ČARODĚJNICTVÍ, SVATOKRÁDEŽE, RITUÁLNÍ VRAŽDY A APOKALYPTICKÁ KULTURA (6)

V raných spisech z Káhiry, vydaných souborně až po Solovjovově smrti v díle Sofie a další francouzské spisy, odhalil tento autor dialog, který zde se Sofií vedl. Kladou si s Boží Moudrostí navzájem otázky, při kterých ho Moudrost zkouší, vysvětluje a věcně mu odpovídá. Autor vede s Moudrostí u břehů Nilu tři rozhovory (označuje se jako filosof). Hned v prvním dialogu klade Sofii–Moudrosti, jakožto Věčnému Ženství, otázky po smyslu křesťanství, významu jiných náboženství, po absolutním principu, kosmickém a historickém procesu apod. V tomto období byl Solovjov velmi kritický k historické formě křesťanství (katolictví a protestantství), což odráží celkovou atmosféru, která panovala mezi slavjanofily ve vztahu k „rozkládajícímu“ se Západu. Avšak ani „zkostnatělé“ pravoslaví ho neuspokojovalo a Sofia ho vedla k poznání univerzálního náboženství, založeného nejen na pravém křesťanství, ale na syntéze moudrosti všech náboženství, filosofie a vědy. „Univerzální náboženství není jen pozitivní syntéza všech náboženství, ale rovněž syntéza náboženství, filosofie a vědy, jakož i sféry spirituální nebo obecně vnitřní se sférou vnější, s politickým a sociálním životem.“

Sofia poukazovala na absolutní princip společný všem. Nechtěla ale vytvářet nějaké nové univerzální pseudonáboženství, které by se znovu oddělovalo a vyvyšovalo nad druhé, naopak se snažila zachovat vše pozitivní v dosavadním poznání lidstva. Když se Solovjova trochu provokativně zeptala, zda ji zná jen vnějškově, odpověděl mysticko-poetickým jazykem, kterým naznačil pronikání fenoménu a jsoucna v náboženské zkušenosti:

„Když se dívám do modři tvých očí, když slyším hudbu tvého hlasu, jsou to snad vnější fenomény zraku a sluchu, které vnímám? Proboha! Já znám tvé myšlenky a pocity, a skrze tvé myšlenky a pocity poznávám tvé vnitřní bytí.“

Dílo je poznamenáno jistou formou synkretismu, ve kterém hledá pravé univerzální náboženství stojící na absolutním principu. Snaží se pochopit univerzální jednotu, která shrnuje své rozličné manifestace. Univerzální náboženství sjednocuje Východ, jenž ve svých nedokonalých náboženstvích upřednostňuje mnohost před jednotou, se Západem, který zvolil cestu opačnou. Duše kvůli své snaze ovládat magickou sílu bytí jen pro sebe padla do stádia utrpení a smrti. Vlastním egoismem se stala principem parciálním a exkluzivním, rozdělujícím, nenávistným a bojujícím, bellum omnium contra omnes,^[35] chaosem. Solovjov na boji Satana s Demiurgem zakládá kosmogonický proces. Demiurg chce vytlačit Satana do pasivní formy, čímž ale do pasivity přivádí i sám sebe. Je to také Demiurg, který rozděluje kosmického Ducha na množství kosmických a nebeských těles. V pozdějším díle o etice Ospravedlnění dobra Solovjov uvedené principy – již citovaného Demiurga nebo Satana – představuje v rámci nauky valentinské gnostické školy, jež pro něj měla připravovat cestu ke Kristu. Jestliže je zprvu vnímá v ontologickém zúčastnění, později je fenomenologicky reflektuje právě jako přípravné principy pro poznání pravdy o Boholidství. Tento posun nepřímo poukazuje i na jeho duchovní vývoj – od ateisty přes dualistické gnostické systémy k pozdějšímu opětovnému přijetí křesťanství.

V Solovjovově poslední povídce Krátká legenda o Antikristu je Sofie transformována do obrazu apokalyptické ženy, přičemž ve vyprávěcím je stylu zřejmá podobnost s básnickým vyjádřením předchozí mystické zkušenosti:

„Temnotu noci však pojednou prozářil zářivý paprsek a na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, měsíc pod nohama jejíma a na hlavě koruna z dvanácti hvězd. Zjevení po nějakou dobu zůstalo na místě a pak se tiše dalo do pohybu směrem k jihu.“^[36]

