EXISTUJÍ GIGANTIČTÍ PAVOUCI-LIDOJEDI? (1)

Nepochybuji o tom, že většina z vás bude informace obsažené v tomto článku vnímat jako výmysly, pohádkový horor či folklórní legendu. Pochopím i ironické komentáře a narážky na neadekvátnost vypravěče, který se patrně jen snaží na sebe upozornit ne zcela správnými metodami. Sám jsem tomu totiž nevěřil, a pochopím tedy, že neuvěříte ani vy. Abych byl upřímný, ani nyní nejsem o pravdivosti stoprocentně přesvědčený, a tak se to pokusím rozebrat ze všech stran. 
Odborník v daném oboru mi hned zkraje jasně řekl: To není možné, protože…protože... to prostě není možné. Takže nám nezbývá, než uvést fakta, neboť tato „fikce“ je založena nejen na legendách z dávných let, ale i na zážitcích očitých svědků. Dejme tedy slovo N. V. Kotljarovi:

Řeč bude o obřích členovcích - pavoucích, kteří kdysi žili v našich krajích. Tímto tématem jsem se již zabýval v materiálech „Tyzylští pavouci a legendární Madžar“ („Neznámá Kabardino-Balkaria“, 2013) a myslel jsem si, že toto téma bylo uzavřeno. Dovolte mi však, abych připomněl, co již bylo řečeno, že totiž Madžar (na jehož místě je nyní město Buděnnovsk), slavné město Zlaté Hordy, které bylo v XIII. - XVI. století křižovatkou obchodních cest ze Zakavkazska do oblasti Černého moře a Volhy, bylo podle dochovaných zpráv doslova napadáno obřími pavouky. Ve své práci „Poznámky k cestě do jižních gubernií ruského státu v letech 1793 - 1794“ o tom jeden z nejvýznamnějších vědců XVIII. století Peter-Simon Pallas napsal: 

„Nemáme důvod se domnívat, že... obyvatelé byli odtud vyhnáni velkým množstvím obrovských tarantulí, od nichž podle tradice pochází jméno řeky. Tatarsky „bi“ znamená „tarantule“ a „valla“ znamená „špatný“ nebo „jiný“. Nikdy jsem tuto zemi nepokládal za místo původu tohoto hmyzu; navíc, navzdory veškerému úsilí, jsem zde nenašel ani jednu obyčejnou tarantuli.“

Později, v roce 1828, navštívil Madžar francouzský přírodovědec Charles Gaudet, který již popsal legendu o zničení města obřími pavouky podrobněji. Když jsem ve svém materiálu přemýšlel nad tím, jakým konkrétně způsobem dokázali pavouci ovládnout město, přidržel jsem se toho názoru, že obyvatelé opustili Madžar z důvodu neuvěřitelného množství tarantulí, které převrátily život lidí v noční můru, a přitom jsem si vzpomněl na jedno vyprávění, jež nalezlo svůj odraz v nartském eposu. Legenda je udivující a navíc ojedinělá – ani v jednom z národů, nositelů nartského eposu, se s výjimkou Balkarců a Karačajevů nevyskytuje. Publikována byla v knize „Nartové“ (Moskva, „Východní literatura“, 1994) v sekci „Sosuruk / Sosurka“ pod číslem 45 a nazývá se „Jak Nart Sosuruk vyhladil pavouky-lidojedy“. Ale uvedl jsem to v materiálu „Tyzylští pavouci a legendární Madžar“ jako jistý druh důkazu, že obří pavouci mohou v každém případě existovat v lidské fantazii. A pokud by jich bylo opravdu hodně, a kdyby působili lidem potíže a utrpení, mohli by nakonec při přenášení informace z generace na generaci zvětšit svou velikost a proměnit se v obry.

Pochopitelné také je, že tyzylští pavouci nemohli být v Madžaru, vzdáleném více než půl druhého sta kilometrů přímou čarou od našich míst. Byla to prostě jen exotická verze mající přidat materiálu nějakou mystickou zápletku. Ukázalo se však, že to nebylo třeba - Madžar je daleko a tyzylští pavouci jsou úplně jiný příběh.  Ale co je nejdůležitější - ukázalo se také, že to v žádném případě není mýtická záležitost. V sedmdesátých letech minulého století jsem na vlastní uši slyšel "ozvěnu" tohoto příběhu, ale protože jsem byl tehdy velmi skeptický vůči skazkám místních obyvatel (v průběhu let novinářské práce jsem toho už zaslechl, že by to stačilo na sbírku pohádek), jen jsem se tomu zasmál. Ale nepředbíhejme. Začněme s původním zdrojem, konkrétně s původním textem. Toto je zápis obyvatele vesnice Bedyka Haruna Otarova, zachycený známým balkarským osvícencem Saidem Šachmurzajevem v roce 1973 (vypravěči v té době bylo 78 let) a nyní je uložen v archivech Kabardsko-Balkarského institutu humanitních studií. Cituji:

„V době Nartů byli velcí pavouci [velikosti] koše. Žili v kraji Tyzyl, v oblasti zvané Kerdeujuklju. Je tam kopec Šauppopot. Na obou stranách tohoto strmého kopce byly hluboké rokle.

