Enigma pod křídly Temné Orlice (3)

         Jsem si plně vědom toho, že následující informace mohou být pro mnoho čtenářů nezávislého internetového deníku Matrix-2001.cz přece jen těžko stravitelné sousto. Nicméně sám za svou osobu mohu prohlásit, že se problematice utajovaných skutečností týkající se pro veřejnost nikdy nezveřejněných závěrů z globálního výzkumu skutečné úrovně nacistické technologie těsně před II. světovou válkou a v průběhu II. světové války věnuji bezmála 15 let. To mne naučilo být k mnoha, byť na první pohled těžko uvěřitelným závěrům spíše zdrženlivý než hned odmítavý. V současné době, ale i v minulosti, se tajnému německému technologickému výzkumu ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století věnuje mnoho badatelů často s akademickým vzděláním. Za všechny bych chtěl upozornit na velmi cenné výsledky výzkumu dr. Farella a nebo Renata Vesca. Přesto zvláštní pozornost si zasluhuje poměrně rozsáhlý a dlouhodobý výzkum bulharského uprchlíka žijícího v USA a prezidenta "Akademie Disidentských Věd", dr. Vladimíra Terziskiho. Následující skutečnosti jsou některé z mnoha závěrů dr. Terziského a dr. Renata Vesca. Znovu bych chtěl upozornit případné čtenáře této reportáže, že informace zde uvedené jsou zjištěním, které je vázáno na předchozí rozsáhlý výzkum výše uvedených badatelů.

        Podle poměrně ostře utajovaného dokumentárního filmu "Thule society" bylo pro neuvěřitelně šílenou kosmickou cestu na Mars vybráno plavidlo typu Haunibu III. o průměru 74 metrů. Tělso bylo diskovitého tvaru a mělo dokonce podstatně větší pohonnou jednotku jak létající prostředky typu "Andromeda". Byl vyzbrojen čtyřmi trojitými palnými věžemi, kde byl umístěn zbraňový systém velmi těžkého kalibru. K akci byla vybrána dobrovolná sebevražedná skupina Němců a Japonců.

       Každý věděl, že se jedná o cestu bez návratu. Velmi silná intenzita aktivního elektromagnetického pole v kombinaci s poměrně nekvalitní slitinou kovů, které byly použity pro jednotlivé stavební prvky pohonu tohoto tělesa, způsobilo, že již po několika měsících činnosti motoru docházelo k únavě materiálu.

       Let na Mars byl odstartován v dubnu roku 1945, tedy jeden měsíc před ukončením II. světové války. Na palubě byla přítomná velmi početná posádka a to kvůli velmi nízké automatizaci a nízkého počtu elektronických technologií ve vybavení tohoto typu diskovitého letounu. Proto většina akcí musela být prováděna ručně. Těsně po II. světové válce se anglické zpravodajské službě podařilo získat dokumenty, ze kterých vyplynulo, že délka cesty s experimentálním částicovým pohonem, který ale nebyl schopen pracovat nikdy na plný výkon, byla plánovaná zhruba na 8 měsíců.

       V jiných oficiálně také nikdy nezveřejněných materiálech, jejichž kopie unikly z NASA, vyplývá, že další podobná, ale mnohem úspěšnější cesta k Marsu byla uskutečněná v roce 1952 v rámci tehdejšího společného sovětsko - amerického projektu. Pro mnohé čtenáře toto může být pochopitelně jen velmi těžko stravitelná informace. Zejména přihlédneme-li ke stále aktivnímu vzorci existence tzv. "studené války".

       Máme tu další důkaz toho, jak objektivně jsoucí globální geopolitická situace může být pouze jednou stranou mince. Kdežto na pozadí či chcete-li uvnitř pod povrchem, může být realita zcela jiná. Osobně nevidím jediný důvod, proč by takový scénář nemohl být reálný. Podobná situace nastala v polovině sedmdesátých let minulého století, kdy oficiální společná sovětsko-americká akce "Sojuz-Apollo" byla ve skutečnosti generální příprava na přísně tajnou společnou expedici na Měsíc.

       Faktem je, že obě tehdejší světové velmoci k tomu měly velmi pádný důvod. Podrobné informace získá čtenář v seriálu o "Apollo 20", který je na stránkách nezávislého internetového magazínu Matrix-2001 také prezentován. Z toho vyplývá, že k cestě na Mars museli mít nacističtí němečtí a japonští pohlaváři velmi pádný důvod (důvodů mohlo být pochopitelně i více), stejně tak jako později Američané a Sověti v roce 1952.

