Dualismus: Dva světy iluzí (1/3)

Byl to René Descartes (1596–1650), francouzský filozof a matematik, kdo jako první přišel s koncepcí filozofie „Dualismu“. Descartes se proslavil zejména díky své filozofii, ale ta tvořila pouze část jeho rozsáhlého díla. Mnoho dnešních badatelů raději pracuje s Descartovým dílem jako celkem a umisťuje ho do jedné široké přihrádky, kterou souhrnně nazývá „karteziánstvím“.

Descartes byl známý svým citátem: „Myslím, tedy jsem,“ a řada předních filozofů ho považovala za „otce moderní filozofie“. Jeho spisy a eseje byly populární mezi velkými mysliteli už za jeho života. Dnes by ale již měla vůči adoraci jeho učení řada filozofů výhrady, zejména proto, že je jeho dílo často využíváno na podporu materialismu. Typickými obhájci a zastánci karteziánství jsou dnes hlavně psychologové, kteří Descartova díla o dualismu stále považují za logické a přesně definované popisy světa z pohledu našeho vnímání reality. Řada těchto badatelů by Descartovo dílo dokonce označila za konečnou a funkční ideologii – za dokonalý „základní či úhelný kámen“ lidského porozumění vlastnímu vnímání.

Filozofický dualismus považuje „mysl“ a „tělo“ – či spíše „myšlení“ a „hmotu“ za dvě velmi odlišné a rozdílné věci. Tato filozofie vznikla na základě Descartových vlastních reflexí a rozumového zkoumání.

Pokud se na Descarovo rozdělení podíváme podrobněji – tedy připustíme, že myšlení a hmota jsou dvě rozdílné oblasti – pak zjistíme, že to, co prosazoval, bylo, co se týče našeho běžného vnímání, naprosto očividné… totiž že naše přirozené vnímání reality je skutečně „dvojí percepcí“.

Toto duální vnímání ale nezačíná a nekončí s rozdílem mezi myslí (myšlením) a hmotou – jenž spočívá v jádru dualismu – ale vztahuje se i na naši každodenní zkušenost a interakci s věcmi, které mají své přirozené protiklady.

Je tu například „ano“ a „ne“ – „pozitivní“ a „negativní“ – „světlo“ a „tma“ – „den“ a „noc“ – „černá“ a „bílá“ – „teplé“ a „studené“ – „suché“ a „mokré“ – „muž“ a „žena“ – „silný“ a „slabý“ – „slast“ a „strast“ – „život“ a „smrt“, atd. Seznam, který nebere konce.

Dvojice v tomto seznam protikladů je vždy oddělena spojkou „a“.Takovéto vnímání věcí by ovšem pochopitelně vycházelo z ženské/mentální percepce, která ráda věci vnímá jako spojené či spjaté tak, aby jimi byl vytvořen úměrný celek.

Alternativou je percepce mužská/materiální, z jejíhož pohledu bývají protiklady obvykle spojovány slůvkem „nebo“. Například „ano“ nebo „ne“ – „pozitivní“ nebo „negativní“ – „den“ nebo „noc“ – „černý“ nebo „bílý“ – „slast“ nebo „strast“ – „muž“ nebo „žena“ – „silný“ nebo „slabý“, atd.

Z mužského pohledu jsou tyto věci obecně vzato nahlíženy striktně jako věc buď jedna, nebo druhá. To zakládá soutěživost, v jejímž rámci si jeden z aspektů snaží vybojovat vrch a moc nad tím druhým – zejména u těch věcí, které mají mužský základ nebo maskulinní preference či podstatu. Ve svých dílech se mužské a ženské protiklady, stejně jako veškerou podstatu jejich vnímání lidskými bytostmi, snažím zdůrazňovat, neboť to v minulosti bylo něco, co naši dávní předkové velice dobře chápali.

Buď jak buď, Descartova filozofie byla v tomto smyslu neotřesitelnou „jistotou“, protože lidé všichni „přirozeně“ tíhnou k tomu vnímat věci polarizovaně. Veškeré rozpory, hádky, konflikty a pokrytectví mají základ v naší duální percepci vztažené k tomu, co máme a nemáme rádi, což má za následek, že se všechny dichotomie a obměny vztahují k našemu zdůraznění vztahů zahrnujících „a“ a „nebo“, k jejich různým vyjádřením a odkazům na ně.

