Dualismus: Dva světy iluzí (2/3)

Tato logická etapa vývoje je v principu mužská a vždy se snaží dominovat nad principem něžnějším, emocionálním, zkrátka „ženským“. Mužský princip si rád myslí, že pokud má ženský princip přežít v kruté fyzické realitě, „potřebuje“ nasměrování a ochranu, které právě mužský element ochotně poskytne. Proto se mužský element tak úzce ztotožňuje s materialismem a proto propaguje tuto tvrdou a studenou realitu jako „jednu jedinou, která existuje“. Aktivní mužský princip skutečně touží po dominanci v oblasti fyzické reality, aby ji mohl manipulovat, ovládat a těžit z ní.

Při tom se ale může mužský princip snadno ztratit v příliš detailním zaměření na svět, když bude opomíjet celkový, obecnější pohled na něj. Je to samozřejmě pasivní ženský princip, který dává fyzickému světu význam, ale to mužský princip nechce uznat, protože by to podkopalo moc, kterou si vybudoval. V tomto letitém konfliktu mužského a ženského principu není složité rozpoznat opravdovou dualitu, o níž tu je řeč. Tady vidíme, proč byl Descartův dualismus tak dychtivě přijat. Jeho filozofie byla pro řadu lidí (zejména pro ty s převládajícím mužským principem) dobrou výmluvou, proč i nadále oddělovat hmotu od myšlení. Podle Descartovy dualistické koncepce je toto rozdělení nabíledni. Důvod, proč získala hmota oproti myšlení speciální pozornost a význam je také očividný – je to stejné, jako když má mužský princip navrch nad ženským… nyní si to zrekapitulujme…

„Věk rozumu“ se ve skutečnosti zrodil z „uvědomělého“ uznání tohoto jednoznačného rozdílu v našem vědomí, který se zrcadlil ve zdánlivé rozdílnosti mezi myšlením a hmotou. Byla to epocha, ve které byly podobné názory, jaké obhajoval Descartes ve své filozofii, vítány. Vidíme tedy, že to byl Descartes, který nás vědomě upozornil na naše dvojí vnímání.

Toto vědomé uznání od sebe naši dvojí percepci ještě více odloučilo a posílilo hranici mezi nimi, protože jsme od té doby začali škatulkovat vnímané objekty na dvě velké skupiny – na jedné straně byl „hmotný svět“ a na druhé „svět duchovní“ (svět myšlení).

Poté, co bylo vydáno Descartovo poslední dílo, si začali někteří lidé uvědomovat tu nesmírnou moc, kterou všechny jím vytvořené dichotomie vycházející z nového nastavení vědomí a přirozeně dvojakého charakteru lidské percepce vytvořily.

„Síly, které jsou,“ udržovaly názor, že jestliže má být dosaženo moci nad kolektivní společností, bude nejlepší dále lidi rozdělovat prostřednictvím vlivné manipulace. „Síly, které jsou,“ mohou vést a prosazovat „přesvědčení“ o skutečné existenci dvojakosti, a tím pomáhat tvořit iluzorní polaritu našeho duálního vnímání. Tuto polaritu je třeba podporovat vytvářením třecích ploch a konfliktů prostřednictvím manipulace s tím, co mají lidé rádi, co se jim příčí, čemu dávají přednost, jakými jsou ovlivňováni předsudky, atd. Vnitřním rozeštváním lidí bude vytvořeno prostředí, kdy bude celou společnost snazší ovládat a volně s ní manipulovat – čistě machiavelistická technika.
Mnozí z nás vědí, že vnitřně rozdělená země je zralá na obsazení a ovládnutí. To samé platí pro lidi: Osoba, která je vnitřně rozpolcená vlastním pohledem na všechny protichůdné elementy, je rovněž snadno ovladatelná a řiditelná.

Po tomto už přijde zneužití našeho kolektivního smyslového vnímání materiálního světa. Aby se toto úspěšně zdařilo, musí se hmota stát „Bohem“, který stojí nade vším.

