TAJNÁ ŘEČ STROMŮ (1)

Stromy komunikují prostřednictvím elektrických, chemických, vizuálních a zvukových signálů. Spolupracují a doplňují se jako jeden homogenní celek. Soutěží a učí se, tak jak rostou....

Podle definice ve slovníku je jazyk/řeč to, co lidé používají, když spolu hovoří. Nahlíženo z tohoto úhlu pohledu, jsme tedy jediné bytosti, které mohou požívat jazyk/řeč, protože tento koncept se omezuje pouze na náš druh. Nebylo by zajímavé vědět, zda spolu stromy také mohou navzájem mluvit? Ale jak? Zcela jistě nevydávají zvuky, takže neexistuje nic, co bychom mohli slyšet. Větve skřípají, když se o sebe navzájem třou a listí šustí, ale tyto zvuky způsobuje vítr a strom nad nimi nemá žádnou kontrolu.

Stromy, jak se ukazuje, mají zcela odlišný způsob komunikace: požívají vůni/pach. Vůně jako prostředek komunikace? Tento koncept nám není až tak úplně neznámý. Vědci věří, že feromony v potu jsou rozhodujícím faktorem při volbě našich partnerů – těch, se kterými si přejeme se rozmnožovat. Takže se zdá být poctivé říct, že máme tajný jazyk/řeč vůně a že stromy ukazují, že to dělají obdobně.

Před čtyřmi desetiletími si vědci na afrických savanách něčeho povšimli. Žirafy se zde živily trnitými akáciemi a stromům se to ani trochu nelíbilo. Akácii trvalo pouze pár minut, než začala do listů vylučovat toxické látky, aby se těchto velkých býložravců zbavila. Žirafy tím dostaly zprávu a přesunuly se na jiné stromy v okolí. Ale přesunuly se na stromy v blízkosti? Nikoliv: v tu chvíli přešly kolem několika stromů a pokračovaly v jídle teprve, až se přesunuly o 100 yardů (91 metrů) dále.

Důvod pro toto chování je ohromující. Akácie, které žirafy pojídaly, vypustily varovný plyn (konktrétně etylen), aby signalizovaly sousedním stromům stejného druhu, že je na blízku krizová situace. Varované stromy tak také okamžitě napumpovaly své listy toxickými látkami, aby se připravily. Žirafy si byly této hry vědomy, a proto se přesunuly na vzdálenější část savany, kde mohly najít stromy, které si toho, co se stalo, nevšimly. Anebo se posunuly proti větru, protože pachové zprávy jsou k blízkým stromům přenášeny vánkem a pokud se zvířata posunou proti větru, mohou poblíž najít akácie, které nemají ponětí o tom, že zde jsou žirafy.

Senzorické/smyslové signály

Obdobné procesy se odehrávají i v lesích u nás doma. Všechny buky, smrky a duby registrují bolest, jakmile je nějaké stvoření začne okusovat. Když si housenka ukousne pořádný kus listu, pletivo okolo místa poškození se změní. Navíc pletivo v listu vyšle elektrické signály, obdobně jako to dělá lidská tkáň, když je zraněná. Nicméně signál se nepřenáší v průběhu milisekund, jako je tomu u lidí, ale namísto toho signál u rostlin cestuje pomalou rychlostí 1/3 palce (méně než 1 centimetr) za minutu. Tudíž trvá hodinu i více, než se obranné sloučeniny dostanou do listu, aby škůdci pokazily jídlo.

Stromy žijí své životy opravdu pomalu, i když jsou v ohrožení. Ale toto pomalé tempo neznamená, že strom není schopen zvládnout vše, co se děje v různých částech jeho struktury. Pokud se kořeny dostanou do potíží, jsou tyto informace vysílány do všech částí stromu, který může v listech spustit vylučování pachových sloučenin. A to nikoliv nějakých starých sloučenin pachu, ale sloučenin, které jsou speciálně vytvořeny pro aktuální úlohu.