Mnohým dnešním badatelům by se mohlo zdát, že tak Descartes nevědomky využil tohoto očividného a přirozeného rysu našeho vnímání a vybudoval kolem něho svoji filozofii. Skutečně to byl on, kdo ji rozvinul, ale následné ustavení karteziánství jakožto funkční doktríny už měli na svědomí jiní – ti s postranními úmysly.
Autorita Descartova génia, která zůstala neotřesena a tedy nesporně přijímána, zajišťovala dualismu úspěch, a dualistické myšlení se tak mohlo stát součástí systému.

Dualismus byl využit jako „oficiální“ rozdělovník mezi myšlením a hmotou, a svět hmoty byl zároveň jedním dechem vyzdvihován a zdůrazňován – zejména proto, že nepředvídatelnou oblast myšlení nemůžeme srozumitelně uchopit a tím pádem jí plně porozumět.

Objekty fyzického světa jsou pevné, trvanlivé, a předvídatelné jako kvádr nebo krychle stojící bez hnutí na stole. Myšlení je stejně nesnadno kontrolovatelné a nepředvídatelné jako míč či koule, která se neustále kutálí a poskakuje všude kolem.

Za povšimnutí stojí skutečnost, že rovné, lineární tvary nebo takové, které obsahují ostré úhly – jako například různé čtverce, trojúhelníky a krychle – bývají spojovány s mužským, maskulinním principem, zatímco všechny zaoblené, jemné, okrouhlé a kulovité tvary jsou spojovány s principem ženským. K významu tvarů a forem spojených s mužskou či ženskou podstatou se dostaneme později.

Podstata myšlení není spojována pouze tím, co si člověk myslí nebo co pozoruje, ale také s představivostí, osobními tužbami, sny, alternativním vnímáním reality a podobně. Myšlení je tedy jinými slovy předmětem sporu pro ty, kteří nerozumějí jeho kreativní podstatě. Opakujme, že myšlení je nepředvídatelné a nemůže být účinně ovládáno… pokud tedy někoho o něčem bytostně nepřesvědčíte…

Již od raných dob se potvrzovalo, že myšlení lidí je snadno ovladatelné nějakým konkrétním přesvědčením nebo vírou v něco. A jak si nyní mnozí z nás uvědomují, „víra“ („přesvědčení“) je tím, co mysl usměrňuje a zaměřuje na jednu jedinou věc nebo na jedno místo.

Karteziánství se ve společnosti záhy ujalo a zanedlouho bylo povýšeno na dodatek k vládnoucím institucím – což vyústilo ve „vzorec“, který se pak propůjčil ideologii materialismu. Mnozí mocní lidé té doby si uvědomovali, že karteziánská ideologie by mohla být mnoha způsoby využita jako konkrétní metoda ovládání společnosti. A jelikož vše začíná vzděláním, netrvalo dlouho a Descartovo učení a analytická metoda se objevily ve školních osnovách pod hlavičkami „filozofie“ a „věda“ (matematika a fyzika).

Není divu, že se jeho filozofie ujala hlavně u těch, kteří ji mohli využívat vždy, když se jim to právě hodilo.

Zjistilo se, že lidé, kteří Descartově dualistické filozofii alespoň částečně porozuměli, s ní nemohli než souhlasit – bylo to koneckonců něco, s čím se šlo snadno ztotožnit… protože to korespondovalo s naším (tj. obecně lidským) vnímáním světa.

Pozornější pohled na podstatu tohoto očividného objevu učiněného Descartem by mohl odhalit něco dalšího o lidském vědomí a způsobu vnímání světa. Ale ti, kteří viděli v této filozofii možnost jejího zneužití, měli možnost si svoji domněnku záhy ověřit.

Aniž věděli, do čeho se to vlastně pouštějí, mnozí se k filozofii přihlásili a odvedli tak od toho podstatného ty jedince, kteří v ní možná alespoň na chvilku spatřili něco, čemu nemohli přijít na kloub. Skutečný dosah Descartova učení tak byl na celých tři sta let zapomenut.

