DO ČTVRTÉ DIMENZE

Existují skutečně stroje času a další roviny reality? Brian Allan se zaměřuje na toto fascinující téma, včetně informací o ikonickém cestovateli časem Johnu Titorovi.

---------------------------------------------------------

Jedním z nejbizarnějších ze všech spletitých aspektů „supervědy“, tzn. toho druhu technologie, který údajně umožňuje mimozemské kosmické lodi navštívit planetu Zemi, je záhada „cestování časem“ nebo schopnosti přemístit se z dnešního dne do pevného bodu v minulosti, případně v budoucnosti. Toto téma fascinovalo spisovatele sci-fi od doby, kdy se tento žánr objevil, a bylo oslavováno autorem H. G. Wellsem v jeho klasickém románu "Stroj času", který byl dvakrát filmově ztvárněn. Způsob, jakým si Wells svůj přístroj představoval, byl velmi poplatný viktoriánské Anglii 19. století, šlo o mechanické zařízení, které, jak se zdá, použilo tehdejší první vědecké znalosti věnované elektřině jako zdroji energie. To obdivuhodně reflektovali tvůrci speciálních efektů v první verzi filmu George Pala z roku 1960, kde se stroj podobá jakýmsi částečně uzavřeným saním se vzadu umístěným zařízením vyhlížejícím jako rotující deštník.

V remaku z roku 2002 režiséra Simona Wellse, autorova vnuka, má stroj podobnou konstrukci, ale v tomto případě se zdá, že hybnou sílu vyvíjejí svítící a rotující hranoly. V obou příkladech vynálezce vstoupí na palubu, nastaví na číselníku požadované datum a poté zahájí svou cestu zatažením za krátkou páku. Koncept vozidla či stroje cestujícího v čase byl od té doby použit mnohokrát, v nejrůznějších sci-fi filmech. To, že Wells o podobném systému vůbec uvažoval, hovoří o míře jeho fantazie, a možná předvídavosti, protože podobný koncept soudobá věda považovala za naprosto nemožný, ale nyní, s použitím tajemných propočtů kvantové mechaniky, se tato myšlenka stává alespoň teoreticky možnou. Bohužel, ačkoli skutečné zkonstruování zařízení, které by něco takového dokázalo, je pro každý případ vysoce nepravděpodobné, nezabránilo to lidem v tvrzení, že tak skutečně učinili pomocí dvou zcela jasně definovaných procesů.

Jedna metoda zjevně předpokládá, že je zcela možné pohybovat fyzickým tělem jak v prostoru, tak v čase, zatímco druhá tvrdí, že se pohybuje pouze vědomím či uvědoměním, což se zdá být atraktivnějším a dosažitelnějším tvrzením. Jedním z těch, kteří tvrdí, že fyzicky cestovali v čase, je John Titor, enigmatická osoba pocházející údajně z roku 2036. Jeho prohlášení se krátce objevila v období mezi lednem a březnem 2001 v řadě příspěvků na internetových stránkách věnovaných cestování v čase. Vyznačovala se značným množstvím výrazů ze semi-vědeckého žargonu a častými výpůjčkami z teorií moderních fyziků. Příkladem může být přímý odkaz na myšlenky, mimo jiné, fyzika Franka Tiplera, který předpokládal, že 1,6 km dlouhý válec složený z extrémně hustého materiálu, jako je hmota trpasličích hvězd, by se točil rychlostí blízkou rychlosti světla a vytvořil podmínky (tj. silné, lokalizované, gravitační pole), které by způsobily trhlinu v časoprostoru. Titorovo ocenění Tiplerovy teorie objevíme ve formě nevysvětlitelného pojmu zvaného „Tiplerova sinusoida“ a přitakání dalším fyzikům najdeme v aplikaci „rotujících mikro-miniaturních singularit“. Trval na tom, že je obsahovalo zařízení, které používal a které připomínalo malou obdélníkovou krabici.

Stejně jako Tiplerův rotující válec by i ony měly potřebnou schopnost generovat gravitační sílu potřebnou k puknutí prostoru/času, ale protože to jsou ve skutečnosti malé „černé díry“, jejich použití, natož řízené, je stále něčím záhadným. To také vyvolalo rozruch okolo počáteční aktivace "Evropského velkého hadronového urychlovače" (LHC), který se nachází na švýcarsko-francouzské hranici. Tento gigantický a nesmírně drahý podzemní prstencový stroj, který byl postaven "Evropskou organizací pro jaderný výzkum", nazývanou také CERN, je určen k tomu, abychom pokročili v poznání základních částic ve vesmíru prostřednictvím srážení protonů rychlostí blízkou světlu a vytvářením podmínek, o nichž se domníváme, že byly přítomny okamžitě po „velkém třesku“. Objevily se obavy, že jakmile bude aktivován, LHC by mohl vytvořit nestabilní miniaturní černou díru a vést ke konečnému zničení Země, protože by planetu mohl svou nenasytnou tlamou vysát zevnitř ven. 