Tato schopnost vytvářet různé sloučeniny, je další rys, který stromům pomáhá odrazit na chvíli útok. Pokud jde o některé druhy hmyzu, mohou stromy přesně určit, proti jakému „zloduchovi“ stojí. Sliny každého druhu jsou odlišné a stromy dokáží připárovat sliny k hmyzu. Skutečně, toto spárování dokáže být tak přesné, že stromy mohou vypustit feromony, které přivolají konkrétní prospěšné dravce/predátory, kteří pak stromům svých dychtivým požíráním pomohou zbavit se hmyzu, který je obtěžoval.

Například jilmy a borovice přivolávají malé cizopasné vosy, které kladou svá vajíčka dovnitř housenky požírající listy.  Jak se vosí larva vyvíjí, požere větší housenku kousek po kousku z vnitřku ven. Nehezký způsob smrti. Nicméně, výsledkem je, že stromy jsou zachráněny před otravnými škůdci a mohou tak růst bez dalších poškození. Mimochodem, to, že stromy dokáží rozpoznat sliny, je důkazem ještě další schopnosti, kterou musí mít, a to je chuťový smysl/ schopnost cítit chuť.

Slabinou pachových sloučenin je, že se ve vzduchu rychle rozptylují. Často je možno je zaznamenat pouze v rozpětí 100 yardů (91 metrů). Rychlý rozptyl má nicméně své výhody. Jelikož přenos signálů uvnitř stromu je velmi pomalý, může strom rychle pokrýt větší vzdálenosti pomocí vzduchu, pokud chce varovat vzdálené části své vlastní struktury ohledně číhajícího nebezpečí.

Když se strom potřebuje ubránit před hmyzem, není nutné vždy vysílat speciální tísňová volání. Zvířecí svět jednoduše zaznamenává základní chemické poplašné volání. Ví pak, že dochází k nějakému druhu útoku a že by se dravé druhy měly zmobilizovat. Kterýkoliv druh, který je hladový po stvořeních, která napadají stromy, nemůže zůstat stranou.

Stromy také mohou svou vlastní obranu vystupňovat. Duby, například, mají v kůře a listech hořké toxické třísloviny. Ty kousající hmyz buď přímo zabijí, nebo alespoň ovlivní chuť listů natolik, že namísto toho, aby byly lahodně křupavé, stanou se nechutně hořkými. Vrby vytvářejí obrannou sloučeninu kyseliny salycilové, která funguje obdobným způsobem. (Nikoliv však na nás: kyselina salycilová je předchůdcem aspirinu a čaj z vrbové kůry může ulevit od bolesti hlavy a srazit horečku). Takové obranné mechanismy samozřejmě vyžadují čas. Proto je u stromů pro systémy včasného varování zásadně důležitý kombinovaný přístup.

"Wood Wide Web" lesů a hub

(Pozn.překl. "Wood Wide Web" – odborně „myceliální propojení rostlin“ nebo lidově „houbový internet“)

Stromy se nespoléhají výhradně na chemický rozptyl ve vzduchu; pokud by tak činily, k některým  sousedům by se závan o nebezpečí vůbec nedostal. Dr Suzanne Simardová z "University of British Columbia" ve Vancouveru objevila, že pro vzájemné varování používají i chemické signály, které posílají skrze houbovou síť v okolí jejich kořenových špiček, která funguje bez ohledu na počasí. Překvapivě je zpravodajství posíláno skrze kořeny nejen pomocí chemických sloučenin, ale i prostřednictvím elektrických impulsů, které cestují rychlostí 1/3 palce (méně než 1 cm) za minutu, jak již bylo zmíněno. V porovnání s našimi těly je to nepopiratelně nesmírně pomalé. Avšak v království zvířat jsou druhy, jako medúzy a červi/žížaly, jejichž nervový systém vede impulsy obdobnou rychlostí. Pokud jde o duby, tak jakmile jsou nejnovější zprávy odvysílány, všechny duby v oblasti okamžitě začnou vhánět třísloviny do svých žilek.

