ASTRÁLNÍ PROJEKCE: DLOUHODOBÁ PERSPEKTIVA

Před 45-ti lety, když mi bylo patnáct, jsem zažil moji první zkušenost s astrální projekcí. Bylo to děsivé. Neměl jsem tušení, jak to nazvat,  neměl jsem nic, s čím bych to mohl porovnat a nikoho, s kým bych o tom mohl mluvit. Myslel jsem, že umírám. Když jsem cítil, že ty symptomy přicházejí, dělal jsem všechno možné, abych tomu všemu zabránil. Bylo to, jakoby se v mém vědomí otevřela nějaká propast a já se do ní propadal, jako Alice dolů do králičí nory, do všech roztodivných druhů pocitů. Nejhorší bylo, jak mě táhla nějká síla či bytost, které mě někam unášely  a já nevěděl, kam; někam do prázdnoty, v níž nebylo nic vidět ani slyšet. Cítil jsem pouze, jakým směrem jsem unášen, že se pohybuji někam pryč od mého fyzického těla a prožíval jsem hrůzu z toho, že se možná nedokáži vrátit.

Naštěstí, o několik let později jsem na strědní škole natrefil na nového přítele a ten mi dal  knihu Roberta Monroea, "Journeys Out of the Body" (Cesty  mimo tělo). Tak jsem ty děsivé zážitky mohl alespoň někam zařadit. Můj přítel mi ale záviděl. Chtěl umět úmyslně dělat to, co jsem já dělal spontánně a co jsem se snažil ukončit. Začal jsem experimentovat, hlavně během každodenního odpoledního zdrímnutí, což trvalo cca dvacet minut. Pocity, které jsem v sobě zablokoval, se vrátily, spolu s novými zážítky, včetně hlasitých řvoucích zvuků, které Monroe označil za vibrační stav. Nyní jsem dokázal osvobodit své končetiny či trup mého jemněhmotného těla  ze sevření mého těla fyzického. Dokonce jsem dokázal vystrčit hlavu a navštívit místa, vzdálená několik kilometrů od místa, kde leželo v posteli mé fyzické tělo.

Již jsem se nebál. Bylo to všchno zábavné, divné, úžasné, ale zřídkavé.  Taková dobrodružsví jsem zažíval pouze, pokud byly k tomu správné podmínky, nikdy to nebylo tehdy, kdy jsem chtěl já. Bylo to kolem roku 1985, kdy Monroe vydal svouji druhou knihu, "Far Journeys" (Daleké cesty). Záviděl jsem mu zážitky z nefyzických říší, mimo naše vnímání času a prostoru. Chtěl jsem se sám