Zákony tajemství: "J.F.K. proti globaistům" (18)

Ihned po svém zvolení čelil Kennedy (viz. obr. vlevo) konfrontaci v Laosu. V tomto náznaku toho, co se bude dít ve Vietnamu se, proti CIA podporovanému generálovi Phoumi Nosavanovi postavili komunisté z hnutí Pathet Lao. Při nástupu do úřadu radili Kennedymu všichni, počínaje odcházejícím prezidentem Eisenhowerem a konče náčelníky štábu, aby do Laosu vyslal vojáky na podporu Nosavana. CFR členové ministerstva obrany Robert Strange McNamara a Walt Rostow, šéf Policy Planning Council (Rada pro plánování politiky) ministerstva zahraničí, hlasitě podporovali využití těchto vojsk. Kennedy odmítl.

CFR se zabývala Vietnamem hned od začátku. V roce 1951 vytvořila CFR spolu s Royal Institute for international Affairs (Královský institut mezinárodních vztahů) studijní skupinu financovanou Rockefellerovou nadací, která se měla mimo jiné zabývat také studiem jihovýchodní Asie. Skupina doporučila společnou britsko-americkou dominanci v tomto regionu v souladu s jaltskými dohodami. Během vlády Eisenhowera dohlížel zakladatel CFR a ministr zahraničí John Foster Dulles, spolu se svým bratrem, spoluzakladatelem CFR a ředitelem CIA Allenem Dullesem, na implementaci této politiky, která se vystupňovala do příjezdu amerických vojenských poradců po porážce Francouzů.

V září roku 1954, pouhé čtyři měsíce po pádu Dien Bien Phu, americký ministr zahraničí John Foster Dulles, zakladatel CFR, svolal konferenci v Manile, jejíž výsledkem byla Southeast Asia Treaty Organization (Organizace smlouvy pro jihovýchodní Asii, SEATO). Tento akt spojoval Spojené státy, Velkou Británii (včetně Austrálie a Nového Zélandu), Francii, Filipíny a jiné země ve společném obranném paktu v Indočíně.

C.L. Sulzberger z New York Times v roce 1966 řekl:

„Dulles vytvořil SEATO s vědomým cílem, jak mi vysvětlil, poskytnout americkému prezidentovi zákonnou pravomoc zasáhnout v Indočíně. Když Kongres SEATO schválil, podepsal první z několika dokumentů úplné volnosti vedoucích k získávání moci nad politikou ve Vietnamu.“

John Foster Dulles                     Allen Welsh Dulles

Brzy se ukázalo, že se Kennedy, na rozdíl od svých předchůdců, nespokojil s tím, že bude manipulován „elitou národa“ (Eastern Establishment). „Ve skutečnosti nabírá odmítnutí Kennedyho Establishmentem během jeho působení ve funkci na intenzitě,“ napsal profesor University of Pittsburgh Donald Gibson ve své zasvěcené knize z roku 1994 Battling Wall Street: The Kennedy Presidency (Boj s Wall Street: Kennedyho prezidentství).

Stále více badatelů atentátu na Kennedyho se kloní k domněnce, že jeho odpor vůči globalistickému plánu mohl hrát roli významného faktoru v jeho nevyřešené smrti.

Kennedy, kterého ekonom Seymour Harris popsal jako „zdaleka nejvzdělanějšího prezidenta všech dob v obecné ekonomice“, rychle zahájil rozsáhlou řadu drastických iniciativ na zvýšení lidského i technologického potenciálu národa.

„To, o co se pokusil prostřednictvím všeho, od globální struktury investic po daňové úlevy pro fyzické osoby, bylo přetvořit právní předpisy a politiku tak, aby moc majetku a hledání zisku neskončily destrukcí, spíše než vytvořením ekonomické prosperity země,“ vysvětluje Gibson.

