"2012 n.l. - rok kosmogeneze"

Mayská kosmogeneze, nové rozsáhlé dílo Johna Majora Jenkinse, dobývá středoamerickou kosmogonii zahalenou tajemstvím a pohřbenou ve fantastických symbolech. Je to úžasný příběh vývoje kosmologie na americkém kontinentu, kdy lidé, někdy zvaní „skywatchers“ (pozorovatelé oblohy), hledali elementární střed vesmíru a hodinu maximální kosmické příležitosti.

Jenkins koncipuje příběh, ve svém důsledku fascinující, o dávných kněžích astronomech, kteří vytrvale zaznamenávali pohyby oblohy, aby se ujistili, že my, lidé konce 20. století, dostaneme včas naléhavé poselství o transformaci světa. Mayský příběh se točí kolem baktunu 13.0.0.0.0, „bodu nula“ v mayském galaktickém kalendáři. Toto datum je tak, jak jej známe my, 21. prosince 2012. Slovy odborníka na mayský kalendář Jose Arguellese: „Rychle se blížíme k okamžiku kompletní planetární synchronizace. 13.0.0.0.0. přijde – uzavření nejen Velkého cyklu, ale také evolučního mezidobí zvaného Homo sapiens.“

Mayové byli posedlí sledováním a zaznamenáváním časových cyklů. Jejich astronomická pozorování byla neuvěřitelně přesná. Například, před více než 2000 lety vypočítali sluneční rok s přesností na tisícinu! Měli kalendář zatmění Slunce a Měsíce. Úzkostlivě zaznamenávali synodické revoluce a synchronizace cyklů Merkuru, Venuše, Marsu, Jupitera a Saturnu. Kromě faktů a čísel bylo porozumění kosmu mayských pozorovatelů oblohy mnohem vyspělejší než naše vlastní. Rozuměli představám o povaze vesmíru, které my teprve v tomto století začínáme chápat s objevy moderní fyziky. Podle Jose Arguellese, Moiry Timms a Johna Majora Jenkinse bylo mayskou misí sestavení galaktických časových plánů naší planety.

V knize Mayan Factor (Mayský faktor) mluví Jose Arguelles o galaktických pánech, kteří navštíví Maye a zanechají jim své dědictví v Tzolkin kalendáři. Zecharia Sitchin spekuluje, že Mayové zdědili své astronomické znalosti od vysoce vyspělých bytostí z jiné soustavy zvané Nefilim. Jenkins navrhuje, že kalendář vznikl jako výsledek stovek let pozorování při životě v tropech a že Mayové byli možná obdařeni bystřejším zrakem. Podle Jenkinse byli kněží schopni, pomocí psychoaktivních látek, hub a ropuch, cestovat do galaktického jádra, stát se osvícenými a vrátit se se zjevením pro svůj lid.

Esoterická tradice učí, že Velké Centrální Slunce je metafyzický střed kosmu a že velké bytosti nadřazeného světla a inteligence oduševňují kosmos, směrují paprsky Kosmického Světla skrz intenzivní ohniska posvátného ohně, jakými jsou hvězdy a slunce. Vzhledem k hustotě jejich současného stavu vědomí, způsobené jejich karmou, je lidstvo neschopno vstřebat prvotní energii z Velkého středu přímo. Mayové také pochopili, že kosmos je v nás, zrovna tak, jako všechny vlastnosti oceánu lze najít v jedné kapce.

Jenkins staví své argumenty kolem mayské víry, že střed Galaxie leží v Mléčné dráze. Tady byli astronomicky zcela přesní. Ale Jenkins nám říká, že v mytickém vědomí dávných pozorovatelů, byla astronomická přesnost méně důležitá než mytologický a kalendářní význam připisovaný této oblasti.

Mayové měli tři kalendáře. Všechny tři byly založeny na dvacítkovém systému (krát dvacet). Kalendáře byly navrženy s cílem harmonizovat aktuální čas, sluneční rok a revoluce různých nebeských těles. Mayové sdružili sluneční exoterický kalendář „Haab“ s posvátným esoterickým kalendářem Tzolkin.  Jenkins zkoumá povahu 260-ti denního posvátného kalendáře Tzolkin: Vizionářské perspektivy a studia kalendáře.

