Akta "Horizont Událostí": Pravdivý příběh jedné civilizace (4)

V ledovém sevření Antarktidy jsme se pohybovali již pátý den. I když jsme měli za sebou extrémně náročný výcvik a to jak po fyzické, tak i po psychické stránce začínali jsme mít toho pomalu plné zuby. Nikdo z důstojníků nám nic kloudného nesdělil. To znamená, že jsme stále nevěděli, proč se musíme plahočit v této bohem zapomenuté krajině.
Všechny dosavadní rozkazy byly více méně krátkodobého charakteru. Narazili jsme na malou nacistickou základnu, kde se muselo před naším příjezdem odehrát něco strašného. Jistě vojenský dril nás naučil neklást zbytečné otázky, prostě mlčet, poslouchat a naslouchat.

Jenže v tomto případě to dost dobře nešlo. Pohybovali jsme se v jakémsi začarovaném bizarním kruhu událostí a nejen sám na sobě, ale i na ostatních jsem cítil, jak den za dnem roste napětí.

Bytostně jsem cítil, že se blíží chvíle, kdy se musí něco stát.

Něco radikálního a možná to bude událost, která odpoví na mnoho našich nevyřčených otázek.

Naše ozbrojená kolona se pohybovala krokem v husté vánici. Seděl jsem v jednom speciálně upraveném obojživelném vozidle v místě spolujezdce, zíral na nepropustný sněhový val před námi a na kolenou svíral samopal. Mimo mne a řidiče vzadu za námi klimbalo ještě šest dalších vojáků.

A pak tu byly ty „sovy“. Ví Bůh, co jsou vlastně zač. Poradci našeho velení. Ale poradci čeho? Prakticky všichni jsme se shodli na tom, že půjde o nějaké speciálně vycvičené komando agentů s rozvinutými psychotronickými schopnostmi. Možná, že vám to přijde zvláštní, ale ve válce nic zvláštního.

Během II. světové války jsem se několikrát na svých speciálních misích setkal s lidmi, kteří měli schopnost tzv. „dálkového vidění“. Byli to snímači vzdálené reality. Dokázali někdy až s obdivuhodnou přesností popsat prostor či prostředí vzdálený i tisíce kilometrů.

Těmito lidskými dálkovými snímači disponovali všechny hlavní vojenské mocnosti světového konfliktu. Američani, Rusové i Němci. Jenže na „sovách“ bylo podstatně více zvláštních věcí. V duchu jsem se rozhodl, že této záhadě přijdu na kloub. Konečně mohu začít rovnou od mého známého.

Jakže se jmenoval?

Jo, už to mám. Jimmy.

Byl jsem unavený. Oči se mi začaly klížit. Přivykl jsem si hluku motoru, který neustále zápasil s náročným ledovým terénem. Do mysli se mi vkrádali vzpomínky na poslední prožité týdny.

Začal jsem snít.

Ve snu jsem se vnořil do prožité reality našeho speciálního výcviku. Viděl jsem, jak stojíme v hangáru, a před námi stojí dr. Ullman a promlouvá:

"Chlapci musíte se připravit na to, že budete čelit čemusi, co se bude zákonitě vymykat vašim vojenským zkušenostem z let poslední světové války. Půjdete vstříc silám, které stojí za horizontem tradičního chápání věci.

Jste to nejlepší co spojenecká vojska a zástupci Rudé Armády byla schopná dát dohromady. Tu záležitost musíme vyřídit teď hned - jednou pro vždy. Prostě není jiné teď. Máte jeden jediný pokus. Pokud to nevyjde - tak Bůh s námi všemi. Bohužel vám musíme oznámit, že máte jen velmi malou naději, že se všichni v pořádku vrátíte zpět. Zvláště pak, pokud se naše podezření ukážou jako správná".

Zde jsem se poprvé tváří v tvář setkal se „sovami“. Nevím, proč se mi pořád tyto zvláštní lidi vkrádají do mysli. Postupně jsem se stále hlouběji a hlouběji propadal do hlubokého spánku. Jedna snová vize střídala druhou.

Nacisté a Antarktida…… Muhlig – Hoffmanovo pohoří….. "Přátelé, musíme Vám oznámit, že zástupci nacistické vědecké elity v průběhu let 1929 - 1930 objevili v geografickém prostoru Země Královny Maud cosi, co bychom mohli nazvat "starověkým tunelem".

