CARSKÉ ZLATO LEŽÍ NA DNĚ BAJKALU

V Burjatsku bylo dokončeno natáčení filmu „Zlato imperie“. Premiéra je naplánována na rok 2020, ke 100. výročí tajemství zmizení části ruských zlatých rezerv. Na přípravě scénáře se však nezúčastnil člověk, který se tímto tématem zabývá už dlouhodobě, historik Alexej Tivaněnko. Pro list Novyje izvěstie s ním připravila rozhovor korespondentka listu, Irina Mišina.

„Kolčakovo zlato“, které zmizelo na Sibiři během občanské války, pronásleduje historiky a lovce pokladů téměř století. Podle scénáře filmu burjatského režiséra Jurije Botojeva je část zlaté rezervy Ruské říše nalezena. A to asi není daleko od pravdy. Burjatský regionalista, archeolog, hydronaut-výzkumník jezera Bajkal a autor knihy „Zlatý poklad admirála“, doktor historických věd Alexej Vasiljevič Tivaněnko, má svou vlastní verzi zmizení zlatého pokladu Ruské říše. Případ studuje už od 60. let minulého století.

- Alexeji Vasiljeviči, proč jsou nálezy zlatých prutů na Sibiři spojeny s vaším jménem? Jak začalo vaše vyšetřování ztracených zlatých rezerv Ruské říše?

Když jsem v 60. letech minulého století vytvářel muzeum místních tradic, musel jsem hodně cestovat po našem kraji. Když jsem mluvil s místními obyvateli, dozvěděl jsem se i o havárii dvou vlaků s „běločechy“ (ruský název pro naše legionáře, pozn. překl.) v době občanské války. Lidé tvrdili, že se v těchto vlacích přepravovalo zlato. Tehdy ještě žili očití svědkové, kteří vzpomínali, jak byli nuceni se potápět a hledat zlaté pruty. Jistý obyvatel mi dokonce jeden takový prut ukázal – měl ho schovaný v kádi se zelím. Později mi řekl, že byl tehdy předvolán na OGPU, kde ho vyslýchali…

„Pod vodou jsme viděli velké množství rozbitých beden a zlatých prutů,“ říkali mi místní staří lidé. Další zlatý prut byl nalezen v podkroví domu místního obyvatele na stanici Bojarská. Tehdy jsem začal dávat dohromady události související s historií zlatých rezerv Ruské říše na Sibiři, v oblasti jezera Bajkal. V té době byli ještě naživu hlídači železnice, po které se zlatý poklad přepravoval. Vyprávěli zajímavá fakta. Svědectví očitých svědků umožnila hodně objasnit, zejména místo, kde se souprava se zlatými pruty potopila.

- Alexeji Vasiljeviči, vy jste se zúčastnil hlubinných expedic a potápěl jste se na dno jezera Bajkal. Viděl jste ty pruty na vlastní oči? Bylo vaše pátrání a odhady potvrzeny?

Ano, v letech 2008 - 2009 jsme v rámci expedice sestoupili na dno jezera Bajkal v batyskafech Mir-1 a Mir-2. Viděli jsme rozbitý vlak. Trosky vozů, beden, kolejnic... V hloubce 800 m jsem našel 2 hranoly, podobné zlatým prutům. Nebylo však možné je vyzvednout, protože byly zavaleny kameny, ale my jsme je alespoň vyfotografovali. Na snímcích byly jasně viditelné bankovní značky. Z toho vyplývá, že to byly zlaté pruty.

- Proč se zmizelé zlaté rezervy Ruska často nazývají „Kolčakovým zlatem“?

V letech 1914 - 1917, kdy začala první světová válka a občanská válka v Rusku, se carská vláda rozhodla převézt veškeré cennosti z bank hlavního města do Kazaně, mimo válečné dějiště. Velká část zlatých rezerv tak skončila v Kazani. Ale ani tam nebyl klid. V důsledku toho bylo zabaveno více než 500 tun carského zlata vojáky Lidové armády, vytvořené první ruskou protibolševickou vládou - tzv. Samarskou vládou. Toto zlato bylo posláno do Samary, poté převezeno do Ufy a v listopadu 1918 do Omska, kde bylo dáno k dispozici kolčakovské vládě. Za 2 roky kolčakovci utratili 11 tisíc liber zlata. Za toto zlato převedené do anglických, čínských a amerických bank se Kolčakova armáda vyzbrojila a ovládla region. Ale pak začala ofenzíva Rudé armády, která Kolčakova vojska porazila. 

