ARKTOS (1)

San

San

publikováno: 06.12.2018 kategorie: Esoterika

Imaginativní charakter alchymického díla

Alchymie je zvláštní směsicí náboženské vědy a vědeckého náboženství. Jeho evangelium chymické věrouky slučuje vědeckou práci a hledání tajemství přírody s náboženskou poutí za pochopením konečné povahy přírody. Alchymie tak má jak exoterní či „vědecký“ aspekt, tak i esoterní či „mystický“ aspekt.

Celoživotní zkoumání hmoty zavedlo alchymisty – jdoucí po špatné koleji – do temného prázdna, dokud duše dělníka tyto temnoty v laboratoři nakonec „neiluminovala“, aby si v nich osahala a do kouřících retort projektovala své obsahy. Takto nepřímo dospěli alchymisté prostřednictvím projekce a volných asociací k aktivaci nevědomých obsahů, jež se pojily s jejich dílem v podobě zážitků halucinací nebo vizí.

Leonardo da Vinci si poznamenal do svých Poznámek toto:

„Nemělo by ti činit příliš obtíží se na chvilku zastavit a zahledět se do skvrn na zdi, chuchvalců kouře nebo do mraků, bláta či podobných míst… a najít tam opravdu báječné nápady.“

 

Chymie mysli

Psychologickou povahu alchymie dokazuje způsob, jakým pojednává o svých „chymických“ záležitostech. Její prvky jsou „spirituálního“ nebo imaginárního charakteru, jako třeba filosofický syn, filosofický strom, filosofická voda, filosofické vejce, filosofický kámen atd. Často se zdůrazňuje, že alchymické dílo má filosofickou stránku, která musí iluminovat jeho materiální stránku, má-li být správně pochopen pravý význam alchymického opusu. Božská mysl působí v přírodě, odtud korespondence mezi fyzikálním a filosofickým chápáním věci. Přemíra halucinací, vizí a snů v hermetické vědě pomáhá vysvětlit svrchovaný význam, který alchymisté připisovali moci lidské imaginace. „Imaginace jest hvězdou v člověku, nebeským aneb nadnebeským tělesem,“ praví Ruland Lexicon alchemiae z roku 1612, když podává svoji definici imaginatio.

V alchymickém spisu "Rosarium philosophorum", je alchymista nabádán, aby vedl své dílo následujícím směrem:

„I dbej toho, by tvé dveře byly dobře a pevně dovřeny, aby ten, kterýž jest uvnitř, nemohl prchnout, a – je-li to vůle Boží – pak dosáhneš svého cíle. Příroda uskutečňuje své dílo postupně; a vskutku rád bych, aby tomu tak bylo i s tebou: tvoji imaginaci ať vede jen nevědomí. A konej podle své přirozenosti, jejímž prostřednictvím se těla obrozují v útrobách země. A představ si to pravou, nikoliv fantastickou imaginací.“

V alchymii adept nabude „pravé imaginace“ pomocí meditace. Ruland o tom říká toto:

„Meditace: název pro vnitřní rozmluvu jedné osoby s druhou, která je neviditelná, jako při invokaci božství nebo při samomluvě, nebo se strážným andělem.“

Meditativní aspekt opusu zjevuje chápání „díla“ alchymistů také jako psychický proces transformace. V takovém případě alchymické laboratoře přebírají funkci psychologických laboratoří. Účinek byl převeden do řeči alchymických symbolů, které v konečném důsledku představují alchymii mysli.[1]

»Ďábel«

V pohádkách je tomu jako v mnoha alchymistických traktátech, které namísto toho, aby vyložily celý průběh prací, rozvíjejí detailně jen jednu jeho fázi a rychle přecházejí jiné, byť je nenechávají úplně ve stínu. Právě to je případ pohádky, vyprávěné v četných variantách, z nichž ta nejrozšířenější se nazývá Jan Medvěd. V souhrnu jedné vojenské verze, vyprávěné ještě v prvních letech francouzské III. republiky při polních leženích kolem ohňů a ve stanech, zaznělo:

„Žena jednoho dřevorubce byla unesena medvědem, s nímž měla syna[2] obdařeného mimořádnou silou, a protože byl kromě toho celý pokryt srstí,[3] dostal od svých kamarádů jméno Jan Medvěd. Po pěti letech práce u kováře se vydal do světa a jako odměnu za službu si odnesl pouze železnou hůl vážící tisíc liber, kterou sám zhotovil. Na své cestě potkal ‚Ohýbače dubů‘ a ‚Lamače hor‘, kteří svá jména získali díky výkonům, a vzal je s sebou. Všichni tři dorazili k zámku, jehož mříž se před nimi sama zdvihla. V neobydleném domě nalezli zapálený krb, připravená lože a stůl, který byl vždy prostřený. Brzy se však začali nudit a vyrazili na lov, přičemž vždy jeden z nich zůstal v zámku na stráži. ‚Lamač hor‘, a poté i ‚Ohýbač dubů‘ byli zpráskáni malým mužíčkem, který vylezl z krbu; když přišla řada na Jana Medvěda, ten naopak zbil mužíčka, který poté zmizel v podivuhodně hluboké studni.