Krvavé přijímání

Rozanov uviděl důkaz o spojení mezi pradávnými rituály a moderními uměleckými postupy na setkání, jež pořádal v roce 1903. Ve stejné knize, v níž popisuje hrůzy obřízky, najdeme rovněž líčení ceremoniálu v domě Nikolaje Maksimoviče Minského, Žida a „dekadentního“ umělce, aktivního člena nábožensko-filosofických setkání. Symbolistický básník Valerij Brjusov popsal Minského jako osobu, která vypadala jako „pavouk s lehkým židovským akcentem“. Rozanov líčí, jak mladá židovka podržela svoji paži, aby „z ní buď Minskij nebo někdo jiný vyškrábl snad jehlou či kapesním nožem několik kapek krve“, a pak tak učinil sám u sebe, smísil krev s vínem a podal ji všem přítomným, aby se napili.^[37]

Podle význačného britského učence Avrila Pymana šlo o Lydii Zinovjevu-Annibal, autorku zakázaného lesbického milostného příběhu a manželka symbolistického básníka Vjačeslava Ivanova, který inicioval tzv. krvavé „přijímání“. Podle Pymana se Lydie „objevila na večírku pořádaném Nikolajem Minským, v krvavé rudé tóze s rukávci vyhrnutými nahoru, jako popravčí, aby vydobyla z hostů pár kapek ‚obětní‘ krve“. Zinaida Gippius ve svých pamětech popisuje tuto epizodu u Rozanova, dává ji však do kontextu „literárně esteticko-mystických kruhů“, jichž se on sám v té době zúčastňoval. Zmiňuje např. i „bakchické“ zpěvy a kruhové tance pořádané v domě Ivanova, kdy hosté nosili dlouhé róby a na hlavě věnce. Pro Rozanova, který v roce 1913 napsal titul Olfaktorický a taktilní vztah Židů ke krvi, podtrhl tento literární krvavý rituál význam právě ve své knize. Rozanov zdůrazňuje, že se tato událost konala v „židovské domě, hlavně v židovské společnosti a [ten nápad se zrodil] v židovské hlavě“.^[38]

Rozanov napsal, že pro Minského byla tato epizoda vtipem, bez jakéhokoliv obsahu, přiměřená dvacátému století, nešlo o žádnou tragédii, nikoliv jako v případě „mystických“ tragédií ze vzdálených a slavnostních dob Starého Zákona. Jenže to, co je komedií v Petrohradě, pokračuje Rozanov, se „někde ve stojatých vodách Vilniusu… myslí vážně, velkolepě a lyricky“. Mezi Židy se podle něj projevuje atavismus a dědictví, a ceremoniál u Minského ukazuje na odkaz z dávných dob „hmatatelně“ a viditelně. Rozanov viděl spojení mezi tímto příkladem „dekadentního“ rituálu a židovským krvavým rituálem. Různé estetické a mystické projekty symbolistů a dekadentů – včetně literárních popisů zintenzivněné a nadpřirozené sexuality, jako lze vidět Sologubova upíra; Merežkovského touze po transformaci lidstva; očekávání konce světa; proklamace o svatosti hříchu; a pajány na zasvěcení a oběť, jak je vidíme např. v dílech Brjusova a Zinaidy Gippius – všechno se to mělo zrealizovat v těle, tady a teď, židovskou praktikou, již Rozanov odmítá jako groteskní a monstrózní, ale též ji oslavuje, jak jsme viděli, jako „výsostnou a lyrickou“.

V roce 1901 založili Zinaida Gippius a Dmitrij Merežkovskij časopis Nová cesta. Jak napověděly už první sešity, odmítli v něm ideologii zaměřenou na veřejnost, důraz na občanskou společnost a rozvoj, vše tak důležité pro Rusy v letech 1860 až 1880. Počátkem dvacátého století naopak nabídli uměleckou avantgardu přímo protikladnou racionalistické filosofii vycházející z legální kultury té doby. Tato avantgarda opovrhovala oblastí občanského života ve prospěch rozvíjení sféry přístupné jen několika vybraným jedincům, v níž se spojila magie, mýty, umění, esoterní jazyk a víra. Avšak umělecky a filosoficky představoval anarchistický archaismus takových spisovatelů, jako byl Merežkovskij a další autoři stojící v Bejlisově aféře proti Rozanovovi, krásu a spásnou moc nevázané sexuality, krvavých rituálů, a dokonce i lidských obětí – totiž v jejich literárních a filosofických dílech a v rituálech, které si sami vymysleli.

