Carol Rosinová a Wernher von Braun: Svědectví dr. Carol Rosinové (1)

Doktorka Carol Rosinová byla první ženou na pozici korporátního manažera společnosti Fairchild Industries a rovněž zastávala post mluvčí Wernhera von Brauna během posledních let jeho života. Ve Washingtonu založila Institut pro bezpečnost a spolupráci ve vesmíru a při mnoha příležitostech vypovídala před Kongresem ohledně zbraní ve vesmíru.

Von Braun jí odhalil plán ospravedlňující umístění zbraní ve vesmíru v důsledku uvolnění smyšlených informací o mimozemské hrozbě. Rosinová byla také přítomna na setkáních v sedmdesátých letech, na kterých se plánoval scénář války v Zálivu, která vypukla v letech devadesátých.

Do mikrofonu hovoří dr. Rosinová (v dalším textu označena jako CR), vpravo od ní z našeho pohledu sedí dr. Steven Greer (v dalším textu označen jako SG)

CR: Jmenuji se Carol Rosinová a jsem učitelka, která se jako první žena stala korporátní manažerkou společnosti pro letectví a vesmír – Fairchild Industries. Jsem konzultantkou v oblasti vesmírné a raketové obrany a pracovala jsem s řadou společností, organizací a ministerstev, dokonce i s výzvědnými službami. Byla jsem konzultantkou společnosti TRW, když pracovala na střele (raketě) MX, takže jsem se podílela na strategii, ze které se vyvinul model toho, jak prodávat vesmírné zbraně veřejnosti. Střela MX je dalším zbraňovým systémem, který vůbec nepotřebujeme.

Ve Washingtonu jsem založila Institut pro bezpečnost a spolupráci ve vesmíru, v němž pracuje celá řada výzkumníků. Píši knihy a vypovídala jsem před Kongresem a Prezidentskou komisí pro vesmír.

Od roku 1974 do roku 1977 jsem byla korporátní manažerkou Fairchild Industries a ještě předtím jsem se setkala s nyní již zesnulým dr. Wernherem von Braunem. Už tehdy umíral na rakovinu, ale ujišťoval mě, že bude žít ještě několik let, aby mě mohl povědět o velké hře, která byla rozehrána – o hře, v níž jde o vyzbrojení vesmíru, o kontrolu Země z oběžné dráhy a kontrolu vesmíru jako takového.

Von Braun již se zbraňovými systémy pracoval dříve. Uprchl z Německa, přišel do Spojených států a stal se viceprezidentem Fairchild Industries, kde jsem s ním spolupracovala. Smyslem zbývajících dnů Von Braunova života bylo, aby přesvědčil veřejnost a jedince, na nichž spočívala důležitá rozhodnutí, že zbraně umístěné ve vesmíru jsou hloupost – nebezpečná, destabilizující, příliš nákladná, nepotřebná a špatně ovladatelná hloupost. Současně také hovořil o existenci možných alternativ.

Prakticky na smrtelné posteli zasvětil do těchto záležitostí i mne – řekl mi, kdo jsou hráči v oné hře. Jelikož umíral, předal mi zodpovědnost za to, že budu pokračovat v jeho původním úsilí zabránit vyzbrojení vesmíru. Už v době, kdy na tom byl zdravotně špatně, mě jmenoval svým mluvčím, a když nemohl vystupovat na veřejnosti on sám, měla jsem ho zastupovat. To jsem také dělala.

Tím nejzajímavějším, co mi za ty čtyři roky blízké spolupráce pověděl, byla věta, kterou přede mnou neustále opakoval. Tvrdil, že hlavní strategií užívanou k informování veřejnosti a lidí, kteří rozhodují o různých věcech, bylo nastolení atmosféry strachu. Díky ní dokážeme určit a identifikovat, kdo je nepřítel.

Werner von Braun mi sdělil, že nejprve budou za nepřátele považováni Sověti. A v roce 1974 jimi také byli – skutečnými nepřáteli, které jsme identifikovali. Bylo nám řečeno, že mají „smrtící satelity“. Bylo nám řečeno, že si pro nás přijdou a ovládnou nás – že jsou to „komouši“.

Poté měli být jako nepřátelé určeni teroristé, což mělo následovat velice brzy. O terorismu jsme toho slýchali hodně. Pak přišla na řadu identifikace „bláznů“ ze zemí třetího světa. Dnes jim říkáme země vyvolávající znepokojení. Ale kromě nich bude ještě další nepřítel, proti kterému budeme vyvíjet a vyrábět zbraně, jež budou umístěné ve vesmíru.