Zaměření na hmotu jakožto jedinou realitu se stalo svrchovaným principem, protože určití lidé věděli, že když bude fyzický svět pro naše smyslové vnímání tím nejdůležitějším, bude možné ovládat konsensuální (dohodnutou) realitu. Kontrolou konsensuální reality pak bylo možné zároveň kontrolovat i lidi.

Psychologický, iracionální strach je emocionálním stavem mysli a nemůže být nahlížen jako racionální nebo logický.

Psychologický strach je stavem, který vlastně vychází z nevědomosti. Bylo to právě v této době, kdy si lidé začali uvědomovat nevědomost, která vycházela z nedostatečné informovanosti pověrčivé lidské mysli.

Lidé tehdy věřili, že jakákoliv pověra je jen výtvorem myšlení zrozeným ze strachu.

Takový strach je ale samozřejmě iracionální a je stavem navozeným emocemi… velice silné emoce u osoby mohou být nakažlivé… což může vést k masové hysterii… a hysterie může vést k nekontrolovatelné lidské společnosti.

Jelikož jsou emocionální stavy převážně spojovány s ženským principem, je tato potřeba kontrolovat emocionální stavy jen dalším zopakováním starého vzorce… mužské touhy po ovládnutí ženské energie…

Potlačování ženské energie ze strany té mužské

Obecně platí, že muži mají z ženské energie strach, protože jí nerozumějí. Tento strach pramení z nějaké primitivní oblasti rozdělené mužské psýché. Ženy své vlastní energii rovněž nerozumějí, protože ji mužský princip ovládal tak dlouho, až si ženský princip přestal uvědomovat dosah vlastního potenciálu.

Dnes jsme svědky „probuzení“ a uvolnění této femininní energie. Její osvobození ve skutečnosti začalo už v průběhu šedesátých let dvacátého století spolu s Hnutím za osvobozením ženy. Proti mužskému principu, který byl tak dlouho u moci, dnes působí silný odpor. Mužský princip vychýlil stabilitu a vytvořil nerovnováhu na všech úrovních.
Stavidla ženskosti se otevřela, což samozřejmě korespondovalo s nedávnými setkáními lidstva s paranormálnem, mystičnem a jeho kolektivním zájmem o tyto oblasti. Posun v kolektivním vědomí lidstva byl také cítit v nedávno vzrostlém odporu proti institucionalizované vědě a dalším institucím, v nichž dominují muži a v nichž hraje prim mužský princip. Toto uvolnění ženské energie nakonec nepřímo povede k fungujícímu spojení mužského a ženského principu, což doufejme nastolí „rovnováhu“ a opětovné splynutí lidského vědomí.

Toto je potřeba si zapamatovat, protože na to, co ženská energie reprezentuje, se za chvíli podíváme zblízka. Nyní ale pokračujme v tématu karteziánství.

Nové paradigma, které se začalo prosazovat v době tzv. Věku rozumu, bylo oproti paradigmatu původnímu naprosto převrácené: do té doby si společnost uvědomovala duální nastavení reality pouze „podvědomě“ a kladla důraz na mentální a emocionální stránku duální percepce. (Rád bych čtenáři připomenul, že ženský princip je rovněž spojován s říšemi podvědomí a subjektivity.)

Při ovládání svých věřících sehrálo svou roli organizované náboženství, ale to ještě nezajišťovalo jistou ochranu proti silnému emocionálnímu odporu, který jeho výsadnímu postavení odjakživa hrozil.

Náboženství vyrůstá z víry. Abychom uvěřili v existenci něčeho, neznamená to ještě, že to musíme vidět, nebo jinak fyzicky cítit.

Víra je přesvědčení o existenci něčeho, co je ne vždy dostupné lidským smyslům zkoumajícím fyzický svět. Ale emoce je pochopitelně cit mentální (duševní). Duševní pocit, že je něco správné a pravdivé, se nazývá „intuice“.

Cit je tedy spojován s intuicí; intuice může být spojena s vírou; víra s náboženstvím. Náboženství a pocitové stavy se zdají jít ruku v ruce.

