SMYSL-MYSL

A tak tam stála, úplně sama mezi všemi. Stála a přemýšlela, proč se odjakživa cítila osamělá. Co udělala, čím se provinila, že je stále tak sama? A odpovědi nepřicházely. Stále jen marně čekala, že se někde něco změní, že přijde nějaké vysvětlení onoho proč. A tak tam stála, obklopená lidmi a přitom úplně sama.

Co říct, když nikdo nechápe?

Proč mluvit, když nikdo neslyší? Anebo slyší a ona si to jen namlouvá? Ptala se sama sebe, co tady vůbec dělá, proč je tady, odkud přišla a kam má jít. A odpovědi nepřicházely. Přemýšlela, rozebírala, analyzovala, pátrala, transformovala, rozpitvávala, pracovala uvnitř, a čím víc to dělala, tím osamělejší se cítila, protože to vše, co viděla okolo, o to víc nedávalo vůbec žádný smysl.

Naopak viděla stále větší a větší nesmyslnost toho, v čem žije. Toho, jak se lidé okolo chovají. Toho, čím se baví, toho, co považují za důležité. Toho, za čím se honí, na čem jim záleží, co vyznávají jako hodnoty. A o to míň to vše chápala.

A přesto někde hluboko uvnitř, někde, kam sama nemohla ještě dohlédnout, cítila jiskřičku smyslu, která ale hlavě smysl nedávala. Viděla tam světlo. Světlo na konci tunelu, kterým celou dobu osaměle procházela a kde občas potkala někoho, kdo šel chvíli stejným směrem a kdo pak odbočil do jiného tunelu.

Sice to světlo ještě úplně neviděla, ale to nebylo v tu chvíli důležité, protože věděla, cítila, že tam někde je, že je, že existuje a že se objeví. Třeba už za další zatáčkou nebo za další. Ale bylo tam. Cítila ho. Sice stále ještě někde klopýtala, padala na kolena a zase vstávala, zas a znova, neúnavně a stále dokola, houževnatě a vytrvale.

Vytrvala a věděla, že to vše nějaký smysl má. Nevěděla sice úplně přesně jaký, ale věděla, že tam někde je. Hluboký, zasutý, potlačený a překrytý spoustou nahromaděného balastu, ale je tam. Smyl života, smysl existence, smysl vnitřní práce a smysl poznání.

Poznala, že poznání je samo o sobě smyslem, protože rozšiřuje spektrum vnímání. Smysl poznání je jen další lidský smysl, další způsob, jakým člověk vnímá a interpretuje realitu okolo sebe. Poznání smyslu a smysl poznání je samotný chrám existence. Existence, kde skryté se stává viditelným, kde neslyšné se stává slyšitelným, nehmatné hmatatelným, nečítitelné čítitelným, nechutnatelné chutnatelným a nesrozumitelné srozumitelným, stejně jako nepoznatelné poznatelným.

A to vše se děje uvnitř chrámu poznání, který má v sobě každý. V místě uvnitř každého, kde k poznání dochází pouze skrze sebe sama a svou vlastní ochotu jít dál a přijmout nepřijatelné, odpustit neodpustitelné a smířit nesmiřitelné. Opustit neopustitelné, oddělit neoddělitelné a sloučit neslučitelné. Ochotu k překonání paradoxu duality a polarit.

V místě, kde paradoxy neexistují a kde jsou odpovědi na nezodpověditelné. A v této chvíli sloučení paradoxů vyvstane smysl celé existence všeho. Existence matrixu, existence simulace, existence reality, existence osamělosti uprostřed hlučícího davu, který není ničím jiným, než jen kulisou člověka sebe samého, kterou promítá do svého života namísto toho, aby se uchýlil do svého vlastního chrámu poznání a našel tam svůj další smysl, který jde ruku v ruce se smyslem pochopení. Poznání a pochopení, jsou další rozšiřující smysly, kterými lidská bytost může disponovat, když se rozhodne je přijmout a využít.

A když člověk dospěje k onomu dalšímu lidskému smyslu, smyslu poznání a pochopení, tak zjistí, že ono to celoživotní hledání smyslu není to hlavní. Protože není vždy potřeba, aby věci a události dávaly člověku smysl. Protože co je vlastně ten S-MYSL?

