Barevně označované revoluce a kořeny třetí světové války (1)

Úvod

Americká vláda, v rámci americké geostrategie v oblasti, kterou Brzezinski nazval „globální Balkán“, úzce spolupracovala s předními nevládními organizacemi, aby „prosazovala demokracii“ a „svobodu“ v republikách bývalého Sovětského svazu. Tím hrála určitou roli v podporování takzvaných „barevných revolucí“, které dosadily proamerické a prozápadní loutkové vůdce za účelem podpory ekonomických i strategických západních zájmů.

Druhá část této eseje o „Kořenech třetí světové války“ analyzuje barevné revoluce, coby klíčový manévr v zavádění Nového světového pořádku vedeného Spojenými státy. Strategie „barevných“ či „měkkých“ revolucí je politická taktika sloužící ke kamufláži vlivu NATO a Spojených států, rozšiřujícího se k ruským a dokonce i čínským hranicím; paralelně s jedním z hlavních cílů americké strategie v Novém světovém pořádku: izolovat Čínu a Rusko a zabránit vzniku jakéhokoliv ohrožení moci Spojených států v regionu.

Tyto revoluce jsou v západních médiích vykreslovány jako lidově demokratické, v nichž lidé příslušných národů vyžadují od svých despotických vůdců a archaického politického systému demokratickou odpovědnost a režim. Nicméně, realita je vysoce vzdálená tomu, co naznačuje tato utopistická představa. Západní nevládní organizace a média mohutně financují a organizují opoziční skupiny a protestní hnutí, a uprostřed voleb vytváří u veřejnosti dojem volebního podvodu s cílem zmobilizovat masové protestní hnutí, které požaduje, aby byl k moci dosazen „jejich“ kandidát. Čirou náhodou je „jejich“ kandidát vždy ten, který je protěžován západem a Spojenými státy a jehož kampaň je často značně financována Washingtonem; a tento kandidát také navrhuje proamerickou politiku a neoliberální ekonomické podmínky. Nakonec jsou to lidé, kdo na tom prodělají, protože jejich skutečné naděje na změnu a odpovědnost jim jsou upřeny vlivem americké moci nad jejich politickými vůdci.

Měkké revoluce měly také za následek popuzení Číny a Ruska tím, jak jsou umisťovány americké protektoráty na jejich hranicích a nutí mnoho zemí bývalé Varšavské smlouvy hledat užší politickou, ekonomickou i vojenskou spolupráci. To pak zostřuje napětí mezi západem a Čínou s Ruskem; což nakonec přivádí svět blíže k potenciálnímu konfliktu mezi těmito dvěma bloky.

Srbsko

Srbsko zažilo svou „barevnou revoluci“, která vedla ke svržení srbského vůdce Slobodana Miloševiće, v říjnu 2000. Jak v prosinci 2000 uvedl deník Washington Post, Spojené státy od roku 1999 převzaly důležitou „volební strategii“ k odstranění Miloševiće, kdy „konzultanti, finančně podporovaní Spojenými státy, hráli klíčovou roli v pozadí prakticky každé stránky hnutí proti Miloševićovi, organizovali průzkumy veřejného mínění, cvičili tisíce opozičních aktivistů a pomáhali organizovat životně důležité paralelní sčítání hlasů. Američtí daňoví poplatníci zaplatili 5000 sprejů pro studentské aktivisty, kteří je použili na čmárání graffiti zaměřených proti Miloševićovi po zdech po celém Srbsku a 2,5 milionů nálepek se sloganem „Skončil“, který se stal heslem revoluce.“ Dále pak, podle Michaela Dobbse, dopisovatele pro Washington Post, asi „20 opozičních vůdců přijalo v říjnu 1999 pozvání Národního demokratického institutu (NDI, National Democratic Institute) se sídlem ve Washingtonu, na seminář konaný v hotelu Marriott v Budapešti.“

Je zajímavé, že: „Někteří Američané, zapojení do hnutí proti Miloševićovi, řekli, že si byli vědomi činnosti CIA na okraji této kampaně, ale nepodařilo se jim zjistit záměr agentury. Ať již byl jakýkoliv, došli k závěru, že nebyl obzvlášť účinný. Vedoucí úlohu převzalo ministerstvo zahraničí a americká Agentura pro mezinárodní rozvoj, agentura napomáhající vládě v zahraničí, jejímž prostřednictvím proudily finanční prostředky skrz obchodní dodavatele a neziskové skupiny, jako je NDI a jeho republikánský protějšek, Mezinárodní republikánský institut (IRI, International Republican Institute).“

Národní demokratický institut (NDI) „úzce spolupracoval se srbskými opozičními stranami, Mezinárodní republikánský institut (IRI) soustředil svou pozornost na studentské hnutí Otpor, které sloužilo jako ideologická a organizační páteř revoluce. V březnu zaplatil IRI účast 24 vůdců hnutí Otpor na semináři nenásilného odporu v hotelu Hilton v Budapešti.“ V semináři se „srbským studentům dostalo školení v takových záležitostech jako: jak zorganizovat stávku, jak komunikovat symboly, jak překonat strach a jak podkopat autoritu diktátorského režimu.“

Jak odhalil deník New York Times, Otpor, hlavní studentská opoziční skupina, měla stálý přísun peněz z Národní nadace pro demokracii (NED, National Endowment for Democracy), což je Kongresem financovaná organizace „propagující demokracii“. Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID, United States Agency for International Development) poskytla Otporu peníze, stejně jako Mezinárodní republikánský institut, „další nevládní skupina ve Washingtonu, částečně financovaná AID.“