První náboženství vzešla z kultů bohyně, původem šamanských a velice častých už v dobách dávno před pohanstvím a křesťanstvím. Organizované náboženství je tak jen překroucenou verzí těchto dávných kultů.

Organizované náboženství, na rozdíl od jakýchkoliv jiných, určuje povahu emocionálních stavů daného člověka. Proto bylo organizované náboženství implementováno do společnosti, aby kontrolovalo emocionální stavy celého národa, a proto se ho dodnes emocionálně nestabilní národy tolik drží. Řečeno ve stručnosti, všechna organizovaná náboženství a instituce jsou mužsky orientované.

Byl to opět onen mužský princip, který náboženství kontroloval a učinil z něj organizaci, která mohla nastolit porobu žen.

Proč je náboženství spojováno s emocionálními stavy je jasně patrné.

Existuje mnoho stupňů lidských emocionálních stavů a všechny se pohybují mezi tím, kdy je člověk na dně a v depresi, a tím, kdy je v extázi. Emocionální stavy extáze jsou zároveň stavy spojované s mysticismem.

Společně se vztahem k mysticismu mají rovněž vztah k paranormálnu, pověrám a okultnu.

Jakékoliv náboženství, ať už individuální (mysticismus) nebo organizované (snažící se ovládat konsensus) je kultem, vycházejícím z emocionálního ztotožnění s něčím vyšším, než je já daného věřícího člověka. Věřící je zároveň na tomto vyšším principu závislý.

Veškerá náboženství jsou založena na symbolických systémech nebo mýtech, které mohou být využity k ovládání a „usměrňování“ konsensu.

Je ironií, že tento mýtus je většinou vystavěn kolem zbožštěného „jedince“, který prodělal „osobní“ mystický zážitek.

Dnes takovýmto osobám nikdo nevěnuje pozornost, pokud tedy nezaloží kult – a tehdy se tyto jedinci dostanou do velkých problémů s ustanoveným řádem. Morální povaha daného kultu je samozřejmě odvislá od individuality jeho zakladatele. Většinu kultů ale založí ti, kteří žádný mystický zážitek neměli, pouze o sobě tvrdí, že ano.

Zopakujme, že organizované náboženství hraje roli při ovládání a regulaci emocí konsensu. Jelikož je ovšem emocionální stav kolektivního vědomí nestabilní, a tím pádem nepředvídatelný, není tu jistota, že ho půjde za všech okolností efektivně ovládat. V minulosti to dokládají mnohé náboženské války.

Jedno jediné celosvětové náboženství by mohlo zajistit kontrolu nad emocionálními stavy celého lidstva, ale několik různých náboženství? Ne, to určitě ne. Emocionální stavy jsou ještě náchylnější vůči oddělení člověka od Boha a vůči odlišným způsobům, jakým různí lidé Boha vnímají.

Ne, jedinou alternativou je víra ve studený, materialistický svět bez emocí přecpaný náhodnými procesy, které probíhají podle „zaručených“ zákonů logiky – mechanický vesmír příčin a následků, kde pro Boha, jakožto „Nejvyššího Architekta“ podílejícího se na jeho stvoření, není místo. Pak už následoval jediný krok…

Věda a její racionalistické nastavení mysli – to vše vytvořené jako nové světové náboženství… zdánlivě něco nového, ale ve skutečnosti jen opakování starého vzorce.

Věda

Instituce vědy je tedy vzorec, který časem vykrystalizoval, ale je stále pod vlivem „duální percepce“. Navíc začal jednoho z členů této duality upřednostňovat a protežovat. Věda je totiž vybudována na principech materialismu.

Pro nové racionalisty žijící ve Věku rozumu se stal materiální svět nejvyšší pravdou, protože jak nám dokládá kolektivní vnímání a jak se všichni shodnou, tento svět jednoznačně existuje. Realita, jak ji vnímá jedinec, není brána vážně a je vždy považována za podezřelou, protože představivost tohoto jedince, stejně jako jeho emoce, fantazijní představy a touhy ji mohou snadno pokřivit a deformovat.

-pokračování-