"1776" - SKUTEČNÝ PŘÍBĚH NÁKUPU ALJAŠKY (11)

Prodej Aljašky je nepochopitelnou historickou anomálií pro mnohé, kteří se rozhodli vnímat dějiny pouze jako sled lineárních událostí podmíněných „praktickým rozhodováním“. Neschopnost rozpoznat vyšší organizační principy utvářející kolektivní zkušenost lidstva jako univerzální proces zaslepila mnoho historiků před rozpoznáním skutečné dynamiky, z níž takové rozhodnutí vzešlo a kterou bylo možné rozpoznat pouze z pohledu shora dolů. Stejně jako Amerika 19. století trpěla vnitřním bojem mezi frakcemi, které interpretovaly ústavu diametrálně odlišnými způsoby, tak i ruský stát se vyznačoval podobným bojem mezi silami, které viděly osud Ruska připodobňovaný k 3. říši římské v opozici k silám, které viděly osud Ruska jako suverénního národního státu, který má být příkladem nejvyšších morálních a intelektuálních sil, jichž lidská společnost dosáhla. Tyto osobnosti, z nichž několik bude brzy představeno, představovaly nejlepší tradice nastolené leibnizovskými reformami Petra Velikého (car od roku 1682 - 1725).

Když ruský expanzionismus podporovaly oportunistické síly ovládající vládu cara Mikuláše I. (car v letech 1825-1855), které se v posedlosti rozšiřováním ruského vlivu ve Střední Asii hnaly za osmanskými statky, zasévaly se zárodky sebezničení Ruska. Zatímco ruští expanzionisté očekávali snadné získání území, která dlouho držela upadající Osmanská říše, našli pavoučí síť anglo-francouzských intrik a nástrah, které hrdý národ během krvavé krymské války^[1] (říjen 1853 až únor 1856) téměř zničily. Výsledkem války bylo ponížení, zadlužení a morální i fyzické ochromení Ruska. V reakci na tento neúspěch vznikl nový druh státníků, když v roce 1854 převzal vládu po zesnulém Mikulášovi osvícený car (Alexandr II.). Pod jeho vedením získali státníci jako velkokníže Konstantin (Alexandrův bratr), generál Nikolaj Muravjov, ministr zahraničí Gorčakov a velký ruský velvyslanec v Americe Eduard de Stoeckl novou úroveň vlivu a vznikla nová zahraničněpolitická doktrína. Tato doktrí