PRVENSTVÍ NORIMBERSKÉHO PROCESU

      Potrestání viníků mělo být ráznou odpovědí vítězných států a varováním pro budoucnost. Dochované dokumenty ukazují, do jaké míry norimberský soudní proces tento cíl splnil. Dne 20. listopadu 1945 sotva šest měsíců po kapitulaci třetí říše zasedl v Norimberku Mezinárodní vojenský tribunál. Na lavici obžalovaných bylo dvaadvacet nacistických špiček. Jejich odpovědi byly vyhýbavé a končily popřením jakékoli viny. Kromě množství svědectví a dalších důkazů byl při procesu promítnut film natočený během osvobozování koncentračních táborů. Poprvé v historii filmové dokumenty posloužily k obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.  Počátky snah o trestání válečných zločinců spadají do roku 1919. Versailleská mírová smlouva tehdy označila za hlavního viníka krvavé světové války císaře Viléma II. a obvinila jej z porušení mezinárodních smluv i zásad, které byly pro chování států závazné. Soud s císařem Vilémem se ale nakonec nekonal. Bývalý německý panovník získal azyl v Nizozemsku, které jej odmítlo vydat. Procesy s dalšími spolupachateli probíhaly pomalu a nedůsledně. Projekt prvního mezinárodního tribunálu ztroskotal.


      Události druhé světové války ukázaly, že budoucnost se bez přísného trestání válečných zločinů neobejde. Obludné rozměry násilností vedly už v roce 1943 k uzavření smlouvy mezi Sovětským svazem, USA a Velkou Británii. Dostala název Deklarace o ukrutnostech a stanovilo se v ní, že pachatelé, jejichž skutky nejsou vázány na určité místo, budou souzeni podle rozhodnutí spojeneckých vlád. 

     Když válka skončila, uzavřely vítězné mocnosti další dohodu, kterou se zřizoval Mezinárodní vojenský tribunál. Měl soudit a potrestat každého, kdo připravoval válku, porušoval zásady jejího vedení a dopouštěl se do té doby nepojmenovaného zločinu proti lidskosti. Sestavením tribunálu pověřil prezident Truman amerického soudce Roberta H. Jacksona, který měl být zároveň hlavním představitelem obžaloby. Vítězné mocnosti jmenovaly za sebe po jednom soudci.

      Tak jako mnozí jiní si byl i prokurátor Jackson vědom, že soud by se měl konat co nejdříve po skončení války. Materiály, které bylo potřebné shromáždit proti každému z obžalovaných, obstarával tým lidí rozmístěných po celé Evropě. Prohledávaly se shromážděné archiválie, zapojeni byli pracovníci tajných služeb, právníci, historikové. Zločiny, z nichž Jackson vinil nacistické vůdce, byly příliš neuvěřitelné, a důkazní prostředky bylo proto nutné vybírat pečlivě.

     Obžaloba dobře věděla o systematickém vraždění v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Už na konci června dostal Robert Jackson zprávu vypracovanou Institutem pro židovské otázky, která uváděla, že počet obětí z řad Židů dosáhl 5,7 milionu. Toto číslo bylo později potvrzeno profesorem Sheldonem Glueckem z Harvardu. Obžaloba se snažila držet od židovských organizací odstup, i když mnohé usilovaly o místo na lavici svědků. Pojem zločinů proti lidskosti, nově zavedený statutem Mezinárodního vojenského tribunálu, se neměl omezit jen na holocaust.

      Navzdory svému jménu nebyl Mezinárodní vojenský tribunál čistě vojenským soudem. Předběžné vyšetřování prováděla komise podobným způsobem, jakým postupují orgány evropského kontinentálního systému práva. Umístění obžaloby a obhajoby proti sobě i celkové uspořádání soudní místnosti bylo naopak převzato z amerického soudnictví. 

