Po několika minutách jsme vstoupili do zadního traktu hřbitova. Už se smrákalo a na pozemku v tuto dobu nikdo pochopitelně nebyl. Až na nás dva. Na některých hrobech se mihotalo světlo svíček a od rybníka se ozývalo kvákání žab. Jakmile slunce zapadlo za horizont, bylo cítit jak se ze zeně zvedá chlad. Já jsem však zimu necítil, těšil jsem se totiž na všechno to, co mi Pablo sdělí, na všechny ty úžasné informace a energie do kterých byly zabaleny.
Po léta od doby kdy se mnou začal Osxo pracovat jsem si vedl jakýsi denník, kde jsem si pečlivě zaznamenával všechny jeho myšlenky, které mi vždy sděloval nebývale pestrými způsoby - verbálně, mentálně, prostřednictvím dotyků a nebo jakýchsi "tajemných" gest. Zaznamenával jsem si pečlivě i každou techniku a praktickou cestu do které mne zasvětil. Osxo byl prostě vzácný dar pro mou Duši i mé srdce.
Stáli jsme na kraji hřbitova. Tolték si vytáhl z váčku tabák a započal dlouhý a pro mne stále nepochopitelný rituál, který nakonec vyústil v jeden jediný (na první pohled naprosto banální) úkon - zapálení dýmky. Ve skutečnosti nešlo o obyčejné "blafání", tak jako je tomu u lidí "západního světa". Pro toltéka to byl jeden z několika prostředků jak prostřednictvím své mysli navázat kontakt s duchy našeho světa. Osxo nekouřil klasický virginský typ tabáku, ale jistou specifickou odrudu tabáku jihoamerického, který se samozřejmě (jak jsem od něho kdysi dozvěděl) pěstoval i u domorodých indiánů Střední Ameriky.
S prvními obláčky namodralého dýmu se spokojeně usadil na velkém plochém kameni, který se nacházel u skupinky nějakých okrasných jehličňanů. Podíval se na mne a řekl:
"Tak a nyní si půjdeme na chvíli každý po svém. Běž se pozdravit se svými předky a já se odeberu do jiného světa připravit prostředí pro tvůj rituál". Svá slova podepřel výmluvnými gesty, která nenaznačovala nic jiného, než abych už šel.
A tak jsem tedy šel. Vzpomínám si, že jsem si v duchu říkal, zda najdu hrob, který jsem hledal. Pak jsem se musel sám nad sebou pousmát. Samozřejmě, že jsem šel neomylným a jistým krokem. Šel jsem tou nejkratší možnou cestou. Pak jsem si přidřepl a prsty rukou se dotkl chladivé žulové desky. Vstoupit do meditace nebylo zase až tak těžké.......
partner Matrix 2001