Carol Rosinová a Wernher von Braun: Svědectví dr. Carol Rosinové (2)

Problematiku vesmírných zbraní sleduji už asi šestadvacet let. Hovořila jsem s řadou generálů a se zástupci kongresu. Jako expert v dané oblasti jsem vypovídala v Kongresu a v Senátu. Setkala jsem se se zainteresovanými osobami ve více než stovce zemí světa. Ale za celou tu dobu se mi nepodařilo zjistit, kdo jsou lidé, kteří zbraně pro vesmír vyrábějí. Sleduji zprávy. Sleduji administrativní rozhodnutí. A vím, že všechna jsou založena na lžích a na chamtivosti.

Ještě mi ale zbývá zjistit, kdo ti lidé jsou. Po dlouhých 26 letech, co se v této sféře pohybuji. Vím, že jsou tu obrovské tajné záležitosti, které zůstávají pod pokličkou, a také vím, že je načase, aby si veřejnost a lidé, kteří činí zásadní rozhodnutí, začali všímat nás, jedinců, jež se snaží odhalit pravdu. No a potom je třeba provést určité změny a vybudovat ve vesmíru systém, který bude prospěšný každému člověku, všem zvířatům a veškerému prostředí na této planetě. Ta technologie už tady je. Řešení dlouhodobých a potenciálních budoucích problémů, které Země má nebo které jsou na spadnutí, je rovnou tady. Mám pocit, že jakmile se začneme tuto záležitostí s mimozemskými útočníky zabývat podrobněji, budou mi všechny otázky nastřádané za 26 let zodpovězeny.

Zjistila jsem ale, že vše stojí na několika málo lidech, kteří vydělávají hromady peněz a získávají čím dál větší moc. Je to o egu. Není to o naší podstatě a o tom, kým doopravdy na této planetě jsme, o tom, že máme navzájem rádi a že žijeme v míru a spolupráci. Není to o využití technologií, které by mohli lidem pomoci a například je léčit. O tom to není. Je to o několika lidech nahoře, hrajících starou, nebezpečnou a nákladnou hru, z níž plynou výhry, které jim plní konta a získávají větší a větší moc. Nic jiného v tom není.

Jsem přesvědčena, že celá tato hra s vesmírnými zbraněmi je vedena odsud, ze Spojených států amerických. Doufám, že v důsledku informaci, které zde zveřejníme, se nová administrativa zachová správně a učiní, co je třeba. A sice že transformuje válečnou hru ve vesmírnou hru, abychom mohli ony technologie využívat ne pouze jako vedlejší produkty vojenských technologií, ale přímo – k vybudování vesmírného systému umožňujícího nám prospět celému světu a komunikovat s mimozemskými kulturami, které očividně ve vesmíru existují.

Kdo by měl z těchto vesmírných zbraní prospěch? Existují tu lidé, kteří se v této oblasti pohybují a pracují v ní – lidé od armády, z průmyslu, z univerzit a laboratoří, lidé z výzvědných služeb. A nejedná se jen o Spojené státy, ale o celý svět. Jde o systém celosvětové kooperace. Války jsou kooperativní záležitostí. Stejně jako mír, když zavládne. Ale řada lidí profituje právě za současné situace. Válka je to, na čem je založena ekonomika naší země a stejný postup se šíří i mezi ostatními zeměmi světa.

Výsledkem je, že lidí trpí. Není to spravedlivé. Nikdy nebylo. Lidé křičeli do světa: „udělejme z mečů pluhy, žijme v míru a po celém světě si podejme si ruce,“ ale to nefungovalo, protože z války mělo užitek mnoho lidí. Nejen finanční, ale podle mých zkušeností existují i takoví lidé, kteří si doopravdy myslí, že má nastat Armageddon, takže války jsou pro ně nutností.

Z jejich pohledu nejde o peníze, ale o náboženství: někteří lidé jsou doopravdy přesvědčeni, že musíme vést války z náboženských důvodů. Existují jedinci, kteří války jednoduše milují. Setkala jsem se s bojovníky, kteří milují chodit do války. Ale pak jsou tu ti dobří vojáci, kteří jen poslouchají rozkazy. Musejí dát najíst svým dětem a zaplatit jim vysokou školu, takže si chtějí své místo u armády udržet. Lidé v laboratořích mi častokrát říkali, že na některých technologiích nechtějí pracovat proto, aby pak byly nasazeny do války, ale že kdyby odmítli, nedostali by plat. A kde by potom vzali peníze? Celé roky vídám, že tu není jen dvojí možnost použití těchto technologií, ale že se dají ve skutečnosti využít mnoha různými způsoby.

Ve vesmíru můžeme vybudovat nemocnice, školy, hotely, laboratoře, farmy, průmyslová zařízení. Může to znít přehnaně, ale pokud to neuděláme, vzniknou ve vesmíru bitevní stanice a zbraně, které nám budou mířit na hlavu a do otevřeného vesmíru. Něco podobného se už očividně děje. Nyní je před námi volba, kterou musíme učinit.

