Boží Synové: Krišna, Buddha a Kristus odhaleni

Zatímco západní svět stojí na počátku nového milénia, jen velmi málo se toho změnilo, co se týče náboženského chápání a svět je stále hluboce rozdělen hranicemi vyznání. Obraceči na víru, zastánci a propagátoři těchto rozdílných vyznání neustále svádí boj nad těly a dušemi v nekonečných tahanicích, které zničily kulturu, roztříštily mysl a způsobily chaos. Tím se ohrožuje soukromí a pošlapávají práva jednotlivce. Náboženství je motivováno strachem a nejistotou: Lidé chtějí věřit v Boha, Ježíše, Krišnu, Buddhu – v něco, cokoliv, aby se necítili sami, bezmocní a zapomenutí. Život je kruté sadistické trápení na mnoha místech po celé zeměkouli. Tato skutečnost by měla vytvořit daleko více otázek ohledně toho, zda je či není nějaký dobrý Bůh, jenž se o vše stará, a zda v první řadě má či nemá náboženství vůbec nějakou hodnotu.

Přitom tváří v tvář tragédii se nedaří rozumu a logice vyhrát nad bezmocností, která zoufale potřebuje věřit v něco Jiného, někde "tam venku". Tento náhled ukazuje, že Bůh je populárním konceptem ne z toho důvodu, že si ho lidé zdůvodnili a dokázali, že je skutečný, ale protože lidé se děsí opačné představy: Pokud Bůh není, všechno je zbytečné.

Koncepty Boha a náboženství se za tisíciletí významně změnily v tom smyslu, že se vyvíjely v rámci kulturních kontextů se zvláštními detaily a interpretacemi, jež byly založeny především na rase, pohlaví, jazyku a prostředí.

Proto spíše uctívání bohyně než uctívání boha dominovalo tisíce let v řadě míst po celém světě a bohové a bohyně měli často stejnou barvu kůže a mentalitu a mluvili stejným jazykem jako kultura, v které vznikli. Tyto rozdílnosti vedly k obrovskému množství utrpení a teroru, když fanatici rozdílných náboženství, sekt, kultů, atd. uvěřili, že oni samotní jsou nadřazení vůči všem ostatním a násilím se nad ně pokusili vyvýšit. Toto agresivní chování také vychází z nejistoty, jelikož víra je křehkou věcí a je postavena na představě, že čím více je lidí, kteří věří, tím skutečnějšími se tato vyznání stanou. Není to tak, pokud fantasmagorie, noční můry....

Netolerance náboženství

V tomto období a věku, kdy se svět zmenšuje, jak nikdy předtím, zvyšuje se potřeba zkoumání a vzdělání v náboženství, protože je to jedna z nejdůležitějších a nejvrtkavějších lidských záležitostí. S výjimkou několika osvícených etap a míst během historie, lidé, kteří vyznávali jiné náboženství než vládnoucí, byli nemilosrdně pronásledováni. Kupodivu Římská říše, která byla notoricky známa pro utrpení a hrůzy, vykazovala nicméně náboženskou toleranci v extrémním rozsahu; Přitom kultury předstírající, že jsou civilizovanější než Řím, terorizovaly a zabíjely ty, jež nenásledovali předepsanou cestu a preferovaného Boha. Naštěstí některé národy přestaly po čase s pronásledováním a stíháním příslušníků menšinových náboženství a ne-nábožensky svobodně smýšlející za jejich "rouhání" a "kacířství". Nicméně v mnoha zemích lidé bez vyznání, sekularisti, agnostici a ateisté zůstali vyvrheli a vyděděnci, přestože mnoho největších myslitelů světa k těmto směrům inklinovalo ....

Mezi nesčetnými zvěrstvy spáchanými ve jménu Božím a ve jménu náboženství během tisíciletí se ve větším rozsahu objevuje praxe lidských obětí. Tento krvavý a běžný rituál posloužil jako prvotní záminka pro ospravedlnění plenění křesťanských armád a jejich kulturní destrukci a genocidu, kterou spáchaly v mnoha národech po celém světě, včetně obou Amerik. Jinými slovy, aby se zabránilo lidským obětem, křesťanské armády obětovaly milióny lidí. Kromě toho Bůh Starého Zákona byl stěží příkladem míru a lásky a seznam zvěrstev, s kterými se Bible radostně chlubí, je skutečně dlouhý. Jak britský královský lékař dr. Thomas Inman tvrdí v knize Stará a nová vyznání/Ancient Faiths and Modern:

…Existuje nějaký lidský král, který prolil více krve než Jehovah Sabaoth, Bůh Hebrejců, který byl podobný mexickému bohu války, když pověřil Samuela, aby řekl Saulovi(1 Sam. 15:3): "Nyní jdi a pobij Amáleka, zničíte vše, co mu patří; nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!"