Admirál přemýšlel, jak zlato evakuovat. Měl přepravit 15 500 liber zlata! Už při nakládání jeden vagón záhadně zmizel. Pak došlo k další velké krádeži: ministr financí z kolčakovské vlády ukradl vagón, v němž bylo 44 beden zlata. Na stanici v Novosibirsku se pokusili ukrást dalších 27 vagónů. Běločechové, kteří byli také na straně Kolčaka, získali 7 vagónů. Současně vešlo ve známost, že samotní Kolčakovi důstojníci si rozebrali 22 beden zlata. K poslední krádeži pak došlo poblíž Irkutska. Nicméně souprava se zlatými rezervami Říše byla Rudou armádou zadržena.

- Je známo, že část carského zlata "běločechům" zůstala. Jak se to stalo?

Kolčaka ukradené carské zlato zahubilo. Mezi velením "běločechů", kteří podporovali kolčakovskou armádu, a velením Páté Rudé armády, která vystupovala jménem Rady lidových komisařů, byla zahájena jednání. Nová sovětská vláda slíbila "běločechům"² vagóny zlata za vydání Kolčaka. Souhlasili. Takže nakonec Rusku z carských rezerv zůstalo 13 vagónů se zlatými pruty.

Poté Lenin poslal na Sibiř telegram s následujícím obsahem: 

„Za žádných okolností nenechte vlaky se zlatými rezervami Ruska dostat se na východ od jezera Bajkal! Vyhoďte tunely, mosty, rozbijte cesty! Nechte lokomotivy a vagóny vykolejit! Za žádných okolností k vagónům nikoho nepouštějte!“ 

V praxi se to však ukázalo jako neproveditelné. Na východ od Irkutska už Rudá armáda neměla moc. A tak došlo k jednomu incidentu, který do značné míry o osudu „carského zlata“ rozhodl. Jeden telegrafista zjistil čísla dvou vlaků se zlatem, které plánovali zadržet "běločeši". Neexistovala však žádná vojenská síla, která by tyto vlaky zastavila, a tak se bolševici rozhodli spustit na projíždějící vlaky ve dvou místech kamenné laviny. Doslova kamenný déšť se zřítil na soupravu, až jeden kámen, který se urval ze skály, zcela srazil lokomotivu do vody mezi pramenem Angary a stanicí Kutuluk. Druhý kámen zasáhl vlak uprostřed, ten se rozpojil a část se zlatem zmizela pod vodou v blízkosti stanice Bajkal. Podle mých výpočtů vody Bajkalského jezera pohřbily celkem 11 vagónů se zlatými rezervami Ruské říše.

- Podařilo se vám získat svědectví lidí, kteří žili v okolí, a celou událost viděli?

Když jsem na začátku 60. let dával dohromady Sljuďanské muzeum tradic, staří lidé, kteří žili u stanice Morituj v Irkutské oblasti, mi řekli: viděli jsme, jak vlak sjel do vody. Dokonce mi ukázali i místo. Pamatuji si ho. Říkali, že rozbité bedny, z nichž zlaté cihly vypadaly, plavaly ve vodě. Místní obyvatele pak nutili se potápět, aby slitky vylovili. Vše, co se jim podařilo najít, pak bylo předáno armádě. Ale většina slitků zůstala ve vodě.

- Alexeji Vasiljeviči, zajímal se někdo v současnosti o osud carského zlata? Byly provedeny nějaké pokusy získat ho? A vůbec, jaký je postoj současných ruských úřadů k tomuto tématu?