Místo toho, aby došlo k uchopení „duality vědomí“, kterou Descartova filozofie odhalila, a zároveň byl učiněn pokus porozumět důvodům, proč tato dvojakost vnímání existuje, bylo okamžitou reakcí odvrhnutí jednoho z prvků této dichotomie a zdůraznění toho druhého. Mužský princip, tedy ten pracující s „NEBO“, se dostal do popředí, a tím se stále více a více prohlubovala propast a rozkol ve vědomí samotném.

Když se blíže podíváme na vlastnosti obou dvou dualit týkajících se myšlení a hmoty, zdá se, že se dostáváme k letitému sporu o to, co bylo dříve, zda slepice, nebo vejce… Vládne myšlení nad hmotou, nebo hmota nad myšlením? „Jářku hmota nad myšlením můj pane.“

Místo zjištění, že obě skutečnosti jsou spojené dohromady jako jedna energie – že myšlení je zároveň i hmotou a že jsme to my sami, kdo tuto „jednu energii“ rozštěpil na dvě – jsme se nikdy nad tímto rozdělením nepozastavili a vždy si vybírali hmotu s předpokladem, že je to právě ona, která je tím vyšším elementem, a vědomí je z ní pouze odvozené.

Hluboko uvnitř ale mnoho inteligentních lidí vědělo, že to je naprostý nesmysl – který se ale stal brzy oficiálním: Hmota byla prohlášena za počátek a konec všeho… z čistě politických důvodů samozřejmě.

Vidíte tedy, že Descartova filozofie se krásně hodila do nového paradigmatu znalostí a vědomostí, které byly objeveny nedlouho poté. A tak se mohl Descartův „Dualismus“ stát důležitým dodatkem účelně zavedeného rozvoje materialismu a materialistické ideologie, která se dočkala v období takzvaného „Věku rozumu“ velice kladného přijetí.

Věk rozumu

Věk rozumu, který započal na konci 18. století, byl skutečně obdobím, kdy docházelo k prvním aplikacím „praktických“ a „metodických“ objevů racionalistického myšlení.
Poprvé vyvstalo na Západě uvědomění si potřeby racionalističtějšího způsobu nazírání světa už v tvůrčí atmosféře období renesance. Toto tehdy novodobé myšlení se od počátku opíralo o syntézu či spojení „znovuobjevených“ znalostí Západu (uchovávaných v období středověku na Východě) a znalostí z Východu samotného.

Co se z tohoto spojení Západu a Východu zrodilo byl samozřejmě „třetí způsob“ nahlížení na různé věci, který vedl k rozvoji řady nových myšlenek, idejí a koncepcí. Nedávno „znovuobjevená“ díla dávnověku – zejména z oblasti řecké literatury – která jen podpořila a potvrdila používání vědeckých metod (jež byly aktuální už ve starém Řecku) – se všechna propůjčila k horečné potřebě racionalismu.

Tehdy byla v podstatě vytvořena obchodní spojení, která Západ s Východem pevně propojila. A tak netrvalo dlouho a ztracené vědomosti Západu – které spočívaly od dob expanzí Alexandra Velikého mnoho let v rukou arabských mudrců – si našly opět cestu zpátky domů. Je samozřejmé, že k nim přibylo i něco z mystických vhledů některých vzdělanců z Východu. Mysticismus a duchovní osvícení měly na Východě vždy velkou tradici a jako takové byly nedílnou součástí kulturního života východních společností. Alexandr tak byl vlastně účinnou a aktivní složkou v procesu lidské evoluce. Díky své expanzi na Východ dal Alexandr vzniknout „syntetickému“ vzorci – či spíše vzorci spojení energií konstituující rozdělené lidské vědomí v energii jedinou, což mělo nést ve vzdálené budoucnosti své ovoce.

Ve Věku rozumu se stejně jako dnes držel názor, že „pravé“ percepce reality může člověk dosáhnout pouze racionálním myšlením využívajícím schopností logických a rozumových úvah. Toto přesvědčení a jemu podobná nakonec vedla k potlačení a dokonce „odmítnutí“ takzvaných iracionálních „stavů mysli“ spojených s emocemi.
Podíváme-li se na způsob, jakým se navzájem ovlivňovaly kultury v minulosti, zjistíme, že emocionální stavy mysli byl vždy usměrňovány logickým a takzvaně „racionálním“ myšlením. Určité kultury – když dosáhnou určité úrovně logického porozumění – začnou mít navrch nad jinými kulturami, jejichž úroveň ještě emocionální stupeň vývoje nepřekonala.