Všichni z toho můžeme mít užitek – všichni lidé ve vojensko-průmyslovém komplexu, ve výzvědných službách, na univerzitách a v laboratořích, ve Spojených státech a po celém světě – my všichni z toho můžeme profitovat. Jen tím, že daný průmysl transformujeme svým rozhodnutím vycházejícím z našeho nejvyššího vědomí, z naší spirituality, a na základě skutečnosti, že nemáme na vybranou, pokud nechceme všichni zemřít. A to my nechceme. Aby to přineslo dobro pro všechny – dobro finanční, duchovní, společenské, psychologické; transformovat tuhle rozehranou hru je technologicky a politicky proveditelné a znamenalo by to přínos pro všechny.

V roce 1977 jsem se zúčastnila schůzky v jedné z místnosti ve Fairchlid Industries, které se říká Válečná místnost. Je v ní na zdech spoustu vývěsek se jmény nepřátel – nepřátel, kteří byli jednoznačně určení a identifikovaní. Pak tam byla jména obyčejnější, jako například Saddám Husajn nebo Muammar Kaddáfí. Ale tehdy jsme mluvili o teroristech, o možných teroristech. O tom se nikdy předtím nemluvilo, ale tohle byla další fáze po nepřátelích, za něž jsme označili Rusy, další fáze, během níž jsme měli identifikovat nepřítele a začít proti němu vyrábět vesmírné zbraně.

Tehdy jsem se na té schůzce zvedla ze židle a povídám:

„Promiňte, ale proč se tu bavíme o potenciálních nepřátelích, proti kterým budeme stavět vesmírné zbraně, když teď ve skutečnosti našimi nepřáteli nejsou?“

Ale oni pokračovali v debatě o tom, jak se těmto nepřátelům postavíme, a jak někdy v budoucnu vypukne válka v Zálivu, válka v Zálivu… a to byl, prosím, rok 1977, konec sedmdesátých let! A oni mluvili o tom, jak rozpoutají válku v oblasti Perského zálivu, když ještě programu na výrobu vesmírných zbraní zbývalo 25 miliard dolarů, které bylo třeba udat. To se ještě program nejmenoval Strategická obranná iniciativa. Ne dříve než v roce 1983. Tento systém zbrojení již tedy očividně nějakou tu chvíli fungoval a já jsem o něm nic nevěděla.

Takže jsem se na schůzce v roce 1977 postavila a řekla:

„Ráda bych věděla, proč tu mluvíme o vesmírných zbraních proti těmto nepřátelům. Chtěla bych o tom vědět víc. Řekl by mi někdo, prosím, o co tady vlastně jde?“ Nikdo mi neodpověděl. Prostě pokračovali v jednání, jako kdybych se na nic nezeptala.

A tak jsem promluvila znovu:

„Pokud mi nikdo nemůže říct, proč plánujete válku v Zálivu, když je v rozpočtu ještě dost peněz, abyste mohli vytvořit dostatek zbraňových systémů, o nichž pak můžete začít tvrdit veřejnosti, že je potřebujeme umístit do vesmíru, pak vězte to, že já tady končím. A už o mě nikdy neuslyšíte!“

A nikdo neřekl ani slovo, protože válku v Zálivu doopravdy plánovali a začala přesně tehdy, na kdy ji plánovali, navlas přesně.

SG: Kdo na té schůzce všechno byl?

CR: Bylo tam plno lidí, co hráli hru na otočné dveře. Byli tam lidé, které jsem viděla jednou ve vojenské uniformě, jindy v šedém obleku ještě jindy v pracovním oblečení. Tihle lidé hráli a hrají hru na otočné dveře. Pracují jako konzultanti, lidé v průmyslu, jsou to vojáci nebo členové výzvědných služeb. Pracují v těchto odvětvích a chodí v otočných dveřích a v pravé chvíli z nich vyjdou a usadí se na patřičné vládní židli.

Stála jsem na té schůzce a měla pocit, že špatně slyším. Hovořilo se tam totiž o tom, že na vesmírné zbraně byl uvolněn rozpočet 25 miliard dolarů, že bude válka v Zálivu, kterou hodlají podnítit, vlastně vytvořit, aby pak mohli prodat další várku zbraní veřejnosti a lidem, kteří dělají rozhodnutí. Chtěli vytvořit válku, aby mohli zahodit staré zbraně a vyrobit nové. Když jsem si to uvědomila, musela jsem z toho místa odejít. V takovém průmyslu jsem už nemohla pracovat ani minutu.

