ŽIJEME VE SVĚTĚ, KTERÝ VŮBEC NEZNÁME (1)

Osobně jsem přesvědčen o tom, že tyto stavby jsou nejen mnohonásobně staršího data, než se nám soudobá archeologie snaží vnutit. Mimoto mám totiž k dispozici indicie, které jdou ještě dále, neboť prozrazují těžko uvěřitelnou skutečnost a to, že mnohé z těchto staveb byly součástí unikátního zbraňového systému, který byl postaven na principech fyziky, které teprve v současné době začínáme po malých krocích znovu objevovat. Zdá se, že moderní věda je v tomto ohledu nepoučitelná, anebo, což by bylo ještě horší, zná pravdu, ale odmítá ji z nějakých velmi závažných důvodů zveřejnit.

Ukazuje se, že v novodobé historii to byli zřejmě pouze vědci "Třetí říše", kteří se již ve dvacátých letech 20. století počali odklánět od oficiálně prezentovaných "moderních" směrů fyziky, které byly zastoupeny relativisty stojícími pevně za filozofií dr. Alberta Einsteina a skupina vedená stoupenci kvantové fyziky dr. Maxe Plancka. Je v mnoha případech prokázáno, že němečtí vědci intenzivním způsobem studovali starověké spisy zastupující celou řadu vědních oborů. Je také zjevné, že tam někde uvnitř těchto materiálů narazili na zcela nové praktikované prinicpy, přičemž se snažili o jejich pochopení.

Možná právě toto je jeden z velmi pádných důvodů k existenci celé řady přísně utajovaných vědeckých projektů a technologické expanze v následujících letech. Po skončení II. světové války se pak základy nového pojetí fyziky dostaly do USA na jedné straně a Ruska na straně druhé společně s obrovských množstvím nacistických vědců (viz "Operace Paperclipe"). Vědci vítězných mocností ovlivněni relativistickou a kvantovou fyzikou nebyli schopni v počátcích pochopit, natož pak prakticky aplikovat poznatky starověké fyziky založené především na principech multidimenzionálních účinků torze, takže ze strany německé vědecké generality museli být nejdříve náležitým způsobem do problematiky zasvěceni.

Stopy po použití vysoce vyspělé technologie ve starověkých, nebo dokonce pravěkých dobách se však nenachází pouze na naší planetě. V současné době začínám pracovat na rekonstrukci scénáře válečného konfliktu, který se v pradávné historii musel odehrát uvnitř naší sluneční soustavy. Je otázkou, kolik důkazů potvrzujících tento závěr drží v tajnosti největší kosmické agentury našeho světa. Každopádně lze o tomto konfliktu nalézt až překvapující množství stop v písemných a obrazových záznamech starých kultur v různých částech našeho světa. Navíc se velmi reálnou jeví hypotéza, že během tohoto konfliktu byly použity zbraně, proti kterým je jaderný arzenál pouhou "prskavkou".

Je třeba si tedy položit otázku, zda se nacistickým vědcům skutečně podařilo přiblížit k podobné zbraňové technolgii. Vše nasvědčuje tomu, že nikoliv, i když na exprimentální úrovni disponovali skutečně exotickým portfoliem potenciálních zbraní hromadného ničení včetně atomové bomby. To ovšem neznamená, že se alespoň teoreticky (a možná i prakticky) k něčemu podobnému lidstvo skutečně nepřiblížilo. V tomto ohledu se mi mi vybavuje skutečně pozoruhodný příběh skotského matematika z 19. století - Jamese Clerka Maxwella, který na teoretické úrovni položil základ pro teorii elektromagnetických polí.

Do té doby byly magnetismus a elektřina vnímány jako dvě zcela oddělené síly. Ovšem tzv. "Maxwellovy rovnice" a pokusy na experimentální úrovni prokázaly, že tyto síly jsou vzájemně propojené, byť vykazují dva odlišné účinky v prostředí prostorové geometrie. Maxwell si velmi dobře uvědomoval, že k plnému pochopení skutečného potenciálu elektromagnetických polí si nevystačí pouze s třemi dimenzionálními rozměry. Nakonec přišel na způsob, jak překročit onen pověstný "Rubikon". Vymyslel speciální matematický jazyk, jehož dominantní složkou byly tzv. "kvaterniony". Tento matematický prvek je však v současné době prakticky neznámý, a to díky aktivitě jiného fyzika - Brita Oliviera Heavyside, který se po smrti Jamese Maxwella chopil jeho rovnic a kvaterniony z nich prostě jednou provždy vyloučil. Proč to učinil, s jakým záměrem nebo na čí příkaz, se v současné době již zřejmě nedozvíme. Od té doby až dodnes se "Maxwellovy rovnice" vyučují ve formě jakéhosi polotovaru, který prezentuje všechno možné, jen ne to, co jejich tvůrce chtěl, aby představovaly.

