BOHOVÉ, SAMURAJOVÉ, KRÁSKY, ŠÍLENCI, DUCHOVÉ & DÉMONI (3)

Gotický horror

Jak poznamenává Hughes v knize Důvěrný vztah s podivností: Japonská gotická tradice: „Třebaže jsou ženy v japonské gotické fikci často obětmi mužského zneužívání, jejich duchové jsou schopni mocné odplaty“.^[26] Japonskou kinematografii z konce padesátých a počátku šedesátých let nejlépe pochopíme na základě rozdílu mezi myslí (seinšin) a tělem (nikutai), což se ukazuje na protikladu romantické lásky a živočišné vášně. Zatímco sociálně inspirované filmy japonské nové vlny (šakiamono) se týkaly „materialismu těla“, drama (Edo gotika) se v tomto období stále zaobíralo subjektem na pozadí „abstraktní ideologické esence spojené s duchem“.

Povídkách o bledé luně po dešti odstartovaly období horrorových filmů známé jako Edo gotika (Edo Gothic), které trvalo celá padesátá i šedesátá léta, a řadí se k ní filmy jako Dům s černou kočkou^[27] a Tókaidó jocuja kaidan,^[28] který je klasickým atmosférickým strašidelným příběhem nesoucím stopy klasických japonských kaidanů: samuraj Iemon se zamiluje do Iwy – dívky z dobře zajištěné rodiny. Když se konečně odhodlá požádat jejího otce o svolení, aby si ji mohl vzít, je rázně odmítnut. Jeho špatná pověst a nicotné postavení již předem určují, že není Iwy hoden. Iemon však nechce o tom, že by dívku nemohl mít, ani slyšet, a tak jejího otce v návalu hněvu zabije. Vše by se bývalo podařilo zatajit, kdyby se na místě činu nevyskytoval svědek, sluha Naosuke, který je natolik prohnaný, že se mu podaří vetřít do Iemonovy přízně a nabídnout mu pomoc. Aniž si to Iemon uvědomí, stává se z něj postupně Naosukeho figurka, která je ochotna vraždit, a to nejen ty, na kterých mu nikdy nezáleželo, ale i ty, které snad někdy miloval. Jenže každý zločin jednoho dne dojde svého trestu, byť by soudcem měl být jeden z těch, kdo již okusili smrtelný chlad.

Filmy japonské Edo gotiky byly tradicionální a měly sklon zdůrazňovat konservativní hodnoty; bezmocné oběti lapené uprostřed gotické krajiny posedlé noční můrou vyjadřovaly spíše expresionistický vnějšek subjektu než nějakou objektivní realitu. Šlo o expresivitu „poraženeckého klamu“ neboli higaiša išiki, „vědomí oběti“. Podobně jako „černé“ filmy studia Daiei se i Edo gotika zaměřila na „prověření morálky ve věku nespoutaného materialismu“. Byla až příliš plná hmotných jizev mstivých duchů, jejichž prostřednictvím bylo individuální a historické trauma přesunuto od „já“ k „ne-já“ (k „jinakosti“). Jenže hranice mezi „já“ a „ne-já“ byly pak stále problematičtější, jak se z nitra ven začali soukat to zvnějšněné „cizí“. Je třeba si povšimnout, že Japonsko nebylo jedinou zemí, v níž filmová výprava a zasazení děje do určitého období sloužilo k vyjádření obav z modernity, identity a racionality. Byl to nepopíratelný trend let padesátých směřující ke gotickému horroru.

V Japonsku se stěžejními snímky stal Kwaidan a Dům s černou kočkou, ve Velké Británii Hammer produkoval své vlastní filmy s tématikou gotických horrorů, jako třeba Sněžný muž,^[29] Frankensteinova kletba^[30] a Drákula, princ temnot.^[31] A v Americe zrežíroval Roger Corman některé z nejklasičtějších adaptací děl Edgara Allena Poea všech dob, čítaje v to Zánik domu Usherů,^[32] Jáma a kyvadlo^[33] a Historky hrůzy^[34] které se po řadě desetiletí dočkaly velmi volného pokračování jako kolekce osmi příběhů z dílny sedmi japonských hororových režisérů pod názvem Kaidan šin mimibukuro: gekidžóban.^[35]

Postavy posedlé démonem vykazují klasicky znaky dvou rozdílných „osob“, dá-li se to tak říci, a sice posedlého a oné entity, která osobu posedla, což je obvykle démon, který je naopak často chápán jako kategoricky transgresivní figura (např. kozel-bůh). Stevensonovo nejslavnější monstrum sestává ze dvou person, Jekylla a Hydea, zatímco Frankenstein je poskládaný z řady různých lidí. Takové „přepnutí“ z člověka na démona je oblíbenou „lekačkou“ diváků, jak se o tom můžeme přesvědčit v řadě scén filmu Vymítač ďábla.^[36] V některých gotických románech byl Orient využit jako místo plné exotiky a erotiky. Beckfordův Vathek (1786), údajně volně založený na některých příbězích z Tisíce a jedné noci, představuje hlavní postavu, kalifa Vatheka, jako tyrana, jehož zhýralost je takových rozměrů, že obětuje padesát nejspanilejších dětí kvůli své touze po arkánním poznání a moci.