Ve svém díle se Solovjov zabývá také problémem vizí, snů a halucinací, což odráželo jeho snahu obhájit objektivnost svých ďábelských představ a přecitlivělé psychiky se sklonem k vizím a zkušenosti s ďáblem. Dva roky před svou smrtí podnikl již zmiňovanou cestu do Egypta, na které ho doprovázel Ernst Radlov. Během putování skládal básně. Zachytil v nich i svůj boj s ďábelskými vizemi, které ho během cesty pokoušely. Tendence ke zlu odvádí od tíhnutí k naplnění kosmické všejednoty, a to směrem k rozporu, hněvu, nenávisti a smrti. V básni Das Ewig-Weibliche uvedl:

„Jasné je, že ďáblové si přejí moji smrt,
jak to také činí řádní ďáblové.
Bůh s vámi, ďáblové! Avšak věřte,
že já se vámi sníst nedám.

Lépe, když vy sami vyslechnete slova –
dobré slovo jsem si připravil pro vás:
Božími ovečkami stát se znovu,
milí Ďáblové, záleží na vás.“

Solovjov se s vidinou ďáblů usilujících o jeho život pustil do duchovního boje. Vyzval ďábly ke vnitřní konverzi a obrácení k Bohu-Pastýři. Vykonával tak nad světem jistý druh exorcismu. Od té doby se stále více potýkal se zlem, což možná souviselo s jeho neurotickými záchvaty. Vědomí vlastní nemoci však nijak neumenšilo jeho přesvědčení o reálnosti svých vizí, naopak, domníval se, že psychicky nemocní lidé jsou citlivější k duchovním skutečnostem. Nemoc, jež ho stále více skličovala, odhalovala sílu zla působícího ve svém globálním principu ve vývoji celého kosmu. Nikolaj Losskij k tomuto Solovjovovu postoji řekl:

„Uznával, že halucinace mají subjektivní charakter a že jsou zároveň výrazem chorobné představivosti. Tomu ale nebránilo v tom, aby věřil v objektivní příčinu halucinací, která se v nás ‚zobrazuje a ztělesňuje‘ prostřednictvím subjektivních představ vnější skutečnosti.“

Nutnost boje se zlem jakožto aktivně se projevující realitou ve světě vnímal v kontrastu ke všem interpretacím zla jakožto pasivní nedokonalosti dobra. Kritizoval též nečinnost vůči působení zla, kterou najdeme v buddhismu či shrnutou v teorii Lva Tolstého o „neprotivení se zlu násilím“. V úvodu ke Třem rozhovorům Solovjov napsal:

„Je zlo pouze přirozený nedostatek, je to nedokonalost, která s růstem dobra sama od sebe zmizí, anebo to je skutečně síla, jež pomocí různých pokušení ovládá náš svět tak, že pro úspěch v boji proti ní musíme mít opěrný bod v jiném řádu bytí?“^[39]

A dodal svou vlastní zkušenost se zlem, popsanou v básních:

„Je tomu asi dva roky, co zvláštní proměna mého duševního rozpoložení (o níž není třeba se zde šířit) ve mně probudila silnou a pevnou touhu, abych se pokusil názorným a každému srozumitelným způsobem vrhnout světlo na ty nejdůležitější stránky problému zla, které se jistě dotýkají každého.“^[40]

V poslední přednášce o boholidství Solovjov analyzuje církev jako tělo Kristovo, které se rozvíjí a roste, ale není ještě realitou plně zbožštěnou, jelikož „současná pozemská existence církve odpovídá tělu Ježíše v čase Jeho pozemského života (do vzkříšení), tj. tělu, které sice v dílčích případech projevuje zázračné vlastnosti (jaké se i v dnešní církvi vyskytují), ale v podstatě je to tělo smrtelné, materiální, které není plně osvobozeno od všech nemocí a strádání“. Historická církev se skládá ze „všech lidí, kteří přijali Krista“. Jedinou církví, která nepodlehla trojímu pokušení zla, je podle Solovjova církev Východu, která „zachovala Kristovu pravdu; a chrání ji v duši národů.“

Rozdíl mezi křesťanským Východem a Západem zřetelně rozlišuje, přičemž nadále vyzdvihuje roli pravoslaví:

„Východ všemi silami svého ducha tíhne k božskému a chrání je, vyvíjí v sobě proto nezbytnou uchovávající a asketickou atmosféru, zatímco Západ spotřebovává veškerou svou energii na rozvoj lidských principů, což nutně vede ke ztrátě božské pravdy, nejprve překroucené, a posléze zcela odmítnuté. Rozdělení mezi Východem a Západem, které je založeno na sporu a antagonismu, vzájemném vraždění a nenávisti – takové rozdělení v křesťanství nesmí být, a jestli se objevilo, pak to je veliký hřích a veliké neštěstí. Ale právě v té době, kdy se tento veliký hřích udál v Byzanci, se zrodila Rus, aby ho vykoupila.“

