Zákony tajemství: Vietnam (17)

Zatímco těm, kteří netuší nic o metodách tajných společností, se může němý souhlas lidí zdát neuvěřitelný, existuje mnoho důkazů o tom, že vietnamská válka byla z velké části zosnována muži smýšlejícími stejně, jako ti z „Iron Mountain“.

Mnoho spisovatelů o spiknutí vidělo válku ve Vietnamu jako klasický příklad hegeliánské dialektiky v akci – vytvořit problém (Vietkong podporovaný severním Vietnamem), nabídnout řešení (stále rostoucí pomoc a vojáci do jižního Vietnam) a vytvořit syntézu (hegemonie USA nad jihovýchodní Asií).

Angažovanost Spojených států ve Vietnamu začala tajnými dohodami na Jaltě během druhé světové války. „Sférou vlivu“ Ameriky v poválečném světě mělo být Tichomoří – stále jsme přítomni na Filipínách a ostrovech jižního tichomoří – a jihovýchodní Asie. Nicméně po ukončení bojů v Evropě, Francie velice rychle obnovila svou vojenskou kontrolu nad Francouzskou Indočínou a americké plány na tuto oblast byly odloženy.

Zosobněním historie vietnamské války může být Nguyen Tat Thanh, syn skromného vietnamského venkovského učitele. Tento muž si později změnil jméno na Ho Chi Minh (viz. obr. vlevo) (Ten, kdo osvětluje cestu) a na tři desetiletí se stal hnací silou indočínského nacionalismu. Může být také spojován se stejnými silami, které během dvacátého století vytvořily komunistické hnutí.

Jako mladý muž během první světové války žil Ho ve Francii, kde přišel do kontaktu s francouzskými socialisty a jejich filozofiemi odvozenými z kořenů illuminátů a zednářů. V roce 1919 vystoupil před bratry Warburgovými a dalšími účastníky Versailleské mírové konference a volal po rozšíření práv v Indočíně.

V roce 1930 založil Ho Vietnamskou komunistickou stranu, která se později na naléhání sovětských vůdců změnila na Komunistickou stranu Indočíny, aby nebyla vnímána pouze jako národní hnutí. Nicméně nacionalismus Ho Chi Minhovy strany byl potvrzen v roce 1941, když on a další vstoupili do Vietnamu a vytvořil Ligu boje za nezávislost Vietnamu, neboli Viet Minh.

Když Japonci obsadili v roce 1945 Indočínu, Ho a generál Vo Nguyen Giap začali spolupracovat s americkým Office of Strategic Services (OSS, Úřad strategických služeb) na vyhnání okupačních vojsk.

Ho i nadále přijímal americkou pomoc poté, co se Japonci po kapitulaci 14. srpna 1945 stáhli z Vietnamu. „Měli jsme důvěryhodného agenta, kterého jsme pravidelně zásobovali zbraněmi, rádiovým zařízením, operátory a léky. To vše sloužlo k posílení jeho pozice a statutu,“ napsal novinář Lloyd Shearer.

Francouzský prezident Charles de Gaulle (viz. obr. vpravo) si uvědomil, že Ho má v plánu vytvoření nezávislého Vietnamu, který by jeho americkým manipulantům poskytl vstup do oblasti. Tak v říjnu 1945 nařídil de Gaulle, aby se francouzská vojska přesunula do Saigonu. De Gaulle doufal, že získá Vietnam zpět jako francouzskou kolonii a dokonce slíbil, že opět dosadí k moci vietnamského císaře Bao Daie, ale Ho se nechtěl spokojit s ničím menším než s nezávislostí.

Po letech bojů získal Hoův Viet Minh vedený jeho schopným generálem Giapem kontrolu nad většinou venkova a v květnu 1954 byla francouzská armáda poražena u Dien Bien Phu a donucena k odchodu.

Na následné červencové konferenci v Ženevě, která měla určit budoucnost Vietnamu, se Hoova delegace setkala se soupeřící delegací zastupující Francouzi podporovaného Tor Bao Daie. Vzniklý konflikt byl urovnán rozdělením Vietnamu podél sedmnácté rovnoběžky s tím, že Ho získal kontrolu nad severem. Ho toto rozdělení akceptoval hlavně proto, že Ženevská dohoda slibovala hlasování o znovusjednocení oběma stranami a byl si jistý, že se obě části spojí pod jeho vedením. Spojené státy dohodu nepodepsaly.

Jižní Vietnam, kde se nacházela většina přírodních zdrojů a bohatství Vietnamu, skončil v rukou Ngo Dinh Diema (viz. obr. vlevo), katolíka v zemi, která byla z 95% buddhistická. Diem pobýval po porážce Francouzů ve Spojených státech a setkal se zde s vysoce postavenými pracovníky státní správy a členy CFR (Council for Foreign Relations, Rada pro zahraniční vztahy). Veterán dvaceti let ve státních službách Diem byl podporován plukovníkem Edwardem Lansdalem, šéfem nově zřízené Military Advisory and Assisstance Group (Vojenská pomocná poradní skupina) americké armády. Lansdaleova skupina zde byla proto, aby pomohla vietnamské národní armádě čítající 234 000 mužů, vytvořené a financované Spojenými státy.

Diemova vláda odložila se souhlasem spojených států jakékoli volby o sjednocení na neurčito. „Toto všechno naznačuje, že spojené státy komplotovali proti ženevské dohodě…“ napsal novinář Michael McClear. Také to prakticky garantovalo občanskou válku ve Vietnamu.

Vietnamští nacionalisté, většinou antikatoličtí buddhisté a veteráni Viet Minhu, podporovaní rostoucím počtem emigrantů navracejících se ze severu, začali nárokovat území na jihu pod jménem Viet Cong San, nebo jen Vietkong.

Rostoucí násilí vedlo k příchodu amerických armádních „poradců“ do Jižního Vietnamu, což byl krok ne zcela podporovaný Kongresem. „Žádné množství americké vojenské pomoci v Indočíně nemůže porazit nepřítele, který je všude a zároveň nikde, ‚nepřítele lidu’, který má sympatie a skrytou podporu lidu,“ varoval v roce 1954 senátor John F. Kennedy.

Pomoc komunistickému Severnímu Vietnamu přišla z Ruska a Číny, zatímco Jižní Vietnam byl čím dál více závislý na americké podpoře. Síly byly vyrovnané. Dějiště bylo připraveno .

-pokračování-