       V materiálech výzkumníka Terziskeho se můžeme dočíst, že v roce 1956 odstartovalo k Marsu v rámci tzv. "Marconiho projektu" další plavidlo. Neuvěřitelné na této skutečnosti ovšem je, že tento projekt byl plně financován Vatikánem a probíhal na území Argentiny. Další informací, kterou se mi podařilo zjistit je, že toto plavidlo bylo poháněno skupinou malých "Kohlerových konvertorů". Ty dodávaly energii i všem systémům životní podpory. Pojďme se vrátit k oné původní nacistické expedici k Marsu.

      V polovině ledna roku 1946 došlo k nouzovému v podstatě havarijnímu přistání Haunebu III. na povrchu Marsu. Původní informační zdroj hovoří o tom, že došlo k selhání pohonné jednotky a svůj vliv sehrála i fyzikální odlišnost atmosféry planety a v důsledku toho nepřesně vypočítaná trajektorie přistávacího manévru.

      Již o několik let dříve však provedli nacisté Třetí Říše úspěšné přistáni na Měsíci. Došlo k němu 23. srpna 1942 v 11.26 MEZ v oblasti "Mare Imbrium". Prvním člověkem, který se na toto těleso dostal, byl  kapitanleutnant Werner Theisenberg z Kriegsmarine. Na tomto místě bych chtěl dodat, že veškeré aktivity ve volném kosmickém prostoru byly řízené říšským námořnictvem, nebyly tedy pod patronací Luftwaffe, jak by si někdo mohl myslet.

       Přistání proběhlo bez radiového spojení s hlavním řídícím centrem, které se nacházelo nedaleko Wilhelmshaven (druhé řídící centrum se bylo umístěno u Anzio v Itálii). Prakticky ihned po prvním úspěšném přistání na povrchu Měsíce začali nacisté s budováním podzemní nacistické základny na Měsíci.

       Dodnes není dostatečně dobře objasněna otázka jakým způsobem při cestě na Měsíc a na Mars dokázali Němci regenerovat vzduch uvnitř objektu (jde především o osmi měsíční cestu na Mars). Zřejmě využívali zdokonalených technologií velmi pokročilých systémů životní podpory, které v průběhu II. světové války byly používané uvnitř ponorek, které brázdily oceány. Je to ale pouze domněnka a ve hře může být podstatně více faktorů.

       Ještě bych rád uvedl pár informací o Vladímíru Terziskému, bulharskému inženýrovi a imigrantovi. V roce 1991 tedy celých 46 let pod II. světové válce vystoupil v pozoruhodném německém dokumentu, který se soustředil na velmi detailní popis tajného nacistického programu vývoje speciálních zbraní a technologií. Je známý pod kódovým označením V-7.

       Za tímto programem se ve skutečnosti skrývala skupina experimentálních programů zaměřených na tzv. rotační leteckou technologii umožňující vertikální starty a přistání. Letouny opatřené touto technologií, která fungovala na bázi "implozivního" typu motorů a specifických elektro-gravitačních principů, byly schopné dosáhnout ohromných rychlostí a výšek.

        Tento typ motorů začala počátkem roku 1944 vyrábět velká elektrotechnická korporace "AEC" (Allgemeine Elektrizitas Gesellschaft). Tato technologie byla schopná vytvářet vlastní elektro-gravitační pole, které do určité míry neutralizovalo přirozenou zemskou gravitaci. Mimoto existovala ještě jedna paralelní výzkumná větev, která hodně úspěšně experimentovala se zcela jiným typem motoru, který používal jako palivu helium.

        V podstatě lze konstatovat, že v rámci "Programu V-7" existovali tři linie testovacích experimentálních projektů. Především to byly modely diskovitého letounu Haunebu I., II, a III., extrémní pozornost byla také věnována vývoji modelů "Vril I. až VII." a do třetice to byl speciální program vývoje a testování jakýchsi mateřských lodí válcovitého designu typu Aurora. Šlo o nákladní dopravní prostředky pro transport letounů Haunebu a Vril. Výzkum ve všech těchto tří linií probíhal již od počátku roku 1941. Prototypy diskovitých letounů Haunebu I. a II. měřily v průměru od 25 do 40  metrů. Haunebu III. byl speciální prototyp určený především k pohybu ve volném kosmickém prostoru. Jeho největší verze měřily v průměru až 75 metrů.

-pokračování-