…a samozřejmě, když naše Bible, která je ceněna mnoha lidmi jako jediné pravidlo víry mezi námi, popisuje takové strašlivé, náboženské boje, které je možné nalézt na jejích stránkách a je plná příkazů pronásledování, nemusíme se ani o mexických obětech zmiňovat. Byl nějaký aztécký kněz tak brutální ve své náboženské horlivosti jako Samuel (1 Sam. 15:33), který rozsekal Apaga na kusy? Mexičané byli ke svým obětem milosrdní; Hebrejci byli jako moderní čínští popravčí, kteří zabíjí zločince postupně….
Křesťané mají samozřejmě příliš mnoho svých vlastních hříchů, aby házeli kamenem na obyvatele Mexika.

Aztécká krutost má velmi silnou konkurenci v samotné Bibli, kterou považujeme za základ našeho náboženského života. Jaký je například podstatný rozdíl mezi mexickým monarchou, obětujícím jednoho nebo deset tisíc mužů v bitvě a Mojžíšem, který nařizuje vyhlazení obyvatel Kanaánu a uchrání pouze třicet dva tisíc panen Madianských, které mohou posloužit chtíči hebrejských následovníků? Co máme tedy znovu říct o Davidovu Bohu, který by svůj hněv od Judska neodvrátil, pokud by mu nebylo obětováno sedm synů předcházejícího krále? A nakonec - představa ještě hroznější! Co můžeme říct o základech křesťanského učení, kdy samotný Jehovah obětoval Svého vlastního Syna, který umíral krutou smrtí; a nejenom to, k tomu ještě oplodnil pozemskou ženu a měl s ní syna pouze z toho důvodu, aby se uskutečnila jeho vražda?

Navíc, přestože Mexičané prováděli obrovské množství barbarství, španělští propagandisté je obvinili z přehnané brutality, aby ospravedlnili svá vlastní prováděná zvěrstva, v kterých byli dobře vycvičení svými vlastními kronikáři....

Navíc podle určitého argumentu se tvrdí, že náboženství se označuje za "lepší" a "opravdovější" na základě "zázraků" a počtu lidí, kteří byli ochotní za něj zemřít. Co se týče argumentu "mučednictví", často používané křesťany, Walter Cassels dodává:

"Každé náboženství mělo své mučedníky, za každou chybu následovaly oběti. Dokazuje neuvěřitelná vytrvalost Hinduistů, jejichž končetiny chřadnou během let bolestivých, vytrvalých slibů vůči svému božstvu, opravdivost bráhmanismu? Nebo dokážou fanatičtí uctívači opodstatněnost svoji víry tím, že se vrhají pod kola auta Jagganath? Židé jsou po staletí předmětem nejdivočejší pohany lidstva a jsou pronásledováni, chytáni a usmrcováni každým představitelným mučením za jejich stálé popírání skutečnosti inkarnace, vzkříšení a nanebevzetí Ježíše Krista a stále ho odmítají. Jsou tedy oni přesvědčivým důkazem toho, že jejich víra je pravá a křesťanství falešné?… Historie je plná záznamů o lidech, kteří upřímně věřili každému druhu chybné víry a kacířství a byli za svoji chybnou víru dohnáni pronásledováním a mučením ke smrti. Neexistuje nic tak neflexibilního jako pověrčivý fanatismus. Místo toho, aby ho pronásledování vymýtilo, stalo se nejjistějším prostředkem jeho propagace. Proto utrpení apoštolů nemohou dokázat nic kromě jejich vlastní víry a otázka, co to je, čemu tak opravdově věřili a za co tak trpěli, není zdaleka tak jednoduchá, jak vypadá.