     Mezi úkoly, s nimiž se musel tribunál vypořádat, patřilo i určení míry odpovědnosti souzených. Statut soudu stanovil, že zločinu se mohli dopustit jednotlivci i členové organizací. Na lavici obžalovaných usedli organizátoři i ti, kdo jim v realizaci zločinů pomáhali. Soud nepřihlížel k výsadám plynoucím z funkcí, avšak bral navíc v úvahu členství v říšské vládě a v organizacích NSDAP, SS, SA, SD, gestapo a v nejvyšším velení wehrmachtu. Ani jednání na rozkaz nadřízených nemohlo nikoho zcela zprostit odpovědnosti, za určitých podmínek se však mohlo stát polehčující okolností.

      Hlavní Jacksonovou zásluhou bylo postavení procesu na doložitelných faktech, nikoli na subjektivních pocitech obětí nebo moci vítězů. Na straně obžaloby vystupovalo pouze třiatřicet svědků, na straně obžalovaných téměř dvojnásobek - jednašedesát. Tato čísla se však v průběhu procesu měnila, protože obě strany dostaly možnost provádět další výslechy svědků a devatenáct obžalovaných navíc svědčilo ve vlastní záležitosti.

     Nabízených možností uměl skvěle využít Göring, který předkládal podrobná líčení svědčící v jeho prospěch. Soudci měli k dispozici i podrobné textové dokumenty, takže nehrozilo nebezpečí, že proces utone v nekonečných debatách. ¨

     Norimberský soud přinesl i nové zásadní důkazy. Už v květnu 1945 začali profesionální filmaři v čele s režisérem Johnem Fordem shromažďovat obrazové dokumenty všech podob druhé světové války. V Německu našli mimo jiné filmy zachycující proces s účastníky atentátu na Hitlera v červenci 1944, z nichž byly dobře patrny metody nacistické justice.

¨    Proces měl začít projednáváním agrese vůči Polsku, pokračovat líčením války v západní Evropě, protižidovskými pogromy a na konec se mělo hovořit o válce v Sovětském svazu. Ode dne zahájení však bylo jasné, že množství textových dokumentů nemůže nahradit obrazové svědectví. Devátý den proto prokurátor Jackson obžalovaným sdělil, že jim nechá promítnout film natočený americkými a britskými vojáky při osvobozování koncentračních táborů. 

     Uspořádání soudní síně muselo být k tomuto účelu upraveno. Ke slovu přišel architekt procesní místnosti Dan Kiley. Doprostřed místnosti mezi soudce a obžalované nechal umístit plátno, na němž byly promítány filmy, fotografie, mapy a nákresy. Obžaloba a pozvaní novináři se nacházeli za promítačkou a záměrně tak ustoupili trochu do pozadí. Filmařský tým Johna Forda nechal nainstalovat rampu s neonovým osvětlením, které mělo co nejlépe odhalit reakce obžalovaných při sledování filmů. Dodnes jsou k dispozici záznamy očitých svědků popisujících, jak se nacisté tvářili. 

     V únoru 1946 představili Sověti své filmy z táborů Majdanek a Osvětim-Birkenau. V žádném z nich nevystupovali Němci, pozornost kamer se soustřeďovala jen na utrpení obětí a zoufalství jejich příbuzných. Spojenci se úzkostlivě snažili dodržet princip spravedlivého procesu bez ohledu na vítěze a poražené. Prokurátor Jackson požádal o shromáždění filmů, které vytvářeli nacisté a které se promítaly ve všech okupovaných státech. Tímto způsobem vznikl čtyřhodinový snímek poskládaný z německých zpráv. Pokud v nich vystupovali obžalovaní, byli právě na vrcholu moci a zprávy tak nabídly zajímavé srovnání s obsahem jejich výpovědí. 

