ČARODĚJNICTVÍ, SVATOKRÁDEŽE, RITUÁLNÍ VRAŽDY A APOKALYPTICKÁ KULTURA (3)

Echad

Rozanov hledal doklad o rituální vraždě v dílech ostatních pozorovatelů Bejlisovy aféry posedlých demonstrováním pravdivosti obvinění z rituální vraždy. Obzvláště Rozanov se vracel k eseji Echad: "Třináct ran Juščinského" od autora píšícího pod značkou „S. D-skij“, jehož totožnost zůstává neznámá, jako k potvrzujícímu důkazu a zahrnul jej do knihy "Olfaktorický a taktilní vztah Židů ke krvi" s argumentem, že nabídl přesvědčivý důkaz o židovském spiknutí za účelem rituální vraždy.^[12]

Obvinění z rituální vraždy, známé v Polsku jako „oskarżenia o mord rytualny względem Żydów“, v Rusku pak „кровавый навет на евреев“, anglicky „blood libel“, bylo v případě Bejlise jen jedním z dlouhé řady podobných útoků proti Židům datujících se až do středověku. Povídačky o tom, že jsou Židé zapleteni do vražd křesťanů, zejména hochů a dívek, se objevily v Anglii ve dvanáctém století a brzo se rozšířily na kontinent, kde křesťané obvinili Židy z používání křesťanské krve v náboženských rituálech a aby zesměšnili zabití Ježíše. Od čtrnáctého a patnáctého století se však ustálily na představě, že Židé požívají křesťanskou krev buď v posvěceném víně nebo při pečení macesů.^[13] Není proto překvapující, že obvinění z rituální vraždy se začínala objevovat v době Pesachu a Velikonoc.

Rozanov se snažil najít spojení mezi domnělými znalostmi Židů o tajné a mystické moudrosti, o roli krve v židovské zkušenosti při rozmlouvání s božstvím, a rituálních vraždách. Věřil, že židovské náboženské texty jsou slovní kličkou mající skrýt rituální potřebu Židů provozovat krvavé oběti a tělesné zmrzačení, jakým je obřízka. Trval na tom, že krev, která hrála ústřední roli v obětích přinášených Židy v Jeruzalémě ve staletích před zkázou druhého chrámu, ji nepřestávala mít ani v judaistických praktikách ve dvacátém století.

V jednom eseji Rozanov tvrdil, že hebrejská slova napsaná bez samohlásek jsou navržena jako kód skrývající skutečnost, že Židé se předem domluvili na účasti v rituálních vraždách. Židé, jak prohlašoval, měli tajné a mystické vědění skryté v základních textech jako jsou hebrejská svatá písma, Talmud a Zohar. Ostatní spisovatelé stříbrného věku činili ve svých příbězích, hrách, esejích a básních narážky na krvavé rituály a magické vlastnosti krve. Pro tyto intelektuály byla Bejlisova aféra plná kulturního symbolismu a nabídla jim příležitost objasnit své postoje a názory na Židy a Rusy.

Další učenci si povšimli Rozanovova úsilí propojit Juščinského vraždu s judaismem. Harriet Muravová napsala, že Rozanovovi „ona zranění vyjevila písmenkovou šifru – každé písmeno znamenalo nějaké slovo, a dohromady tato slova tvořila magickou větu říkající, že šlo o posvátnou oběť Bohu“.^[14] Podobně i Judith Deutsch Kornblattová souhlasí s tím, že Rozanov nadšeně přijal názor, že linie spojující bodné rány tvoří hebrejská slova, jež mají okultní význam ukazující tak na rituální vraždu. Uvedla rovněž jednoznačný odkaz na roli kabaly, kterou tato v odůvodňování sehrála.^[15]

D-skij čerpal z různých esejů, knih a překladů židovských textů, které podporovaly jeho názor, že rozmístění ran na Juščinského pravém spánku odpovídal hebrejským písmenům. D-skij uvedl svoji kryptografickou analýzu Juščinského ran tvrzením, že jeho vrahové jej pobodali podle určitého systému. Nejprve natočil nákres Juščinského hlavy o devadesát stupňů doprava, poněvadž chlapec byl nalezen, jak sedí s hlavou povislou dolů a bradou opřenou o hrudník. D-skij pak propojil různé rány liniemi a zjistil, že šlo o hláskování následujících hebrejských písmen: alef, pé, reš, tav a šin (א פ ר ת ש).

