EVOLUCE PLANETÁRNÍHO VĚDOMÍ A MOŽNOSTI PŘEŽITÍ: Psychologické kořeny lidského násilí a chtivosti (1)

          Násilí a chtivost patří bezpochyby mezi nejmocnější psychologické síly, které provázejí historii lidstva, přičemž současná globální situace jen umocňuje veškeré důsledky jejich vlivu. Za celou historii lidstva, od samotného počátku po devatenácté století, nebylo zabito tolik lidí, jako v posledním století. Mezi živočišnými druhy se nám podařilo dosáhnout pochybného prvenství, které zdůrazňuje schopnost vlastní eradikace a vůbec zničení veškerého života na této planetě. Je třeba však říci, že současná globální krize má psychospirituální povahu, a nelze ji tudíž vyřešit bez radikální a rozsáhlé vnitřní transformace lidstva. Možná, že se tento úkol zdá být beznadějným, ale nedávné vědecko-teoretické koncepce a praktické přístupy, vycházející z řady zdrojů, jež se opírají o nová paradigmata, nabízejí slibné strategie, které lze rozdělit do následujících pěti kategorií:

        Čím dál jasněji se ukazuje, že vědomí není produktem fyziologických procesů probíhajících v mozku, ale základním atributem existence. Podle posledních analýz je individuální psyché každého z nás součástí celkového bytí a lidství ve své hloubi nemá bestiální povahu, nýbrž božskou.

        Maligní agrese není odrazem skutečné povahy, je spojena s doménou nevědomé, perinatální dynamiky, která nás odděluje od hlubší identity. Lidé, kteří podněcují válečnou činnost a násilí obecně, se v podstatě zaměřují na vnější cíle, které jim slouží jako náhrada za prvky vlastní psyché, s nimiž by se při procesu důsledného sebezkoumání měli správně střetnout. Okolnosti porodu sehrávají důležitou roli při formování, buďto násilných a sebedestruktivních tendencí, nebo naopak mohou aktivovat sklony k laskavému chování a pomáhat rozvíjet zdravé mezilidské vztahy. Znamená to, že změna porodní praxe orientovaná na lidštější a jemnější způsoby provádění porodů by měla obrovský vliv na míru násilí projevovanou ve vnějším světě.

         Perinatální zdroje chtivosti spočívají v pocitu nespokojenosti a disharmonie se současnou situací, ať už je jakákoliv. Jestliže jedinec při narození uvízl v porodním kanálu, bude ve svém životě cítit neustálé nutkání hnát se kupředu za lepší situací, výsledkem čehož se stává životní strategie "krysích závodů", která v žádném případě nemůže poskytnout štěstí. Transpersonální kořeny chtivosti tkví v pocitu oddělení od naší pravé božské identity, z čehož vyplývá touha po falešných náhražkách, které poskytují pouze prchavé uspokojení.

        Naděje však spočívá v hlubokých prožitkových přístupech, které umožňují realizovat proces psychospirituální smrti a znovuzrození a napojit se na pozitivní postnatální nebo prenatální vzpomínky, tedy prožít osobní transformaci. Tyto přístupy se v neustále rostoucí míře projevují v rozvoji vnímání hluboké spirituality vesmíru a veškeré přírody i v odpovídajícím růstu vysoce humanitárních a ekologických zájmů jednotlivců. Současná globální situace je externím projevem mnoha esenciálních témat perinatální dynamiky.

        Budeme-li se i nadále nechat unášet těmito destruktivními a sebedestruktivními tendencemi, jejichž kořeny tkví v hlubinách nevědomí, zcela nepochybně zničíme nejen sebe, ale také celý život na této planetě. Ovšem, podaří-li se nám v rozsáhlém měřítku tento proces transformovat ve vlastním nitru, můžeme se tak přičinit o evoluční posun, který nás dostane mnohem dále, než je úsek, který současné lidstvo urazilo od období primátů. Proto je životně důležitým posláním šířit informace o zmíněných možnostech transformace a evoluce vědomí a oslovit tím dostatečné množství lidí, kteří by tak cítili patřičnou osobní motivaci tyto možnosti realizovat. Zdá se, že se účastníme dramatického závodu o čas, který nemá v celé historii lidstva obdoby.

        HISTORIE LIDSTVA - MINULOST, SOUČASNOST A BUDOUCNOST

        Mezi nejmocnější psychologické síly, které se v historii lidstva projevují, patří bezesporu násilí a chtivost. Nelze si vůbec představit, ani není možné vylíčit množství či intenzitu agresivních činů páchaných po celá staletí v různých částech celého světa, přičemž mnohé z nich se děly ve jménu všemohoucího Boha. Stačí si jen pomyslet na nesčíslné řady křesťanů, kteří byli pro pobavení mas předhazováni v římských arénách jako potrava pro šelmy, nebo na statisíce lidí, jež se staly oběťmi středověké inkvizice a byly ve jménu pravé víry mučeni, zabíjeni a upalováni, dále na masová jatka pod aztéckými obětními oltáři a také na miliony vojáků a civilistů zabitých v různých válkách a revolucích.

        Jako příklady nespoutaného násilí a neukojitelné chtivosti můžeme uvést třeba Činghischánovy hordy táhnoucí Asií, za nimiž zůstávaly vyvražděné, vypleněné a vypálené vesnice, tažení vojsk Alexandra Velikého, který si podmanil veškerá území ležící mezi Makedonií a Indií, neuvěřitelný rozmach Islámu prosazovaný mečem a ohněm, rozpínavost římské říše, křižácké výpravy, dobyvačné cesty Cortéze a Pizzara, kolonializmus Velké Británie a dalších evropských zemí anebo napoleonské války.

        Tento trend nabral ve dvacátém století ještě vyšší obrátky. Za celou historii lidstva, od samotného počátku po devatenácté století, nebylo zabito tolik lidí, jako právě v posledním století. Na bitevních polích 2. světové války padlo celkem dvacet milionů mužů a žen a stejný počet lidí se stal obětí důsledků válečné činnosti mimo bojiště.

        K nejkřiklavějším příkladům bezcitného vraždění, které jsme mohli za posledních padesát let zaznamenat, patří bezesporu expanzionizmus nacistického Německa a hrůzy holocaustu, Stalinovo ovládnutí východní Evropy a jeho souostroví Gulag, teror na civilním obyvatelstvu v komunistické Číně a v jihoamerických diktátorských režimech, genocida v Tibetu, krutosti jihoafrického apartheidu, válka v Koreji a Vietnamu a nedávná krveprolití v Jugoslávii a Rwandě.

