ODCHOD Z MATERIÁLNÍHO SVĚTA DO NEPROBÁDANÉ VĚČNOSTI

Již antičtí filozofové se zabývali otázkou, co nastává po smrti každého jednotlivého člověka, jenž opustí místo tohoto našeho domnělého života. Tomuto tématu se chci zde v tomto článku, trochu více věnovat, i navzdory tomu, že v předvánočním období není nikterak vhodné, mluvit či debatovat na téma co přináší smrt životu. Avšak v souvislosti s úmrtím u nás i ve světě významného a hlavně oblíbeného českého prezidenta Václava Havla, kterého jsem si mimochodem, nesmírně moc vážil, tak i z důvodu uctění jeho posmrtné památky, chtěl bych tady v tomto článku prezentovat několik mých úvah, které se budou záležitosti odchodu na onen svět bezprostředně dotýkat. Smrt neboli latinsky exitus, je z lékařského hlediska stav, který se projevuje zastavením veškerých životních funkcí v organismu.

Dokonce máme vědu, která se smrti věnuje a podrobuje ji různým vědeckým studiím. Tato věda se odborně nazývá „Thanatologie“, nejvíce se jí zabývají „lékaři, psychiatři, biologové, sociologové, a v neposlední řadě i teologové“. Smrt jako taková má význam jen pro ty bytosti, jenž si její podstatu zcela a nepochybně uvědomují, na prvním místě je to ovšem člověk, který stav smrti nejenom uznává, ale i zároveň vyhlašuje či oznamuje. Úmrtí se především v minulosti ohlašovalo kostelními zvony, které podle mnohých mýtů mají usnadnit zemřelému cestu do nebe. Podle hlasu umíráčku se prý vědělo, zda onen nebožtík byl chudý nebo bohatý. Chudému občanovi zvony zvonily: „ Nic neměl, nic neměl“, bohatému zas: „Umřel nám bohatý, nechal nám dukáty!“ V dnešní době je na smrt nahlíženo spíše jako na něco okrajového, co do médií vůbec nepatří, neboť se vyznává materialistický pohled na svět, jenž úmrtí považuje za definitivní konec všeho.

Toto téma je mnohými materialisty dosti významně tabuizováno, z důvodu oprávněného strachu, neboť podle křesťanské koncepce se člověk dočká spravedlivého soudu svých hmotných činů, které buďto budou odměněny, nebo potrest