V dávných dobách dokonce i racionální kritika považovala představu mučednictví za otřesnou. Pohanský spisovatel třetího století Porphyry poznamenal "…neslučuje se to s vůlí Boží — ani s přáním dobrého člověka — aby tisíce lidí byli za svoji víru umučeni…"

Minulost zničena

Když jde o náboženství, alternativní perspektivy jsou považovány za vysoce podezřelé a jsou pod intenzivním dohledem. Vyžadují se po nich až nemožné důkazy pravosti, zatímco přijaté paradigma je snadno vnímáno a respektováno s malým množstvím důkazů či úplně bez nich. Ti, jež vystoupí ze škatulky, jsou bombardováni žádostmi o ověření a bibliografiemi, zatímco věřící tradiční ideologie nevyžadují žádné ověření kromě samotné víry a zdá se, že nemusí ani mnoho číst, včetně samotných "svatých písem", která tak obhajují.

V každém případě, když člověk děla investigativní výzkum, který se datuje nazpět tisíce let, musí využívat různé druhy zdrojů, dávné i moderní. Pokud člověk používá práce příliš moderní, následuje povyk a křik po "primárních zdrojích"! Když člověk používá materiál "příliš starý", kritika ho nazývá příliš "zastaralým". Tudíž je badatel v patové situaci, zatímco kritika není nikdy spokojená. V takovém vybíravém prostředí se zázrakem vůbec něco důležitého napíše nebo přečte.

"Zastaralý" argument se stává podezřelým, když je zřejmé, že práce "modernějších" autorů jsou více méně založeny na těch, jež jim předcházeli. Aby se člověk stal badatelem, musí toho nastudovat tolik, kolik je možné; samozřejmě cokoliv člověk studuje, musí pocházet z dřívější doby. Současné studie jsou založené na studiích z minulosti. Žádný moderní autor nemůže být nazýván badatelem, pokud nestudoval práce z minulosti; z toho důvodu používá to, co kritici nazývají "zastaralým" materiálem. Jelikož opravdová učenost je založena na studiu minulých století a tisíciletí, vše by se tudíž mohlo považovat za "zastaralé" těmito nelogickými a nemožnými předsudky. Nemělo by být nutné na tuto skutečnost poukazovat, ale často se zdá, jako kdyby se zdravý rozum někam vytratil a každá malá drobnost, každý význam mezi řádky musí být jasně pochopen nebo jinak bude následovat nesprávný výklad, nepochopení a nedorozumění. V každém případě datum knihy je často nerelevantní, jelikož pravda je bezčasová.

Navíc tzv. zastaralé, obecné učení o původu náboženství a křesťanství především, které vzniklo v posledních několika stoletích je skutečně dokonalejší nejenom v hloubce, ale také vůči tomu, co je často vytvářeno v dnešní době. Navíc tyto různé autority zachovávají informace ohledně literatury a ikonografie, přestože byly zničeny – a během posledních tří století se opravdu hodně ničilo, včetně obou světových válek. Rekonstruování dávného světa a jeho náboženství se stalo skutečně těžkým z důvodu uplynutí spousty času a obrovského zoufalého stavu kultur po celém světě. Zničení důkazů bylo tak zásadní a důkladné, že je úžasné, že vůbec něco je možné tvrdit s určitostí. Nicméně dost toho v kouscích přežilo a tak můžeme získat dobrou představu o tom, co se dělo nejméně v několika posledních tisíci letech.

Když se kritikové dožadují "primárních zdrojů", slouží to vlastně k vyzdvižení skutečnosti kriminální a hanebné kulturní destrukce, jejímž smyslem bylo často zakrýt důkazy o spiklencích, kteří škodolibě plagovali náboženství ostatních a falešně prezentovali svoje vlastní jako "božské zjevení". "Primárně zdrojový" argument může být použit jako odpověď na otázku, kde jsou primární zdroje, jež dokazují křesťanství a existenci Ježíše Krista? Kde jsou ty vzácné originály evangelií, napsány samotnýma rukama apoštolů a dalších svědků údajného příchodu Ježíše? Nejranější existující spisy Nového Zákona mohou být datovány pouze do třetího či čtvrtého století. Neexistují nejenom žádné primární zdroje, které dokazují křesťanská tvrzení, ale současné texty byly změněny deset tisíckrát....