       Vyjádření lidské chtivosti můžeme spatřit ve filozofii a strategii kapitalistické ekonomie zaměřené na růst hrubého národního produktu a "neomezený rozvoj", neustálé drancování neobnovitelných přírodních zdrojů, podporování okázalého konzumizmu a "plánovaného zastarávání". Navíc, obrovská část této bezohledné ekonomické politiky, která sebou přináší katastrofické ekologické důsledky, je orientovaná na výrobu stále ničivějších zbraní.

       Násilí a chtivost měly v minulosti tragické důsledky pouze pro jednotlivce a jejich rodiny, které smetla vlna vražedných historických událostí, avšak v žádném případě neohrožovaly vývoj celého lidstva a pochopitelně ani nepředstavovaly žádné nebezpečí pro ekosystém a biosféru naší planety. Příroda byla schopna, dokonce i po těch nejničivějších válkách, během několika desetiletí se vzpamatovat a zcela obnovit svůj cyklus. Tato situace se však v průběhu dvacátého století radikálně změnila, neboť rychlý technologický rozvoj, exponenciální růst průmyslové výroby, obrovská populační exploze a zejména objev atomové energie navždy změnily vzorce dosavadních rovnic.

       Častokrát můžeme pozorovat, že v tomto století bylo v jediné dekádě nebo i v jediném roce dosaženo více vědecko-technických objevů, než mohly dřívější generace zaznamenat v průběhu celého století. Pravdou ale zůstává, že nás tyto oslnivé intelektuální úspěchy přivedly na hranici globální katastrofy, jelikož nebyly vyváženy srovnatelným emociálním a morálním růstem. Mezi živočišnými druhy se nám podařilo dosáhnout pochybného prvenství, které zdůrazňuje schopnost vlastní eradikace a vůbec zničení veškerého života na této planetě. 

       Intelektuální vývoj znamená v historii lidstva jeden z velkolepých triumfů. Pronikáme do tajemství jaderné energie, jsme schopni vysílat kosmické lodě na měsíc a prostřednictvím vesmírných sond zkoumat všechny planety sluneční soustavy, umíme přenášet zvuk i barevný obraz nejen po celé zeměkouli, ale i v kosmickém prostoru, podařilo se nám rozluštit kód DNA a odstartovat vývoj genetického inženýrství. Ale současně je nutno konstatovat, že tyto supertechnologické zázraky slouží primitivním emocím a instinktivním impulsům, jež se příliš neliší od popudů, které motivovaly lidi z doby kamenné.

       Nepředstavitelné množství peněz již bylo utopeno v šílených závodech ve zbrojení, přičemž ke zničení veškerého života na Zemi by stačila pouze nepatrná část stávajícího arzenálu atomových zbraní. Mnoho milionů lidí bylo zabito ve dvou světových válkách i bezpočtu dalších násilných konfrontacích vedených z ideologických, rasových, náboženských nebo ekonomických důvodů a statisíce osob padlo za oběť bestiálnímu mučení tajných služeb různých totalitních systémů.

       Nenasytná chtivost vede lidi k hektické honbě za ziskem a hromadění osobního majetku, které přesahuje jakoukoliv rozumnou míru. Tato strategie, přestože neobsahuje tak gigantický scénář jako jaderná válka, vyústila v situaci, kdy je lidstvo ohrožováno mnohem zákeřnějšími a také předvídatelnějšími náměty globální zkázy, mezi něž můžeme počítat průmyslové znečišťování půdy, vody a vzduchu, nebezpečí z jaderných odpadů a havárií, ničení ozónové vrstvy, skleníkový efekt, ztrátu planetárního kyslíku působenou bezohledným kácením lesů a intoxikací mořského planktonu a nebezpečí z toxických příměsí, které "obohacují" naše potraviny a nápoje.

       K tomu lze přiřadit celé spektrum příkladů, sice již ne tak apokalyptického vývoje, nicméně rovněž s vysoce zhoubnými účinky, jako je astronomickým tempem pokračující vymírání mnoha živočišných druhů, vysoké procento hladovějících a bezdomovců, úpadek rodinných vztahů a rodičovské krize, zánik duchovních hodnot, absence nadějí a pozitivních vyhlídek, obecné odcizení a ztráta spojení s přírodou. Současné lidstvo, třebaže vlastní zázračné technologie téměř z oblasti science fiction, žije v důsledku zmíněných faktorů v chronické úzkosti z hrozby jaderné a ekologické katastrofy.

       Moderní věda vyvinula dostatečně účinné prostředky, které by mohly vyřešit nejnaléhavější problémy dnešního světa - je schopna bojovat s většinou nemocí, eliminovat hlad a bídu, snížit objem průmyslových odpadů a nahradit destruktivní fosilní paliva obnovitelnými zdroji čisté energie. Příčiny problémů, které nám stojí v cestě, nespočívají ani v technologii, ani v ekonomice; jejich zdroje se nacházejí v hlubinách nitra lidské osobnosti.

       Kvůli lidským slabostem dochází k nepředstavitelnému mrhání zdrojů, které jsou vynakládány do absurdních závodů ve zbrojení, mocenským bojům a honbě za "neomezeným růstem". Tyto slabosti rovněž brání adekvátnějšímu dělení společného bohatství mezi jednotlivce i země, přesunu priorit z oblasti čistě ekonomických a politických zájmů na řešení ekologických problémů, které mají z hlediska zachování života na této planetě prvořadý význam.

       Diplomatická vyjednávání, administrativní a právní opatření, ekonomické či sociální sankce, vojenské intervence nebo jiné podobné zásahy mnoho úspěchů nepřinesly, právě naopak, častokrát produkují více problémů než řeší. Začíná nám stále jasněji svítat, proč tato opatření nutně selhávají: Je totiž zhola nemožné docílit zmírnění krize uplatňováním strategií, které vycházejí ze stejných ideologických zdrojů, jako ty, jež danou krizi způsobily. Z posledních analýz vyplývá, že současná globální krize má psychospirituální charakter, tudíž odráží stupeň evoluce vědomí lidských druhů. Proto si jen stěží lze představit, že by se tato krize mohla vyřešit bez vnitřní radikální a rozsáhlé transformace lidstva a dosažení vyšší emoční vyzrálosti a duchovního probuzení.

      Úkol, rozvinout ve vědomí lidstva zcela nový systém hodnot a cílů, se může jevit jako příliš utopistický a nerealistický, aby vůbec vzbuzoval nějakou naději. Zvážíme-li, jakou úlohu v historii lidstva sehrává násilí a chtivost, pochopitelně se nám nechce příliš věřit, že by se moderní lidstvo mohlo transformovat na společenství jednotlivců schopných mírového soužití s ostatními lidmi, nemluvě o dalších bytostech, bez ohledu na rasový původ, náboženské nebo politické vyznání. Stojíme před nutností, vštípit do vědomí lidstva smysl a vnímání hlubokých etických hodnot, citlivosti k potřebám jiných, dobrovolné skromnosti a vysoce ekologického cítění. Na první pohled se takový úkol jeví jako výplod fantazie, které předčí i snílky z oblasti science-fiction.

