ARTUR

Soutěže Adventure Racing je náročný test vytrvalosti. Na mistrovství světa v Ekvádoru v roce 2014 činil zhruba 700 km, které musely čtyřčlenné týmy ujít, projet na kole nebo přeplout na kajaku. Terén byl nejrozmanitější - od horských průsmyků po neproniknutelnou džungli. Žádná vnější pomoc, žádný technický dopravní prostředek.

Pro švédský tým však mělo ekvádorské mistrovství světa poněkud výjimečný průběh. Na jedné ze zastávek k odpočívajícím přišel špinavý toulavý pes neurčité rasy. Taková pouliční směska, samé bláto a plná parazitů. Žádostivě si svačící závodníky prohlížel. Kapitán týmu Mikael Lindnord nakonec neodolal a psovi hodil kousek masa. Zvíře se na sousto hladově vrhlo a závodníci si přitom všimli hlubokých ran na jeho hřbetu. Zastávka však byla u konce; všichni sbalili, nasadili si batohy a Mikael na rozloučenou chlupatého tuláka pohladil. Ten zjevně nikdy nezažil lidskou péči a náklonnost a první teplý projev vůči němu se stal zlomem v jeho životě.

Vyrazili na další cestu džunglí. Když se však po chvíli náhodou ohlédli, zjistili, že pes jde za nimi. Nejdříve se tomu jen usmáli a mávli nad tím rukou. Po hodině však měli zvíře v patách stále a zrovna tak po dvou a po pěti. To už se ho snažili zahnat. Křičeli na něj, pak házeli klacky, ale pes jen trpělivě uhýbal a odmítal se vzdálit. Nakonec si řekli, že třeba v noci zmizí.

Nezmizel. Ráno stál připraven na další pouť. Švédové tedy rezignovali; když jinak nedáš, tak si pojď s námi, uvidíme, jak dlouho tě to bude bavit. Mikaela však podivná vytrvalost zvířete skoro dojímala. Bylo vidět, že na tom zdravotně opravdu není nejlépe. Stále se drbal a z ran na hřbetě vytékal hnis s krví. Přesto šel vytrvale v jejich stopách. Sympatie skupiny si pes získal ve chvíli, kdy jeden z členů zkolaboval. Ostatní tři se vydali pro pomoc, ale pes, jako by pochopil situaci, u nemocného zůstal a hlídal ho, dokud pomoc nepřišla. Tehdy se stal opravdovým pátým členem týmu Peak Performance a dostal jméno Artur.

V pěti se prodírali dál džunglí – bahnem a místy neproniknutelnou spletí rostlin. Až dorazili k řece, přes kterou se měli přepravit na připravených kajacích. Na malé lodi bylo místo tak jen pro závodníky a jejich zavazadla. Naložit psa by hrozilo převržením se do vody. Tentokrát tedy s nimi pes už dál opravdu nemůže. Přišla chvíle rozloučení. V nastalé tmě rychle nastoupili do lodí, jedno ohlédnutí na zoufalého psa a - odrazili od břehu. Tiché šplouchnutí za zády ani nepostřehli. Po pár záběrech se však po boku lodi vynořil světlý chuchvalec. Artur statečně čubičkoval vedle nich. 

Nedalo se nic dělat: když pes pro ně našel místo ve svém srdci, musí ho oni pro něj najít na lodi. Nějak se stalo, že se k nim nakonec vešel a řeku přeplavali v pěti.

Další stovky kilometrů už zvládli společně a společně dorazili i do cíle.

Velká sláva, jenže… co teď? Mikael cítil, že teď už se nemohou rozdělit. Artur už k němu patřil a urostlý Švéd se pevně rozhodl, že udělá vše pro to, aby pes mohl s ním do jeho vlasti.

Rozhodnout se byla jedna věc a zrealizovat celý plán druhá. Aby bylo možné požádat o povolení místní veterinární kontrolu o vývoz zvířete, muselo dostat osvědčení o svém zdravotním stavu. A to zbědovaný pejsek rozhodně dostat nemohl. Musel se nejprve vyléčit a to stojí peníze, které Mikael neměl. Zkusil tedy požádat o pomoc na sociálních sítích a byl velmi překvapen, kolik a za jak krátkou dobu se mu sešlo peněz. Odvezl tedy Artura na kliniku, kde mu byly ošetřeny hluboké rány, byl důkladně zbaven parazitů a celkově „postaven na nohy“.

„Když jsem pak od veterinární kontroly dostal povolení na vývoz psa, málem jsem plakal radostí. Přijel jsem na mistrovství světa závodit a odjíždím odtud s přítelem,“ řekl Mikael. No a pak už následoval jen happyend. Artura naložili na letadlo a vyrazili na druhý konec světa. 

Když spolu s Mikaelem přistáli na letišti ve Stockholmu, čekal je zbytek rodiny: Mikaelova žena Helena a malá Filipa.  Podle švédských předpisů musel Artur jako dovezené zvíře strávit příštích šest měsíců v karanténě. Každý den jej tam však navštěvovali členové jeho nové rodiny, a tak to nebyly měsíce úplného odloučení.

Příběh s ekvádorským voříškem na Mikaela tak zapůsobil, že založil fond na pomoc týraným psům.

„Chci zdůraznit, že nikoho neobviňuji. Chci jen obrátit pozornost na problémy toulavých a týraných psů a apelovat na to, aby se vztahy lidí ke svému okolí obrátily k lepšímu. Vím, že mnozí z vás se zlobí, když vidí takovou krutost vůči zvířatům. Ale chci vysvětlit: jsem proti jakékoli krutosti a hrozbám proti komukoli, ať to jsou zvířata nebo lidé. Proto se náš příběh s Arturem mohl uskutečnit: chceme zastavit krutost a ne ji provokovat."

Později Mikael Lindnord na své facebookové stránce napsal:

„Za poslední dva týdny čtyři lidé v Ekvádoru oznámili svá práva na Artura, tvrdíce, že to je jejich pes. Jeden dokonce vystoupil v televizi. Jenže takhle Artur tehdy vypadal:

Když se tehdy rozhodl jít s námi, byl v těžkém stavu. Rozhodli jsme se nepublikovat fotografie jeho těžkých ran na zádech. Byly 5 – 6 cm hluboké a 2 – 3 cm široké. Krvácely a pes se po celou dobu drbal, aby se zbavil svědění. Veterináři nám řekli, že podle stavu ran je pes utržil před třemi až šesti měsíci. Uvnitř se mu usadili paraziti. Veterináři rány vyčistili a zašili. V současné době se zacelily, jen jednu je ještě třeba ošetřovat. Každý, kdo zná náš příběh, ví jak oddaně Artur následoval náš tým. Cítili jsme, že tam psa nemůžeme nechat, že mu musíme tímtéž odplatit. Kdybychom ho nechali ve stavu, v němž byl, byl by brzy v důsledku neošetřených ran zemřel".

.A takhle vypadá nyní:

"Když máš před sebou těžkou sedmisetkilometrovou trať vedoucí v džungli a horách Jižní Ameriky, poslední, co bys potřeboval, je toulavý pes, který se rozhodne jít s tebou. Artur i přes svou nemoc a hluboké hnisající rány s námi však přeplaval řeku a prošel jedním z nejobtížnějších terénů planety. Nikdy jsem neměl v plánu vzít si do rodiny psa, ale Artur se dotkl mého srdce. Setkání s tímhle voříškem a jeho objevení se v mé rodině je to nejlepší, co mě v životě potkalo."