Naštěstí James Maxwell nezůstal na své unikátní cestě osamocen. Když se vydáme v čase zpět o nějakých sto let, uvědomíme si, že tehdy ve vědeckém prostředí dominovaly dvě výrazné osobnosti - Albert Einstein a Nikola Tesla. Je skutečně pozoruhodné sledovat, jak si tato dvě "esa vědy" byla svou vnitřní filozofií protichodná, rozporuplná, ba přímo kontroverzní. A byl to právě Nikola Tesla, který někdy i přes zjevný odpor kolegů navázal na původní práci svého předchůdce Jamese Maxwella proto, aby ji během svého nesmírně plodného života výrazným způsobem posunul kupředu.

Pokud bychom se soustředili na hlubší studium jeho vědeckých materiálů a pochopili jeho veskrze originální způsob uvažování, zjistili bychom, že v tehdejší době byl zřejmě jediným člověkem na této planetě (snad s vyjímkou jeho přítele Guglielma Marconiho), který chápal podstatu elektromagnetické energie v jiné formě než jeho součastníci, což nakonec prokázal i skvělými praktickými výsledky ve formě bezdrátové distribuce energie. Potíž byla v tom, že vědecký svět vnímal elektromagnetickou energii ve formě podélně se šířících vln, oproti tomu Tesla pochopil, prokázal a následně i prakticky využíval tzv. "vertikálního vlnění", kterému v současné době říkáme "skalární vlnění", jehož charakteristika se podobá spíše zvukovým vlnám.

Jinými slovy řečeno to, co Maxwell teoreticky zformuloval, Tesla dokázal experimentálně ověřit. Ovšem přes veškerý přínos Teslových objevů a vynálezů byly všechny jeho technologie, které nějakým způsobem souvisely s využitím "skalárního typu" energie, oficiálními místy ignorovány. Teslovi bylo dokonce bráněno v jejich šíření. Známý je případ byznysmena J. P. Morgana, který se nejprve nadchl pro Teslův bezdrátový systém přenosu energie, přičemž byl rozhodnut financovat veškeré náklady na jeho rozvoj, aby následně prakticky ze dne na den obrátil o 180 stupňů a od všech závazků vůči Teslovi odstoupil.

Na druhou stranu Nikola Tesla v mnoha případech sám přiznal, že několik svých objevů před veřejností záměrně zatajil, neboť se bál, že by mohly být "Systémem" zneužity ve formě nepředstavitelně devastačních zbraní, jež by dokázaly rozmetat na kusy i celou naši plametu. Je ovšem otázkou, zda tyto nebezpečné objevy zůstaly skutečně utajeny, neboť prakticky okamžitě po Teslově smrti se agenti snad všech tajných služeb Spojených států včetně vojenských zpravodajců vrhli na archivy tohoto vědce, které dokonalým způsobem vyplenili. Je tedy velmi pravděpodobné, že ty nejúžasnější objevy se dnes nachází někde hluboko v přísně střežených trezorech a bez vědomí veřejnosti již několik desetiletí probíhá jejich praktická realizace.

To, že jisté mocenské skupiny zde na Zemi disponují mnohonásobně pokročilejší technologií, než si vůbec dokážeme představit, je v současné době veřejným tajemstvím. Stejně tak postupně vychází najevo stále přesnější informace o tom, jak mnoho nacistických vědců bylo v čele s Wernherem von Braunem doslova převeleno k tehdy vznikajícímu "projektu Apollo". Zhruba dva týdny po prvním přistání posádky Apolla na Měsíci poskytl tento německý vědec rozhovor pro časipis "Times". Během tohoto rozhovoru uvedl informaci, že neutrální gravitační bod mezi Zemí a Měsícem (tzv. "Langrangeuv bod") se nachází ve vzdálenosti 70 000 - 72 000 kilometrů od měsíčního povrchu.

Na první pohled se tato informace zdá být zcela neškodného charakteru, ale o deset dní později náhle a zdánlivě bez příčiny von Braun rezignoval na všechny své funkce v NASA a stal se soukromým konzultantem a ředitelem firmy "Fairchild Industrial" v Alabamě. V této souvislosti bychom si samozřejmě měli položit otázku: "Co způsobilo ono náhlé Braunovo odstoupení ze všech funkcí v NASA?" Jediným logickým závěrem je možnost, že během onoho kritického rozhovoru nevědomky (a možná i vědomky) uvedl informaci, která u přemýšlivějšího nebo věci znalejšího člověka mohla vyvolat velké otazníky.

Pokud je Braunova informace ohledně Langrangeova bodu správná, pak je gravitační pole mezi Zemí a Měsícem výrazně silnější povahy, než se oficiálně prezentovalo (60 000 kilometrů od měsíčního povrchu). Z toho lze vyvodit, že tak malá raketa, jež startovala z měsíčního povrchu zpět na oběžou dráhu tohoto tělesa, by musela mít za normálních okolností poměrně velké problémy. Jedině... jedině, že by v záloze byla podstatně vyspělejší technologie než ta, která byla veřejnosti oficiálně představena.