      Tato situace, přestože je vážná a kritická, nemusí být až tak beznadějná, jak se nám jeví. Po více než třiceti letech intenzivního výzkumu zvláštních stavů vědomí jsem dospěl k závěru, že teoretické koncepce i praktické přístupy, které rozvíjejí transpersonální psychologii - disciplínu, jež usiluje o integraci spirituality s novým paradigmatem, které se začíná prosazovat v západní vědě - nabízejí nové a velmi slibné strategie, které by nám mohly pomoci zmírnit krizi, jíž všichni čelíme. Jsou v plném souladu s věčnou moudrostí velkých duchovních nauk východu a mystických tradic celého světa.

      Pozorování a výsledky z oblasti moderního výzkumu vědomí, transpersonální psychologie i prosazujícího se paradigmatu, nám umožňují, na základě situace v současném světě, přijmout konkrétní strategie, které lze rozdělit do následujících pěti kategorií:

(1) Rozvoj nového pojetí vesmíru a snaha o širší chápání lidské povahy i psyché, jež by nahradily překonané behavioristické a freudovské modely;

(2) Získávání nových pohledů na kořeny zhoubné agrese a lidského násilí;

(3) Formování nových názorů na povahu nenasytné chtivosti;

(4) Osvojování si experimentálních přístupů podporujících pozitivní osobní transformaci a vývoj vědomí;

(5) Rozvoj transpersonální psychologie, výzkum vědomí a řešení globální krize.

        NOVÉ POJETÍ VESMÍRU, PSYCHÉ A LIDSKÉ POVAHY

        V posledních letech mnoho autorů upozorňuje, že významným faktorem v prohlubování globální krize je newtonovsko-karteziánské paradigma, které dominuje západní vědě již tři sta let. To ve své podstatě pojímá vesmír jako gigantický, plně deterministický superstroj, který se řídí zákony mechaniky a projevuje se ostrou dichotomií mezi myslí a přírodou. Vnímání vesmíru jako mechanického systému vede k přesvědčení, že ho lze rozdělit a selektivně zkoumat všechny jeho části.

        Západní věda tím, že povýšila hmotu na základní a určující princip vesmíru, rovněž zredukovala život, vědomí a inteligenci na její náhodné vedlejší produkty. V tomto kontextu se člověk jeví pouze jako vysoce vyvinuté zvíře, což vedlo k tomu, že antagonizmus, soutěživost a Darwinova teorie "přežití nejlépe disponovaných jedinců", jsou považovány za řídící principy lidské společnosti. Také organická i anorganická příroda bývá popisována jako neživý a nevědomý celek, což podle programu, jenž tak výmluvně zformuloval Francis Bacon, poskytuje člověku důvod k jejímu plenění.

       Freudova psychoanalýza, svým popisem lidské bytosti jako tvora, jehož základními motivačními silami jsou bestiální instinkty, se také nemalou měrou přičinila o prohloubení globální krize. V její koncepci se tvrdí, že pokud bychom nebyli kontrolováni supergem (zvnitřněnými rodičovskými zákazy a příkazy) a neobávali se reakce společnosti, pak bychom se vší nespoutaností vraždili, kradli, dopouštěli se incestu a oddávali se bezuzdnému promiskuitnímu sexu. Takový obraz lidské povahy zákonitě odsouvá veškeré ideje komplementarity, synergie, vzájemné úcty a mírové spolupráce do oblastí dočasných oportunistických strategií nebo naivně utopistických fantazií. Není těžké pozorovat, jak tyto koncepce a k nim přiřazované systémy hodnot pomáhají vytvářet krizi, v níž se ocitáme.

      Avšak, v průběhu posledních pětadvaceti let došlo v západní vědě k řadě revolučních objevů, které předkládají přesvědčivé důkazy k radikálně novému chápání vesmíru, člověka a psyché. Čím dál jasněji se ukazuje, že vědomí není produktem fyziologických procesů probíhajících v mozku, ale základním atributem existence. Vesmír je prostoupen kreativní inteligencí, v jejíž struktuře je neoddělitelně vetkáno vědomí. Moderní výzkum vědomí dokazuje, že koncepční rámec tradiční psychiatrie a psychologie - které lidskou psyché redukují na rovinu biologickou, postnatálně biografickou anebo na úroveň Freudova individuálního nevědomí - je povrchní, neadekvátní a nesprávný.

      Ve zvláštních stavech vědomí - dosahovaných prostřednictvím systematické meditace; šamanských rituálů; zážitků blízkých smrti; psychedelických sezení; silných a účinných forem prožitkové psychoterapie, jakými jsou rebirthing (psychospirituální prožitek smrti a znovuzrození), holotropní dýchání a původní terapie; a rovněž spontánních psychospirituálních krizí - se psyché může ocitnout daleko mimo hranice těchto úzce vymezených limitů.

      Je možné dynamiku nevědomí, v níž dominují animální instinkty, transcendovat a napojit na transpersonální oblast. Podle posledních analýz je individuální psyché každého z nás součástí celkového bytí, a lidství ve své hloubi nemá bestiální povahu, nýbrž božskou. Takové chápání existence vytváří přirozený základ pro rozvíjení úcty k životu, spolupráce a synergie, humanitárních i planetárních zájmů a hlubokého ekologického cítění.

       NOVÉ POHLEDY NA KOŘENY ZHOUBNÉ AGRESE A LIDSKÉHO NÁSILÍ

       Moderní výzkum agresivního chování člověka byl zahájen přibližně v polovině minulého století, kdy došlo v oblasti evolučních teorií k řadě objevů, kterým dominuje zejména dílo Charlese Darwina. Pokusy, vysvětlit povahu lidské agrese na základě zvířecího původu, vedly ke tvorbě teoretických závěrů mezi něž můžeme řadit koncepci "nahé opice", jejímž autorem je Desmond Morris (1967), dále Ardreyho představu "teritoriálního imperativu" (1961), Mac Leanovu teorii "trojjediného mozku" (1973) a sociobiologické výklady Richarda Dawkinse (1976), který interpretuje agresi na základě strategií "sobeckého genu". Průkopníci v oblasti etologie, např. Konrad Lorenz (1963), Nikolaas Tinbergen (1965) a další, předkládají mnohem vytříbenější modely chování, které vycházejí ze studia rituálních a motivačních prvků a rozšiřují aplikaci mechanického modelu i na oblast instinktů.