Kennedy dal najevo své nepřátelství vůči obchodním titánům na jaře roku 1962, kdy donutil hlavní americké ocelářské společnosti odvolat navýšení cen. Dohoda o nenavýšení cen výměnou za ústupky dělníků byla náhle zrušena poté, co bylo pozastaveno zvýšení mezd. Rozhněván touto zradou, nařídil Kennedy svému bratrovi, státnímu návladnímu Robertu Kennedymu, aby zahájil vyšetřování stanovení cen, hrozil zrušením smluv na dodávky oceli ministerstvu obrany a řekl americké veřejnosti, že postup ocelářů byl neospravedlnitelný a nezodpovědný. Ocelářské společnosti, vedené společností United States Steel, ustoupili.

Protože Kennedy pohlížel na jednání členů vedení ocelářských společností jako na útok na jeho celý navrhovaný ekonomický program, řekl novinářům: „Podle mého názoru, pokud by byl povolen růst cen, bylo by velmi obtížné zajistit přijetí právních předpisů.“ Je třeba poznamenat, že mezi členy rady U. S. Steel, dlouho ovládané zájmy Morgana, bylo mnoho členů CFR a dalších významných institucí.

Kennedyho kontrolor oběživa James J. Saxon (viz. obr. vpravo) byl čím dál víc na ostří nože s mocnou Federální rezervní radou, protože povzbuzoval rozsáhlejší investice a půjčky pro nefederální banky. Saxon také rozhodl, že by tyto banky mohly upsat státní a komunální obligace, což by dále oslabilo dominantní banky Federální rezervy.

V červnu 1963 Kennedy podnikl krajní krok proti Federální rezervě tím, že autorizoval vydání více než 4 miliard dolarů v bankovkách prostřednictvím amerického ministerstva financí, nikoli Federální rezervy.

„Kennedy zřejmě usoudil, že návratem k systému danému ústavou, která říká, že pouze Kongres může vydávat a regulovat peníze, by bylo možno snížit rostoucí státní dluh tím, že by se neplatil úrok bankéřům Federálního rezervního systému, kteří tisknou bankovky a pak je s úrokem půjčují vládě,“ poznamenal jeden autor zabývající se konspiracemi.

Při své snaze stabilizovat ekonomické pole podnikl Kennedy široké spektrum kroků, které ještě prohlubovaly nevraživost Wall Street. Jak dokládá Gibson, jednalo se o:

• • nabízení daňových návrhů k přesměrování zahraničních investic amerických firem

• • rozlišovat v daňové reformě mezi produktivní a neproduktivní investicí

• • zrušení daňových výhod celosvětových investičních společností se sídlem v USA

• • zakročení proti zahraničním daňovým rájům

• • podporování návrhů na odstranění daňových výhod pro bohaté

• • navrhování zvýšených daní pro velké ropné a těžební společnosti

• • změna investičního daňového úvěru

• • podání návrhu na rozšíření pravomocí prezidenta při řešení recese

Kennedyho hospodářskou politiku a jeho návrhy veřejně napadli editor časopisu Fortune Charles J.V. Murphy, newyorský guvernér Nelson Rockefeller, David Rockefeller a redaktoři deníku Wall Street Journal. Kennedyho vlastní ministr financí, člen CFR, Douglas Dillon v roce 1962 vyslovil souhlas s Davidem Rockefellerem v jeho opozici vůči prezidentově politice a do roku 1965 se spojil s Rockefellerem při vytváření formální skupiny na podporu války ve Vietnamu.

V oblasti zahraniční politiky Kennedy vyjádřil výrazný odpor proti kolonialismu (otevřená kontrola nad politickým a hospodářským životem zamě) i neokolonialismu (skrytá kontrola). „Kennedyho podpora hospodářského rozvoje a nacionalismu třetího světa a jeho tolerance vůči vládnímu hospodářskému plánování, i když zahrnovalo vyvlastnění majetku ve vlastnictví amerických společností, to vše vedlo ke konfliktům mezi Kennedym a elitou ve Spojených státech i zahraničí,“ napsal Gibson.