V závěrečné Krátké legendě o Antikristu^[41] se projevuje i Solovjovova obava z probouzejících se fundamentalistických tendencí islámu. Ve stejné době se objevila i jiná díla s mystickým podtextem upozorňující na vzrůstající roli islámu, např. skvělý a slavný román Zelený plášť (1916) Johna Buchana, jejž Alfred Hitchcock údajně nezfilmoval jen proto, že k němu cítil „až příliš hluboký respekt“. Onu zvláštní knihu, která předvídala roli islámu v Orientu, inspiroval Lawrence z Arábie. Inspiraci v Zeleném plášti naopak našli i tvůrci Dobyvatelů ztracené archy (1981), tedy oné archy, po níž pátrali už i Buchanovi hrdinové, i když nikoliv pro Hitlera, nýbrž jako po zjevení k iniciaci povstání Orientu proti Okcidentu…

Ruská společnost konce 19. století se obávala vpádu východních národů, úspěchu tzv. „panmongolismu“, jak tento fenomén nazval Konstantin Nikolajevič Leonťjev, ruský spisovatel, literární kritik a filosof, představitel tzv. novoslavjanofilů, a převzal jej i Solovjov. V této souvislosti upozorňoval též na růst fundamentalistických a separatistických tendencí nově vzniklých bratrstev v islámu, přičemž v žádném případě neodsuzoval víru muslimů jako takovou.

„Jsem dalek absolutního nepřátelství vůči buddhismu a tím spíše k islámu, ale nemohu zavírat oči před současným i budoucím stavem věcí,“^[42] napsal Solovjov v úvodní studii ke Třem rozhovorům.^[43]

Velmi zajímavý je Solovjovův popis vnějších psychosomatických znaků, doprovázejících volbu zla. Vždy se jedná o znetvořující deformaci člověka v jeho psychických i tělesných formách. Nadčlověk následně podlehl všem pokušením zlého principu, kterým byl vystaven Kristus na poušti. Stal se člověkem budoucnosti a doživotním císařem. Sepsal knihu, své „evangelium“, ve kterém chtěl lidstvu zaručit mír, blahobyt, rozvoj vědy a křesťanskou kulturu – avšak bez Krista. Mnohde byl proklamován bohem a na pomoc si vzal kouzelníka Apollonia. Všichni, včetně mnohých křesťanů, mu nadšeně aplaudovali. Svolal do Jeruzaléma ekumenický křesťanský koncil, který chtěl sám ovládnout. Proti němu se postavila jen malá skupinka vedená papežem Petrem II., starcem Janem a protestantským profesorem Ernstem Paulim. Stařec Jan vyzval císaře k vyznání víry v Ježíše Krista, Syna Božího. Niterná pekelná bouře uvnitř císaře, která v tuto chvíli nastala, odhalila jeho pravou podstatu:

„Stařec Jan neodvracel užaslý a vyděšený zrak od obličeje oněmělého císaře a najednou v hrůze odskočil nazpět, otočil se a přiškrceným hlasem vykřikl: ‚Dítky moje, Antikrist!‘“^[44]

Po tomto usvědčení zabil starce působením mága kulový blesk. Povstal tedy papež Petr II. a označil císaře Kainem bratrovrahem. I on padl mrtev k zemi. Nakonec profesor Pauli sepsal dokument o vyobcování Antikrista. S hrstkou věrných utekl do pahorků u Jericha. Papežem byl zvolen Apollonius. Náhle se však objevily světélkující body, které se proměnily ve světelné bytosti podivných tvarů.^[45] Došlo k zázračnému vzkříšení papeže Petra II. a starce Jana. Na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem. Židé povstali proti císaři, jelikož byli oddáni zaslíbenému Mesiáši a ne Nadčlověku. Náhle došlo k zemětřesení. Když se prchající Židé modlili za spásu, náhle se otevřelo nebe a přicházel Kristus s otevřenou náručí a hřeby v rukou. Pak došlo ke všeobecnému vzkříšení a tisícileté říši vlády Krista.

-konec-

------------------------------------------------------------------------

PRAMENY:

[35] Válka všech proti všem.

[36] Vladimír Solovjov: Tři rozhovory. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011, str. 176. Srv. rovněž články k UFOkultuře, http://www.okultura.cz/WordPress/tag/ufokultura/.

[37] Василий Васильевич Розанов: Обонятельное и осязательное отношение евреев к крови, str. 142.

[38] Ibid., str. 143.

[39] Solovjov: Tři rozhovory, str. 19.

[40] Ibid.

[41] Ibid.

[42] Ibid., str. 27.

[43] Viz Karel Sládek: Vladimír Solovjov: mystik a prorok. Rigorózní práce. Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, Praha 2006.

[44] Solovjov: Tři rozhovory, str. 171.

[45] Viz články k UFOkultuře, http://www.okultura.cz/WordPress/tag/ufokultura/.