       Avšak žádná z teorií, která tvrdí, že lidský sklon k násilí je prostým odrazem našeho zvířecího původu, není adekvátní ani přesvědčivá. Zvířata se chovají agresivně pouze pokud mají hlad, brání svá území anebo bojují o samici. Ovšem charakter a rozsah lidského násilí - podle Ericha Fromma (1973) "zhoubné agrese" - nemá v říši zvířat žádné srovnání. Nenalezneme zde žádné přirozené analogie ke krutostem, jež byly páchány v průběhu historie lidstva. Neadekvátnost tvrzení, že agrese je přirozenou součástí evoluční povahy, vedlo k formulaci psychodynamických a psychosociálních teorií, které přicházejí se závěrem, že výrazná část lidské agrese byla vypěstována učením a je tedy podmíněným jevem. Tento trend má svůj počátek na konci třicátých let, kdy psychologové J. Dollard a N. E. Miller (1939) publikovali monografii Frustration and Aggression.

        Psychodynamické teorie se pokoušejí specificky lidskou agresi vyložit jako reakci na frustraci, zneužívání a nedostatek lásky, jimiž jedinec trpěl v období svého dětství. Avšak i tyto výklady se jeví jako zcela nedostatečné, zejména pokud uvažujeme o extrémních formách individuálního násilí (např. případ Bostonského škrtiče, sériové vraždy Geoffrey Dahmera nebo texaského střelce Whitea), zločinech páchanými ozbrojenými gangy (vraždy Sharon Tate nebo vězeňské vzpoury) a zejména o masově-sociálních jevech jako nacizmu, komunizmu, krvavých válkách, revolucích, genocidě a koncentračních táborech.

        V průběhu několika posledních desetiletí došlo k rozvoji psychedelických výzkumů a hlubinných prožitkových terapií, jejichž výsledky nám umožňují chápat problematiku lidské agrese v mnohem jasnějším kontextu. Bylo zjištěno, že příčiny onoho problematického a nebezpečného aspektu lidského chování jsou mnohem hlubší a komplikovanější, než si tradiční psychologie představuje. Avšak, tyto prožitkové modality současně nabízejí vysoce účinné postupy, které mohou pomoci tyto hluboké a temné kořeny neutralizovat a transformovat.

        Navíc, dosažené výsledky ze zmíněných terapií indikují, že zhoubná agrese neodráží skutečnou lidskou povahu. Zhoubná agrese je ve skutečnosti spojena s oblastí nevědomé dynamiky, která nás odděluje od hlubší identity. Jakmile dosáhneme transpersonální roviny, která se nachází za vrstvou malignity, uvědomíme si, že naše pravá podstata není bestiální, nýbrž naopak božská. Toto zjištění plně souzní s dávnou moudrostí, která je vyjádřená v hindských Upanišadách slovy "Tat twam asi" (To jsi ty), což značí, že v konečném hodnocení je každý z nás ztotožněn s kreativním kosmickým principem.

         PERINATÁLNÍ ZDROJE NÁSILÍ

         Není sebemenších pochyb o tom, že maligní agrese je spojena s traumaty a frustracemi, jimiž člověk prochází v období svého dětství. Ovšem, moderní výzkum vědomí odhalil další významné kořeny násilí, které leží v hloubi lidské psyché a nacházejí se ještě před postnatálně-biografickým obdobím a vztahují se k traumatům biologického porodu (nebo-li v prenatální oblasti). Několikahodinové prožitky bolesti, ohrožení nebo dušení, které se při porodu dostavují, vytvářejí obrovský rezervoár úzkosti a vražedné agrese, která v organizmu zůstává nahromaděna. Znovuprožití vlastního porodu, jehož lze docílit prostřednictvím různých prožitkových psychoterapií, neznamená pouze opětovné přehrávání původních vjemů a pocitů, ale obvykle bývá spojeno s celou škálou zážitků s vyobrazením násilných scén, mezi nimiž se častokrát objevují drastické sekvence válečných situací, revolucí, rasových nepokojů, koncentračních táborů, krutostí totalitních režimů, genocidy a dalších forem hrůzného násilí.

         Taková spontánní vyobrazení sociálně-politických témat v průběhu prenatálního procesu umožňují vyvodit velice konkrétní závěry o dynamice psychologických procesů. Samozřejmě, že války a revoluce představují velice složité fenomény, které mají své historické, ekonomické, politické, náboženské a jiné rozměry. Mým záměrem není předkládat redukcionistické výklady, ale nabídnout nové náhledy obohacující dosavadní teorie o psychologický a duchovní rozměr, jenž bývá doposud přehlížen anebo neadekvátně a povrchově zamlžován.

         K obrazům sociálně-politických událostí, provázejících znovuprožití biologického porodu, lze konkrétně přiřadit čtyři konsekutivní stádia porodního procesu. Tato stádia porodního procesu jsem označil termínem "Bazální prenatální matrice", zkráceně BPM. Při prožívání událostí nenarušeného nitroděložního života (to je období první bazální prenatální matrice, nebo-li BPM I) jedinec obvykle vnímá obrazy ideálních archaických společností, kultur žijících v naprostém souladu s přírodou (např. z panensky čistých polynéských ostrovů) nebo předloh budoucích utopistických společností, které si již vyřešily veškeré hlavní konflikty. Vzpomínky na narušený nitroděložní vývoj (toxické prostředí matčina lůna, nebezpečí umělého přerušení, pokusy o potrat) jsou provázeny obrazy lidí, žijících v zamořených nebo znečištěných průmyslových oblastech anebo v prostředí, v němž převládá paranoia a neustálý pocit zákeřného nebezpečí.

        Regresivní zážitky vztahující se k první klinické fázi porodu (v mé terminologii BPM II.), při níž dochází k periodickému stahování dělohy, přičemž však děložní hrdlo zůstává uzavřeno, předkládají diametrálně odlišný obraz. Projevují se vyobrazením utlačovatelských a totalitních režimů s uzavřenými hranicemi, které zneužívají vlastní lid a "dusí" jakýkoliv projev osobní svobody, například se může jednat o výjevy z carského nebo komunistického Ruska, Hitlerovy třetí říše, jihoamerických diktatur, apartheidu nebo vězňů z nacistických koncentračních táborů či Stalinova Gulagu. Jedinci, procházející těmito scénami živoucího pekla, se ztotožňují výhradně s oběťmi a cítí hluboký soucit s utlačovanými a psanci. 

       Prožitky, které se vztahují ke druhé klinické fázi porodu (BPM III.), kdy dochází k roztáhnutí porodního hrdla a pokračující stahy tlačí plod úzkým průchodem porodního kanálu, provází celá řada různých násilných scén, kupříkladu krvavých válek a revolucí, lidských nebo zvířecích vražedných útoků, mrzačení, znásilnění a vraždění. Tyto scény často obsahují démonické prvky a odpudivé skatologické motivy. Mezi další průvodní jevy patří vize hořících měst, výstřelů raket anebo výbuchů jaderných bomb. Subjekt zde není odsouzen k úloze pouhého pasivního trpitele, ale může sehrávat trojí roli - oběti, agresora nebo emočně zaujatého pozorovatele. 