V Japonsku stejně jako jinde příběh o mstivém duchovi „zachycuje cizoložství, spiknutí, zradu a odplatu, což je běžné i v moderní gotice“. Právě domnělé cizoložství je v seriálu The Terror: Infamy příčinou smrti a proměny nešťastné Yuko v yūrei poté, co je jako těhotná – muž zemřel ve válce – odmítnuta budoucím manželem a po živoření s dítětem na ulicích nakonec spáchá sebevraždu. Ovšem víra v ontologickou materiálnost duchů odlišuje západní gotiku od japonské: umělec po staletí prezentoval reálné jako nereálné a nereálné jako reálné… ve skutečnosti skálopevná víra v realitu mrtvých, jak v náboženském, tak i psychologickém smyslu, příliš nevysvětluje přítomnost duchů v japonských filmech.

Gotická literatura a film umožnily na Západě opětovně ustavit identitu tak, že je konfrontována s naprostou jinakostí („ne-já“). Buddhistické utrpení povstává z touhy a žádostivostí v oduševnělém světě. Touha může způsobit rozpad jáství, což teatrálně ukazuje nebezpečný dvojník, avšak japonské řešení se opravdu jen málokdy nachází v znovupotvrzení jáství. Místo toho tu jde o vyprázdnění jáství vedoucí ke kosmickému završení… Je to podstata teologicko-mystického učení Mistra Eckharta o oproštění. Srozumitelně řečeno, život není o tom, že by byl bojištěm Boha a ďábla – ti dva rostou pospolu na poli života. Tento koncept nicoty je „mimo negativní a pozitivní hodnoty“.

V Edo gotice nepoctivý samuraj, který odvrhl kodex bušidó a zanedbal své rodinné a společenské povinnosti kvůli materiálnímu zisku, projevuje nedostatek nindžó (soucit) k ostatním. Oproti Mišimovi^[37], který si přál návrat k tradičním hodnotám ztělesňovaným (mýtickým) samurajem, rónin v Edo gotice nedává k ostatním moc najevo soucit; místo toho upřednostňuje prospěch před potřebami společnosti. Rónin za sebou nechává na své pouti hromady těl, jak se osvobozuje ze sevření kodexu bušidó, při pokusu vymanit se ze sociálního žebříčku, jako je tomu ve filmech Strašidelný příběh o Jocujovi^[38] a Duch z hlubiny Kagami.^[39] Ženy jsou nadto obětmi odcizeného sociálního vzestupu samurajů: jedni i druzí jsou, ať už záměrně či nikoliv, mravně zpustlí, jako je tomu v dílu Kwaidan nazvaném „Černovláska“ a v Kočičím přízraku od rybníka Otama, nebo zavraždění, jak to vypráví Strašidelný příběh o Jocujovi.

Postava zneuctěné ženy navracející se z říše mrtvých jako mstivý duch je obrazným a symbolickým závěrem ztráty tradičních a předmoderních hodnot. Strašidelné příběhy Edo jsou obzvláště napínavé kvůli představě rozhněvaného ženského ducha navracejícího se právě proto, aby dosáhl odplaty za předchozí špatné zacházení. Nejslavnějším režisérem Edo gotiky byl koncem padesátých a počátkem šedesátých let Nobuo Nakagawa (1905-1983), který mezi jinými režíroval Kaii ucunomija curitendžó^[40], Dům s černou kočkou a film Duchové Kasanských bažin.^[41] Jeho nejslavnější filmy jsou originální adaptací her z repertoáru divadla kabuki, Strašidelný příběh o Jocujovi, a živé vylíčení buddhistického pekla a muk, Džigoku (Peklo).^[42]

-pokračování-

------------------------------------------------

PRAMENY:

[26] Familiarity of the Strange: Japan’s Gothic Tradition.

[27] Bórei kaibjó jašiki (Black Cat Mansion). Režie: Nobuo Nakagawa. Japonsko 1958.

[28] Tokaido Yotsuya Kaidan (The Ghost of Yotsuya). Režie: Nobuo Nakagawa. Japonsko 1959.

[29] The Abominable Snowman. Režie: Val Guest. Velká Británie 1957.

[30] Curse of Frankenstein. Režie: Terence Fisher. Velká Británie, 1957.

[31] Dracula, Prince of Darkness. Režie: Terence Fisher. Velká Británie, 1966.

[32] The Fall of the House of Usher. Režie: Roger Corman. USA 1960.

[33] The Pit and the Pendulum. Režie: Roger Corman. USA 1961.

[34] Tales of Terror. Režie: Roger Corman. USA 1962.

[35] Kaidan Shin Mimibukuro: Gekijô-ban. Režie: Šun’iči Hirano, Rjúta Mijake, Hirohisa Sasaki, Kósuke Suzuki, Keisuke Tojošima, Keita Amamija, Akio Jošida. Japonsko, 2004.

[36] The Exorcist. Režie: William Friedkin. USA 1973.
Exorcismus, řec. ἐξορκισμός, exorkismós, „vyhánění n. vymítání“, je úkon, jenž má z lidí, zvířat či věcí, označených za posedlé, vyhnat ďábla nebo jiné zlé síly.

[37] Srv. Jukio Mišima: Láska k vlasti. Délský potápěč, Praha 2018.

[38] Šinšaku: Jocuja kaidan (Yotsuya kaidan). Režie: Keisuke Kinošita. Japonsko, 1949.

[39] Kaidan Kagami-ga-fuchi (Ghost of Kagama-Ga-Fuchi). Režie: Masaki Mori. Japonsko 1959.

[40] Kaii Utsunomiya tsuritenjo (The Ceiling at Utsunomiya). Režie: Nobuo Nakagawa. Japonsko 1956.

[41] Kaidan Kasane-ga-fuchi. Režie: Nobuo Nakagawa. Japonsko 1957.

[42] Jigoku. Režie: Nobuo Nakagawa. Japonsko, 1960.