A snová báze pokračovala.

„Existuje jedna velmi podstatná skutečnost, o které se prakticky neví. V onom kritickém období prakticky deset let před vypuknutím II. světové války se našim specialistům podařilo zachytit rozhlasové vysílání z oblasti Antarktidy. Tato neidentifikovaná stanice vysílala pravidelně, i když časy měnila a zřejmě i své stanoviště. Tato stanice vysílala do světa?.. Vysílala varování.“

"Halo !!!! Zde je opět Jednorožec. Světlo zhaslo a to potvrzuji. Řeka ještě teče, ale v algoritmu devíti!!! A to je změna. Sakra to je hrozná a osudová změna. Největší protiproud je možné sledovat za osmdesátým prvním meandrem!!! Loď se otáčí kolem své osy směrem doprava ale to se změní pakliže do vody vstoupí aligátor.

Prosím dejte pozor na aligátory!!!!! Čeří vodu a tok je zakalený. V jedné chvíli budete míjet Pannu s plamennýma očima. Proboha musíte zavřít oči až jí budete míjet!!! Nebudete varování!!! Bude se koupat v toku vody, ale zároveň bude stát na břehu!!! Sledujte proto levý břeh řeky. Tam bude znamení. Bude to v ohybu 72 meandru!!!

Nezapomeňte - 72 meandru. Bude to medvěd. Od 72 meandru se nedívejte na hvězdy ale do země. Sledujte Zemi - tu s velkým Zet !!!!! ?. Nutně musíte sledovat Zemi!!! (Následuje hluk a zmatené zvuky, příšerné zvuky v relaci. Pak opět naskakuje hlas.) Proboha oni mne objevili, je se mnou konec? Pochopte?"

Vozidlo rozrazilo předkem ledovou tříšť, tak jak vjelo do hluboké průrvy v ledové desce. Bolestivě jsem se praštil do hlavy o kovový rám okna. Rána mě vytrhla ze spánku. S bolestivou grimasou jsem si mnul spánek. Řidič se na mne zazubil s neskrývaným potěšením, že již nespím.

„To byla rána co?“, procedil skrze zuby a hned pokračoval.

„Nemáš cigáro? Moje mi již došly“, mnul si kapsy u bílé kombinézy.

Zašmátral jsem v kalhotách a vytáhl napůl zmačkanou krabičku. Pohledem jsem zjistil, že jich tam ještě pár mám a tak jsem nabídl a jednu si zapálil i pro sebe. Lačně jsem vtáhl kouř a podíval se za sebe dozadu.

Zbylá posádka vozidla spala na zemi jako zabitá. Všude kolem nás byla tma, kterou prořezávalo jen ostré světlo pěchotních vozidel. Podíval jsem se na hodinky, ale zjistil jsem, že se zastavili.

„Hej, nevíš kolik je hodin? Zastavily se mi hodinky,“ podíval jsem se na řidiče.

„Půl druhý. Před chvíli jsem se zrovna díval“.

„A odpoledne nebo v noci?“

Prakticky ihned jsme se na sebe podívali a s notnou dávkou smíchu jsme konstatovali jak je v naší situaci absurdní. Byly jsme již bezmála čtyři hodiny na cestě. Do prstu mne začal pálit zbytek cigarety. Dál jsem si ještě jednoho šluka a trošku jsem stáhl okno, abych vyhodil zbytek cigarety. Do očí mne udeřil ledový vítr a v kabině se roztančilo množství sněhových vloček.

„Zatracená sibérie“, ulevil jsem si sám pro sebe.

Zalomcovala mnou zima. Přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy prožil něco krásného. Vzpomínky mne dovedli několik měsíců zpátky do minulosti. Bylo léto 1945 a já jsem se svou speciální jednotkou operoval na úpatí Dinárských hor nedaleko města Banja Luka.

Zhruba tři měsíce před tím, než mne odveleli na Falklandy, seznámil jsem se v tomto malebném prostředí s Marikou. Prožil jsem s ní krátký, ale intenzivní vztah. S těmito myšlenkami jsem se znovu vnořil do spánku.

Myšlenky se pomalu měnily v sen. V tuto chvíli jsem ještě ani koutkem své duše netušil, jak důležitou roli v této celé podivné hře tento můj vztah s Marikou hrál, hraje a bude hrát s důsledky táhnoucí se do daleké budoucnosti.