Jan Medvěd do ní vrhl svou hůl, a poté chtěl do studny spustit v koši své kamarády, kteří jeden jako druhý dostali strach a nechali se vytáhnout, ještě než dosáhli dna. Nakonec do studny sestoupil Jan Medvěd, na dně nalezl svou hůl a v podzemním světě, jejž objevil, se dozvěděl od jedné stařeny, že ‚velký rošťák‘, který zpráskal jeho dva kamarády, drží v porobě tři dcery španělského krále, a to jednu v ocelovém zámku, druhou ve stříbrném a třetí ve zlatém. Jan Medvěd, vyzbrojen svou holí a obdarovaný mastí, kterou mu dala stařena, aby si vyléčil své rány, poté bojoval s tygry, leopardy a lvy, a v každém ze tří zámků probudil jednu princeznu. Když je odvedl ke koši, v němž se dostali na povrch, obdržel postupně od každé oce­lovou, stříbrnou a zlatou kouli. Ale když si do koše sedl sám, aby se opět navrátil na svět, jeho špatní kamarádi nechali koš spadnout na dno studny, kde si Jan Medvěd polámal kosti. Vyléčil se pomocí mas­ti a na radu stařeny se nechal na povrch vynést orlem, jemuž musel během výstupu dát kus svého vlastního masa. Poté dorazil na dvůr španělského krále, kde se dal poznat díky třem darovaným koulím a odhalil dva podvodníky, kteří se prohlašovali za zachránce prince­zen; tu nejstarší si pak Jan Medvěd vzal za ženu.“[4]

Zvěstování

Smysl tohoto kabalistického vyprávění bezpochyby spočívá v pou­čení o charakteru merkura Mudrců, který je zde představován Janem Medvědem, a o jeho působení v průběhu prací. Početí Jana Medvěda je pohanskou obdobou křesťanského Zvěstování. Je-li Marie ženou tesaře, je Janova matka ženou dřevorubce. První z nich počíná z Du­cha Svatého a druhá z medvěda, jehož řecké jméno arktos nebo arxtos označuje také severní pól a oblast nebes, jež ovládají souhvězdí Vel­ké a Malé Medvědice. Blízkost slov arktos a arché naznačuje, že Jan Medvěd je synem počátku; ale pro přiblížení pravé identity Janova otce je dobré si připomenout důležitost kultu medvěda v dávném starověku, jehož přežívání lze ve Francii vystopovat ještě na počátku XIX. století v jistých obřadech, které se odehrávaly na Hromnice. Podle studií o mýtech různých severoevropských ná­rodů představuje „medvěd dávného člověka, buď vzdáleného předka, nebo bratra kmenového předka, přímého předka, otce všech lidí, nebo strýce z matčiny či otcovy strany, dědečka, babičku nebo otce“.

Byl to v každém případě stařec, to znamená v rámci jazyka naší řecko-latinské kultury Kronos nebo Saturn (♄). Stejně jako je Jan Medvěd – hrdina jedné z nejstarších pohádek pocházející patrně ze starých oblastí kontinentu – zplozen tímto mytickým předkem, tak je i merkur filosofů nazýván „synem Saturna“. Sám je medvě­dem (ourson) nebo ježovkou (oursin), kterou staří Řekové nazývali echinos, tedy slovem velmi blízkým výrazu echeneis, což je „malá ryba“, „kterou tolik lidí urozených i neurozených až dodnes hledá s tako­vými náklady a úsilím“. Na své symbolické plavbě „od arktického k antarktickému pólu“ ji hledal i sám Kosmopolita, jak uvádí ve filosofické hádance, kterou připojil na konec svého díla.

Jan Medvěd, dítě obdařené zázračnou silou (stejně jako ryba nazývaná Remora, o níž se říká, že je sama schopná zastavit na širém oceánu i ta nejtěžší plavidla), se vyučil u kováře. Tento učedník vyráží po pěti letech na pouť, vyzbrojen tou nejúžasnější poutnickou holí, jakou si lze představit, která je tisíc liber těžká a již si sám vyhotovil coby svou mzdu. Poznamenejme, že slovo „mzda“ (salaire) je zde dokonale na místě, protože je v plné shodě se všemi autory, podle nichž je merkur zároveň solí kovů, kterou Basil Valentin nazývá vitriol a Jacques le Tesson - zelený lev.

Na cestě Jan Medvěd potkává "Ohýbače dubů"  a "Lamače hor". Přeložme: V průběhu své přípravy Merkur získává trojí kvalitu, za niž vděčí epitetu Trismegistos, třikrát mocný, neboť vládne jako absolutní pán třem říším přírody, coby ‚Lamač hor‘ říši minerální, jako ‚Ohýbač dubů‘ říši rostlinné a v podobě medvěda říši živočišné. Nicméně tyto věci je třeba chápat v ještě jemnějších významových odstínech.

Ve svém Mýto-hermetickém slovníku nás Pernety v hesle „vegetabilní“ (vegetable) varuje před nepříjemným zmatením: „Když Filosofové používají tento výraz, nemají na mysli nějakou rostlinu nebo jinou rostlinnou látku; nesmíme směšovat rostlinnou látku, tedy to, co roste, s látkou vegetabilní, tedy tou, která má schopnost růst.“ Je to právě tato růstová schopnost, jíž je vybaven pravý zelený lev alchymistů, třebaže jeho materiální základ je čistě minerální. Podobnou poznámku je třeba učinit u slova živočišný (animál), jež se vztahuje k oživení (animation) merkura, o němž Pernety říká, že spočívá v dodání „metalického ducha, který jej jaksi oživí a dodá mu schopnost vytvořit filosofickou síru“. Je to právě tato operace, jíž jsme byli svědky při dobrodružství v zámku, jehož brány se před třemi kamarády samy od sebe otevřely.

-pokračování-

-------------------------------------------------------

 

ODKAZY:

[1] Johannes Fabricius: Alchemy. The Medieval Alchemists and their Royal Art. The Aquarian Press, Wellingborough 1989, str. 10n.

[2] Srv. Aleister Crowley: Liber Agape. Horus, Brno 1996, in kap. O nižších svatbách, str. 43n.

[3] Srv. Ezau.

[4] Bernard Roger: Objevování alchymie. Hermovo umění v pohádkách, dějinách a zednářských rituálech. Malvern, Praha 2005, str. 187n.

Další díly