Pozice pěti ran také odpovídala dolní polovině deseti sefir ze Sefer Sefirot představující kreativní (plodivé) síly spojující Boha s hmotným světem. Každá sefira odpovídá hebrejskému písmenu, a když se složí dohromady, symbolizují jednotu spirituálního a materiálního světa.^[16] A nakonec také položil dolní polovinu Sefirotu na třináct bodných ran  a vyvodil z toho závěr, že „záhadné vpichy na Juščinského pravé skráni nebyly nijak náhodné“. Podle něj představovaly „magickou abecední formuli“.^[17]

D-skij vyčetl ze Zoharu, že pět hebrejských písmen odpovídá těmto kabalistickým pojmům: člověk (א), ústa (פ), hlava (ר), hruď (ת), a šíp (ש). D-skij z toho usoudil, že Juščinskij „byl zavražděn údery do hlavy a hrudi jako tele obětované Jehovovi“.^[18] Kromě toho vytušil, že „tajný význam šin… lze vyložit jako zbraně či pistole“, a přiřadil toto písmeno k Luciferovi. Nadto počet ran – třináct – koresponduje v Zoharu s podtextem, jenž se vztahuje ke třinácti ranám na obětním zvířeti, jehož tlama byla svázána.^[19] Důkazní materiál naznačoval, že vrazi Juščinskému nějak ústa opravdu zacpali, pravděpodobně proto, aby nekřičel. D-skij dále ve své analýze podpořil názor, jejž zastávali ti, kteří věřili obvinění z rituální vraždy, že totiž lubavičský chasid,^[20] s nímž měl Bejlis údajně intimní poměr, byl vinen, že Juščinského zabil, neboť založili „barbarskou sektu“ páchající „barbarské skutky“, jak to naznačila tajná řeč Zoharu.^[21]

D-skij a Rozanov nebyli jediní, jež fascinovaly údajné spojitosti mezi vraždou a židovskými mystickými spisy. Autor píšící pod pseudonymem Uranus tvrdil, že kabala měla v Juščinského vraždě tajný význam. Podobně jako D-skij i Uranus věřil, že je třeba dekódovat židovské náboženské texty a tradice, aby vyšly najevo jejich skryté odkazy týkající se rituální vraždy. Podrobil rány na pravém spánku podobné analýze, jakou provedl D-skij, a vyvodil z toho, že nebyly „náhodné“. Uranus se zaměřil na šest bodných ran, které vytvoří dva trojúhelníky, pokud se spojí čarami. Spojí-li se jeden s druhým, vytvoří tyto trojúhelníky Davidovu hvězdu, která, spolu s ostatními písmeny tvořenými oněmi ranami, značí krvavou oběť a uctívání Ďábla.^[22]

V anonymním traktátu s názvem Pranýřování čarodějnic z roku 1639 se kritizuje nárůst procesů s čarodějnicemi v Polsku zmínkou o tom, že upalováním čarodějnic se toho času zaobíral úplně každý:

„V dobách válečných se mluví o válce; když přijde mor, mluví se o moru; v době hladomoru se mluví o chlebu; když dojde k velikému požáru, lidé změní téma na oheň. A nyní naše Polsko ozářily plameny z hranic, na nichž se upalují čarodějnice, ať už skutečné či domnělé, a to v takové míře, že u stolu nebo i při obyčejném setkání pár lidí neslyší člověk už nic jiného než o čarodějnicích.“^[23]

-pokračování-

-------------------------------------------------------------------------

PRAMENY:

[12] S. D-skij: Echad: Třináct ran Juščinského in Rozanov: Обонятельное и осязательное отношение евреев к крови. Echad je hebrejské slovo označující „jednost“ či „jednotu Boží“.

[13] Tradiční a základní pokrm na židovský svátek Pesach. Pro výrobu macesu je možné použít mouku z pěti druhů obilí, o nichž gemara učí, že podléhají kvašení, obvykle se používá pšeničná mouka. Obilí ani mouka až do zadělání nesmí přijít do styku s vlhkostí. Po zadělání se ihned těsto zpracuje na tenké placky a peče se z obou stran. Tento způsob zabrání procesu kvašení, které je právě v období Pesachu nežádoucí. Doba od zadělání těsta k jeho upečení nesmí přesáhnout 18 minut; tato doba se však může měnit, pokud je do mouky přidána teplá voda nebo další přísady – v tom případě započne kvašení dřív.

[14] Harriet Murav: The Beilis Ritual Murder Trial and the Culture of Apocalypse.

[15] Judith Deutsch Kornblatt: Russian Religious Thought. University of Wisconsin Press 1996, str. 91.

[16] S. D-skij: Echad, str. 218-35.

[17] S. D-skij: Echad, str. 227.

[18] S. D-skij: Echad, str. 234.

[19] S. D-skij: Echad, str. 234-35.

[20] Hnutí Chabad Lubavič, známé též jako Chabad nebo též lubavičské hnutí, podle běloruského městečka Ljubavič, v němž studoval a žil zakladatel hnutí rabín Šneur Zalman z Ljady (1745-1812), neboli Alter Rebe.

[21] S. D-skij: Echad, str. 244.

[22] Уранус: Убийство Ющинского и Каббала. Санкт-Петербург, 1913.

[23] Jan Daniel Stoll: Czarownica powołana, abo krotka nauka y prestroga z strony czarownic. Gdańsk, 1714 [původní datování traktátu 1639]).