ALTERNATIVNÍ BIOLOGIE A POTLAČOVANÉ VYSVĚTLENÍ NEMOCÍ (1)

Dodson Frederick

Dodson Frederick

autor

06.04.2021 Zdraví

Pro většinu lidí může být koncepce dvou zcela odlišných paradigmat v biologii a medicíně, existujících současně více než 150 let, překvapením. Všichni jsme slyšeli o alternativní medicíně, ale možná ne o alternativní biologii, která má úplně jiné vysvětlení toho, jak se nemoc vyvíjí. Tak je tomu dnes, protože znovuobjevená alternativní biologie odmítá zůstat potlačována, jak to zamýšlely velké farmaceutické společnosti a „investorské“ zájmy. Učitelé biologie na střední škole dodnes podporují darwinismus a původ druhů, které se vyvinuly za použití zubů a drápů přežitím těch nejschopnějších. Darwinismus učí, že k evoluci dochází pouhou náhodou, přičemž spontánní mutace, která má větší adaptabilní vlastnosti, s větší pravděpodobností přežije a předá svou genetiku prostřednictvím selektivního šlechtění.

To je také systém víry eugeniky, která se vyvinula z darwinovské doktríny, která dnes přetrvává (Flew et al., 1959). Protichůdné paradigma Jeana-Baptiste Lamarcka se obvykle vyučuje jako absurdní a směšné. Lamarckovská biologie věří, že organismus se dokáže přizpůsobit svému prostředí a vyvinout vlastnosti, které lze předat svým potomkům. Zatímco tato teorie byla a stále je mainstreamovými biology odmítána, novější vědecké poznatky Lamarckovy postuláty podporují. Studie, kterou publikoval v časopise "Journal of Neuroscience" v roce 2008 Li-Huei Tsai z "MIT" (Massachussets Institute of Technology – p.př.) ukazuje, jak lze pomocí DNA přenášet epigenetické znaky týkající se paměti a neuroplasticity mozku na další generaci (Singer et al., 2009). Další podpůrné studie, včetně studií od neurovědkyně Lisy Monteggieové z "University of Texas", "Southwest Medical Center" v Dallasu a od neurologa Davida Sweatta z "Alabamské univerzity" v Birminghamu, publikovaly podobné nálezy prokazující neoLamarckovskou adaptaci (Barry et al., 2013). Skutečný mechanismus základního vzorce dědičnosti je pro vědce stále záhadou.

Darwinismus versus lamarckianismus a podobnosti s monomorfismem versus pleomorfismus

Proti sobě stojící filozofie darwinismu a lamarckianismu jsou podobné konfliktu, který existoval v mikrobiologii a medicíně a který se také objevil během 19. století. Jednalo se o válku koncepcí monomorfismu proti pleomorfismu, která měla mít pro budoucnost medicíny až do současnosti dalekosáhlé důsledky. Jednoduše řečeno, monomorfismus věří, že mikroby se nemohou měnit a přizpůsobovat, zatímco pleomorfismus věří, že mohou. Dnes každý ví, že bakterie se mohou stát rezistentními vůči antibiotikům a že superbakterie se mohou objevit prostřednictvím adaptivní reakce produkcí regulačních RNA (Feldon et al., 2018). To je přijímáno jako známý důsledek, stejně jako že se rakovina může stát chemicky rezistentní a obtížně léčitelná konvenčními metodami, což vede k paliativnímu stavu před smrtí (Gschmeissner et al., 2020). Ve většině případů je rakovina stále považována spíše za „ložiskovou“ poruchu než za systémovou nerovnováhu. Nicméně ortodoxní farmakologie produkuje na základě chybných předpokladů stále více a více léků.

Přestože věda a medicína prošly třemi fázemi pravdy: od zesměšňování a rozhodného odmítání k tomu, že se staly samozřejmými, koncepce monomorfismu je stále ekonomickým hnacím motorem farmakologické medicíny a vytvořila z ní mamutí supervelmoc, jakou je dnes. Od monumentálního objevu mikrozymů Antoinem Béchampem v polovině 19. století je  Béchamp považován za původního zakladatele pleomorfismu, který se později stal alternativní biologií nebo „novou biologií“. Béchamp pokračoval v publikování mnoha článků a stal se jedním z nejlépe oceněných biologů v historii. Béchamp také syntetizoval první lék s arzenem, který se později stal první chemoterapií, kterou vyvinul Paul Ehrlich. Navzdory jeho významným přínosům a tomu, že ho napodoboval Louis Pasteur, jak je popsáno v knize Ethel Douglas Humové, byl Béchamp až do 90. let 20. století vynechán z jakýchkoli vědeckých a lékařských encyklopedických odkazů.

