DĚTI ZABIJÁCI: BRYAN A DAVID FREEMANOVI (45)

Více jak co jiného platí rčení, které říká: "Děti jsou vizitkou fungování společnosti". Když vyjdeme z této premisy, pak rychle zjistíme, že se stavem lidské společnosti již dlouhou dobu není cosi v pořádku. Stále se množící agresivní a krvavé epizody dětí ve společnosti (především pak ve Spojených státech), jejíž nárůst můžeme v posledním období velmi zřetelně sledovat, by měl být pro nás všechny extrémně silným alarmem. Tento seriál by mohl být vnímán jako velmi smutná, ale zároveň důležitá sonda do nastíněné problematiky. Možná, že si někteří poví, co dělá takové téma by na alternativních stránkách. Osobně si myslím, že rozhodně patří do naší rubriky "SPOLEČNOST", ale je to samozřejmě věc názoru. Do budoucna připravuji ještě několik podobných projektů.

Valerie Freemanová měla blízko ke svému bratrovi Dennisovi a jeho ženě Brendě. Nějakou dobu s nimi žila v jejich domě v Salisbury Township v Pensylvánii, na předměstí Allentownu. Nedávno se odstěhovala kvůli rostoucímu nepřátelství, které pociťovala od synů manželů Bryana a Davida, ale stále je pravidelně navštěvovala. Večer 27. února 1995 byla na jedné takové návštěvě. Valerie toho večera dorazila do domu kolem páté hodiny odpoledne a okamžitě si všimla, že něco není v pořádku. Na příjezdové cestě parkovalo bratrovo auto a Valerie věděla, že Dennis se v tuto hodinu normálně nevrací domů ze své práce školníka. Věděla také, že ať prší, nebo svítí, Dennis nikdy nevynechal žádný den v práci. Zamračila se nad touto nepravidelností, sáhla po klice a otočila jí. I tato akce vyvolala důvod k obavám. Dveře byly zamčené, což bylo velmi neobvyklé. Brenda je vždycky nechávala odemčené, když byla doma.

Teď už si myslela, že by něco mohlo být špatně, a tak Valerie obešla dům z boku, kde byly posuvné skleněné dveře. Byly odemčené a snadno se odklopily na kolejničkách. Uvnitř domu bylo děsivé ticho a dost zima na to, aby Valerie viděla, jak se v mrazivém vzduchu tají dech. S rostoucím pocitem strachu přešla obývací pokoj ke schodišti. Položila nohu na první schod. "Dennisi?" zavolala. "Brendo?" Žádná odpověď. Valerie se na schodišti na chvíli zastavila, srdce jí bušilo v hrudi. Před ní stály dveře do ložnice Dennisova a Brendina nejmladšího syna Erika. Na rozdíl od ostatních dvou chlapců měla Valerie s dvanáctiletým chlapcem dobrý vztah. "Eriku?" zavolala, nejistě strčila do dveří a nahlédla do šera. V tu chvíli ho uviděla ležet na posteli. Erik se nehýbal a Valerie okamžitě pochopila proč. O několik okamžiků později už se v panickém sprintu drala dolů po schodech, vyšla z domu stejnou cestou, jakou přišla, a utíkala k sousedům. Odtud zavolala policii.

Strážník Mike Pochran byl prvním policistou, který dorazil k Freemanově rezidenci, a při příchodu našel na chodníku již shromážděný dav. Jednou z nich byla Valerie Freemanová, která policistovi se slzami v očích vyprávěla, co viděla - její dvanáctiletý synovec ležel na posteli s hlavou rozbitou na kaši a všude byla krev. To už dorazil druhý strážník, Michael Reddings, a oba policisté vstoupili do domu. Netrvalo jim dlouho, než si uvědomili, že Valerie Freemanová nepřeháněla. O skříňku v kuchyni byla opřená zakrvácená baseballová pálka a na koberci na schodišti a na podestě byly cákance krve. Když policisté minuli místnost, do které Valerie vstoupila, zamířili přímo do hlavní ložnice, kde jejich svítilny zachytily dospělého muže rozvaleného na posteli. Hlavu a obličej měl zmlácenou k nepoznání, údery byly vedeny takovou silou, že mu rozbily lebku a odhalily mozek. Krev z tohoto krutého útoku potřísnila strop.