Tato představa se podobala myšlenkám fyzika Edwarda Tellera, který předpovídal, že první jaderný výbuch, který byl součástí válečného projektu Manhattan, by mohl zapálit atmosféru a zničit veškerý život na planetě: naštěstí to tak nebylo. S ohledem na tuto skutečnost a za předpokladu, že to nejhorší nenastane, může LHC pouze poskytnout neočekávané vhledy do cestování v čase. Mimochodem, právě strach z neznáma byl příčinou toho, že mapy nakreslené prvními kartografy nesly u neprozkoumaných oblastí oceánu naléhavé varování: „Tady jsou draci.“ Podobně jako stroj použitý v dalším filmu, Návratu do budoucnosti, jehož děj je založený na cestování časem, bylo i Titorovo zařízení bezpečně připojeno k autu, v tomto případě šlo spíše o Chevrolet Corvette, než o DeLorean z "Návratu do budoucnosti", a v něm podnikal své „časové skoky“. Na internetu zveřejnil i působivě vyhlížející schémata samotného objektu.

Aage Nost je dalším člověkem, žijícím v té době v New Orleans v USA a prohlašujícím, že vymyslel stroj, který mu umožnil uvolnit své vědomí do oceánů času. Tento stroj nepoužívá ezoterické aplikace fyziky, ale místo toho se zdá být svého druhu vysílačem, který v radiofrekvenčních pásmech generuje silné elektromagnetické pole. Tato metoda zjevně umožňuje cestování v čase podle přání jak dopředu, tak zpětně, ačkoli zprávy o jeho výkonnosti se zcela spoléhají na subjektivní důkazy poskytnuté jeho vynálezcem. Třetím způsobem cestování v čase je zařízení zvané „bio-energiser“, které vytvořil nyní už bohužel zesnulý Tony Bassett, a tvrzení vztahující se k tomuto přístroji byla alespoň nezávisle ověřena a zdá se, že je částečně účinný, ačkoli vynálezce prosazoval použití „řízené meditace“ coby součásti procesu přechodu. Doporučení techniky, jakou je řízená meditace, je běžné u psychologů, poradců a dalších v oblasti lékařské podpory a slouží k vyvolání uvolněných duševních a fyzických stavů přispívajících k sugesci.  Z těch, kteří se pokusili toto zařízení používat, se jen málokdo skutečně dostal za pokyny uvedené v řízené meditaci, ale z těch, kteří skutečně uspěli v „propuštění“, jeden člověk popsal pocit „putování do hlubokého vesmíru mezi hvězdy“.

To by nemělo být žádným překvapením, protože, podobně jako u hypnózy, ne každý je vnímavý k sugesci, ale zároveň to vyvolává pochybnosti o účinnosti stroje. Po setkání se synovcem zesnulého sira Olivera Lodge, který byl spolu s fyzikem sirem Williamem Crooksem jedním z prvních badatelů v oblasti psychických jevů, se Tony Bassett začal zajímat o propagaci „mimotělních zážitků“ neboli OOBE. Seznámil se také s postupem známým jako „Christova technika“, což je metoda záměrného navození OOBE. Tyto zkušenosti se údajně objevují, když vědomí opouští fyzické tělo a cestuje prostorem i časem, což je v tomto kontextu definováno jako „astrální pláň“. Tuto techniku použili různí lidé, kteří potvrdili její 20 až 30% úspěšnost. Samotný proces je prokazatelně analogický s programem Jasnovidectví iniciovaným CIA pod záštitou projektu „Stargate“, v jehož průběhu byli pracovníci vyškoleni, aby svému vědomí umožnili cestovat na místa, která byla určena pouze zeměpisnými souřadnicemi.

Nejpodivnější je, že bylo brzy zřejmé, že jasnovidci mohli vidět nejen to, co určovaly zeměpisné souřadnice, ale také obrazy, které nepocházely z této planety a v některých případech ani z této doby. Nicméně program Stargate byl v roce 1995 oficiálně uzavřen a zrušen kvůli nespolehlivosti jeho výsledků, přestože došlo i k několika velkolepým úspěchům. Z dostupných informací se zdá, že bio-energiser je variantou vysokofrekvenčního zařízení, které dosahuje výsledků generováním širokého spektra vysokofrekvenčních elektromagnetických polí (EM). Abychom byli spravedliví, tvrzení vztahující se k oběma těmto zařízením mohou mít nějaký reálný základ, protože obě mohou a budou vyvolávat účinky v mozcích osob vystavených záření EM. Jde o podobné vybavení, jaké navrhl profesor Michael Persinger, neurolog působící na "Laurentian University" v kanadském Ontariu. V případě profesora Persingera bylo zařízení (nazývané Persingerova helma) použito k úspěšnému ověření, že vnější magnetická pole by mohla u lidí, kterým jim jsou vystaveni, vyvolat změněné stavy vnímání. Výraz „Persingerova helma“ naznačuje skutečnost, že se jednalo o výrazně upravenou helmu pro motocyklisty s různě umístěnými cívkami elektromagnetu. Ty mohou být nezávisle aktivovány, v jakémkoli pořadí, aby aplikovaly magnetická pole různé intenzity na rozličné části mozku.