       Procesy charakterizující třetí klinickou fázi porodu (BPM IV.) - okamžiku vlastního porodu a oddělení jedince od matky - jsou spojovány s obrazy válečných vítězství, osvobození zajatců, úspěchů kolektivního úsilí, například revolucí, národních a vlasteneckých hnutí, triumfálních oslav a vítězných přehlídek nebo poválečných rekonstrukcí.

        V roce 1975 jsem tato pozorování, jež dávají do souvislosti významné sociálně-politické události s jednotlivými fázemi biologického porodu, popsal v mé první knize Realms of Human Unconcious (Grof, 1975). Krátce po jejím vydání jsem obdržel dopis od newyorského psychoanalytika a historika Lloyda deMause, který je jedním ze zakladatelů psychohistorie - disciplíny, která aplikuje výsledky výzkumů hlubinné psychologie do oblasti historických a politických věd. Psychohistorikové studují kupříkladu souvislosti mezi průběhem dětství politických vůdců, jejich systémem hodnot a rozhodovacími procesy anebo vliv uplatňovaných výchovných praktik na charakter revolucí v konkrétním historickém období. Lloyd deMause projevil o mé výsledky, týkající se porodního traumatu a jeho možných sociálně-politických souvislostí velký zájem, neboť mu mohly posloužit jako zcela nezávislý zdroj pro jeho vlastní výzkum.

       Lloyd po určitou dobu studoval psychologické aspekty předválečných nebo předrevolučních období. Zajímalo ho, jak se vojenským vůdcům dařilo mobilizovat masy mírumilovných civilistů a měnit je na vraždící stroje. Jeho přístup byl velice originální a kreativní, neboť analýzu tradičních historických zdrojů obohatil o soubor psychologicky významných údajů sestavený z různých politických komiksů, karikatur, vtipů, snů, osobních zobrazení, přeřeknutí, vedlejších poznámek anebo dokonce z různých čmáranic zanechaných v hrubých konceptech politických dokumentů. Předtím, než mne kontaktoval, se mu podařilo tímto způsobem analyzovat sedmnáct situací, které v rozsahu mnoha století, od starověku až po nedávnou minulost, mapovaly období před vypuknutím válek a revolucí.

       Ke svému překvapení zjistil, že se v jeho analýze objevují neobvykle vysoké počty projevů, metafor a symbolik, které zjevně souvisejí s biologickým porodem. Tudíž, vojenští vůdcové i politikové všech věkových kategorií používají v kritických situacích anebo při vyhlášení války výrazy, které lze rovněž aplikovat na porodní trauma.

      Své nepřátele obviňují, že nás dusí, škrtí, mačkají z nás poslední dech, omezují nás a nedávají nám dostatek životního prostoru (Hitlerův "Lebensraum"). Velice často se také objevují zmínky o tmavých jeskyních, tunelech, temných bludištích, zrádných propastí, do nichž můžeme být vtlačeni nebo nebezpečí zaplavení či utonutí. Podobně i slibovaná řešení nesou v sobě různé formy prenatálních obrazů:

      Vůdcové slibují, že nás povedou ke světlu, jež se nachází na konci temného tunelu, nebo nám ukáží cestu ven z bludiště a také se zaručují, že až přemůžeme nepřítele, budeme všichni znovu volně dýchat.

      Lloyd deMause ve své práci předkládá analýzu výroků tak známých historických osobností, jakými jsou Alexandr Veliký, Napoleon, Samuel Adams, císař Vilém II., Hitler, Chruščov a Kennedy. Samuel Adams přirovnává Americkou revoluci k "dítěti nezávislosti, které nyní bojuje o svůj zrod". Císař Vilém v roce 1914 prohlásil, že "monarchie cítí na svém hrdle smrtelný stisk a musí si vybrat mezi možností, buďto se nechat uškrtit, anebo se ještě naposledy pokusit ubránit hrozícímu útoku". Nikita Chruščov v průběhu Kubánské krize napsal Kennedymu dopis, v němž naléhal, aby se jejich národy "nedostaly do střetu, jako dva krtci zápasící v tunelu na život a na smrt".

       Ještě výstižněji zněla kódovaná zpráva, kterou odeslal japonský velvyslanec Kurusu, když telefonoval do Tokia, že jednání s Rooseveltem selhala, a že je možno zahájit útok na Pearl Harbor. Prohlásil, že "dítě se narodí každou chvíli", přičemž otázku na situaci v Japonsku formuloval slovy: "Vypadá to, že by se již dítě mohlo narodit?" Odpověď zněla: "Ano, zdá se, že se dítě narodí každou chvíli".

        Děsivým dojmem působí prenatální jazyk užívaný v souvislosti s výbuchem atomové bomby nad Hirošimou. Letoun Enola Gay byl pojmenován po matce pilota. Samotná atomová bomba nesla na svém trupu nápis vyjadřující její přezdívku "Chlapeček" a smluvená zpráva, která byla odeslána do Washingtonu signalizující úspěšnou detonaci zněla "dítě se narodilo". Ani se nezdá, že by to bylo příliš přitažené za vlasy, jestliže bychom i za přezdívkou "Tlouštík", nebo-li bomby svržené nad Nagasaki, viděli obraz novorozeněte.

       V průběhu období naší korespondence se Lloydovi podařilo shromáždit mnoho dalších historických příkladů, z čehož vyvodil teorii, že vzpomínky na porodní trauma sehrávají významnou úlohu jako zdroj motivace k násilným sociálním projevům (viz de Mause, 1982, 1996).

      Problematika jaderné války s mým tématem úzce souvisí, proto bych se rád u ní pozastavil a k její analýze bych využil fascinující vědeckou práci Carol Cohnové nazvanou "Sex and Death in the Rational World of the Defense Intelectuals" (Sex a smrt v racionálním pojetí vojenských intelektuálů), kterou prezentovala v roce 1987. Vojenští intelektuálové jsou civilové, kteří plně nebo částečně pracují pro vládu, mohou zastávat funkce administrativních úředníků nebo poradců, někdy působí na univerzitách nebo výzkumných institutech.

      Formulují teorie, které vytvářejí informační a legitimní rámec jaderné strategie Spojených států, což v praxi znamená, že sestavují pokyny, jak řídit závody ve zbrojení, jakým způsobem zastrašit nepřítele od použití jaderných zbraní, jak vést jadernou válku, jestliže zastrašující opatření selžou a také, jak vysvětlovat veřejnosti, že žít bez jaderných zbraní není bezpečné.

