Nová odhalení v problematice Filadelfského experimentu - Část 2.

TAJEMSTVÍ VESMÍRU, ČASU A KVANTOVÉ MECHANIKY

Při rychlosti světla se vytvoří geometrický útvar zvaný torus – který vidíte na dalším obrázku. Prostor nyní může být chápán jako jeho vnější povrch, čas jako povrch vnitřní.

K čemu dojde, když zakřivení urychlíte NAD rychlost světla? Torus se znovu rozvine – ale tentokrát bude NARUBY.

Čas, který byl předtím VNITŘNÍM POVRCHEM se nyní dostane NA POVRCH VNĚJŠÍ.

Co bylo předtím časem, se nyní stane prostorem.

Vše se převrátí. A pokud se naše rychlost dále zvyšuje (z našeho pohledu), nebo snižuje (z pohledu druhé strany), torus se znovu rozvine v plochu a stane se stabilní, obyvatelnou rovinou.

Právě jste vytvořili „časoprostorovou“ bránu – paralelní realitu, kde je čas trojrozměrný (podle nás) a prostor jednorozměrný (z naší perspektivy). V této realitě se tři dimenze času stávají prostorem, kterým se pohybujeme a který jako prostor i zakoušíme – a jeden rozměr prostoru (pro nás) se tu stává stejnoměrným plynutím času.
Jsem si vědom, že toto vám může připadat velmi matoucí. To, co jsem popsal, je ale ve skutečnosti místo, kde se vyskytuje „rovina éteru“ nebo „astrální rovina“. Je to doslova „rubová verze“ naší reality. Vše je tam převrácené. Co je tady „částicí“, se tam projevuje jako „vlnění“ a naopak. Pokud byste se odtamtud pokusili dostat část hmoty do naší reality příliš náhle, převrátí se naruby velmi rychle a exploduje. Nazvali bychom to „antihmotou“ – takže časoprostor je v jistém smyslu „rovinou antihmoty“.

CRESCENDO (ZESILOVÁNÍ)

S dostatečně silným tokem vysokého napětí zkrátka a dobře můžete zakřivit prostor až ZA „bod zlomu“ světla a dosáhnout „crescenda“. V té chvíli jste vytvořili přímý portál v časoprostoru. Pokud jakákoliv osoba či věc z naší reality do časoprostoru přejde, stane se pro naši perspektivu neviditelnou.

Vír do časoprostoru se může projevit jako temně černá „díra“ v prostoru před vámi, nebo jako šedavý povrch – jak je tomu v případě některých technologií hvězdných bran; nebo – v ostatních případech, o nichž vím – jako efekt připomínající bublinkovou optickou „čočku“ vlnící se v místnosti okolo vás podobně jako horký vzduch.

Časoprostorem pak můžete PROCHÁZET a v okamžiku se přemístit kamkoliv v našem prostoru a čase. Není to ale vůbec jednoduché, a to už se dostáváme k tomu, co se přihodilo při Filadelfském experimentu. Můžu se dotknout jen špičky ledovce, protože tato oblast zkoumání je velice rozsáhlá a komplexní. Čím více materiálu si ale zde přečtete, tím lépe celé věci porozumíte.

UZLOVÉ BODY PLANETÁRNÍ MŘÍŽKY

Na některých místech na Zemi má torzní pole vyšší intenzitu – tyto body se nazývají „uzlové body planetární mřížky“. V těchto bodech lze rychleji a snáze zakřivit prostor, a tím vyvolat antigravitační A „deformační“ účinky. Čtenáři tří knih Konvergence, které jsou na těchto stránkách k dispozici v sekci „Read Free Books Here“ (Bezplatná čítárna), by měli být s existencí planetární mřížky dobře obeznámeni. Nejvíce jsem se jí zabýval v prvním díle „Shift of the Ages“ (Posun věků).

Zdá se, že Norfolk ve Virginii – který se nachází na stejné zeměpisné šířce a nedaleko lokality Virginia Beach, kde působil Edgar Cayce – je z hlediska „vírů“ na povrchu Země klíčovým bodem. Jelikož se tu díky neustálému svařování obloukovými svářečkami v norfolkských docích vyskytují elektromagnetická pole o vysoké intenzitě, docházelo zde k častým pozorováním podivných „deformačních“ účinků.

Jakmile se tyto zprávy donesly na nejvyšší místa, vláda Spojených států povolala Dr. Thomase Browna, aby vše prošetřil – a z jeho šetření a výzkumu se nakonec zrodil Filadelfský experiment.

ZTRACENÁ VĚDA OPĚT NALEZENA!