Zda subjektivní dojmy popsané dobrovolníky, kteří přístroj používali, byly čistě neurologickými účinky vyvolanými samotným EM, nebo zda EM pole nějak přeladilo mozek, aby se rozšířila jeho možnost vnímání podnětů, je jiná záležitost. Jedinou věcí, kterou lze s jistotou říci, je, že když byla EM pole vypnuta, tyto dojmy rovněž ustaly. Z toho je zřejmé, že magnetická pole mohou mít a mají vliv na vnímání, takže možná existuje určitá validita někdy extravagantních prohlášení, kterých se v této oblasti někteří dopouštějí. Než Tony Bassett bio-energiser opustil, měl zjevně v plánu toto zařízení umístit mezi čtyři pevné stěny, aby fungovalo jako stálá instalace, ačkoli neexistuje žádný důkaz, že by se tak někdy stalo. Bassett zkonstruoval také hudební kuriozitu zvanou theremin. Tento „nástroj“ se objevil několikrát v průběhu let a spolu s „vyzváněcím modulátorem“ a podobnými elektronickými zařízeními jej můžeme považovat za předchůdce moderních elektronických syntetizátorů.

Theremin byl poprvé vynalezen v roce 1919 Rusem Leonem Thereminem a v podstatě zahrnuje dvě antény generující elektromagnetické pole, které reaguje na blízkost objektů, v tomto případě lidské ruky. Hrají na něj hudebníci, kteří mění vzdálenost svých rukou od antén, čímž mění i elektromagnetické pole; výsledek je pak zesílen a přehráván prostřednictvím reproduktorů. Zvuk je, slušně řečeno, spíše „omamný“ a děsivý, zařízení se objevilo ve zvukových stopách několika raných sci-fi filmů včetně klasického snímku „Den, kdy se zastavila Země“ a také v různých televizních pořadech. Stane se však cestování časem někdy realitou nebo bude navždy existovat jako anomálie v rovnicích částicových fyziků? Jak jsme viděli, jistě existuje mnoho tvrzení, že se jedná o realitu, ale pokud tomu tak je, pravděpodobněji v nefyzickém smyslu. Co si tedy máme počít s Johnem Titorem? První a rozumnou reakcí je předpokládat, že byl součástí komplikovaného a složitého podvodu, ale proč, kdo z něj měl prospěch? Šlo jen o finanční podvod (webové stránky Johna Titora se zaměřovaly i na prodej různých předmětů), nebo to byl pokus, aby se „kapku za kapkou“ zveřejnilo velké tajemství?

Existovala i další skrytá skupina zvaná „The Wingmakers“, která prý cestovala z budoucnosti do 8. století našeho letopočtu, aby nám zanechala časovou schránku, kterou máme najít. Znovu se musíme ptát proč? Proč necestovat pouze sem a nekomunikovat s námi přímo, spíše než ponechávat informace a vodítka někde ležet téměř dvanáct set let? Wingmakers mají mnoho společného s ideály "Vesmírných bratrů", protože jejich poselství vypadá mírumilovně a jejich filozofií je nekonečné porozuměn. Pokud však jde o Aage Nosta a Tonyho Bassetta, Nost pořádá rozhlasovou show v USA a Bassett, který v roce 2013 zemřel, zmizel někam do neznáma, zdá se, že ani jeden z jejich podniků nebyl příliš výdělečný, proč se tedy tak snažili? Bylo to, abych citoval umělce Andyho Warhola, možná pro jejich „patnáct minut slávy“? Bohužel, s tím druhem informací, které představili, si s větší pravděpodobností vysloužili výsměch, než proslulost či slávu, takže snad skutečně věřili, že našli způsob, jak překonat omezení prostoru a času.

Samotný základní předpoklad cestování časem, i když je teoreticky možné v ezoterických rovnicích kvantové mechaniky, je plný mnoha úskalí a anomálií. Logicky, pokud budoucí rasa, jakou jsou Wingmakers, poslala tyto informace zpět pro náš (a nakonec pro jejich) užitek, pak jsme v té věci museli nějak jednat a muselo to fungovat. Nebo, naopak, naši potomci možná nejsou spokojeni se svým osudem a pokoušejí se změnit svou přítomnost tím, že nás přesvědčí, abychom změnili naši budoucnost. Pokud nic jiného, je povzbuzující si myslet, že se lidstvu jako druhu nepodařilo zničit sebe sama a je stále zde, na planetě Zemi. Což nás přivádí zpět k podzemnímu "Velkému hadronovému urychlovači" ve Švýcarsku. Co když nějaký experiment využívající toto zařízení skutečně odstraní bariéry časoprostoru a umožní cestování do minulosti či budoucnosti, co potom? Jak bychom reagovali, s panikou nebo radostí? Nebo by nám organizace, která jej provozuje, dokonce řekla, co udělala? Naneštěstí nám to není známo, a možná je to i nepoznatelné, což je v konečném důsledku možná lepší.