Oficiálně jsem svůj výzkum oznámil a zjištěné informace pak byly předány do Kremlu. Poté se na dno Bajkalu potopil tehdejší ministr financí Alexej Kudrin. Na dno jezera Bajkal se ponořil i Sergej Mironov, který v té době vedl Radu federace. A potom přijel i Vladimir Putin. Pravda, jak informoval jeho mluvčí, cílem hlubinného ponoru Vladimira Vladimiroviče nebylo hledat zlato, ale „studovat čistotu a hloubku jezera Bajkal“. Putin nicméně dal příkaz vědcům-oceánologům, aby prozkoumali možnosti analyzovat sutiny na dně. Není mi však známo, zda vědci něco konkrétního navrhli. Batyskafy Mir-1 a Mir-2 pracovaly na dně jezera až do roku 2010, ale poté byly poskytnuty režisérovi a scenáristovi Jamesovi Cemeronovi k natáčení trosek Titanicu. Zařízení bohužel během natáčení odešla.

- Je možné, že by se po zastavení této práce v Rusku nenašli žádní inženýři, kteří by byli schopni vytvořit zařízení pro výzkum dna jezera Bajkal a hledání zlatého pokladu?

Oceánolog Artur Čilingarov ukončil práce v roce 2010. Nicméně i dnes radary ukazují na dně jezera Bajkal velkou hromadu železa. V Rusku zatím není čím v práci pokračovat. Objevily se však informace, že v Číně se údajně staví daleko výkonnější hlubinné výzkumné zařízení. Ale nic bližšího o tom nevím.

- Alexeji Vasiljeviči, co je známo o osudu ostatního ruského zlata, které bylo částečně rozkradeno a částečně umístěno v zahraničních bankách?

Hodně ruského zlata předal Kolčak japonským bankám. Pokud vím, tak sovětská vláda v tomto ohledu o něj zažádala a potom se na japonskou stranu obrátila i Státní duma. Z Japonska přišla sovětské vládě přibližně takováto odpověď: „Prý to není vaše zlato, ale je to zlatá rezerva Ruského impéria, které již neexistuje.“ Poté japonská strana stanovila jako podmínku převodu zlaté rezervy Ruské říše převod části Kurilských ostrovů. Sovětská vláda na to samozřejmě reagovala negativně. Později Státní duma v roce 2011 s podáním A. Čilingarova a M. Slepenčuka zaslala Japonské státní bance dotazy týkající se „carského zlata“. Dosud nedostala odpověď. „Běločeši“ vyvezli tu část zlaté rezervy Ruské říše, kterou dostali výměnou za „vydání“ Kolčaka Rudé armádě. Dalo by se říci, že s ruským zlatem naložili logicky. Oficiálně bylo převedeno vládě země, která vytvořila zvláštní „Legion Banku“. S těmito penězi pak Češi asi 18 let fakticky vydržovali ruskou emigraci.

- Alexeji Vasilijeviči, byl jste pozván jako konzultant nebo scenárista během práce Jurije Botojeva na filmu o „Kolčakově zlatě“?

Víte, o natáčení tohoto filmu jsem se dozvěděl prvně až od vás. Ne, nikdo mě nepozval, přestože mě na Sibiři považují za velkého odborníka na hledání zlatých rezerv Ruské říše. Možná ale využili mých spisů a knih. V roce 2009 jsem v Čitě vydal knihu „Tajemství bajkalských hlubin“ a v roce 2012 vyšla v Ulan-Ude další moje kniha - „Zlatý poklad admirála“. Do té doby mně navštívily dva filmové štáby - z ruského televizního kanálu Россия-1 a Russia Today. Jeli jsme na místa, která jsou spojena s potopeným zlatem a poskytl jsem jim rozhovory... Pak jsem tyto snímky často viděl v televizi. Nedávno je například použila vedoucí REN TV Anna Chapman.

- Alexeji Vasiljeviči, upřímně, věříte v možnost vylovení zlatých prutů ze dna jezera Bajkal? Či snad nedávné události nezanechaly žádnou naději?

Považuji to za poslání mého života. Je jeden způsob, jak zjistit, zda leží na dně jezera Bajkal zlato, nebo zda tam není. Existují totiž senzory, které detekují přítomnost drahých kovů v hloubce. Navrhl jsem vysekání děr, spuštění těchto aparátů tam a identifikaci alespoň těch míst, kde se ve vodách jezera Bajkal hromadí kov. Ale moje návrhy zatím zůstaly bez odezvy - jak na nejvyšší úrovni, tak od místních úřadů ...