Společné rysy dávných kultur

Jeden významný příklad kulturní destrukce, který nám zabránil získat dávné znalosti a "primární zdroje", lze nalézt ve Střední Americe, kde Španělé při své invazi byli udiveni nalezením náboženského/vládnoucího systému, jenž byl téměř identický jak s judaismem, tak s křesťanstvím. Tato podobnost měla za následek, že křesťanské autority zničily tisíce mexických kodexů, obsahujících důkazy, že křesťanství nebylo "jedinečné" či "původní". Tento poznatek byl od svého objevu ignorován především během minulého století, kdy se náboženské nauky a mytologie vrhli střemhlav na odpor těch, kteří odmítali mýtus o Kristu.

Naštěstí i přes masivní destrukci toho zbylo dost na to, aby se mohl zrekonstruovat obrázek před-křesťanského mexického života. V roce 1831 vynikající Lord Kingsborough publikoval obsáhlou sérii s názvem Starožitnosti Mexika/Antiquities of Mexico, v kterých ukázal mnoho souvislostí mezi křesťanstvím a náboženstvím před-kolumbijské Střední Ameriky. Mexická mytologie obsahovala vševědoucího, všudypřítomného boha, který byl jako typický monoteistický bůh "neviditelnou, nehmotnou bytostí naprosté dokonalosti a čistoty", jak tvrdí dr. Inman. Stejným způsobem jako "polyteistický monoteismus" ostatních kultur, včetně židovsko-křesťanské kultury, tento "jediný bůh" byl rozdělen na anděly a ďábly. O mexickém náboženství Lewis Spence dodává:

"Rozdílné třídy kněžství měly ve zvyku uctívat několik bohů jako "všemocné", "nekonečné", "neviditelné" a těm sloužili. Existoval také "jediný bůh, který byl ve své celistvosti zcela dokonalý" a "Stvořitel, jenž dal vznik všem ostatním".

Co se týče meso-amerického systému, Inman uvádí:

"Tento vznešený mexický Bůh byl v podstatě stejný jako Jehovah Tsebaoth Hebrejských svatých písem… Jeho popis je identický, očividně se stejnými vlastnostmi jaké měl Ježíš….".

Další podobnosti mezi mexickým a křesťanským náboženstvím spočívají ve křtu a svátku na konci října s názvem "dušičky" či "Všech svatých." Mexický 40-ti denní půst na počest boha byl v podstatě totožný se 40-ti denním Ježíšovým půstem na hoře. Také stejně jako Ježíš a Lucifer byl mexický bůh Quetzalcoatl "jitřní hvězdou". Kromě toho Mexičané také uctívali kříž, na kterém byl přibyt jejich Bůh. Stejně tak byla zbožňována Madona s dítětem a mnoho mexických rčení nachází svoje ekvivalenty v židovsko-křesťanské bibli. Kromě toho bylo mexické kněžství významně podobné katolickému s "otci", kteří sloužili jako zpovědníci a naslouchali kajícníkovým hříchům a předepisovali modlitby, pokání a půst.

Mexičtí kněží stejně jako katoličtí vybírali desátky za účelem vlastního podporování a kněží a jeptišky byli učiteli obyvatelstva. Další podobnosti mezi křesťanským a mexickým náboženstvím se týkají specifických lidských obětí, které lze tak často najít ve Střední Americe, ale jejich existence není obecně vnímána v rámci judaismu a křesťanství.

Ve skutečnosti byla destrukce motivována především kvůli podobnostem mezi mexickou a katolickou kulturou, jakož i pátráním po kořisti....

Stejně tak děsivé jako objevení jejich mýtů a rituálů v Mexiku, muselo být pro katolickou církev jejich nalezení v Asii po celém rozsáhlém Blízkého východu. V 19. století katolický misionář Abbé Huc cestoval po Asii, kde se setkal s obřady a rituály, jež byly překvapivě podobné těm katolickým. Ve své knize Křesťanství v Číně, Tatarské říši a Tibetu/Christianity in China, Tartary, and Thibet, uvádí Huc následující překvapivé prohlášení:

"Když bylo postupně evangelium křesťanského náboženství kázáno všem národům po celé zemi, nepředstavovalo žádné překvapení, protože bylo všude prorokováno a bylo všeobecně přijato. Boží inkarnace, zrození Muže-Boha, byla společnou vírou lidstva – veliké dogma, které se objevuje v podobě více či méně mysteriózní v nejstarších způsobech uctívání a jeho stopa může být zaznamenána v nejstarších náboženstvích. Víra o Mesiáši, Vykupiteli přislíbenému padlému člověku v pozemském ráji, byla nepřetržitě od věku do věku hlásána.

