PRAVDA ZA ZÁVOJEM

Naše těla jsou našimi avatary ve hře. Vytváříme je. Tyto avatary byly kdysi pomíjivé a mohly volně prozkoumávat všechny směry, nebyly upoutány na jedno místo. Mohli snadno sledovat všechny funkce hry, aniž by se museli příliš soustředit. V té době jsme do hry nebyli tak ponořeni a mohli jsme kdykoli přestat hrát. Hra nebyla naší dominantní realitou a v nižších úrovních byla jednoduchá a snadná. S postupem přes jednotlivé úrovně se hra stávala stále složitější, protože její programování vyjadřovalo větší míru omezení a vymezení. Museli jsme sledovat stále více informací a soustředit se exponenciálně intenzivněji, a to natolik, že se hra nakonec stala naší primární realitou. Existuje prahová hodnota, při které se hra pro hráče stává skutečnou, skutečnější než realita mimo hru.