ETABLUJE SE NOVÁ VĚDA O INTELIGENCI ROSTLIN (1)

Po mnoho století nahlížela západní filozofie na zvířata a rostliny jako na nemyslící, automaticky fungující předměty. Slavný vědec a filozof  17. století, René Descartes, tvrdil, že nelidské organizmy nemohou myslet ani cítit bolest, že jsou to robotické stroje, jednající čistě na základě impulzů.¹ Věda sice nedávno prokázala, že zvířata jsou inteligentní stvoření, schopná logického myšlení a prožívání emocí, ovšem tvrzení, že podobnou inteligenci mají i rostliny, je ve vědecké komunitě všeobecně ignorováno. Má se za to, že, protože rostliny nemají mozek, nemají žádné vědomé prožitky. Goethe a další myslitelé v předchozím historickém období pozorovali, že rostliny představují inteligentní životní formu, že rozvíjejí symbiotické vztahy s jinými organizmy, a že dokážou reagovat na složité změny prostředí.

Zatímco vědecká komunita vysvětluje inteligenci chování rostlin ve smyslu elektrických a chemických reakcí na senzorické stimulace, jiní lidé jsou přesvědčeni, že rostliny dokážou poskytnout cenné vhledy do jiných forem vědomí. Jedním z nejslavnějších vědců, kteří pozorovali inteligenci rostlin, byl anglický přírodovědec, geolog a biolog, Charles Darwin.²  Darwin je zejména znám kvůli své teorii evoluce, byl však hluboce fascinován chováním rostlin a svými poznatky významně přispěl botanické vědě. Na rozdíl od svých současníků si Darwin myslel, že rostliny nejsou nemyslící automatická stvoření, ale že jsou to vysoce složité a vnímající organizmy. V jedné ze svých posledních prací, "The Power of Movement in Plants" (Schopnost pohybu v rostlinách) vydané v roce 1880, Darwin tvrdí, že kořeny rostlin fungují podobně jako neurální sítě, které nacházíme u nižších živočichů a které přijímají informace o vnějším prostředí a předávají je dalším oblastem své struktury, když napsal:

“Není žádným přeháněním, když řeknu, že koncová část kořenu, která  je nadaná citlivostí a dokáže směřovat pohyb ostatních částí,  se chová jako mozek u nižších živočichů, kdy je mozek umístěn na spodní části těla a přijímá vjemy od senzorických orgánů a řídí některé pohyby“.³

Bohužel, v té době přední vědci Darwinova pozorování odmítli, zejména to byl slavný rostlinný fyziolog Julius Sachs. Označil Darwina za amatérského vědce, který provádí necitlivé pokusy a dostává zavádějící výsledky. Nicméně, při hloubkové analýze rostlin se začíná ukazovat, že mají vysoce vyvinuté neurální systémy a že dokonce používají stejné neurotransmitery jako my.

Moderní věda a inteligence rostlin         

Je snadné označit tato zjištění za pseudo vědu, ale stále vice vědců začíná uznávat, že rostliny vykazují funkce, podobné funkcím mozku a že činí vědomá rozhodnutí. V roce 2009 výzkumníci Dieter Volkmann, Stefano Mancuso, Peter W Barlow a František Baluska publikovali v časopise "Plant Signal Behaviour" (Signální chování rostlin)  článek  s názvem “The ‘root-brain’ hypothesis of Charles and Francis Darwin” (Hypotéza Charlesa a Francise Darwinových o kořenech, fungujících jako mozek), v němž zkoumají Darwinovou hypotézu o funkci kořenů a to, zda současná vědecká literatura jeho teorii podporuje.

Vycházejíc z komplexních analýz vědeckých dat došli k závěru, že „pokrok v chemické ekologii, k němuž došlo v poslední době,  odhalil úžasnou složitost vyšších rostlin jakožto příkladného zásobníku těkavých substancí, které produkují  a cítí, s cílem sdílet tyto informace o svém fyziologickém stavu s dalšími organizmy.”⁴ Podle této publikace dokážou rostliny rozeznat sebe od druhých rostlin a kořenů a dokonce dovedou signalizovat  data, která umožňují rozeznávat příslušníky svého druhu. Navíc, rostliny „jsou schopné jistého, specifického rozpoznávání, z čehož lze dovodit, že používají systémy komunikace a rozpoznávání identity, jaké nacházíme ve společenstvích zvířat i lidí, s cílem zlepšit kondici rostlin a tak podpořit jejich vývoj“.

V době, kdy Darwin psal své teorie, byl vysmíván, ale nyní vědci s více otevřenou myslí zjišťují, že rostliny mohou mít nějakou formu vědomí, což je objev, který by se Darwinovi ohromně líbil. Jeden z nejzajímavějších vědců, kteří zkoumají inteligenci rostlin, je Monica Gaglianová, docentka na "Univerzitě západní Austrálie". V roce 2014 provedla sérii pokusů, kdy použila rostliny Momosa Pudicas,(Mimóza, netýkavka), aby zjistila, zda si rostliny “pamatují“ změny ve svém okolí. Aby  tuto hypotézu prověřila, dala rostliny do květináčů a pak každou rostlinu umístila do zařízení, které rostliny shazovalo na zem. Každá rostlina byla shozena z výšky 15 cm, v pěti vteřinových intervalech, 60 x za sebou. Rostliny dopadly na měkkou pěnu, aby nebyly otřesené, ale byly shozeny dostatečně rychle na to, aby stačily svinout listy. Jelikož rostliny neutrpěly žádnou úhonu, Gaglianová chtěla vědět, zda si uvědomí, že ten pád pro ně neznamená nebezpečí. Po krátké době zjistila, že „některé rostliny své listy nesvinuly, ani když byly shozeny v plném rozsahu“. Rostliny si uvědomily, že pád z výšky 15 cm jim neuškodí a již listy nesvinuly.

