámi neobstojí.“

O osm let dříve Crowley zvažoval, zda tento stroj nepředstavuje atomová bomba.

To, co slyšela Cameronová a před ní Crowley jako „Hlas“ totožný s tím z díla "Vize & Hlas", zaznívá v první povídce o únosech mimozemšťany,^[7] v "Šepotu v temnotách":

„A pak jsem uslyšel druhý hlas. Ještě dnes se chvěji, když si vzpomenu, jak na mě zapůsobil, i když mě na něj Akeley připravil. Ti, kterým jsem nahrávku popisoval, ji považovali za laciný podvod nebo bláznovství; kdyby ale měli tu proklatou věc přímo u sebe nebo si přečetli svazek Akeleyho korespondence (obzvlášť ten druhý, encyklopedický dopis), jsem si jist, že by pak uvažovali jinak. Je nakonec škoda, že jsem Akeleyho poslechl a záznam nikomu nepřehrával – obrovská škoda je také dopisů, které jsem všechny ztratil. Mně, který jsem slyšel ty zvuky na vlastní uši a znal všechny okolnosti, zněl ten hlas strašlivě. Plynule skandoval rituální odpovědi, ale v mé fantazii se měnil v morbidní ozvěnu přilétající sem přes nezbadatelné propasti z nepředstavitelných, neznámých pekel. Dnes už to jsou víc než dva roky, co jsem voskový váleček přehrával, ale i v této chvíli si dokážu vybavit slabé, ďábelské bzučení, tak jak jsem je slyšel poprvé. …

Ale i když mi ten hlas zní stále v uších, nejsem schopen analyzovat ho tak dobře, abych ho mohl popsat. Podobal se bzukotu odporného, gigantického hmyzu, těžkopádně napodoboval řeč jemu cizího živočicha, a jsem si naprosto jist, že orgány, ze kterých zvuk vycházel, se nepodobaly hlasovému ústrojí člověka ani žádného savce. Zvláštnosti zabarvení, rozsahu a tónu řadily hlas zcela mimo sféru lidstva a pozemského života. Když se ozval poprvé, zůstal jsem jako omráčen, a zbytek nahrávky jsem vyslechl v jakémsi omámení. Když přišla dlouhá pasáž, ostře ve mně zesílil pocit blízkosti bezmezné rouhavosti, který mě přepadal už při poslechu předchozích slov. Nahrávka končila náhle, uprostřed nezvykle jasné řeči, kterou pronášel onen lidský hlas s bostonským přízvukem. Seděl jsem s nepřítomným pohledem ještě dlouho poté, kdy se stroj automaticky zastavil.“^[8]

Burkhard Heim se narodil 9. února 1925 v Postupimi jako syn vyššího bankovního úředníka. Jeho zájem o vědu se projevil již ve třech letech. Místo pohádek mu četl knihu Bruna Buergela Aus fernen Welten [Ze vzdálených světů], a proto když začal chodit do školy, znal všechny větší hvězdy a souhvězdí na obloze. Sám se naučil číst. V osmi letech už uměl přečíst asi 1000 čínských znaků. Na základě těchto znaků si vytvořil jakýsi těsnopis, takže si mohl rychle zaznamenat vše, co ho zajímalo. Tento druh těsnopisu dokázal psát a číst rychlostí stenografa. Chtěl se stát “raketovým vědcem”.

Protože pro urychlování raket jsou zapotřebí chemická paliva, přečetl si o chemii výbušnin vše, co našel. V deseti letech dostal od otce sadu na chemii. Dychtivý vědec začal experimentovat ve sklepě domu svých rodičů a brzy dokázal vytvořit dynamit a nitroglycerin. Občas ve sklepě něco vybuchlo, takže znepokojení rodinní přátelé telefonovali jeho rodičům a ptali se, zda jejich dům ještě stojí. V té době se však již z jedenáctiletého Burkharda stal odborník, který pracoval s přesností zkušeného chemika.

-pokračování-

-----------------------------------------------------

PRAMENY:

[1] V roce 1908 se objevuje slovo „Tutulu“, totiž když se Crowley v té době podílel na evokaci „aires“ neboli aethyrů henochiánského systému v severní Africe. Toto slovo zaznělo při invokaci 27. aethyru. Crowley tehdy připouštěl, že toto slovo je nepřeložitelné (srv. Crowley: Vize a Hlas). Připomeňme, že poprvé se tento pojem vyskytl sice až v Lovecraftově povídce Volání Cthulhu z roku 1928, existuje však podrobnější studie zabývající se prastarým mýtem Cthulhu tradovaným v různých podobách po celém světě. Srv. Jason Colavito: Cthulhu in World Mythology. Atomic Overmind Press, Alexandria 2014.
[2] H. P. Lovecraft: Šepot v temnotách in Dagon a jiné horrory. Zlatý kůň, Praha 1990.
[3] Podrobně viz John Carter: Sex and Rockets: The Occult World of Jack Parsons. Feral House 2005.
[4] Viz Jack Parsons: Liber Babalon.
[5] Kenneth Grant: Magické obrození. Vodnář, Praha 2014.
[6] Viz Frank Belknap Long: Howard Phillip Lovecraft. Arkham House, 1975.
[7] Viz San: Kulty UFO & mimozemských bohů.
[8] H. P. Lovecraft: Šepot v temnotách.