Na minulé konferenci mi můj kontakt sdělil, že všechny informace o této problematice jsou k nalezení v sedmé kapitole knihy Gerryho Vassilatose „Lost Science“ (Ztracená věda) – a k mému potěšení jsem nyní objevil celou kapitolu online! Minimálně jednou jsem se snažil si knihu objednat, (což mi vřele doporučovaly mé další kontaktní osoby), ale svazek se ke mně nikdy nedostal. Nyní je ovšem celý příslušný text online.

Následuje klíčová část celé knihy, která očividně vychází nejméně ze dvou nebo tří očitých svědectví lidí, kteří byli při tom. Text jsem upravil podle moderního členění odstavců, které je dnes internetovým standardem – čtení se tak usnadňuje.

Narůstající finanční potíže, které způsobila Velká hospodářská krize, přinutily Dr. Browna opustit NRL – Naval Research Laboratory (Výzkumné laboratoře námořnictva) a dát se k Civilian Conservation Corps (Občanským záchranným brigádám) v Ohiu. V roce 1939 se stal Dr. Brown poručíkem v záloze a po krátkém působení ve Společnosti Glenna L. Martina byl převelen na Bureau of Ships (Úřad pro plavidla). Zde se zabýval magnetickými a akustickými aspekty válečných lodí.

Bylo to právě v této době, kdy se začíná odvíjet dobrodružný příběh, který mělo navždy změnit jeho životní dráhu. Mnoho faktů a detailů tohoto příběhů bylo poslepováno dohromady pouze díky zručnému rozkrývání složité sítě vládních pletich a intrik.

Díky informacím nashromážděným z různých renomovaných vědeckých zdrojů se povědomí o incidentu dostalo na veřejnost pod názvem „Filadelfský experiment“. Jaké to byly události, které přiměly NRL pustit se do výzkumu možnosti „zneviditelnění“ válečných plavidel?

Všechno to začalo, když bylo několik výzkumníků Námořnictva požádáno, aby vyšetřili zvláštní jev, který se vyskytl v utajeném zařízení, kde se často provádělo obloukové svařování. Toto zařízení bylo utajené, protože v něm byl uváděn v činnost nový proces výroby silně pancéřovaných lodních trupů, který Námořnictvo vyvinulo.

Při bodovém odporovém svařování se využívalo neuvěřitelně silného silnoproudého výboje. Byl to podobný proces, jako dnešní moderní MIG svařování (obloukové svařování tavící se elektrodou v intertním plynu), ale bylo prováděno v mamutích rozměrech. Elektrická energie potřebná pro tento proces byla dodávána masivními bateriemi kondenzátorů pod vysokým napětím. Takto k sobě mohlo být důkladně přivařeno několik kovových plátů a kov byl i v místech svarů neskutečně pevný a kompaktní.
Výboj byl ale tak intenzivní a nebezpečný, že po nastavení plátů do správné vzájemné polohy už do míst, kde svařování probíhalo, nesměli ani sami zaměstnanci. Nebezpečné výboje ale nebyly tím nejznepokojivějším, co se na tomto pracovišti vyskytovalo. Mnohem více znepokojující bylo rentgenové záření, které se do okolí oslepujícího modrobílého výboje uvolňovalo.

Výboj vycházel ze zařízení připomínající mechanické rameno, které bylo opatřené silnou ochrannou izolací. Výboj a rameno byly ovládány na dálku, zdroj energie zajišťovaly baterie kondenzátorů. Jakmile byl dán signál, obří výboj připomínající blesk otřásl celou budovou. Přístroje zaznamenávající radioaktivitu naměřily značný nárůst výskytu rentgenového záření. Proces byl dalším pokrokem v námořních technologiích.

Extrémní elektrická ani radiační rizika ale nezabránila tomu, aby bylo toto zařízení nasazeno i v jiných námořních institutech. Bezpečnostní opatření byla na nejvyšší úrovni. Mimo svařovací komoru nebyli zaměstnanci vystaveni žádným rizikům. V budově se ovšem začaly vyskytovat podivné jevy, které neměly žádné rozumné vysvětlení.
Výzkumníci celou budovu prozkoumali, odděleně vyslechli pracovníky, aby se ujistili, že zvěsti, které se začaly šířit, jsou pravdivé, a poté i sami pozorovali celý proces z kontrolní budky.

To, co spatřili, bylo skutečně nevídané. S vyšlehnutím výboje nastal i stejně intenzivní „zrakový výpadek“. Náhlý otřes, vyvolaný elektrickým svářecím impulsem, skutečně vytvořil i záhadný optický výpadek ve vnímání daného prostoru. O tomto podivném jevu se nejprve myslelo, že je záležitostí oka.