Ve Vietnamu, Kennedy brzy uklidnil své militantní rádce zvýšením počtu vojenských poradců; do konce roku 1963 se jejich počet zvýšil na téměř patnáct tisíc. Ale o svém rozhodnutí měl pochyby a po osudné invazi v Zátoce sviní v roce 1961 stále více a více pochyboval o hlášeních zpravodajské služby armády a CIA. Dne 11. října 1963 schválil Kennedy National Security Action Memorandum 263 (Memorandum č. 263 Národní bezpečnostní akce), které schválilo možné odsunutí z Vietnamu do konce roku 1965 a dokonce nařizovalo diskrétní stažení některého vojenského personálu do konce roku 1963.

Důsledně odmítal doporučení přivést americká pozemní vojska, stejně jako předtím v Laosu.

„Tím, že odmítl rozvinutější vojenskou účast, se Kennedy postavil proti náčelníkům štábu a množství lidí na vysokých postech v jeho vládě, včetně (členů CFR) Deana Ruska, Roberta McNamary a McGeorge a Williama Bundyových,“ poznamenal Gibson.

Dalším klíčovým hráčem byl Averell Harriman (viz. obr. vlevo), člen CFR, jehož spojení s manipulací této tajné společnosti zasahovalo zpět až do druhé světové války a vzniku sovětského komunismu. Na podzim roku 1963 to byl právě Harriman, jeden z Kennedyho úzkého okruhu lidí, který prosazoval odstranění vietnamského prezidenta Diema, a který poslal tzv. „green-light“ telegram do Saigonu. Tento telegram vyjádřil podporu hnutí proti zkorumpované Diemově vládě. „Nevyjadřoval varování před státním převratem, a proto to vypadalo, že jej podporuje,“ poznamenal Michael McClear. Dne 2. listopadu byl Diem během převratu zavražděn vlastními generály, o čemž se mnozí domnívali, že to bylo podníceno CIA a válka ve Vietnamu se brzy vyhrotila.

„Spojenectví Lodge [CFR] a Harrimana [CFR] bylo příliš silné na to, aby jej mohl prezident Kennedy zmařit nebo překonat,“ konstatoval bývalý velvyslanec USA v Saigonu, Frederick E. Nolting.

Kennedy věděl, že se musí ve své opozici vůči válce podporované tak mocnými entitami pohybovat opatrně. Svěřil se senátorovi Mike Mansfieldovi, že se rozhodl „úplně stáhnout z Vietnamu“, ale řekl, že to nebylo možné udělat až do doby, kdy by mu byl dán mandát ve volbách roku 1964. Amerika mohla docela dobře vnímat Kennedyho jako ono „nejasné vedení“, které tolik dělalo starosti „Iron Mountain Boys“. I když všechno naznačuje, že Kennedy plánoval ukončení americké vojenské zainteresovanosti ve Vietnamu, nikdo to nikdy nebude vědět s jistotou. Střelba v Dallasu ve státě Texas 22. listopadu 1963 ukončila jeho prezidentství.

Okolnosti atentátu na JFK zůstávají přinejmenším diskutabilní.

Mohli jste si všimnout, že manželka obžalovaného vraha Lee Harvey Oswalda v roce 1994 řekla spisovateli A.J. Webermanovi:

„Odpověď na zavraždění Kennedyho vám dá Federální rezervní banka. Nepodceňujte to. Není správné obviňovat pouze ředitele CIA Jamese Angletona a CIA samu o sobě. Je pouze jedním prstem stejné ruky. Lidé, kteří poskytují peníze, jsou nad CIA.“

Zde je třeba poznamenat další dvě věci. Jedna je, že Dr. Martin Luther King Jr. byl zavražděn v roce 1968 až po té, co obrátil své dynamické řečnické umění a organizační dovednosti proti válce ve Vietnamu. Druhá je, že přesvědčivé důkazy o maření pravdivého vyšetřování Kennedyho smrti ukazuje využití obrovské a trvalé síly ovládané na nejvyšší úrovni americké mocenské struktury – úrovni kontrolované tajnými společnostmi a jejich členů z Wall Street.

-pokračování-