Kořeny stromu se táhnou daleko, až dvojnásobně oproti tomu, kam se rozprostírá koruna stromu. Takže kořenové systémy sousedních stromů se nevyhnutelně prolínají a vrůstají jeden do druhého, i když jsou zde vždy nějaké výjimky. Dokonce i v lese jsou samotáři, poustevníci, kteří chtějí mít s ostatními jen málo společného. Mohou takovéto nespolečenské stromy zablokovat poplašná volání jednoduše tím, že se do nich nezapojí? Naštěstí nemohou. Obvykle jsou zde přítomné houby, které slouží jako mezičlánky garantující rychlé rozšíření novinek.

Tyto houby fungují jako internetové kabely z optických vláken. Pronikají svými tenkými vlákny do země a protkávají ji v téměř neuvěřitelné hustotě. Jedna čajová lžička lesní půdy obsahuje mnoho kilometrů těchto "hyf". (Pozn. překl.:  Hyfa = vlákno houby => to, co vznikne vyklíčením hub. Mycelium = podhoubí  => soubor hyf. Součástí mycelia jsou i útvary kde vznikají spory.) Během staletí může jedna houba pokrýt mnoho čtverečních kilometrů a propojit tak celý les. Houbová spojení přenášejí signály od jednoho stromu k druhému a pomáhají tak stromům vyměňovat si zprávy o hmyzu, suchu a jiných nebezpečích.

Věda převzala termín, který pro objev  Dr. Simardové o „houbového internetu“ ("wood wide web")  prostupujícím naše lesy, poprvé použil časopis "Nature" (Příroda). To, kolik a jaké informace jsou tímto způsobem vyměňovány jsou témata, která jsme teprve začali zkoumat. Dr Simardová například objevila, že i různé druhy stromů, které se považují za konkurenty, jsou spolu ve vzájemném kontaktu.  A houby sledují svou vlastní agendu a jeví se býti velkými zastánci usmiřování  a spravedlivého rozvádění informací a zdrojů.

Pokud jsou stromy oslabeny, může to vést ke ztrátě jejich konverzačních dovedností a jejich schopnosti se bránit. Jinak se dá těžko vysvětlit, proč hmyzí škůdci vyhledávají stromy, jejichž zdraví je již oslabeno. Je možné si představit, že se to děje tak, že hmyz poslouchá naléhavé chemické výstrahy stromů a poté zkouší stromy, které zprávu nepředávají, a to tím, že si ukousne kousek jejich  listů nebo kůry. Stromy mohou mlčet kvůli vážné nemoci nebo možná kvůli ztrátě sítě hub, což by strom zanechalo úplně odříznutý od nejnovějších zpráv. Strom tím pádem už dále nezaznamenává blížící se pohromy a housenky a brouci tak mají otevřené dveře k bufetu. Samotáři, které jsem již zmínil, jsou obdobně náchylní: mohou vypadat zdravě, ale nemají tušení, co se kolem nich děje.

V symbiotické komunitě lesa si takto nevyměňují informace pouze stromy, ale i keře a trávy - a možná i všechny druhy rostlin. Když ale vstoupíme do zemědělských polí, rostlinstvo velmi ztichne. Naše kulturní rostliny z velké části ztratily díky genetickým modifikacím (šlechtění) schopnost komunikovat nad nebo pod zemí – dalo by se říci, že jsou hluché a hloupé - a proto jsou snadnou kořistí pro hmyzí škůdce. To je jedním z důvodů, proč moderní zemědělství používá tolik pesticidů. Možná se farmáři mohou z lesů poučit a vyšlechtit v obilí a bramborách opět trochu divokosti/nedotčenosti, aby byli v budoucnu hovornější.

-pokračování-