Někdy v roce 1990 jsem seděla u sebe v obýváku a dívala se, kolik se navráželo peněz do výzkumu vesmírných zbraní a vývoje nových programů, a když jsem si uvědomila, že se to číslo skutečně vyšplhalo na oněch 25 miliard, řekla jsem svému manželovi:

„Teď si jenom sednu k televizi, pustím si CNN a budu čekat, až ta válka začne.“

A manžel mi řekl: „Konečně jsi se dostala přes okraj a dočista se zbláznila.“

Přátelé mi tvrdili: „Tentokrát jsi vážně zašla příliš daleko, žádná válka v Zálivu nebude, nikdo o ničem takovém nemluví.“

Ale já opakovala: „Válka v Zálivu bude, a já si tu sednu a počkám si na ni.“

A pak najednou vypukla, přesně načas.

Součástí válečné hry v Zálivu bylo i to, že nám, veřejnosti, řekli, že USA jsou schopné sestřelovat ruské rakety Scud. Na základě tohoto úspěchu jsme si začali odůvodňovat nové rozpočty. A když už byly rozpočty pro novou várku (generaci) zbraní hotové a schválené, ukázalo se, že to o sestřelování byla lež. K takovým sestřelům, o nichž nám říkali, nikdy nedošlo. Prostě nám lhali, jen aby mohli získat větší rozpočet a mohli vyrobit víc zbraní.

Když se proslechlo, že Rusko disponuje tzv. „smrtícími satelity“, byla jsem jedním z prvních lidí, kteří se o tom jeli do Ruska na vlastní pěst přesvědčit.

Když jsem se tam na počátku sedmdesátých let vydala, zjistila jsem, že žádné „smrtící satelity“ nemají, že to byla lež. Ruští čelní představitelé i lid, ti chtěli všichni mír. Chtěli spolupráci se Spojenými státy i s ostatními lidmi na světě.

Jindy jsem zase zavolala Saddámu Husajnovi – to když zapaloval vlastní naftová pole. Manžel byl zrovna v kuchyni, když jsem mu volala. Zpět mi zavolal jeho první atašé s tím, že Husajn není daleko a že bude mluvit jeho jménem. Ihned se mě zeptal:

„Jste reportérka? Jste agentka? Co chcete vědět?“

Odpověděla jsem: „Ne, jsem jen občanka, která pomáhala zahájit hnutí za neozbrojování vesmíru a zjistila jsem, že mnoho z toho, co mi říkali o zbraňových systémech a nepřátelích zkrátka není pravda. Tak jsem chtěla vědět, co by pana Husajna uspokojilo natolik, že by přestal zapalovat naftová pole a znepřátelovat si lidi.“

A on řekl: „No vidíte, na tohle se ho ještě nikdy nikdo nezeptal, co vlastně chce.“

Takže když jsem uslyšela, že je tu možná hrozba ze strany mimozemšťanů, když jsem pomyslela na tisícileté dějiny možných mimozemských návštěv a slyšela odhalení z úst důvěryhodných lidí z armády a výzvědných služeb, od lidí, kteří měli osobní zkušenosti s UFO, jejich haváriemi a přistáními, s živými i mrtvými těly mimozemských bytostí – věděla jsem, že je to lež. A pokud se mi ještě někdy budou snažit namluvit, že mimozemšťané jsou nepřátelé, proti kterým je třeba vyrábět vesmírné zbraně, pak můžu z vlastní zkušenosti – ze zkušenosti, kterou jsem získala prací ve vojensko-průmyslové sféře, prací na zbraňových systémech a na vojenských strategiích – říci, že je to lež.

Bude to lež.

Nejen, že tomu neuvěřím, ale to, že to není pravda, začnu vytrubovat do světa tak hlasitě, jak jen budu schopná, aby se lidi probudili a vše si ověřili. Oni [mimozemšťané] nás nikam neodvlekli, vždyť jsme po tisících letech jejich návštěv pořád tady. Pokud nás stále navštěvují a doposud nám neublížili, pak se na to musíme dívat jako na něco, co z jejich strany rozhodně není nepřátelským chováním.

Budu doufat a bude mým záměrem udělat vše pro to, abych mohla pracovat s lidmi, kteří s těmito mimozemskými bytostmi komunikují a spolupracují. Očividně nejsou nepřátelští. My jsme pořád tady. To mi jako důkaz stačí.

Jakým způsobem si lidé zvolí, že budou na této planetě žít, není nijak omezené. My máme možnost si ten způsob vybrat, ale musíme rychle, protože příhodné okno se před námi zavírá. Nemyslím, že máme na toto rozhodnutí nějak extrémně mnoho času. Jsme v mnoha ohledech velice blízko strašlivé katastrofě, vypuknutí nějaké války – ať už v důsledku nějaké pokročilé technologie nebo exotického zbraňového systému.

Potřebujeme někoho do čela, a začít to musí u amerického prezidenta, a proto se všichni musíme upínat k němu. Pokud jste mezinárodní, pokud jste kdekoliv na světě, pokud jste ve Spojených státech, pokud jste z jakékoliv politické strany, hlásíte se k jakémukoliv náboženství – pak se musíte dostat k vrchnímu vojenskému veliteli Spojených států, k prezidentovi.

Musíme mu říci, že chceme konečný, úplný a ověřený zákaz všech vesmírných zbraní.