Na konci chodby se odehrál podobně hrůzný scénář, který byl o to pikantnější, že obětí byl malý chlapec. Erik Freeman byl takový, jak ho Valerie popsala, zmlácený do krve. Když byli oba mužští obyvatelé domácnosti pohromadě, policisté se vrátili dolů a hledali Brendu Freemanovou. Našli ji v zadní chodbě, jak leží na boku, stále oblečená v noční košili. Stejně jako její syn a manžel byla i Brenda ubitá k smrti, přičemž zbraní byla v tomto případě ocelová trubka, která byla nalezena poblíž. Měla také podříznuté hrdlo, přičemž čepel, která jí způsobila zranění - velký kuchyňský nůž, ležela na podlaze v kaluži rychle se srážející krve. Bylo to nejvíc šokující místo činu, jaké kdy hlídka navštívila.

Od samého začátku bylo všem zúčastněným jasné, kdo je za vraždy zodpovědný. Nebylo žádným tajemstvím, že Dennis a Brenda Freemanovi měli problémy se svými syny - sedmnáctiletým Bryanem a šestnáctiletým Davidem. Freemanovi a jejich mladší syn Erik byli oddanými svědky Jehovovými, ale Bryan a David si zvolili jinou cestu. Byli to neonacističtí skinheadi, nemyslící rváči, jejichž jediným smyslem života se zdálo být opíjení se a oddávání se nesmyslnému násilí. Navzdory svému mládí působili bratři Freemanovi docela děsivým dojmem. Bryan měřil 1,80 metrů a vážil 215 kilogramů; jeho mladší bratr byl ještě větší, měřil 1,80 metrů a vážil 245 kilogramů. Jejich bratranec - osmnáctiletý Nelson (Benny) Birdwell, který byl třetím členem kolektivu, byl podobného vzhledu i povahy - oholené hlavy, nacistické tetování a celkově nepříjemný postoj. Je snadné pochopit, proč jim většina lidí dávala široký prostor.

Dennis a Brenda však tuto možnost neměli. Chlapci stále žili pod jejich střechou a jako nezletilí za ně stále nesli právní odpovědnost. A tak vystrašení rodiče snášeli neustálý proud nadávek, zastrašování a vyhrožování násilím. Došlo to tak daleko, že se Brenda obrátila o pomoc na úřady, i když to nakonec vzdala poté, co ji přehazovali z jedné agentury do druhé. Mezitím se v domě stupňovaly třenice a dvanáctiletý Erik byl často terčem pozornosti svých starších bratrů. Vše vyvrcholilo brutálním rodinným masakrem 26. února. Nyní bylo na policii, aby bratry vypátrala a postavila před soud. Naštěstí to nebylo těžké.

Bryan a David Freemanovi zmizeli v den vražd, vzali si matčino auto a odjeli s Bennym Birdwellem do domu skinheadských přátel v Hope ve státě Michigan. Ležet v ústraní však nepřipadalo v úvahu, i kdyby k tomu měli sklony. Už jen díky fyzickému vzhledu bratři vynikali. A pak tu bylo výrazné tetování, které měl každý z nich na čele. David měl na čele nacistický pozdrav "Sieg Heil", Bryan měl na čele slovo "Beserker". Díky tomu byli okamžitě rozpoznatelní a do dvou dnů od spáchání vražd byli bratři Freemanovi ve vazbě. O několik dní později byli vydáni do Pensylvánie. Při výslechu bratři ztratili velkou část své statečnosti a téměř okamžitě se k vraždám přiznali. Uvedli, že nejprve zabili svou matku, kterou ráno 26. února přepadli, když sestupovala ze schodů, aby připravila snídani, a strčili jí do krku hadr, aby utlumili její křik. David a Benny Birdwellovi pak vyšli nahoru a napadli Dennise Freemana, kterého zbili hliníkovou baseballovou pálkou a kovovou cvičební tyčí, když ležel v posteli a spal. Birdwell pak umlátil dvanáctiletého Erika násadou od krumpáče.

Všichni tři mladiství vrazi byli nakonec odsouzeni na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Život za mřížemi měl na bratry Freemanovy hluboký dopad. Bryan Freeman, který si odpykává trest ve státní věznici v okrese Northumberland, přijal náboženství svých rodičů a nechal se pokřtít jako svědek Jehovův. David Freeman, který je ve státní věznici Mahanoy poblíž Frackville, se také vzdal svého neonacistického světonázoru. Podle příbuzného, který ho pravidelně navštěvuje, se zhroutí a rozpláče, kdykoli se zmíní jméno jeho rodičů nebo bratra.

-pokračování-