Dívka, která umlčela svět na šest minut

Snila jsem o tom, že ve svém životě uvidím ohromná stáda divokých zvířat, džungle a tropické pralesy plné ptáků a motýlů, ale nyní bych si přála, aby vůbec existovaly pro moje děti.

Dělali jste si VY starosti o tyto malé věci, když vám bylo tolik, co mně?

Všechny tyto věci se dějí před našima očima a my se přitom stále chováme, jako bychom měli spoustu času a všechna řešení na tyto problémy. Jsem jenom dítě a neznám řešení na všechno, ale chci, abyste si uvědomili, že vy je také neznáte!

- Nevíte, jak opravit díry v naší ozónové vrstvě.

- Nevíte, jak dostat lososy zpátky do mrtvé řeky.

- Nevíte, jak nechat ožít zvířata, která vyhynula.

- A neumíte vrátit lesy tam, kde dříve rostly a kde je nyní poušť.

A když tedy nevíte, jak to spravit, prosím, přestaňte to ničit!

Nyní zde vystupujete jako delegáti našich vlád, obchodníci, organizátoři, novináři a politici - ale ve skutečnosti jste také matky a otcové, sestry a bratři, tetičky a strýcové - a všichni jste něčími DĚTMI.

Já jsem jenom dítě, které ví, že jsme všichni součástí jedné velké rodiny - pět miliard lidí a 30 miliónů druhů - a hranice a vlády toto nikdy nezmění.

Já jsem jenom dítě, které ví, že jsme v tom všichni společně a měli bychom jednat jako jeden svět s jednotným cílem.

Ve své zlobě nejsem slepá a ve svém strachu se nebojím říct světu, jak se cítím.

V mé zemi vytváříme tolik odpadu, nakupujeme a vyhazujeme, nakupujeme a vyhazujeme, nakupujeme a vyhazujeme. Avšak bohaté země se vůbec nedělí s těmi, co to potřebují. I když máme víc než dost, bojíme se dělit, bojíme se darovat něco z našeho majetku.

V Kanadě žijeme privilegovaným životem se spoustou jídla, vody i přístřešků - máme hodinky, kola, počítače a televize.

Před dvěma dny jsme byli šokováni, když jsme strávili nějakou dobu s dětmi žijícími tady v Brazílii na ulici. A toto nám řeklo jedno dítě: "Přál bych si být bohatý. A kdybych byl, dal bych všem dětem, co žijí na ulici, jídlo, oblečení, léky, domov, lásku a cit."

Jestliže dítě žijící na ulici si přeje se dělit, proč my, kteří máme všechno, jsme stále tak nenasytní?

Nemohu přestat myslet na tyto děti mého věku, protože to, co vytváří tyto ohromné rozdíly, je místo, kde se narodíme. Takže bych vlastně mohla být jedním z těch dětí žijících ve Favellas (chatrče, slumy) v Riu, mohla bych být dítě hladovějící v Somálsku, oběť války na středním Východě nebo žebrák v Indii.

Jsem jenom dítě, které ví, že kdyby se všechny peníze vydávané na války utratily na vyřešení ekologických problémů, ukončení chudoby a vytváření dohod, jak nádherné místo by mohla být tato Země.

Ve škole a dokonce i ve školce nás učíte, jak se máme chovat ke světu. Učíte nás:

- nebojovat s ostatními,

- vypracovávat úkoly,

- respektovat ostatní,

- uklízet po sobě nepořádek,

- neubližovat ostatním stvořením,

- dělit se - nebýt chamtivý.

Proč děláte věci, o nichž sami říkáte, že je my dělat nemáme?

Nezapomínejte, proč se scházíte na těchto konferencích, pro koho to děláte - jsme vaše vlastní děti. Rozhodujete o tom, do jakého světa budeme my vyrůstat. Rodiče by měli být schopni uklidnit své děti větami "všechno bude v pořádku", "není to konec světa" a "uděláme vše, co bude v našich silách".

Ale myslím, že už nám to teď nemůžete říkat. Jsme vůbec na vašem seznamu priorit? Můj otec vždycky říká "JSI TÍM, CO DĚLÁŠ, NE TÍM, CO ŘÍKÁŠ."

To, co děláte, mi působí, že v noci pláču. Říkáte, že nás milujete. Ale já vás vyzývám, prosím, JEDNEJTE PODLE VAŠICH SLOV.

Děkuji.