Už složení samotného slova je o mysli (o spojení s myslí), o jakémsi ráciu, které je jen jednou ze součástí lidského vnímání a pochopení. Je to jen jedna za složek, na základě kterých se věci v životě člověka utvářejí a skrze které je člověk vnímá a vyhodnocuje. Je to o mysli, o tom, co si některá naše část myslí. A naše mysl je z velké části naprogramovaná a osetá vzorci a schématy myšlení, která se berou, kdo ví odkud.

Z velké části myslíme způsobem, který nám byl implantován čímsi/kýmsi a v jehož kolejích neustále jedeme, dokud si neuvědomíme, že to tak být nemusí. Že tyto vyjeté koleje v naší mysli můžeme změnit. A když to uděláme, když se rozhodneme tyto vyjeté koleje změnit, tak se pak změní i smysl toho, co vnímáme okolo sebe, smyl, jakým pohlížíme sami na sebe a věci a události v našem životě, a tím se nám rozvine onen další smysl poznání a pochopení, protože poznáme, že poznání a pochopení nesouvisí pouze s myslí, ale především s pocity a osobními, individuálními prožitky, které jsou nedílnou složkou našeho vnímání a filtrování reality okolo nás. Rozšíří se tak naše další lidské smysly, a to pak vede ke změně onoho hledaného smyslu všeho.

Takže onen smysl poznání a pochopení už není jen o hledání smyslu skrze mysl, ale o poznání skrze sjednocení složky mentální/analytické a složky emocionální/počitkové. A protože se v současné době ve většině případů zaměřujeme na vyhodnocování skrze mysl a hledáme logické vazby i tam, kde jednoduše nejsou, snažíme se mnohdy vymyslet něco, co hlavou prostě vymyslet nejde, protože do našeho rozvažování nevkomponováváme informace vycházející z pocitů, které jsou ve většině případů tím nejlepším vodítkem pro rozhodování.

Jednou, když jsem hledala zaměstnání, jsem se snažila vymyslet, jak dopadne výsledek pohovoru a jak se věci dále vyvinou. Zvažovala a přemílala jsem v mysli všechny možné varianty budoucího vývoje, všechny možné kombinace, variace a permutace, ale stejně jsem nic nevymyslela, protože jsem se snažila určit výsledek a vývoj na základě obecně prezentovaných a tradovaných tvrzení o tom, jak se věci dějí, jak spolu souvisí, podle čeho si firmy kandidáty vybírají, co je z pohledu zaměstnavatele u kandidátů důležité, jaké parametry má vhodný kandidát atd., zkrátka podle obecných pravda nebo spíše polopravd a jediné, čeho jsem dosáhla, bylo to, že mě z toho věčného přemýšlení začala bolet hlava.

A v tu chvíli jsem pochopila, rozšířila svůj smysl poznání, že některé věci prostě „hlavou nevymyslíš“. Že to, jak se věci vyvinou, tímto „zastaralým“ způsobem neurčím a že je potřeba zapojit jinou složku své osobnosti, a to onu pocitovou, se kterou ale bohužel spousta z nás nemá zkušenost, protože jsme nebyli vychováváni v tom, abychom tuto část našeho vyhodnocovacího systému vědomě používali.

A přitom právě skrze tuto naši část většinou dostáváme/přijímáme informace z naší spirituální úrovně, od našeho nehmotného já. Je pravda, že tyto informace chodí i skrze myšlenky, ale takovéto „inspirační“ myšlenky jsou doprovázeny určitým vnitřním, specifickým pocitem, který je odlišný od běžně zakoušených pocitů spojených s běžnými podvědomými mentálními schématy nebo by se dalo říci typizovanými myšlenkami.

Takže podstata smyslu poznání spočívá v poznání/pochopení, že teprve když se nám podaří propojit naši mysl s pocity/emocemi a navíc si uvědomit, že ne vše, co se nám v životě děje, nutně musí mít nějaké racionální vysvětlení, tak se nám podaří najít i smysl v nesmyslnosti a nelogičnosti, protože život není pouze o logice, ale především o neviditelné síle na pozadí, která má svou vlastní moudrost a inteligenci a která se projevuje především skrze nefyzické pocity a podněty a ony životní „náhody“, které jsou ve své podstatě vyjádřením/zmaterializováním nelogické logiky.