Všichni se domnívali, že nezvyklý výpadek byl výsledkem intenzivního a celkového vybělení oční sítnice – že šlo o chemickou odezvu oka na intenzivní a „náhlé“ světlo. To bylo zpočátku tradiční vysvětlení. Co se však vymykalo zdravému rozumu, bylo to, že efekt pronikal i do kontrolní místnosti, a „sítnicový výpadek zraku“ zakoušeli i zaměstnanci, kteří byli chráněni několika ochrannými zdmi.

Jakýkoliv efekt, který by dokázal proniknout zdí a způsobit u lidí takovouto neschopnost vnímat, by mohl být použit jako strašlivá zbraň. Výpadek zraku, který se přenášel i přes zdi, byl neurologickou reakcí, která paralyzovala celou fyziologii, takže ta nebyla schopná reagovat na vnější podněty. Tak se to tehdy všichni domnívali.

Každým dnem výzkum získával vyšší a vyšší stupeň vojenského utajení. Lidé tu měli co do činění s možností šířícího se jevu, který dočasně neutralizoval nervové vzruchy, přenos a odezvu.

Zbraňoví experti věděli, že jakékoliv elektrické záření, které by mohlo nahradit nervový plyn, by přineslo zásadní taktickou výhodu v boji. Měli by tak možnost „vysílat“ jeho vlny na nepřítele a způsobit u nich požadovaný efekt. Pokud by šlo všechno podle plánu, mohly být jediným „úderným zábleskem“ vyřazeny celé jednotky vojáků.

Nešťastnou obětí častého vystavování těmto jevům byl jistý William Shaver. Pan Shaver byl svářečem Námořnictva, který pracoval se staršími a mnohonásobně menšími ručními verzemi tohoto zařízení. Tato zařízení vysílala intenzivní impulsy s krátkou frekvencí opakování. Poté, co byl energii těchto impulsů opakovaně vystaven, začal mít Shaver halucinace. Byl to neblahý důsledek poškození nervových buněk – jeho zdravý rozum to začalo rozkládat na prvočinitele.

Jindy vyrovnaný muž časem ztratil kontakt s realitou. Začal psát podivné pamflety a pokračoval v tom po celý zbytek života. Nakonec byly těchto textů celé stovky a ve všech se psalo o strašných „bytostech z podsvětí“. Následně bylo zjištěno, že vystavení náhlým elektrickým impulsům o intenzivním potenciálu a extrémně nízké frekvenci způsobuje příšerné nevolnosti, v některých případech dokonce i neurologické poškození, které může nakonec vést až k šílenství.

Nový výzkum tohoto jevu provedený NRL byl matoucí. Kromě toho, že „efekt výpadku“ bylo možné zakusit, ho totiž šlo stejně jednoduše i vyfotografovat. Nemohlo tedy v žádném případě jít o pouhou neurologickou reakci na nějaké záhadné záření. Oslepující výboj něco dělal i se samotným prostorem. Výzkumníci se ponořili do bádáni ještě fascinovaněji než předtím.

Efekt „výpadku“ si vysloužil stejně bedlivou pozornost námořních úředníků i pro jeho očividně se nabízející armádní využití. Po pečlivém prostudování prací výzkumníků, které byly financovány granty NRL, jsem zjistil, že mezi nimi byl o všechny tyto oblasti spojené s vnímáním nebývalý zájem.

Byly ale i „jiné aspekty“ tohoto fenoménu, z nichž mrazilo. Mezi některými z původních zaměstnanců, kteří pracovali v místnosti, kde se svařovalo, se šířily prapodivné zvěsti. Vzpomeňte si, že tito lidé působili na tomto pracovišti celou dobu, kdy projekt podléhal utajení. Byly tak svědky i některých dalších jevů, které rozum nedokázal vysvětlit.
Zaměstnanci vztyčovali kovové části trupu a jednotlivé pláty přisouvali k sobě, aby mohly být svařeny. Jakmile zazněl výstražný signál, všichni pracovníci a inspekční týmy opustili prostor. Častokrát při tom nechali různé nástroje a nářadí ležet tam, kde s nimi pracovali.

Nabíjení kondenzátoru trvalo několik minut. Pak stačilo stisknout knoflík a pracoviště se otřáslo, jak vyšel mocný výboj. Nastal efekt výpadku, a když byla procedura ukončena a místnost opět prohlášena za bezpečnou, pracovníci se do ní vrátili.