       Carol Cohnová se zúčastnila dvoutýdenního letního semináře zaměřeného na tématiku jaderných zbraní, doktríny jaderné strategie a kontrolu zbrojení. Byla naprosto fascinovaná charakterem téměř výhradně mužského (kromě několika sekretářek) prostředí vojenských intelektuálů. Podařilo se jí shromáždit velmi zajímavá fakta potvrzující prenatální rozměr jaderné války. Tato fakta, v její terminologii, podtrhují význam motivu "mužského porodu" anebo "mužského stvoření", což lze ilustrovat na několika historických příkladech:

       Ernest Lawrence odeslal v roce 1942 do Chicaga telegram adresovaný skupině fyziků, podílejících se na vývoji atomové bomby se zněním: "Gratuluji novorodičům. Ani se nemohu dočkat, až se to narodí". V Los Alamos se o atomové bombě hovořilo jako o "Oppenheimerově dítěti". Richard Feynman ve svém článku píše, že když po smrti své manželky pobýval určitou dobu doma a nebyl na pracovišti, obdržel telegram, v němž stálo: "Očekáváme, že se dítě narodí tehdy a tehdy".

      V laboratořích Lawrence Livermora se o vodíkové bombě hovořilo jako "Tellerově dítěti", ačkoliv odpůrci Edwarda Tellera, kteří si přáli jeho dílo bagatelizovat, tvrdili, že není jejím otcem, nýbrž matkou. Podle jejich názoru byl skutečným otcem Stanislav Ulam, který veškeré důležité myšlenky sám zplodil, zatímco Teller ji posléze "přivedl na svět". V souvislosti s tématikou mateřství se rovněž užívalo výrazu "poskytnutí péče", což znamenalo údržbu raket.

      Generál Grove odeslal do Německa ministru války Henry Stimsonovi, který se právě účastnil Postupimské konference, triumfální kódovanou telegrafickou zprávu o úspěchu první jaderné zkoušky, jež zněla: "Doktor se právě vrátil a s nadšením i sebedůvěrou tvrdí, že chlapeček se má k světu a je tak silný jako jeho velký bratr. Jeho oči zářily až v Highholdu a jeho křik doléhal až k mé farmě". Stimson, aby obratem informoval Churchila, napsal poznámku: "Porod uspokojivý, dítě je na světě".

      William L. Laurence popisuje své svědectví z průběhu první jaderné zkoušky slovy: "Asi sto sekund po oslňujícím záblesku nastala obrovská exploze - byl to první výkřik nového světa". Vítězoslavný telegram, který Edward Teller odeslal do Los Alamos po úspěšné zkoušce vodíkové pumy "Mike", realizované na atolu Eniwetok, nesl zprávu: "Je to chlapec". Mužská populace vědců se tak přičinila o zrod sil prosazujících svou nadvládu nad ženskou přirozenou podstatou. O symbolice jaderného úderu nad Hirošimou a Nagasaki, vyjádřenou ve slovech Enola Gay, Chlapeček, dítě se narodilo nebo Tlouštík, jsem se již zmínil.

      Carol Cohnová se ve své práci také zmiňuje, že vojenští intelektuálové v hojné míře používají jazyk obsahující zjevně sexuální symboliku. Charakter tohoto kontextu, jenž spojuje sex s agresí, dominancí i skatologickými motivy, poukazuje na hlubokou podobnost s výjevy vyskytujícími se v souvislosti s porodními zážitky (BPM III). Například americká závislost na jaderných zbraní byla často vysvětlována pomocí výrazu neodolatelná, neboť "samec má tak možnost se více vyřádit". Profesoři vysvětlovali důvod, proč by řízené střely MX měly být umístěny na odpalovací rampy určené pro doposud novější typ mezikontinentálních řízených střel Minuteman, místo toho, aby nahradily starší a méně přesnější typy, větou: "Přece nestrčíte nejlepší raketu, kterou máte k dispozici, do nějaké hnusné díry".

       V určitém období se hovořilo o situaci, že Rusové mají tvrdší rakety než my, proto je musíme také přitvrdit. Jistý vojenský poradce se ve Výboru pro národní bezpečnost vyjádřil o "uvolnění sedmdesáti až osmdesáti procent naší megatonáže pro jedinou orgasmickou explozi".

       Jednotlivé přednášky se hemžily termíny jako odpalovací zařízení s vertikálním erektorem, poměr nárazu ku hmotnosti, měkké položení, hluboký průnik nebo srovnatelné výhody prodlužovaného nátlaku oproti nárazovému útoku. Dalším příkladem je široce populární zvyk "poplácávání raket", který je výrazem nejen falické dominance, ale i homosexuálních sklonů. Feministické kritiky zaměřené proti jaderné politice obsahují vcelku výstižné výrazy jako "závist k raketám" anebo "falický obdiv".

       Další dílo, které podporuje názor, že klíčovou úlohu ve válečné psychologii sehrává prenatální oblast nevědomí, je skvělá kniha Sama Keena "The Faces of the Enemy" (1988), (Tváře nepřítele). Keenovi se podařilo z mnoha zemí i historických období shromáždit jedinečnou sbírku překrucovaných a zaujatých projevů formulovaných v podobě válečných plakátů, komiksů anebo karikatur. Ve své práci upozorňuje, že nepřítel obvykle bývá popisován a vykreslován vcelku stereotypním způsobem, který se příliš nemění a ani příliš nezávisí na charakteru daného kulturního prostředí.

         Podle převažujících charakteristik rozdělil své obrazy do několika archetypálních kategorií (např. Škrtič, Agresor, Důstojný protivník, Zrůda bez tváře, Nepřítel boha, Barbar, Zločinec, Mučitel, Násilník, Smrt). Keen říká, že domnělé obrazy nepřítele jsou v podstatě projekce potlačovaných a odmítaných temných aspektů našeho nevědomí, nebo-li Stínu. Je nutno konstatovat, třebaže v průběhu historie lidstva nalezneme také příklady "spravedlivých válek", že iniciátoři válečné činnosti se obvykle zaměřují na vnější cíle, které jim slouží jako náhrada za prvky vlastní psyché, s nimiž by se při procesu důsledného sebezkoumání měli správně střetnout.

        Teoretický rámec Sama Keena sice specificky nezahrnuje prenatální oblast nevědomí, avšak analýza jeho obrazových materiálů odhaluje převahu symbolických výjevů, které jsou charakteristické pro oblasti BPM II a BPM III. Nepřítel zde bývá tradičně vyobrazován jako nebezpečná chobotnice, zákeřný drak, mnohohlavá hydra, obrovská jedovatá tarantule nebo hrozná mořská obluda.