Jean-Baptiste Lamarck a Charles Darwin

Jeho přesvědčení, že prostředí krve je ve svém působení na mikrobiální formy rozhodující, je koncepce, která vznikla u Clauda Bernarda – vědce, který původně vyvinul laboratorní patologické testování a vědecké vysvětlení homeostázy (samoléčebných mechanismů). Koncept terénu a jeho vliv na potenciální patologický vývoj mikrozymů byl v přímém protikladu k Pasteurově přesvědčení, že mikrobiální formy se nemohou měnit (monomorfismus) a že infekční agens spíše pocházejí z vnějšku těla, než že by vznikaly uvnitř. Tato víra byla v té době snadným paradigmatem, který přijala věda hlavního proudu, kvůli četným infekčním chorobám, které sužovaly 19. století.

Humeová popisuje, jak se tiše mluvící Béchamp v žádné debatě na toto téma nemohl rovnat velkolepému Pasteurovi. Pasteurovy dřívější filozofie byly založeny na teorii spontánního růstu bakterií, která je možná přesnější než představa, kterou převzal od Rudolfa Virchowa, že krev je sterilní. Pasteur přijal jeho koncepci, ale nazval je „mikroby“; což je termín, který je dnes do biologické syntaxe pevně vtisknut. Ačkoli Pasteur, když byl studentem medicíny, byl v třídě poslední, jeho strategické marketingové techniky si získaly mysl vědců té doby a ovlivnily budoucnost.

 

Falešná nauka, která stále převládá

Kdo by si dokázal představit, že přesvědčení Ferdinanda Cohna (1870) o tom, že každý mikrob má určitý způsob růstu a reprodukční formu, bude ještě dnes vyučováno na popředním místě biologické doktríny a že stále převládá postulát Williama Harveye (1651), že buňka je nejmenší biologická jednotka, schopná cyklické reprodukce? Tyto mylné představy jsou základem většiny současných lékařských dogmat, a jsou dále ovlivněny Pasteurovou doktrínou, že lidská krev je sterilní a k patologii může dojít pouze od mikroba z vnějšku. Když každý otvor v těle obsahuje mnoho druhů bakterií, membrány jsou propustné a krev je dokonalým kultivačním médiem; jaký impulz je nutný k změně přesvědčení, že krev není virtuálním hřištěm bakteriální flóry?

Jedná se o úplný odklon od Pasteurovy „teorie zárodků“, podle níž je vnější útočník potenciálním zdrojem nemoci. Pasteur je rozdělil do různých čeledí, rodů a druhů, aby bylo možné každou infekci vysledovat zpět k jejímu původci; je to další metodika, která se dodnes používá. Ačkoli v posledních chvílích před svou smrtí Pasteur údajně řekl: „Mikrob není nic; terén je všechno“ (míněno spíše jako ospravedlnění pro Clauda Bernarda než pro Antoina Béchampa), škodu už nebylo možné vzít zpět. Pasteurovo původní monomorfní vysvětlení nemoci se stalo šablonou, která nakonec vedla k farmakologii 20. století.

 

Drobné částice a spojení s rakovinou

Zatímco Béchampova mikrozyma přitahovala pozornost některých biologů, podobné objevy a podpůrné důkazy nalezly v lékařské oblasti i ostatní. Skotský lékař a patolog William Russell popsal anomálie, které viděl v nádorech, a nazval je „fuchsiovými těly“. Jednalo se o drobné částice zbarvené do modro-červené barvy, které Russell popsal jako kvasinky nebo houbové parazity, které nazval „blastomycety“. Blastomycety označuje za „charakteristický organizmus rakoviny“. Russellovy objevy si dnes ortodoxní medicína pamatuje jako „Russellova tělíska“, která onkologové v rakovinových nádorech často vidí a považují je za pouhé imunoglobuliny. Jak řekl Gaston Naessens, v roce 1902 neznámý francouzský vědec Emile Doyden hlásil pozorování drobných částic v krvi. Byl znám jako „polední cvok“, protože částice viděl pouze v poledne v květnu, červnu a červenci, v době, kdy sluneční paprsky dosáhly svého zenitu a obsahovaly nejvíce ultrafialového světla. Na vysvětlenou uvádíme, že ultrafialové vlnové délky jsou kratší než ty, co svítí v žárovkách, takže je možné vidět více.

