SVĚT V KOLIZI: Šokující rozhodnutí "Světového soudu" potvrdilo nezávislost Kosova --- Spojené Státy si mnou ruce, ale jak dlouho? --- Možná již brzy budou USA konfrontovány s podobnou situací, ale ve svých řadách (1)
Diplomacie mnoha států na světě je v šoku z nedávného rozhodnutí „Mezinárodního soudního dvora“, který včera potvrdil vyhlášení samostatnosti dnes již bývalé srbské provincie Kosovo s tím, že vyhlášení samostatnosti je legální a nenese s sebou žádné porušení mezinárodního práva.
Podle předsedy Světového soudního dvora, soudce Hisashi Owady, se soud domnívá, že obecné mezinárodní právo nemá k dispozici žádné použitelné restrikce, které by se daly uplatnit v tomto případě. Proto dochází k závěru, že vyhlášením nezávislosti Kosova ze dne 17. února 2008 nedošlo k žádnému porušení mezinárodního práva.
Světový soud zároveň vyzval ruské ministerstvo zahraničních věcí, aby uznalo Kosovo jako nezávislý národ tak, jak již dávno učinily Spojené Státy slovy jejich ministryně zahraničí Hillary Clintonové, která sdělila, že: „Kosovo je nezávislý stát a jeho území je nedotknutelné“.
Poznámka: Vyhlášení nezávislosti Kosova dlouhodobě politicky rozděluje Rusko a Spojené Státy, stejně tak jako několik mezinárodních geopolitických bloků. Většina členských států Evropské Unie uznává nezávislost Kosova, ale pět dalších jako například Španělsko, Kypr, Slovensko, Řecko a Rumunsko nikoliv, a to především kvůli separatistickým skupinám, které se uvnitř těchto národů nachází a svou aktivitou více či méně ohrožují jejich vlastní suverenitu.
Ačkoliv obecně řečeno je rozhodnutí Světového soudu silně podporováno ze strany Spojených států, mnozí analytici upozorňují na to, že to jsou právě Američané, kteří více než kterýkoliv jiný národ na Zemi mají co ztratit, a to především v návaznosti na současnou vládu prezidenta Obamy, který od samého počátku čelí silnému tlaku „tajných“ příkazů ze „Společnosti Cincinnati“. Jde totiž o to, že Obama a jeho vláda mohou ve velmi krátké době čelit zcela analogické situaci, ale tentokrát ve svém vlastním "domě". Ve chvíli, kdy jeden nebo více států Unie vyhlásí samostatnost, tak jak učinilo v roce 2008 Kosovo. Jakpak se na tuto situaci bude tvářit vláda USA? Bude také tak vehementně prosazovat nezávislost jedné či více zemí uvnitř své Unie? A to, že si bude muset ve velmi krátké době americká vláda zamést před vlastním prahem, je více jak nabíledni.
„The Society of the Cincinnati“ (Společnost Cincinnati) je historická organizace s pobočkami ve Spojených Státech a Francii. Založena byla v roce 1783 s cílem zachovávat ideály ze strany společenství revolučních důstojníků a vyvíjet permanentní tlak na vládu, aby dostála závazkům, za které bojovali důstojníci během války za americkou nezávislost.
Již třetí století tato společnost, sama se prezentující jako údajně nezisková, historická a vzdělávací organizace, podporuje zájem veřejnosti o americkou revoluci díky své obrovské knihovně, muzejním sbírkám, výstavám a různým vzdělávacím programům.
Základní pojetí „Společnosti Cincinnati“ vychází z myšlenek generálmajora Henryho Knoxe. První schůze společnosti se konala v květnu roku 1783 během slavnostní večeře na hoře Gulian ve Fishkill, New York, a to před tím, než se rozběhla britská evakuace z New Yorku.
Zasedání předsedal podplukovník Alexander Hamilton a účastníci schůze se dohodli, že zůstanou ve vzájemném kontaktu i po válce. Členství ve společnosti bylo omezeno na důstojníky, kteří sloužili nejméně tři roky v kontinentální armádě nebo námořnictvu, ale součástí společenství byli i důstojníci francouzské armády a námořnictva.
Později bylo rozhodnuto, že členství může přecházet na nejstaršího syna po smrti původního člena. Dědici členství tak musejí být přímými potomky důstojníků, kteří sloužili v kontinentální armádě nebo námořnictvu. Každá taková osoba mohla být zastoupena pouze jedním potomkem v souladu s pravidlem „primogenitury“ (právo prvorozeného).
Tato společnost je pojmenována po muži jménem „Lucius Quinctius Cincinnatus“ (519 př.n.l. – 438 př.n.l.), který opustil svou farmu, aby přijal roli římského konzula a pak sloužil jako „Magister Populi“ (s dočasnou pravomocí, která se svým pojetím hodně blíží roli „diktátora“ v novodobých dějinách). Své role se okamžitě vzdal ve chvíli, kdy vyhrál válku nad soupeřícími kmeny Aequiánců, Sabiniánců a Volsciánců. Veškerou moc předal opět zpět římskému Senátu a vrátil se na svou farmu, aby dále pečoval o své pozemky.
Z výše uvedeného vychází i etika „Společnosti Cincinnati“, která v sobě odráží motto tzv. „nesobecké služby“ v duchu hesla „Omnia Relinquit Servare Republicam“ (vzdej se všeho pro záchranu republiky).
Společnost od samého počátku své existence střeží tři cíle, resp. tři jakési neměnné zásady:
-
1) Zájem zachování práv v takové podobě za jaká se vedla vítězná válka či revoluce¨
-
2) Plná podpora zachování Unie Států
-
3) Veškerá pomoc všem svým členům v nouzi včetně podpory vdov a sirotků
Svým způsobem je velmi zajímavé, že v celé historii Spojených Států bylo pouze sedm prezidentů členy „Společnosti Cincinnati“ a z nich čtyři se stali prezidenty v důsledku atentátu na svého předchůdce.
Prvním předsedou „Společnosti Cincinnati“ byl zvolen generál George Washington (1732-1799) (obr. vlevo nahoře), který je také přijímán jako „Otec národa“, a to díky konečnému vítězství ve válce o nezávislost proti Britům. Dalším prezidentem, který byl zároveň členem „Společenství Cincinnati", byl generál Andrew Jackson (1767-1845) (obr. vpravo), hrdina války z roku 1812, kdy porazil výborně vyzbrojené britské síly v bitvě o New Orleans. Jackson využíval sílu „Společenství Cincinnati“ v jeho boji se snahou potlačit zřízení Centrální Banky, jejíž vznik byl podporován ze strany dalšího amerického prezidenta Johna Quincyho Adamse (1767-1848) (viz obr. vlevo dole).
Dodnes se dochovalo Jacksonovo varování, které se týká toho, že by „Centrální banka“ získala kontrolu nad ekonomikou Spojených Států:
Pakliže jste alespoň v obecné rovině informováni o vývoji amerického státního dluhu, pak se mohou slova prezidenta Jacksona z 19. století jevit jako výrazně smutně prorocká. Konec konců, co si o celé věci myslí, sdělil Andrew Jackson do očí i přímo Johnu Adamsovi: