Zákony tajemství: "Až dokonce s Lyndonem B. Johnsonem" (19)

I přes tento zvrat v postoji Washingtonu vůči Vietnamu, potřebovala válka provokaci, aby si získala spolu s Kongresem i podporu veřejnosti. „V naději na vyprovokování severovietnamského útoku schválil [Jonson] obnovení hlídek torpédoborců v Tonkinském zálivu,“ napsal historik West Pointu major H.R. McMaster. Tato taktika se ukázala jako úspěšná a došlo k takzvanému incidentu v Tonkinském zálivu.

Dne 4. srpna 1964 obdrželi americké torpédoborce Maddox a Turner Joy hlídkující v Tonkinském zálivu zprávu, že Národní bezpečnostní agentura monitoruje přípravy útoku severovietnamských dělových člunů. Ministr obrany McNamara telefonoval prezidentu Johnsonovi (viz. obr. vlevo) a potvrdil „předpokládaný“ útok.

Toto se odehrálo pouze dva dny poté, co tři malé severovietnamské torpédové čluny podnikly neúčinný útok na Maddox jako odvetu za nájezdy malých lodí na pobřeží severního Vietnamu, prováděné americkým námořnictvem spolu s Jižním Vietnamem v rámci operace OPLAN 34-A (Operation Planning), což byl plán provokací, nadšeně schvalovaný McNamarou. Posádky torpédoborců o nájezdech v rámci akce OPLAN 34-A nic nevěděli.

Posádky torpédoborců zaujali plné bojové postavení a po dvě hodiny zbraně námořnictva burácely. Když se kouř rozptýlil, nebylo hlášeno žádné poškození ani ztráty a v podstatě nebyly vidět ani žádné dělové čluny. Námořní velitel Wesley McDonald, jehož letka A-4 kroužila nad zálivem, později řekl: „[Posádky torpédoborců] volali, kde si mysleli, že torpédové čluny byly, ale já ty zatracené torpédové čluny najít nemohl.“

Přesto na základě tohoto „domnělého“ útoku svolal Johnson představitele Kongresu a žádal o pravomoc vojenské odezvy. Řekl jim: „Chceme, aby [severovietnamci] věděli, že to nenecháme jen tak“, a že „někteří naši chlapci plavou ve vodě“.

V panice tohoto napjatého období studené války hlasovala sněmovna reprezentantů 416:0 ve prospěch návrhu, aby umožnila Johnsonovi, jako vrchnímu veliteli „přijmout veškerá nezbytná opatření, včetně použití ozbrojené síly, s cílem pomoci všem členům nebo státům [SEATO inspirovanou CFR] Kolektivní smlouvy o obraně, kteří požádají o pomoc při obraně své svobody.“

Společné usnesení k podpoře zachování mezinárodního míru a bezpečnosti v jihovýchodní Asii, spíše známé pod pojmem „Tonkinská rezoluce“, prošlo v senátu poměrem 88:2. Jeden ze dvou senátorů, kteří hlasovali proti, aljašský senátor Ernest Gruening (viz. obr. dole vlevo) varoval, že usnesení není nic jiného, než „antidatované vyhlášení války“. Druhý, oregonský senátor Wayne Morse (viz. obr. dole vpravo) varoval: „Věřím, že v dalším století se budoucí generace budou dívat s hrůzou a velkým zklamáním na Kongres, který se chystá učinit takovýto historický omyl.“

Usnesení elegantně obešlo ústavní požadavek, že pouze Kongres má pravomoc vyhlásit válku. Ke konci ledna 1965 řekli McNamara a poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy prezidentovi Johnsonovi, že nastal čas skončit patnáctiletou limitovanou angažovanost USA ve Vietnamu. Řekli, že je čas buď na přímou vojenskou intervenci, nebo na dohodnuté ukončení konfliktu. „Bob a já dáváme přednost té první možnosti,“ napsal později Bundy. Johnson souhlasil a o měsíc později začalo bombardování Severního Vietnamu pod krycím jménem „Rolling Thunder“. Do července Johnson povolal na 100 000 bojových jednotek a válka ve Vietnamu začala doopravdy.

Pro posílení stavu tohoto hromadění vojenských sil nahradil amerického velvyslance v Saigonu, člena CFR, Henry Cabota Lodge Jr. (viz. obr. dole vlevo), člen CFR a bývalý předseda náčelníků štábu generál Maxwell Taylor (viz. obr. dole vpravo).

Z pohledu roku 1984, redaktoři US News & World Report správně viděli, že „byla zaseta semena dnešního konfliktu mezi prezidentem Reaganem a Kongresem o použití americké vojenské síly – od Střední Ameriky po Libanon a Perský záliv.“ V roce 1999, kdy byl prezident Clinton obviněn z velezrady za skrývání své sexuální aféry, se zdálo, že v Kongresu se nikdo nezajímá o to, že pokračoval v tomto protiústavním dědictví napadením Iráku a Kosova jménem Organizace spojených národů.

Pohled na členy Rady pro zahraniční vztahy ) – kreace Rockefellera a Morgana smýšlející stejně jako tajná společnost Rhodese a Milnera - vypadá jako encyklopedie kdo je kdo období vietnamské války: McNamara, Cyrus Vance, Walt Rostow, William a McGeorge Bundy, Dean Acheson, Dean Rusk, a Averell Harriman. Velvyslanci USA v Saigonu během války – Henry Cabot Lodge, Maxwell Taylor a Ellsworth Bunker - všichni byli členy CFR a hráli významnou roli v americké politice.

„Ve skutečnosti, mnoho z nejvýznamnějších zastánců angažovanosti USA ve Vietnamu, a to jak uvnitř, tak i mimo vládu, bylo členy představenstva CFR,“ poznamenal spisovatel Donald Gibson.

To by zahrnovalo Allena Dullese, Davida Rockefellera, Johna J. McCloye a Henryho M. Wristona (Morganova společníka).

S konstatováním, že William „Wild Bill“ Donovan, šéf Úřadu pro strategické služby (Office of Strategic Services), předchůdce CIA, byl jako mladý muž soukromým agentem J.P. Morgana, ml., Gibson poznamenal:

„Do počátku 60. let byli Rada pro zahraniční vztahy Morgana a Rockefellera a zpravodajská komunita tak značně propojené, že prakticky tvořili jeden celek.“

Podle badatele CFR Jamese Perloffa, nejenže Walt Rostow, který se v roce 1966 stal poradcem prezidenta Johnsona pro národní bezpečnost, byl členem CFR, ale také byla třikrát odmítnuta jeho žádost o zaměstnání v Eisenhowerově administrativě, protože neprošel bezpečnostní prověrkou. Ve své knize z roku 1960 The United States in the World Arena (Spojené státy na světovém kolbišti) odhalil Rostow své globalistické pojetí vyžadováním mezinárodních policejních sil.

„Je oprávněným cílem amerického národa, aby byly všechny národy – včetně Spojených států – zbaveny práva použít značné vojenské síly k prosazení vlastních zájmů. Vzhledem k tomu, že toto doznívající právo je základem národní suverenity… je tedy, americkým zájmem konec státnosti tak, jak byla historicky definována,“ napsal.

Člen CFR McNamara rozšířil 1. srpna 1961 americkou tajnou zpravodajskou službu vytvořením Zpravodajské služby ministerstva obrany (DIA, Defense Intelligence Agency). Do září tlačili McNamara a Taylor na zvýšení americké angažovanosti ve Vietnamu doporučením vyslání dalších 16 000 vojáků. Odpor přišel od náměstka ministra zahraničí George Balla, který byl zásadně proti tomu a varoval, že takový krok by znamenal nasazení nejméně 300 000 amerických vojáků do dvou let. Kennedy přistoupil na radu McNamary.

Později to byl právě McNamara, na postu ministra obrany až do roku 1968, který neustále omezoval americké vojenské možnosti a formuloval zásady zakazující strategické letecké údery v Severním Vietnamu. V roce 1978 po skončení války ve Vietnamu a komunistickém převratu v Jižním Vietnamu se McNamara stal prezidentem Světové banky (výdělečné agentury Spojených národů a oblíbeného projektu CFR) a koordinoval půjčku 60 milionů dolarů pro vítěze.