Bakterie Coxiella burnetii s projevujícím se pleomorfizmem

Byla to však učebnice Jamese Ewinga "Neoblastické nemoci" (1919), která se na počátku 20. století stala dominantním vodítkem pro tradiční ortodoxní medicínu. Diskreditovala teorii, že parazitický mikrob může být zapojen do rakoviny a pleomorfní procesy byly odmítnuty. I s tímto převládajícím smýšlením zavedeným v medicíně a mikrobiologii se našli ti, kteří považovali pleomorfní cestu za jediné logické vysvětlení patogenního vývoje nemoci a rakoviny. V knize s názvem "The Cancer Microbe" (Mikroby rakoviny - 1998), MUDr. Alan Cantwell po letech pozorování rakovinového mikroba uvádí: „Protože rakovinový mikrob pochází ze života, nelze jej zničit, lze jej pouze transformovat“ (str. 230).

Gaston Naessens řekl, že nebyl zdaleka jediným, kdo objevil drobné částice,
které dovedou dorůst do bakteriálních forem a vyvinout se do forem patologických,
pokud se dostanou do narušeného prostředí, které je vystaveno kyselosti a toxinům.
Mnozí biologové drobné částice viděli a publikovali články o
pleomorfickém mechanizmu nemocí a rakoviny.

Diskutuje také o vědcích, kteří našli v základu chorobných procesů pleomorfní mikrob. Poukazuje na to, že tito vědci šli proti nauce své doby. K těmto vědcům patřil patolog John Nuzuma z "University of Illinois", "College of Medicine" a chirurg Michael Scotta z Butte v Montaně, stejně jako porodník James Young ze skotského Edinburghu, který vypracoval výzkumné studie spojující pleomorfní bakteriální cykly s rakovinou. Popsali malé, sotva viditelné formy (pravděpodobně mikrozymy) a to, jak se rozrostly do větších forem koků, poté do tyčinkových forem a nakonec do houbovitých forem spór. Nuzum zjistil, že mikrob je dostatečně malý na to, aby prošel filtry určenými k zadržování bakterií (stejně jako "Royal Raymond Rife"), což naznačuje, že některé bakterie mají velikost virů.

Scottův výzkum vedl k popisu tří stádií rakovinového mikroba, včetně stádia hub. Jeho prací z počátku 20. století byla snaha vysvětlit cyklický pleomorfismus. Stejně jako další vědci, kteří se pustili do výzkumu rakoviny, zemřel jako zapomenutý muž poté, co byl léta mainstreamovou medicínou ignorován. James Young publikoval svůj „Popis organismu získaný z nárůstu karcinomu“ (1921) a další vědec, T.J. Glover, publikoval „Bakteriologii rakoviny“ (1930). Young napsal rozsáhlou literaturu o pleomorfní povaze mikrobů a jejich důsledcích pro rakovinu. S pomocí svého laboratorního asistenta Thomase Deakena kultivovali organismy ze séra více než 3 000 pacientů s rakovinou. Jejich izolát byla forma, kterou v roce 1935 nazvali "Cryptomyces pleomorpha" (skrytý parazit schopný měnit formu), podobně jako Rifeho  "Cryptocides primordialis" (skrytý parazit existující od počátku věků) z roku 1933.

Young a Deaken ze svého izolátu vyvinuli úspěšnou vakcínu k vyvolání remise rakoviny. Principy této vakcíny byly zkopírovány a jsou používány dodnes. Dr. George Clark z "Ministerstva veřejného zdraví" později na šestém mikrobiologickém kongresu v Římě v roce 1953 výsledky výzkumu potvrdil. V padesátých letech minulého století přijaly teorii rakovinných mikrobů některé významné vědkyně. Virginia Livingston-Wheelerová, Eleanor Alexander-Jacksonová, Irene Dillerová a Florence Seibertová ve výzkumu pokračovaly. Virginia Livingston-Wheelerová pojmenovala mikroba "Progenitor cryptocides" (existující po tisíciletí jako skrytý zabiják), což dráždilo "Americkou společnost pro rakovinu", jejíž mluvčí existenci takových bakterií popřel. Je zajímavé poznamenat, že Virginia Livingston-Wheelerová provedla alespoň jednu návštěvu Rifeho laboratoře v San Diegu v Kalifornii, kde oba žili. Dr. Eleanor Alexander-Jacksonová byla jednou z prvních vědkyň, která prokázala „L-formu“ při malomocenství i tuberkulóze. Její práce potvrdila virové vlastnosti určitých bakteriálních forem, o nichž se předpokládalo, že jsou viry.

-pokračování-