Abbé Huc tímto přiznává, že základní příběh evangelia byl objeven "všude", i v dávných dobách těch nejstarších náboženství. Naštestí byl Huc natolik poctivý, aby uznal zásadní shody mezi křesťanstvím a tímto před-křesťanským uctíváním, které objevil a to dokázalo, že křesťanství není původním náboženstvím. Aby vysvětlil tyto podobnosti, které byly hluboké a nenáhodné, Huc tvrdí, že došlo k rozšíření této pověsti , a potom jejich obhájci opakovaně během různých dob tvrdili, že tyto pověsti byla proroctví, která se naplnila v Kristu:

"Když se Kristus objevil, nebylo to pouze v Judsku mezi Hebrejci, kde byl očekáván; ale také byl očekáván v Římě, mezi Góty a Skandinávci, v Indii, v Číně, především v Asii, kde jsou skoro všechny náboženské systémy založeny na dogmatu Božské inkarnace. Dlouho před příchodem Mesiáše bylo oznámeno po celém světě usmíření člověka s Bohem díky Spasiteli, Králi spravedlnosti a míru. Toto očekávání je často zmíněno v Puranách, mytologických knihách Indie."

"Tento odstavec je velmi dosvědčující; ale ještě nebylo řečeno, že v "Horní Asii" již několikrát ve skutečnosti přišla tato Božská inkarnace jako mnoho Buddhů a inkarnací indických bohů jako například Krišny. Navíc křesťanský misionář, který označuje posvátné písmo ostatních kultur za "mytologické knihy", se evidentně snaží svoje vlastní písmo prohlásit za "historické Slovo Boží" představuje propagandu a dětinskou hru na "můj bůh je větší a lepší než tvůj."

Co se týče podobností mezi buddhismem a křesťanstvím, Huc tvrdí:

"Ti, jež studovali systém buddhismu v Horní Asii, byli často na mnoha místech zasaženi analogií mezi svým vlastním učením, morálními zásadami a liturgií a učením křesťanské církve. Nevěřící byli z těchto podobností nadšení a okamžitě došli k závěru, že křesťanství bylo okopírováno z náboženských systémů Indie a Číny. Znovu byly nalezeny základní biblické příběhy a nauky široce rozšířené v těchto dalekých a izolovaných regionech, jež byly zavedené dlouho před příchodem křesťanských misionářů. Misionář Huc, zbožný člověk, který byl bezpochyby vyděšen z toho, co by se mu eventuálně mohlo stát a to se také stalo – byl exkomunikován – nemohl přiznat křesťanské plagiátorství, a tudíž nasměroval své úsilí na zjištění důvodů, proč bylo "křesťanství" nebo základní astroteologické náboženství nalezeno v zemích Asie před příchodem misionářů. Z tohoto důvodu tvrdil, že "potomci Noa", kteří se z Judska rozšířili stovky let před křesťanskou érou, byli zodpovědní za tyto shody....".

Bible jako historie – v žádném případě!

Skutečností je, že základní příběh evangelia a bezpočet ostatních hlavních biblických příběhů lze nalézt v rozdílných kulturách. Důvod pro tento scénář není v tom, že by se stejná "historie" stále znovu a znovu opakovala na různých místech a v různých dobách, jako by to byla nějaká bizarní a praštěná filmová smyčka, ale proto, že tyto příběhy jsou mýty, které zobrazují přirozený, opakující se děj, který je možné postřehnout po celém světě. Moderní věda a vzdělanost na základě bezpočtu archeologických objevů, biblické kritiky a srovnávací mytologie dokázaly, že Bible je z větší části mýtus. Do posledního vývoje patří i práce izraelských archeologů Ze'eva Herzoga a Israela Finkelsteina, druhý je ředitelem Institutu Archaeologie při Univerzitě Tel Avivu a spoluautor s Neilem Asher Silbermanem knihy Bible odhalena/The Bible Unearthed.