      Göring se při sledování vlastní osoby dobře bavil, Ribbentrop vysvětloval, že za vše mohlo Hitlerovo charisma, kterému by prý podlehl i kdykoli v budoucnu. Rudolf Hess tvrdil, že si vůbec nic nepamatuje, a nepoznal ani své nejbližší spolupracovníky včetně Göringa. V soudní síni byl proto promítnut i film Leni Riefenstahlové Triumf vůle, kde Hess zahajuje a ukončuje norimberský sjezd NSDAP v roce 1934. Postupně byly promítány i další filmy zachycující ničení kulturních památek v Sovětském svazu či snímky nalezené v trezorech Říšské banky ve Frankfurtu.

     Filmován byl rovněž vlastní průběh procesu. Kamery byly umístěny tak, aby na sebe nepoutaly pozornost. Přes nezkušenost filmařů s přímými přenosy a nedokonalou techniku se podařilo zachytit podstatnou část procesu včetně výpovědí svědků, kteří se nedlouho před tím vrátili z koncentračních táborů. Je z nich patrné, že soud musel proud jejich slov často přerušovat, aby je bylo možné simultánně tlumočit. Kvůli nedobré akustice místnosti byli svědci nuceni svá slova opakovat či vysvětlit soudcům, kteří je ne vždy správně chápali. Navzdory těmto obtížím jsou svědectví soudržná a přesná a nikde se neodchylují od již vyslovených skutečností. Díky filmům máme velmi dobrou představu o podmínkách, které bychom ze stenografických záznamů nikdy nevyčetli. Proces může být rekonstruován v silných i slabých místech.

     Zásady vytčené ve statutu Mezinárodního vojenského tribunálu i jeho rozsudky měly velký vliv na mezinárodní právo i po skončení procesu. V roce 1946 byly potvrzeny Valným shromážděním OSN a posloužily při ustanovení podobného vojenského tribunálu pro japonské válečné zločince, který zasedal v Tokiu. Nastoupený směr se projevil i ustanovením Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a obdobného soudu, který řešil zločiny spáchané ve Rwandě. Posledním krokem v tomto vývoji bylo ustanovení Mezinárodního trestního soudu se sídlem v Haagu. Funguje od roku 2002 a je to první stálý soudní dvůr v dějinách, který má za úkol postihovat zločiny podle mezinárodního práva.

     Ani přítomnost filmových kamer v Norimberku nezůstala bez následků. V roce 1961 obletěly svět záběry z jeruzalémského procesu s Adolfem Eichmannem odpovědným za deportace lidí do vyhlazovacích táborů. Proces měl vysokou sledovanost, některé americké kanály jej dokonce vysílaly po celý den. Francie tento příklad následovala od roku 1987 při procesech s Klausem Barbiem, Paulem Touvierem a Mauricem Paponem. Průběh procesu nebyl odvysílán celý, zveřejněné výňatky však měly velký ohlas.

     O vhodnosti televizních přenosů ze soudních síní se vedou diskuse ještě padesát let po zahájení norimberského procesu. Hodnota audiovizuálních dokumentů bývá zpochybňována jen zřídkakdy a stává se, že krátce po odvysílání záznamů válečných zločinů jsou viníci dopadeni a postaveni před soud. I to je jeden z mnoha výsledků norimberského tribunálu.

     Prvního října 1946 byly vyneseny tyto rozsudky: Hjalmar Schacht, Franz von Papen a Hans Fritsche byli osvobozeni.  Karl Dönitz byl odsouzen na deset let, Konstantin von Neurath na patnáct. Baldur von Schirach a Albert Speer byli odsouzeni na dvacet let. Rudolf Hess, Walther Funk a Erich Raeder dostali doživotní tresty.

     Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Ernst Kaltenbrunner, Alfred Rosenberg, Hans Frank, Wilhelm Frick, Julius Streicher, Fritz Sauckel, Alfred Jodl, Arthur Seyss-Inquart a Martin Bormann (v nepřítomnosti) byli odsouzeni k trestu smrti, Hermann Göring před jeho výkonem spáchal sebevraždu.