        Další časté symboly nesou podobu zákeřných šelem nebo zlých dravců, monstrózních žraloků a děsivých hadů - zejména zmijí a hroznýšů. Obrazy z období válek, revolucí a politických krizí rovněž oplývají výjevy škrcení nebo drcení, strašných vodních vírů a zrádných tekutých písků. Srovnání obrazů zvláštních stavů vědomí, jenž provází prenatální prožitky, s historickou obrazovou dokumentací shromážděnou v dílech Lloyda de Mause a Sama Keena, poskytuje pádný důkaz o prenatálních kořenech lidského násilí.

       Výsledky posledních výzkumů, získané společným hodnocením zvláštních stavů vědomí a objevů v psychohistorii, nás upozorňují, že se kdesi v hloubi nevědomí každého z nás ukrývá zdroj silných energií a emocí, které se vztahují k porodnímu traumatu, a které se nám doposud nepodařilo zpracovat a asimilovat. Tento aspekt naší psyché může pro některé z nás zůstávat zcela mimo vědomou oblast, a to až do té doby, než se vydáme na cestu zkoumání hlubin vlastního nitra, kterou můžeme podniknout prostřednictvím psychedelických látek, holotropního dýchání, původních rituálních terapií nebo technik, vyvolávající prožitek znovuzrození. Někteří z nás si mohou emoce anebo fyzické pocity vyplývající z energií nahromaděných v prenatální oblasti do jisté míry a různým způsobem i uvědomovat. 

      Aktivace těchto latentních sil může vést k vážným psychopatologickým projevům, včetně bezdůvodného násilí. Zdá se, že je z dosud neznámých důvodů možné, aby současně docházelo k masovému nárůstu uvědomování si vlastních prenatálních prvků, které pak vytvářejí atmosféru plnou napětí, úzkostí a předtuch. Vůdcem se stává jednotlivec, který je vystaven mnohem silnějšímu vlivu prenatálních energií, než kterýkoliv jiný průměrný člověk. Rovněž disponuje schopností své neakceptovatelné pocity (v Jungově terminologii Stín) popřít a projektovat je na vnější situaci. Vinu za vyvolání kolektivního neklidu svaluje na nepřítele a jako řešení nabízí vojenskou intervenci.

        Válka poskytuje příležitost zbavit se psychologických zábran, které za normální situace udržují nebezpečné prenatální tendence pod kontrolou. Freudovo Superego, nebo-li psychologická síla, která si vynucuje sebeovládání a civilizované chování, je nahrazeno "válečným superegem": Nyní jsme oceňováni a dekorováni za činy, které jsou v mírové době neakceptovatelné a trestné - tedy za vraždění, bezohledné ničení anebo drancování. Jakmile vypukne válka, mohou se uvolnit i veškeré destruktivní a sebedestruktivní impulsy.

       Prenatální prvky (BPM II. a BPM III.) , s nimiž se normálně setkáváme v určitém stádiu vnitřní explorace a transformace, se nyní stávají součástí našeho života, a to přímo anebo zprostředkovaně z mediálních zdrojů. Klasické prenatální obrazy různých bezvýchodných situací, sado-masochistických orgií, sexuálního násilí, bestiálního a démonického jednání, bezuzdného běsnění obrovských explozivních energií a skatologických výjevů se ve válkách a revolucích prosazují s nevídanou intenzitou.

      Ovšem výsledkem uvolnění nevědomých impulsů, ať už v individuálním nebo kolektivním měřítku, není transformace, jak tomu bývá při plném vědomém prožitku, jelikož zde chybí vhled a terapeutický záměr. Tudíž cíl skryté prenatální fantazie, která zastupuje pudovou sílu těchto násilných situací, nemůže být dosažen dokonce ani tehdy, je-li válka či revoluce dovedena k úspěšnému konci. Ani ta nejslavnější vítězství vybojovaná mimo rámec vlastního nitra s sebou nepřinášejí toužený vnitřní pocit emočního osvobození a duchovního znovuzrození.

       Po počátečním opojení z vítězné euforie přichází nejprve vystřízlivění a později trpké zklamání. Obvykle netrvá ani příliš dlouho, než se z trosek nesplněných snů začne vynořovat kopie starých represivních systémů, protože tytéž nevědomé síly působí v hloubi nevědomí i nadále. Historie lidstva nám nabízí mnoho příkladů, kdy se stejný vzorec takto opakuje, stačí se zmínit třeba o Velké francouzské revoluci, bolševické revoluci v Rusku anebo o druhé světové válce. 

      Jelikož jsem svůj hlubinný psychologický výzkum prováděl řadu let také v Praze, kde v té době vládl marxistický režim, měl jsem možnost shromáždit některé fascinující materiály, týkající se psychologické dynamiky komunizmu. Tématika komunistické ideologie se u mých klientů tradičně objevovala, když zrovna zápasili s prenatálními energiemi a emocemi.

       Potvrzuje se, že revolucionáři čerpají svou vášeň k boji proti utlačovatelům a jejich režimům z vlastní vzpoury vůči vnitřnímu žaláři, do něhož je uvrhly prenatální vzpomínky, a naopak, že potřeba porobit si a ovládat jiné, je externím projevem nutnosti překonat strach z nebezpečí podlehnutí vlastnímu nevědomí.

      Tudíž, smrtonosný zápas mezi utlačovatelem a revolucionářem je třeba chápat jako externalizovanou repliku situace, kterou si jedinec prožil v porodním kanálu. 

      Komunistická vize v sobě obsahuje i určitý prvek psychologické pravdy, proto také oslovuje a přitahuje masy lidí. Základní teorie o nutnosti uskutečnit revoluci, skoncovat s utrpením a útlakem a nastolit harmoničtější řád, je správná pouze tehdy, jestliže se tím míní proces vnitřní transformace. Pokud se však projikuje do vnějšího světa ve formě politické ideologie revolučního násilí, jde o teorii, která je zcestná a velmi nebezpečná. Záludnost celé iluze spočívá v podstatě, že to, co na hlubší úrovni působí jako archetypální vzorec duchovní smrti a znovuzrození, se na povrchu projevuje ve formě ateistického a antiduchovního programu.

      Komunistické revoluce se vyznačovaly vysokou destruktivní účinností, ale po všech vítězstvích, namísto slibovaného bratrství a harmonie, přicházeli noví utlačovatelé, kteří vytvářeli další, častokrát ještě krutější a nespravedlivější tyranské režimy. Dnes, po rozpadu ekonomicky zruinovaného Sovětského svazu a komunistického impéria, musí být každému, kdo má v sobě patřičnou dávku zdravého úsudku, zřejmé, že tento gigantický experiment realizovaný za cenu milionů lidských životů a nepředstavitelného utrpení, byl historickým kolosálním omylem.

       Jsou-li výše uvedené závěry správné, potom neexistuje žádná šance, že by jakákoliv vnější intervence, pokud není provázena hlubokou transformací lidského vědomí, mohla vytvořit nějaký lepší svět.