William Bundy (viz. obr. vpravo) (Order, 1939), který vstoupil do CIA v roce 1951, se stal ředitelem CFR v roce 1964, téhož roku byl jmenován náměstkem ministra zahraničí pro záležitosti Dalekého východu. Hlavní plánovací silou americké politiky byl podle Pentagon Papers (Akta Pentagon) Bundy, který vypracoval Tonkinskou rezoluci. Bundy byl také zapojen do OPLANu 34-A, agresivních nájezdů amerických dělových člunů proti pobřeží Severního Vietnamu (možná v rozporu s mezinárodním právem) řízených CIA, což vyvolalo odvetná opatření vůči americké šesté flotile a vyústilo v incident v Tonkinském zálivu. Pak se Bundy stal redaktorem publikace CFR Foreign Affairs (Zahraniční záležitosti).

Bundyho bratr, člen CFR McGeorge Bundy (viz. obr. vlevo) (Order, 1940) byl údajně jedním z iniciátorů Zprávy z Iron Mountain a zvláštním asistentem pro záležitosti bezpečnosti státu Kennedyho i Johnsona, čehož mohl využít k filtrování určitých informací svým nadřízeným.

Bundy vstoupil do americké armády jako vojín na začátku druhé světové války a najednou pomáhal plánovat invaze na Sicílii a do Normandie. Pak se v sedmadvaceti letech stal asistentem ministra války. Později, v letech 1966 až 1979 zastával funkci předsedy Ford Foundation (Fordova nadace).

„Tím, že jednali společně, mohli mít bratři Bundyové naprostou kontrolu nad tokem informací souvisejících s Vietnamem od zpravodajských služeb, ministerstva zahraničí a obrany,“ předpokládal spisovatel Anthony C. Sutton.

Ministr zahraničí Dean Rusk (viz. obr. vpravo dole), také označovaný za iniciátora Zprávy z Iron Mountain, byl během druhé světové války zástupce náčelníka štábu Velitelství spojeneckých sil v Asii. Rhodesův učedník, člen CFR a předseda Rockefellerovi nadace; Rusk vedl politiku Kennedyho i jeho blízkého přítele Lyndona Johnsona, který řekl autorce jeho životopisu Doris Kearns, že „postavil svůj poradenský systém kolem Ruska.“ Členové CFR Dean Acheson a Robert Lovett „nadšeně“ doporučovali Ruska prezidentu Kennedymu.

Jak dokládají spisovatelé Walter Isaacson a Evan Thomas, prezident Lyndon Johnson se setkával s vybranou skupinou čtrnácti poradců téměř denně. Dvanáct z těchto poradců bylo členy CFR, všichni byli bankéři nebo právníci a všichni radili větší angažovanost ve Vietnamu. Jeho šesti hlavními poradci byli Trumanův ministr obrany Robert Lovett, McCloy, Harriman, Acheson, poradce ministerstva zahraničí Charles Bohlen a bývalý americký velvyslanec v Rusku George Kennan – všichni byli členové CFR. Johnson nazýval tyto blízké přátele svými „mudrci“. Do roku 1968 se ti samí poradci náhle obrátili proti válce.

Johnson byl tak šokován a zklamán touto zradou establišmentem zahraniční politiky, že v televizi oznámil, že nebude kandidovat na znovuzvolení. Na otázku, proč Johnsonovi poradci změnili názor, mohl generál Maxwell Taylor odpovědět pouze: „Moji přátelé z Rady pro zahraniční vztahy měli rozum zatemněný The New York Times.“ Jinými slovy, tito lidé se probudili ze svého sebeklamu a uvědomili si, že Spojené státy se kvůli Vietnamu rozdělovaly. Dokonce i pak pokračovala válka ještě dalších sedm let.

Po dosazení nového prezidenta Richarda Nixona (viz. obr. dole vlevo), který vedl válečné úsilí, vstoupil do dění na začátku roku 1969 člen CFR a Trilateralista Henry Kissinger (viz. obr. dole vpravo), jako poradce pro národní bezpečnost. Do konce toho roku řídil Kissinger politiku USA ve Vietnamu. Někteří tvrdí, že tam byl Kissinger z tohoto důvodu dosazen. Nixonův ministr obrany Laird Mclvin přiznal: „Řekl bych, že konceptuální pohled na svět prezidenta Nixona byl do značné míry ovlivněn Kissingerem, ačkoliv nebyl jeho přítelem a do prosince 1968 se neznali.“

V roce 1970 se Kissinger tajně radil s členem štábu Winstonem Lordem. Podle Lorda se jeho šéf „chtěl podělit a prodiskutovat s nejbližšími spolupracovníky důležitá politická rozhodnutí, aby se ukázalo, že všeobecný image Kissingera jako člověka, který nerad slyší nesouhlas, není pravdivý.“ Lord a členové štábu museli schválit Kissingerův plán na rozšíření války, protože boj se brzy rozšířil do Kambodži.