Tam, na křižovatce cest, v rokli žili pavouci [velikosti] koše. Tkali pavučinu [tloušťky] provazů, lákali do ní poutníky, kteří procházeli kolem, a po spoutání jim vysávali krev. V těchto hlubokých soutěskách kolem Šauppopotu dodnes leží kosti a lebky lidí, které tito pavouci sežrali. Satanaj, rádkyně Nartů, uslyšela, že tam a tam pavouci [velikosti] koše zahrazují cestu pro lidi, lákají je na své sítě a vysávají z nich krev. Když se to dozvěděla, řekla o všem  Sosurukovi. Sosuruk se společně se svým nartským vojskem vydal tam, kde byli pavouci. Když se tam dostali, uviděli v hlubokých soutěskách [sítě] a [jejich] pavučiny. Pavouci, kteří si všimli [Nartů], se na ně vrhli. Část Nartů zahynula. Přesto však zvítězili a všechny pavouky vyhladili. Nart Sosuruk poslal k Satanaj [posla] se zprávou, že pavouky porazili. Satanaj tam přišla a uviděla pozabíjené divoké pavouky [velikosti] koše. [Podle rozkazu] Satanaj posbírali pavučinu těchto pavouků, naložili ji na koně a přivezli do země Nartů. Z této pavučiny utkali plátna a [ušili] oděvy armádě Nartů. Oblečení vyrobené z pavučiny těchto pavouků se nenamočilo. Bylo [velmi] pevné, v chladu hřálo, chladilo v horku. Narty oblečené v těchto šatech nezranily šipky ani meče. Tyto pavučiny se oslnivě třpytily.

Jednou, když se armáda Nartů vydala na pochod, na cestě se setkala s velkou skupinou Emegenů (obrů, pozn. překl.). Emegeni, když viděli [Narty], rozhodli se s nimi pustit do boje. Lesklé šaty [Nartů] však osvětlily rokliny a cesty a oslepení [Emegeni] to nemohli vydržet, jak byli vystrašení a obrátili se na útěk. [Nartové] je začali pronásledovat a zahnali je do rokle Šauppopotu, kde zahubili pavouky. Hloupí nenažraní Emegeni snědli pavouky zabité Narty a všichni do jednoho zemřeli. Od toho dne Emegeny nikdo neviděl. Takhle ze Země zmizeli Emegeni, řekl mi můj otec Nannak, když jednou vyprávěl o Nartech.“

Takže před námi je pohádka, legenda, pověst. Tak by se mělo k tomuto druhu lidového umění také stavět. Pokud ovšem...  Jak už jsem předznamenal, první ozvěna pavoučího příběhu ke mně přišla v klidné sedmdesáté roky minulého století. Kolektiv redakční rady novin „Sovětská mládež“, ve kterém jsem tehdy pracoval, vyjel jednoho srpnového dne do Tyzylské soutěsky, na turistickou základnu Tyzyl, náležející nalčinskému závodu na polovodičová zařízení, kam jsme byli pozváni na sobotu a neděli s plnou penzí. Takové dohody byly v těch letech běžné: závod byl známý v celé republice, noviny mu opakovaně věnovaly pozornost a bylo tedy přirozené, že se závodní organizace Komsomolu rozhodla uspořádat setkání mládežnických aktivistů s novináři v neformální atmosféře.

Do Gundelenu (tehdy se to tam tak jmenovalo) jsme přijeli velmi stěsnáni v redakční Volze - vzpomínám si, že nás bylo v autě šest. U gundelenské odbočky na nás čekal firemní gazík, do něhož jsme se už usadili daleko pohodlněji. Za volantem seděl asi padesátiletý muž - pro mě, dvacetiletého - skutečný stařec, který mě nezajímal. A bezpochyby bych si na něj už nikdy nevzpomněl, pokud by se nestalo následující.  Někde hned za odbočkou vedoucí k další rokli řidič náhle zastavil auto a vystoupil z něj. Abych byl upřímný, myslel jsem si, že si potřebuje odskočit. Ale koutkem oka jsem zachytil, že se zastavil u velké krabice ležící na kraji silnice. Zjevně to byla krabice určená k přepravě jablek. Řidič ji zvedl až téměř k očím, upřeně si ji chvíli prohlížel a pak ji odhodil stranou. Bylo vidět, že je něčím velmi pobouřen nebo rozrušený. To se také odrazilo v jeho odpovědi na dotaz tajemníka organizace Komsomol, který nás doprovázel. Ten ho požádal o vysvětlení, ale co řidič zamumlal, v hluku motoru nikdo nerozuměl.

Všechno výše popsané konání řidiče reprodukuji s takovou přesností proto, že jsem se později ocitl s ním u jednoho stolu v jídelně sousedící s budovou ubytovny v hostelu. Řidič (bohužel jsem se ho tehdy ani nezeptal na jméno) měl v tu dobu už něco vypito, a zjevně toho bylo dost, a měl potřebu mluvit a být vyslechnut. A já byl jediný v doslechu.

-pokračování-