Arguelles navrhuje, že kalendář je něčím víc než pouhým kalendářem, což vysvětluje, proč mu bylo zasvěceno tolik času. Pokládá otázku nutící k zamyšlení:

„Je číselný systém, tak znamenitě souměrný, také prostředkem pro zaznamenávání harmonické kalibrace, která se nevztahuje pouze k prostorově časovým polohám, ale k rezonantním vlastnostem bytí a prožitku, k jejichž povaze jsme slepí díky našim materialistickým sklonům?“

V knize Mayská kosmogeneze se Jenkins nejvíce dotýká kalendáře zvaného Dlouhý počet. Tento kalendář byl používán k ohlížení se v čase a pro zaznamenávání událostí. Událost byla spočítána podle počtu dní, které v době, kdy se událost přihodila, uplynuly od 13. srpna 3113 př.n.l. Jaká událost byla tak životně důležitá, že Mayové přiřadili tomuto datu takovou důležitost, datu, které se zdá být pro ně stejně důležité jako narození Ježíše Krista pro ty, kdo zformulovali dnes používaný křesťanský kalendář? A proč končí mayský kalendář 21. prosince 2012? Zodpovězení této druhé otázky znamenalo pro Johna Majora Jenkinse intenzivní osobní pátrání. O sedm knih a deset let později nám jeho nejnovější dílo Mayská kosmogeneze prezentuje jeho závěry.

Studium dávných civilizací je fascinující samo o sobě, ale myslím, že Jenkinsovou motivací je získat Kosmokoncepci, kterou potřebujeme, máme-li se nenarušeně dostat červí dírou epochy, když se nad námi rychle rýsuje náš osud. Jenkins patří k relativně nové škole badatelů, kteří jsou zváni archeoastronomové. Mayská kosmogeneze se zrodila rozluštěním astronomických symbolů ukrytých v mayské mytologii, obsažených v jejich řeči, odhalených jejich hieroglyfy, zašifrovaných do proroctví jejich kalendářních mezikalibrací a vyobrazených v orientaci a konstrukci jejich pyramid a stél. Jenkins našel klíč k této „Záhadě věků“ a odpověď na svou otázku v precesi. (Obr. vlevo: Jose Argulles).

Jenkins tvrdí, že Dlouhý počet byl vynalezen před asi 2100 lety v předmayské škole v Izapě, Chiapas. Počáteční datum 3114 bylo vypočítáno zpětně. Myaští astronomové vypočítali, že mezi rokem 3114 a 2012 n.l. uplyne celkem 13 baktunů. Jeden baktun trvá 394 let. Je zajímavé, že se baktun rovná 144000 dnům, posvátnému číslu v metafyzice v tradici teologie, které, podle Knihy zjevení označuje počet „vyvolených“. Jenkins si uvědomil, že poslední baktun skončí v den zimního slunovratu. V tu dobu svět „skončí“. Jenkins to pojímá v tom smyslu, že Mayové to chápali tak, že kolem roku 2012 n.l. skončí velký cyklus v lidské historii.

Mayové věděli, že každý konec rodí nový začátek. Jenkins to interpretuje jako zcela nové paradigma: „Veškeré hodnoty a předpoklady z předchozího věku světa skončí.“ Takže, rok 2012 n.l. je více než datum ukončení. Je to datum počátku. Toto je Věk Vodnáře, zlatý věk předvídaný mnoha kulturami po celém světě, doba, kdy slovy astrologa Danea Rudhyara „je člověk předurčen k tomu, aby byl přeměněn na něco víc, než na člověka“. V popisu Velkého Cyklu Mayů – 5125,40 let – zmiňuje Moira Timms „gradování vlny života“. Píše: „Doba trvání našeho Věku 5125 let, je doba potřebná k tomu, aby z Homo sapiens vznikl Homo Christos (jako transcendentní lidské hlavy objevující se z hadí čelisti)".