I přes tuto expanzi byla válka čím dál více statická a začala slábnout. Kissinger, považovaný i v devadesátých letech dvacátého století za amerického nejlepšího diplomata, přivedl Eugena McCarthyho k vyjádření: „Henry Kissinger dostal Nobelovu cenu [míru] za pozorování konce války, kterou obhajoval – a to je dost vysoká diplomacie.“

V roce 1971 byl louisianský kongresman John R. Rarick nevybíravý v odsouzení CFR jako původce Vietnamu. V oběžníku Rarick napsal:

„Masakr v My Lai, odsouzení npor. [Williama] Galleye na doživotí, prodej Pentagonu a takzvané Akta Pentagon jsou hlavní příklady pokusů přesunout všechnu vinu v očích lidí na armádu."

Ale nikdo nerozpoznává Radu pro zahraniční vztahy – CFR – skupinu asi 1 400 Američanů, jejímiž členy jsou téměř všichni činitelé na nejvyšší úrovni, kteří rozhodovali a tvořili politiku ve vietnamské válce.

CBS říká lidem, že chce, aby věděli, co se děje a kdo je vinen. Proč neřekne CBS americkému lidu o CFR a nenechá lidi samy rozhodnout, koho vinit za fiasko ve Vietnamu – ty, co to naplánovali a rozhodovali z úzce propletené finančně-průmyslovo-intelektuální aristokracie nebo vojenské vůdce pod civilní kontrolou, kteří měli malý nebo žádný hlas v celkové politice a operacích a kterým zákon zakazuje, aby řekli americkému lidu své hledisko… Kdo řekne lidem pravdu, pokud ti, kteří kontrolují ‚mašinérii práva vědět’, kontrolují vládu?“

Protože si členové CFR uvědomili ekonomickou nezbytnost války, ale shodli se, že nukleární válka je nemyslitelná, bylo rozhodnuto, že budoucí konflikty budou muset být ve svém rozsahu omezeny. „Musíme být připraveni vybojovat omezené akce sami,“ napsal jeden přispěvatel do magazínu CFR Foreign Affairs v roce 1957. „Jinak bychom neměli překračovat ‚masivní odvetu’, která nám svázala ruce v konfliktech, kde se jednalo o méně, než naše přežití. A musíme být připraveni omezené akce prohrát.“

Jak snadné je prohrát konflikty, když je ochromena armáda. V roce 1985 zveřejnil Kongresový protokol nově odtajněná „pravidla angažovanosti“, podle kterých americká armáda bojovala ve Vietnamu. Tato pravidla zaplnila šestadvacet stran a zahrnovala omezení, jako např. opakované odmítnutí umožnit bombardování letectvem největších strategických cílů stanovených náčelníky štábu, obecné nařízení pro americké vojáky nestřílet na Vietkong, pokud nevystřelili první, vozidla více než 182 metrů od Ho Chi Minhovi stezky nesmí být bombardována, severovietnamské bojové letouny nemohly být napadeny, pokud nebyli ve vzduchu a otevřeně nepřátelské, SAM raketové základny (země-vzduch) ve výstavbě byly tabu a nepřátelské síly nemohly být pronásledovány, pokud překročily hranici do Laosu nebo Kambodži.

Spojené státy veřejně ujistily Severní Vietnam, že nebude bombardovat určité oblasti, což umožnilo soustřeďování jejich protiletadlových baterií v oblastech, které by bombardovány být mohly, což výrazně zvýšilo počet amerických ztrát.

Kromě těchto omezení, které byly zcela nepochopitelné pro vycvičené vojenské důstojníky, bylo dovoleno, aby se životně důležité materiály a dodávky směly nerušeně pohybovat přes severovietnamský přístav Haiphong, přičemž asi 80 procent pocházelo od údajných nepřátel Ameriky – Ruska a Číny.

-pokračování-