Členové vědecké komunity se stavěli ke zjištěním Gaglianové skepticky a tvrdili, že rostliny byly jenom vyčerpané. Gaglianová to vyvrátila tím, že vzala skupinu rostlin a  dala je do šejkru, aby je zbavila energie. Zjistila, že rostliny přesto svinuly listy, čím naznačily, že nejsou zneklidněné pouze tehdy, když jsou svrženy z výšky, na kterou si zvykly.⁵ Výzkum Gaglianové má významné implikace na to, jak na rostliny pohlížíme. Fakt, že reagují rozdílně na situace, které pro ně nepředstavují nebezpečí a jinak na ty, které nebezpečné jsou naznačuje, že  rostliny vyhodnocují senzorické informace a „pamatují“ si změny, k nimž kolem nich dochází. Je zde sice mnoho nejistot ohledně toho, jakým způsobem si rostliny tyto informace vybavují, Gaglianová je ale přesvědčena, že by se mohlo jednat o vzorek  „rozvolněné“ inteligence, která funguje úplně jinak, než mozek savců.

To koresponduje s hypotézou Ruperta Sheldraka o ‘morfické rezonanci’, že vzpomínky nejsou uchovávány v mozku, ale v univerzálním informačním poli. Mohli bychom si mozek představit jako televizor, který se ladí na různé programy, na které se díváme a ne jako fyzický paměťový nosič. Z toho pohledu má mozek omezenou schopnost paměti. Většina informací je uložena někde jinde, v nějaké „kvantové databázi“. Jak Sheldrake poukazuje, prokázalo se, že zvířata mají vzpomínky, které jsou uchovány i u jiných členů jejich druhu a že zkušenosti z minulosti jsou předávány příštím generacím. Například, krávy v USA se naučily, že na silnicích jsou rošty pro dobytek a teď farmáři, kteří je přelstili, už jenom na silnice malují čáry, které stačí zabránit, aby šly dál. Vypadá to, že krávy vědí, co ty mříže jsou, i když ještě žádné neviděly. Takové příklady ukazují, že paměť nemusí být čistě neurologickým jevem, ale že existuje i v jiných formách. To může být vysvětlení pro to, proč jsou rostliny schopné zapamatovat si informace, aniž by měly fyzickou mozkovou strukturu.⁶

Informace o tom, že rostliny fungují v rámci širší inteligenční sítě je podpořena nedávnými pokusy, týkajícími se komunikace rostlin. Ve studii, kterou provedl Dr. Velemir Ninkovic a jeho tým výzkumníků na "Švédské univerzitě zemědělských věd", byly semenáčky obilí stimulovány měkkým štětečkem, což pro ně mohlo představovat  různý stupeň vnějšího stresu, podobně jako když se v jejich teritoriu uchytí jiné rostliny anebo když se je snaží sníst nějaké zvíře. Do půdy, v níž bylo manipulováno s těmito rostlinkami, byly umístěny nové semenáčky a bylo sledováno, zda to ovlivní jejich růst. Vědci zjistili, že nové semenáčky reagovaly tím, že vyrazily víc listů a měly méně kořenů než rostliny, které vyrůstaly v nedotčených podmínkách. To naznačuje, že semenáčky byly vystaveny chemickým signálům z nedávno dotýkaných rostlin, ty signály se nacházely v půdě a rostliny se tak mohly efektivněji připravit na příští stresy.⁷

Aby se zjistilo, zda rostliny dokážou rozeznat půdu, v níž předtím byly dotčené či  nedotčené rostliny, dali vědci semenáčkům možnost zvolit si, v jakém prostředí  chtějí růst. Semenáčky byly umístěny poblíž obou druhů půdy a kořeny zamířily směrem k médiu, v němž byly umístěny nedotčené rostliny. Z těchto zjištění vyplývá, že rostliny dokážou vzájemně komunikovat, i když nejsou přítomné ve stejném okamžiku na stejném místě. To podporuje názor, že si rostliny nemohou vyměňovat informace způsobem, jak to dělají zvířata, ale že v zájmu ochrany celého druhu  používají složité komunikační sítě. Z historického hlediska věda zobrazovala rostliny jako bezduché a mechanické „věci“, ve skutečnosti ovšem rostliny mají hlubokou sociální inteligenci, která podporuje pokračování jejich přežití.

-pokračování-

--------------------------------------------------

PRAMENY:

1. The Philosophical Works of Descartes, Cambridge University Press, 1969

2. See Plant Intelligence and the Imaginal Realm by Stephen Harrod Buhner (Bear & Co, 2014)

3. Charles Darwin, The Power of Movements in Plants, John Murray, 1880

4. F. Bulska, S. Mancuso, et al., The ‘root-brain’ hypothesis of Charles and Francis Darwin, Plant Signal Behaviour, 2009; Dec; 4(12): 1121-1127

5. M. Gagliano, et al., Experience teaches plants to learn faster and forgets lower in environments where it matters, Oecologia, 5 January 2014; doi:10.1007/s00442-013-2873-7

6. R. Nissen, Memory is not in your head, http://animalnav.org/memorynot-in-your-head/

7. J. Gabbatiss, Plants use underground communication to learn when neighbours are stressed, The Independent, 2 May 2018