Mayové a Aztékové nebyli sami v přesvědčení, že lidstvo prošlo řadou velkých věků, součástí přirozeného rytmického astronomického cyklu zrození a zkázy. S tím souhlasili Hérakleitos i Aristarchos, stejně jako Hésiodos, který vyprávěl o zničení předchozích světů. Tento apokalyptický tanec Šivy lze nalézt v hinduismu, tibetském buddhismu a mezi přívrženci perského zoroastrismu. Metafyzické tradice, jako např. teologie, hovoří o světových věcích a základních rasách, které jsou s nimi spojeny. Mayské dokumenty uvádí, že předchozí světy byly všechny zničeny nějakou formou katastrofy. První byl zničen jaguáry představujícími zemi, druhý vzduchem, třetí ohněm a čtvrtý velkou potopou. Pátý, náš současný věk, bude zničen zemětřeseními. Pátý věk byl syntézou a vyvrcholením všech předchozích cyklů.

Jenkins byl překvapen, když přišel na to, že pět Velkých cyklů se rovná jednomu precesnímu cyklu 25800 let! Přeformuloval svou hlavní otázku:

„Jakou událost představuje rok 2012 v cyklu precese?“

V tomto bodu svého pátrání narazil Jenkins na Hamletův mlýn (Hamlet’s Mill), průlomovou knihu antropoložky Herthy Von Dechend a Giorgia de Santillana. V této knize byla ukázána spojitost mezi mytologií a astronomií. Autoři ukázali, že různé pradávné kultury přijaly představu, že precese měla hlavní vliv na osud lidstva. Dále uvedli, že během precesního cyklu se rovnodennost a slunovrat pravidelně seřazují do osy s Mléčnou dráhou.

Okolo roku 4400 př.n.l. se podzimní rovnodennost kryla s Mléčnou dráhou a to byl onen bájný Zlatý věk, který můžeme nalézt v mnoha mýtech. Nakonec precese způsobila konec tohoto seřazení. Autoři navrhují, že toto „rozladění oblohy“ vyústilo v historický trend spirálovitě sestupující do konfliktů a válek. Přežila vzpomínka, jakkoliv vybledlá, na dávný ráj, ve kterém převládala kosmická harmonie. Pradávné mýty po celém světě hovoří o době, kdy bude tato kosmická harmonie obnovena.

Jenkins spočítal, že v roce 2012 n.l. se bude slunce v prosincovém slunovratu připojovat k jasnému pásu Mléčné dráhy. Precese přináší zarovnání slunce během jednoho ze čtyř ročních období do osy s Mléčnou dráhou jednou za 6450 let. Nicméně, k seřazení v roce 2012 dochází jednou za 25800 let! Krom toho znamenal zimní slunovrat pro Maye Nový rok. V esoterické astrologii existuje jeden výrok: všechny začátky začínají v Kozorohovi. Jenkins našel svou odpověď. Zbytek knihy Mayská kosmogeneze souvisí s potvrzováním tohoto závěru. Ale z jeho odpovědi logicky vyvstala další otázka: Proč bylo toto seřazení do jedné osy pro Maye tak významné? Věděli o Mléčné dráze něco, co moderní vědě uniklo?

Ekliptika je zjevnou cestou, kterou se ubírá slunce, měsíc a planety po obloze a skrz pás, na kterém leží 12 souhvězdí. Ekliptika protíná Mléčnou dráhu poblíž souhvězdí Střelce. Jako taková tvoří s Mléčnou dráhou kříž, a tento kosmický kříž staří Mayové nazývali Posvátný strom, jinak se mu také říká „křižovatka“. Je s podivem, že střed tohoto kosmického kříže, je přímo tam, kde ekliptika protíná Mléčnou dráhu, a je přesně tam, kde se bude nacházet zimní slunovrat v roce 2012 n.l. K takovémuto seřazení dochází jednou za 25800 let. Část Mléčné dráhy, kde se připojuje prosincové slunce je galaktickým středem. Esotericky je to Velké Centrální Slunce, velké lůno, ze kterého se rodí nové hvězdy a ze kterého pochází vše v naší galaxii, včetně nás. Mayové věděli, že toto vzácné setkání s kosmickým zdrojem a středem vyvolá dobu nebývalé duchovní akcelerace, přeměnu jednoho Věku světa na druhý.