       Výsledky moderního výzkumu vědomí rovněž osvětlují některé významné aspekty psychologie koncentračních táborů. V holandském Leydenu se profesor Bastians již řadu let pokouší pomocí LSD léčit pacienty trpícími syndromem koncentračního tábora, což jsou vážné stavy, které se u bývalých vězňů rozvíjí i po mnoha letech od deportace. Bastians také pracuje s bývalými kápy, u nichž se snaží řešit problematiku viny. Tato práce byla umělecky ztvárněna v knize Shivitti, kterou v roce 1989 napsal bývalý vězeň Ka-Tzetnik 135633, jenž u profesora Bastianse prošel sérií terapeutických sezení.

       Sám Bastians svou práci rozebírá v díle, které nese název "Člověk v koncentračním táboře a koncentrační tábor v člověku" (1959). Upozorňuje zde, aniž by cokoli konkretizoval, že koncentrační tábory jsou projekcí určité domény, která se nachází kdesi v hloubi nevědomí: "Nejdřív byl koncentrační tábor v člověku a až poté byl člověk v koncentračním táboře" (Bastians,1955). Studium zvláštních stavů vědomí umožnilo identifikovat onu oblast psyché, o níž Bastians hovoří. Bližší zkoumání nám odhaluje, že specifické podmínky panující v nacistických koncentračních táborech jsou démonickým a realistickým projevem hrůzné atmosféry, kterou charakterizuje prožitek biologického porodu.

      Zátarasy z ostnatého drátu, ploty napuštěné elektrickým proudem o vysokém napětí, strážní věže s kulomety, minová pole, smečky cvičených psů, to vše zcela určitě vytvářelo pekelný až téměř archetypální obraz naprosto beznadějné, stísněné a bezvýchodné situace, která je charakteristická pro první klinické stádium porodu (BPM II.). Současně však, veškeré násilné, bestiální a skatologické prvky, sexuální zneužívání žen i mužů, včetně znásilnění a sadistických praktik, patří k fenomenologii druhého stádia (BPM III.), což jedinci, kteří měli možnost znovu si prožít vlastní porod, dobře znají.

      K sexuálnímu zneužívání docházelo nejen na náhodné a individuální úrovni, ale bylo také přímo organizováno v tzv. "domečcích pro panenky", což byly instituce, které měly sloužit k "pobavení" důstojníků. Jedinou cestou, jak uniknout z tohoto pekla, byla smrt, ať už následkem hladu, nemocí, udušení v plynové komoře nebo ohně krematoria. Ka-Tzetnik 135633 ve svých knihách House of Dolls (Domeček pro panenky) (1955) a Sunrise Over Hell (Východ slunce nad peklem) (1977), předkládá otřesná svědectví o životě v koncentračních táborech. Důstojníci SS si svou zvláště zvrhlou bestialitu vybíjeli zejména na těhotných ženách. O absurditě koncentračních táborů svědčí skatologické projevy - dozorci nutili vězně házet jídelní misky do latrín a následně je vytahovat ven anebo si vzájemně močit do úst, což znamenalo, kromě samotné bestiality, také nebezpečí různých epidemií (v Buchenwaldu se za jediný měsíc utopilo ve výkalech dvacet sedm vězňů).

       Intenzita, hloubka, pudová kvalita i přesvědčivá povaha veškerých emocí a vjemů, které se s těmito zážitky pojí, nám říká, že se v žádném případě nejedná o individuální myšlenkové konstrukce, jaké uplatňují spisovatelé dobrodružných románů, filmoví nebo televizní producenti, ale že jde o projevy, které mají svůj zdroj v kolektivním nevědomí. Proto, pokud se nám v rámci zkoumání vlastního nitra podaří vyvolat vzpomínky na porodní trauma, měly by se nám také otevřít brány do oblasti kolektivního nevědomí a zpřístupnit zážitky lidí, kteří se již v podobných krizových situacích ocitli.

       Není tedy těžké domyslet si, že prenatální úroveň nevědomí, která "zná" historii lidského násilí tak důvěrně, nese za války, krvavé revoluce a jiné hrůzné události také svůj díl odpovědnosti. Je-li to pravda, můžeme potom směle předpokládat, že změnou v porodní praxi lze redukovat i objem zhoubné agrese.

      Teorii, že se zdroj násilných a sebedestruktivních tendencí skrývá v porodním traumatu, potvrzují mnohé klinické výzkumy. Zdá se, že mezi těžkým porodem a kriminalitou existuje významná souvislost. Výsledky pozorování nás upozorňují, že traumatické dětství ještě není dostatečnou příčinou k aktivaci zločinného chování v pozdějším období. Abychom mohli v této souvislosti považovat postnatální trauma, například odloučení od matky, za významný faktor, musel by mu předcházet komplikovaný porod. Ukazuje se také, že i agresivní tendence namířené dovnitř, zejména sebevražedné sklony, jsou psychogeneticky spojeny s těžkým porodem.

      Časopis Lancet nedávno uveřejnil článek, v němž se píše, že porod, při kterém bylo nutné provést resuscitaci, zvyšuje v postpubertálním období riziko sebevražedných sklonů. Skandinávský výzkumník Bertil Jacobsen zjistil, že mezi formou sebe- destruktivního chování a průběhem porodu existuje úzká korelace (Jacobsen, 1987). Sebevraždy se zadušením souvisí s porodními prožitky provázenými právě dušením, násilné sebevraždy s porodními traumaty mechanického rázu a suicidium z drogové závislosti s aplikací opiátů anebo barbiturátů.

      Okolnosti průběhu porodu proto sehrávají důležitou úlohu při vytváření dispozic, buďto k násilným a sebedestruktivním sklonům, anebo k laskavému chování a zdravým mezilidským vztahům. Francouzský gynekolog Michel Odent vysvětlil (1995), jakou úlohu sehrávají v průběhu porodu a kojení hormony - především oxytocin, endorfin, adrenalin, noradrenalin a prolaktin. O oxytocinu je známo, že u zvířat rozvíjí mateřské chování a o endorfinech, že upevňují závislost a vazby, ovšem mechanizmus adrenalinu v průběhu evoluce sehrával u matky důležitou úlohu zprostředkovatele agresivně ochranných instinktů, což mělo svůj význam zejména, když porod probíhal v podmínkách nechráněného přírodního prostředí.

       Dnes by však nemělo být příliš těžké postarat se, aby porod probíhal v klidném, bezpečném a důvěrném prostředí, které napomáhá ke vštípení a rozvoji pozitivních interpersonálních návyků. Rušná, hlučná a chaotická prostředí, jež panují v mnoha porodnicích, tento proces nejenže narušují, ale navíc přispívají k aktivaci úzkosti a fixaci obrazu nebezpečného světa, který si vyžaduje agresivní reakce.

-pokračování-