V roce 2003 si Gruzie prožila svou „Růžovou revoluci“ (či „Revoluci růží“), která vedla ke svržení prezidenta Eduarda Ševarnadzeho a jeho nahrazení Michailem Saakašvilim po volbách v roce 2004. V článku deníku The Globe and Mail v listopadu 2003 se píše, že nadace se sídlem ve Spojených státech „začala stavět základy ke svrhnutí gruzínského prezidenta Eduarda Ševarnadzeho“ tím, že za prostředky této neziskové organizace byl „31-letý aktivista z Tbilisi, Giga Brokeria, poslán do Srbska, aby se setkal se členy hnutí Otpor (Odpor) a dozvěděl se, jakým způsobem využili pouliční demonstrace ke svržení Slobodana Miloševiće. Pak, v létě toho roku, „zaplatila nadace aktivistům z Otporu cestu do Gruzie a zpět. Tito aktivisté zde vedli třídenní kurz, ve kterém vyučovali více než 1000 studentů, jak zinscenovat pokojnou revoluci.“

Tato nadace se sídlem ve Spojených státech „také finančně podporovala oblíbenou opoziční televizní stanici, která hrála klíčovou roli v mobilizaci podpory pro ‚sametovou revoluci’ a údajně finančně podporovala skupinu mladých, která vedla pouliční protesty.“ Vlastník nadace má „vřelý vztah s hlavním oponentem pana Ševarnadzeho, Michailem Saakašvilim, právníkem, který vystudoval v New Yorku, a u něhož se očekává, že vyhraje prezidentské volby naplánované na 4. ledna.“

Během tiskové konference týden před svou rezignací pan Ševarnadze řekl, že americká nadace „je postavena proti prezidentovi Gruzie.“ Navíc, „pan Bokeria, jehož Liberty Institute obdržel peníze od nadace i od Institutu Eurasie zastřešeného americkou vládou, říká, že v pádu pana Ševarnadzeho hrály klíčovou roli tři další organizace: strana pana Saakašviliho - Národní hnutí, televizní stanice Rustavi-2 a Kmara! (gruzínsky dost), mládežnická skupina, která v dubnu vyhlásila válku panu Ševarnadzemu a pomocí plakátů a graffiti začala kampaň útočící na zkorumpovanost vlády.“

Den po vydání předchozího výše citovaného článku publikoval autor v deníku Globe and Mail jiný článek, který vysvětloval, „že nekrvavá revoluce“ v Gruzii „je cítit spíš jako další vítězství Spojených států nad Ruskem v mezinárodní šachové hře po studené válce.“ Autor, Mark MacKinnon, vysvětlil, že zhouba Eduarda Ševarnadzeho ležela „v ropě pod Kaspickým mořem, jedním z několika málo zbývajících, relativně nevyužitých, zdrojů ropy na světě“, protože „na Gruzii a sousední Ázerbájdžán, které hraničí s Kaspickým mořem, začalo být rychle pohlíženo nejen jako na nově nezávislé země, ale také jako na část ‚energetického koridoru’.“ Byly nakresleny plány na masivní „ropovod, který by vedl Gruzií do Turecka a středomoří.“ Stojí za to MacKinnona obšírněji citovat:

Když byly tyto plány vytvářeny, byl pan Ševarnadze považován západními investory i americkou vládou za přínos. Jeho pověst muže, který napomohl ukončení Studené války, dávala investorům jistou důvěru v tuto zemi a jeho záměr vyjmout Gruzii ze sféry ruského vlivu a zapojit se do západních institucí, jako je Severoatlantická aliance a Evropská unie, se americkému ministerstvu zahraničí líbil.

Spojené státy rychle podnikly kroky k tomu, aby se v Gruzii chopily příležitosti, a otevřely v zemi vojenskou základnu [v roce 2001], aby poskytly gruzínským vojákům „protiteroristický“ výcvik. Byly to první americké jednotky, které se usídlily na území bývalého Sovětského svazu.

Ale kdesi v průběhu času změnil pan Ševarnadze názor a rozhodl se opět přimknout k Rusku. Toho léta podepsala Gruzie tajnou dohodu o tom, že po dobu 25 let bude ruský energetický gigant Gazprom jejím výhradním dodavatelem plynu. Pak efektivně prodala elektrickou síť jiné ruské společnosti a tím odstřihla firmu AES, firmu, kterou podporovala americká administrativa, aby tento obchod vyhrála. Pan Ševarnadze označil AES za „lháře a podvodníky“. Obě dohody dramaticky zvýšily ruský vliv v Tbilisi.

Po volbách v Gruzii „dosáhl úspěchu“ Spojenými státy podporovaný, a ve Státech vzdělaný, Michail Saakašvili a stal se prezidentem. Toto je opět příklad úzkého vztahu mezi ropnou geopolitikou a americkou zahraniční politikou. Barevná revoluce byla životně důležitá k popohnání zájmů Spojených států a NATO v regionu; k získání kontroly nad zásobami plynu ve střední Asii a k zabránění expanzi vlivu Ruska. To přímo zapadá do imperiální strategie nového světového pořádku po rozpadu SSSR. (Tato strategie je podrobně nastíněna v části „Imperialistická strategie Nového světového pořádku: kořeny třetí světové války“.

-pokračování-