Prostor je Buddha, čas je Matka. Mayové lokalizovali místo původu a návratu, velké lůno stvoření, Galaktický střed a specifikovali datum příležitosti, rok 2012 n.l. jako čas, kdy se galaktické roviny otevřou ve vědomí lidstva. Fascinující popis v knize Mayská kosmogeneze je Jenkinsovou interpretací mýtu o Dvojčeti hrdinovi, původním mayském mýtu o stvoření vylíčeném v Popul Vuh. Mýtus Dvojčete hrdiny byl vytvořen k zašifrování precesní astronomie. Příběh poskytuje způsoby popisu sesazení starého paradigmatu a vytvoření nového.

O tom, že Mayové cestovali mezi dimenzemi, nemám pochyb. To, že používali drogy, aby jim k tomuto účelu dopomohly, je také dané. Jenkins si všímá krvavé oběti související s dosažením takovéhoto osvícení. Avšak neuvádí, že lidská oběť dosáhla mezi May děsivého rozměru. Jenkins navrhuje, že bychom možná i my měli používat nástroje kosmovize, abychom dosáhli srdce nebes. Dovoluji si nesouhlasit. Východní tradice učí, jak očistit auru a otevřít siddhis, duchovní centra. Současní duchovní vůdcové učí, že v intonování OM, lze vědomí promítnout k Velkému Centrálnímu Slunci.

Většina metafyzických tradic a všechna hlavní náboženství učí používání zvuku jako prostředku na překlenutí propasti mezi vnější a vnitřní realitou. Mayové vyvolávali bohy, základní principy, zejména v době, kdy se měnily cykly. Křesťanská tradice učí získávání darů od Ducha svatého a varuje nás, abychom si nebrali nebe násilím. Domnívám se, že v mayském příběhu chybí jedna kapitola.

Myslím, že původní mayská kultura zdegenerovala, a že drogy a lidské oběti hrály v destrukci mayské civilizace klíčovou roli. Toho je možná připomínkou to, že v dnešní době proudí z Latinské Ameriky tolik drog a hrozí, že zničí naši mládež. Je potrat formou zlegalizované lidské oběti? Jsou lékaři kněží? Pochází toto pouštění žilou od Nefilim, mimozemské civilizace, která přišla na Zemi, aby ukradla lidstvu živou hmotu? Musíme zodpovědět tuto otázku, abychom se úspěšně setkali s rokem 2012?

Ať už bydlíte v městském centru nebo na venkově, moje rada je, abyste si před tím, než začnete číst knihu Mayská kosmogeneze udělali půlnoční procházku. Staňte se pozorovateli oblohy. Vytvořte spojení mezi světlem dalekých světů a vědomím, které zažíváte na zemi. Odvážíte-li se k tomuto letu ke vzdáleným hvězdám, pocítíte psychickou odolnost. Jak čtete dál, stěny mysli padají, každé dveře vedou do druhých. Nemohla jsem si pomoct přemítat, že toto otevření mysli 20. století, tak opředené, že je téměř komatózní, nás přirovnává k archeologům minulého století, kteří našli fantastická starobylá města, pokrytá porostem džungle a dávno zapomenutá.

Toto je čas pro odkrývání ztracených tajemství pro novou cestu, kterou jsme již začali. Mayové pochopili, že se všichni musíme navrátit do lůna Kosmické Matky. V knize Guye Ballarda: "Odhalená tajemství" (Unveiled Mysteries) učí Mistr, že všechny nemoci, jsou výsledkem odloučení od Kosmické Matky. A neřekla snad Guadalupe Juanovi Diego: "Nechť se Tvé srdce netrápí. Já jsem Tvá Matka. Tady v mé hrudi je vše, co potřebuješ. Om."