DIVOKÝ HON

Co je to divoký hon a působí tyto přízračné bytosti opravdu hromobití nad noční krajinou? Brian Haughton hledá odpovědi v legendách.

-----------------------------------------------------------

Wild Hunt (Divoký hon) je obecný termín pro zjevení lovce nebo skupiny lovců, kteří jedou na černých koních a obvykle jsou doprovázeni smečkou přízračných honicích psů. Tento hon bývá častěji vidět, než slyšet, burácí hromy napříč noční oblohou nad hvozdy a lesy severní i západní Evropy podoben prudké bouři. Lovci tvořící tento strašidelný průvod byli obvykle identifikováni jako mrtví, někdy také jako víly. „Průvod víl“, známý z Irska a Skotské nížiny, je slavnostním procesím vznešených víl i skřítků a jde o verzi motivu divokého honu. Ke konci středověku se v Anglii začal tento hon spojovat s čarodějnictvím, silný obraz hordy křičících čarodějnic vedených démonem, nebo snad dokonce samotným Satanem, duchovní často využívali k zastrašování svých sborů.

V celé své dlouhé historii byl mýtus/lidový motiv Divokého honu neustále upravován, přičemž roli jeho vůdce přebírali různí místní či národní bozi a lidoví hrdinové. Ve skandinávských zemích to byl obvykle Ódin, v Dánsku Valdemar Atterdag (v anglicky mluvících zemích obvykle znám jako „král Waldemar“); v Německu Woden (Odin) či Hackelnberg; ve Walesu Gwynn Ap Nudd, král víl a v Anglii Herne Hunter, král Herla, a dokonce i alžbětinský objevitel sir Francis Drake. Skutečnost, že divoký hon mohl vést sám ďábel, je v souladu s jednou z rolí Lovce jako démonické postavy sbírající duše hříšníků. Divoký hon byl v Evropě znám pod různými jmény, včetně Mesnee d'Hellequin v severní Francii, Herlathing (v Anglii), Cŵn Annwn (ve Walesu), Woden's Hunt nebo Raging Host v Německu, Oskorei v Norsku, Odensjakt v Dánsku či Švédsku a Ghost Riders – skupina přízračných kovbojů odsouzených k tomu, aby navždy jezdili oblohou ve snaze sehnat ďáblovo stádo – ve Spojených státech.

Všude, kde se objevil, byl tento hon zlověstným znamením, které věštilo smrt nebo katastrofu, a je tak úzce spjato s folklórem a mýtem o černém psu, bezhlavém jezdci a kočáru mrtvých. Anglický lidový motiv „pekelný povoz“ („pekelný vůz“), kočár mrtvých známý v Irsku jako „coach-a-bower“, plní v noci podobnou funkci jako divoký hon, burácí noční krajinou a sbírá duše zatracených. Většina zpráv o tzv. „přízračných vozech“ za posledních dvě stě let má svůj původ právě v příbězích o divokém honu. Z Anglie pochází první popis přízračného průvodu mrtvých, který je popsán jako lov a je zaznamenán v "Peterborough Chronicle"  u roku 1127:

"Nechť to nikdo nepovažuje za pozoruhodné, když vám řekneme pravdu, protože po celé zemi bylo dobře známo, že jakmile se tam dostal… v krátké době mnoho lidí vidělo a slyšelo zástup lovících lovců. Lovci byli černí, velcí a odporní, i jejich honicí psi byli černí a hnusní a měli vytřeštěné oči, a jezdili na černých koních a černých kozách. To bylo lze spatřit v oboře města Peterborough i ve všech lesích, které se rozkládaly mezi jeho městem a Stamfordem, a mniši slyšeli zvuk rohů, na něž v noci troubili. Věrohodní lidé si jich v noci povšimli a vypověděli, že se jim zdálo, jako by těch rohů mohlo být snad dvacet nebo třicet. To bylo vidět a slyšet od doby, kdy tam přišel, po celý půst až do Velikonoc".

Tento děsivý popis divokého lovu, pocházející z opatství Peterborough, byl zapsán mnichy jako předzvěst příchodu Jindřicha z Poitou, chamtivého a intrikujícího opata, který byl na tento post, podle jejich názoru, dosazen jen proto, že byl ve spojení s králem Jindřichem I. Walter Map na konci téhož století ve svém "De Nugis Curialium" (Courtier's Trifles) hovoří o králi Herlovi, legendárním králi dávných Britů, který se stal vůdcem divokého lovu po návštěvě světa víl. Map, anglický autor waleského původu, popisuje „noční společnosti“ známé jako „familia Herletbingi“ – „domácnost Herlethingus“. V anglickém folklóru, podobně jako v jiných zemích, kde se původní název i význam divokého honu postupně začaly vytrácet z paměti, bylo velení lovu stále více odvozováno od různých vůdců známých z minulosti. Stejně jako v Německu, i v Anglii mohl být hon veden historickou nebo polohistorickou postavou, ale také zcela fiktivní. Jedním z historických příkladů byl "Eadric the Wild", vůdce angosaského odporu vůči normanským dobyvatelům v 11. století, který měl rozsáhlé pozemky v Shropshiru a Herefordshiru v anglickém vnitrozemí.

Legendy spojují s divokým honem právě Eadrica a říkají, že spící Eadric stále leží pod Shropshire Hills a vrátí se podobně jako král Artuš, aby vedl lovce v přízračném průvodu oblohou, kdykoli se Anglie ocitne v nebezpečí. V předvečer krymské války, která se odehrávala v letech 1853 nebo 1854, mladá žena z vesnice Rorrington v západním Shropshiru tvrdila, že slyšela zvuk loveckého rohu a byla svědkem divokého honu vedeného divokým Eadricem na bílém koni. Popsala jej jako muže s krátkými tmavými vlasy, se zelenou čapkou ozdobenou bílým peřím, oděného v krátkém zeleném kabátci a plášti, s rohem a mečem visícím na zlatém pásu. Doprovázela jej manželka lady Godda, královna víl, která měla zlaté vlasy splývající až k pasu, okolo hlavy bílý pás lněného plátna s vetkaným zlatým ornamentem, zelené šaty a krátkou dýku u pasu.

V Anglii se vyskytují pověsti o králi Artušovi a jeho mužích, přinášejících hromobití.

Dalším vůdcem lovu byl v anglickém folklóru a mytologii Herne Hunter. Ačkoli Herne byl, jak někteří věří, skutečným člověkem, snad lesníkem, který pracoval na panství krále Richarda II. (1377-1399) ve Windsorských lesích v Berkshiru, pravděpodobnější je, že postava lovce Herna reprezentuje samotnou lesní divočinu. V Shakespearových "Veselých paničkách Windsorských", poprvé uveřejněných v roce 1602, autor nechává Falstaffa zosobnit Herna:

"Je stará báj, že jeden myslivec, nějaký Herne, jenž kdysi tady sloužil, prý o půlnoci straší v oboře, kol dubu obcházeje parohatý; prý ničí les a hubí skot a brav, a kravám udělá, že dojí krev, a řetězem prý řinčí hrůzostrašně. Jistě jste o něm slyšeli a víte, že pověrčiví vrtohlaví starci tu pověst o myslivci Hernovi nám dodnes dochovali jako pravdu."

V cornwallské farnosti St. Germans na jihozápadě Anglie je verze legendy o divokém honu známá jako "Dando and his Dogs" (Dando a jeho psi) nebo "The Dandy Dogs" (Dandyho psi). Příběh vypráví o ďáblovi nesoucím hříšného kněze jménem Dando, který lovil v neděli. Od té doby jsou on i jeho psi v temných nocích viděni nebo slyšeni, jak cválají přes vřesoviště a údolí. Ve Walesu a západní Anglii byl vůdcem lovu Gwynn ap Nudd. Jako král velšských víl („Tylwyth Teg“) a pán mrtvých Gwynn ap Nudd řídí Cwn Annwn („psy z podsvětí “, někdy nazývané pekelné psy), svou smečku bílých honičů s krvavě rudýma ušima, aby hledaly duše nedávno zesnulých. Na severu Anglie byla tato přízračná smečka psů s červenýma ušima známá jako Gabriel Hounds. O těchto nadpřirozených zvířatech bylo známo, že svým nočním kňučením a vytím předpovídají smrt a kdysi se věřilo, že jsou dušemi nekřtěňátek putujícími po obloze a čekajícími na soudný den.

Anglický politik a spisovatel Gervase z Tilbury, který kolem roku 1212 napsal "Otia imperialia" (Recreation for an Emperor), se ve své knize zmiňuje o "Hunt familia Arturi", „Artušově domě“, což později, na počátku třináctého století v některých částech Francie vešlo ve známost jako "La Chasse Artus" (Artušův lov). V Anglii se vyskytují pověsti o králi Artušovi a jeho mužích, přinášejících hromobití za zimních měsíčních nocí v okolí hradu An-Dinas, v Cornwallu a také na somersetském hradišti South Cadbury, což jsou obě starodávná místa spojená se snad historickým králem Artušem. Dalším motivem legendy divokého honu, který se objevuje v Německu a Anglii, je trest smrti pro ty, kdož nějakým způsobem zesměšňují lov. Příběh z Wistmanova lesa v Dartmooru, v Devonu, líčí rev. Sabine Baring-Gould ve své knize "A Book of the West" (1899).

Tímto lesem se údajně proháněla jedna z mnoha anglických smeček přízračných honičů, v Devonu známá jako "Wish" (nebo Wisht) Hounds. Jednou v noci jel jistý farmář domů z Widdecombe Fair a projížděl starodávnou kamenitou cestou, když za ním potichu a rychle letěla přízračná smečka vedená strašidelným lovcem. Podle všeho neochvějně kurážný farmář zavolal na lovce a požádal jej o podíl z ulovené zvěřiny. „Vezmi si jej!“ odpověděl lovec a hodil mu ranec, když projížděl nad jeho hlavou. Protože se už setmělo, farmář čekal, až dorazí domů, aby zjistil, co je uvnitř tajemného balíku, ale když jej otevřel, s hrůzou uviděl, že obsahuje tělo jeho vlastního dítěte.