Tím dalším nepřítelem jsou asteroidy. Když toto říkal poprvé, trochu se usmíval. Jen si to představte – budeme vyrábět vesmírné zbraně proti asteroidům!

A tím nejvtipnějším ze všeho, proti čemu budeme vyvíjet vesmírné zbraně, byli podle jeho slov takzvaní mimozemšťané, cizáci. To bude finální lekačka. A celé ty čtyři roky, po které jsem ho znala a pronášela jeho jménem řeči, mi to opakoval pořád dokola – jeho závěrečný trumf byl vždycky stejný.

„Pamatujte si Carol, posledním trumfem jsou mimozemšťané. Budeme stavět vesmírné zbraně proti mimozemšťanům, ale to jsou všechno jenom lži.“

Zjevně jsem tehdy byla příliš naivní, než abych si uvědomovala vážnost toho velkého podvodu, který byl na lidi nachystán. Ale dnes už do sebe začínají jednotlivé díly skládačky zapadat. Stavíme vesmírný zbraňový systém na základě lží, na základě něčeho falešného. Wernher von Braun se mi to tehdy, v sedmdesátých letech, snažil naznačit, a naznačoval to celou dobu, až do chvíle své smrti v roce 1977.

Hovořil o tom, že se věci dávají do pohybu velice rychlým tempem. O přesném časovém rozvržení nemluvil, ale tvrdil, že všechno se začne dít ráz na ráz – daleko rychleji, než by si kdokoliv dokázal představit. Nejen, že snaha dostat zbraně do vesmíru byla založena na lži, ale nakonec se vývoj dostane do fáze, kdy už ani lidé nebudou a to všechno kontrolovat, takže než se nadějí, zbraně už budou vyneseny na oběžnou dráhu a na vše ostatní bude pozdě.

Když mi Von Braun umíral před očima, trčely mu z boku od prvního dne, kdy jsem ho potkala, různé trubičky. Vždycky klepal prstem do stolu a prohlašoval: „Dostanete se do Fairchildu,“ (já ale tehdy byla pouhou učitelkou ve škole), „dostanete se tam a budete zodpovědná za to, aby se do vesmíru nedostaly žádné zbraně.“

Způsob, jakým to pronášel – s takovým intenzivním přesvědčením v očích – a že to řekl hned při našem prvním setkání, mne utvrdil v tom, že zbraně ve vesmíru skutečně byly hloupým, nebezpečným, destabilizujícím, příliš nákladným, nepotřebným a netestovatelným nápadem.

Poslední kartou v rukávu byla karta mimozemských nepřátel. Říkal to vždycky s takovým důrazem, že jsem si uvědomila, že ví něco, o čem se bojí mluvit. Měl příliš velký strach to vůbec zmínit. Nechtěl mi prozradit žádné detaily a já stejně pochybuji o tom, že bych je dokázala vstřebat, či dokonce o tom, že bych mu uvěřila – mějte na paměti, že se psal rok 1974. Z toho, co mi říkal, nebylo pochyb, že ten muž něco ví, a jak jsem se dozvěděla později, bylo nezbytné, aby to věděl.

Nemám pochybnosti o tom, že Wernher von Braun věděl o mimozemské problematice. Vysvětloval mi důvody, proč budou do vesmíru vyslány zbraně, vyprávěl mi o nepřátelích, proti kterým tyto zbraně použijeme, a že je to všechno jedna velká lež. V roce 1974 zmiňoval, že jako finální nepřítel budou identifikováni mimozemšťané, proti kterým budeme vytvářet vesmírné zbraně. To, jakým tónem a jakým způsobem mi toto všechno říkal, pro mě bylo neklamnou známkou toho, že ví něco, o čem se bojí hovořit.

Werhner von Braun se mnou nikdy nemluvil o žádných podrobnostech týkajících se mimozemšťanů, pouze tvrdil, že jednoho dne to budou právě oni, kteří budou identifikováni jako hlavní hrozba, proti níž je nezbytné vybudovat obří vesmírný zbraňový systém. Všechny důvody, na jejichž základě byli tito nepřátelé identifikováni jako nepřátelé a na jejichž základě byla stanovena nutnost vyrobit vesmírné zbraně, byly podle něj lži.