Nová studie povrchu Marsu: Co se odehrálo v jeho prehistorii? (10)

           Podle naší teorie je jedním z přímých důsledků tohoto nahromadění materiálu, jež vytvořilo prostředí bohaté na síru, vytvoření oněch záhadných "skvrn". Jelikož se zprvu objevovaly jako velmi tmavé úkazy připomínající výrony vody ve svažitém terénu, domníváme se, že se tyto "skvrny" vytvořily až ve 3. období díky činnosti kapalné podpovrchové vody, která "zvlhčovala" povrchové materiály bohaté na síru. Uprostřed dnešních marťanských písků, složených z oxidů železa a stopového množství sirných sloučenin, by tímto způsobem nejprve došlo k vytvoření kyseliny sírové. Kyselina by poté redukovala směsi železa a síry na velmi stabilní tmavou sloučeninu - sulfid železnatý (FeS) - který by zůstal viditelný celé roky po původním "zvlhčení".[1] Takováto černá skvrna tvořená "sulfidem železa" by se nakonec díky jednoduché oxidaci přeměnila zpátky na načervenalé oxidy železa (Obrázek 29). K oxidaci by mohlo docházet prostřednictvím činnosti stopového množství volného kyslíku, jenž se díky vlivu ultrafialového slunečního záření postupně uvolňoval z marťanské atmosféry, tvořené převážně oxidem uhličitým.

Obrázek 29: Tmavé (čerstvé) výrony těsně vedle výronů světlejších a vybledlých (starších, zoxidovaných) (USGS).

        Dalším potvrzením slapového modelu může být nedávno vydaná práce R.O. Kuzmina a E.V. Vernadské. V červnu roku 2000 představila tato dvojice geochemiků z Institutu geochemie a analytické chemie Ruské akademie věd stať o možné existenci kapalné vody na povrchu Marsu. Došlo k tomu na konferenci NASA (31. Lunar and Planetary Science Conference).

       Navrhovali teorii, podle níž by měla přítomnost ve vodě rozpustných solí, doložená v horninách na marťanském povrchu, ovlivňovat teplotu tání jakéhokoliv ledu dodnes uvězněného ve svrchních vrstvách zledovatělé porézní půdy. Za současného marťanského klimatu by se (jak tvrdí Rusové) podmínky pro "zledovatělou půdu" daly předpokládat pouze v oblastech nad 40-45. stupněm severní, respektive jižní šířky (led z okolí rovníku by se, podle této teorie, během miliardy let trvající historie Marsu již dávno odpařil). Podle ruských propočtů by mohla přítomnost solí ve zledovatělé půdě i v oblastech takovýchto zeměpisných šířek vytvořit podmínky pro (dočasnou) existenci kapalné vody, která by na povrchu nějaký čas setrvala jako kapalina v jinak dlouhodobé periodě teplot pod bodem mrazu.[2]

       Podle slapové teorie se nacházel poslední zdroj kapalné vody na Marsu před 65 miliony let - nikoli tedy před "miliardami" let. Proto by spodní voda v oblastech kolem rovníku neměla dost času ze současné marťanské půdy vysublimovat. Podle nás nyní v těchto regionech kolem rovníku spočívají (v jedné přímce) obě dna dřívějších slapových oceánů, jejichž usazeninové podloží zřejmě obsahuje vysoké procento právě oněch klíčových, ve vodě rozpustných solí, potřebných k tomu, aby za současných teplot panujících na planetě dokázaly udržet marťanskou podzemní vodu v kapalném stavu.

       Rozmístění "skvrn" okolo rovníku (plus minus 30°) s dvěma jasnými epicentry ležícími téměř v přímce tak jasně naznačuje - a Rusové to podkládají svými výpočty - že "skvrny" ve skutečnosti vyznačují současné zdroje tekoucí, kapalné, slané vody, pocházející z bývalé "dvojice" marťanských oceánů.

         Vyplývající důsledky pro život na Marsu

        Nyní je tedy mimo veškerou diskusi, že katastrofická událost, která před zhruba 65 miliony let ukončila období křídy a která zapříčinila vyhynutí dinosaurů, také umožnila, aby se na Zemi rozšířili savci. A před nějakými 62 miliony let - v době předpokládané srážky či exploze druhého měsíce Planety V, která (podle Van Flanderna) měla za následek vytvoření Hale-Boppovy komety a jí podobných - se již jedna z vývojových větví savců rozmohla natolik, že se začala zmocňovat nadvlády nad planetou. Byli to primáti, z nichž jsme se jednoho dne vyvinuli my.

        Tyto události byly, jak se domníváme, neúprosně uvedeny do chodu zničením Planet K a V.

-        Ale co samotný Mars?

-        Jak dlouhou dobu strávil Mars jako satelit Planety V - ve svém 2. období - než byla druhá jmenovaná planeta zničena?

-         Měl život vůbec čas na planetě vzniknout, a pokud ano, bylo to v 1. období - před zachycením, nebo až ve 2. období, někdy později?

-         Pokud se život na Marsu skutečně vyvinul, co nám o jeho následujícím vývoji může říct slapová teorie?

-         Dají se v rámci slapové teorie nalézt nějaké stopy, které by odhalily zda, popřípadě kdy začaly vůbec Marsu tikat jeho "záchytové biologické hodiny"?

       Jak jsme již zmínili dříve, díky MGS nyní víme o existenci masivních a pravidelných vrstev usazenin na většině planetárního povrchu. Z nich můžeme logicky usuzovat, že Mars prodělal vleklé období systematických klimatických změn, s největší pravděpodobností v reakci na pravidelné náklony své osy - díky nim byly sedimenty uloženy způsobem, jenž těmto pravidelným, cyklickým změnám odpovídá.[3] Je jasné, že tímto obdobím byla perioda, kdy Mars jako samostatná planeta obíhal kolem Slunce - neboť, jak uvádí Lasker a kol. (1993), výkyvy sklonu osy v takovém rozsahu indikují, že v době slapového záchytu by byly podobné výchylky zcela nemožné.[4]

      Výpočty současných ojedinělých změn ve sklonu osy, které provedli Wisdom a kol. (1995)[5] odhalily chaotické náklony až po úhel 60° a periody trvání od 3 do 5 milionů let. Takovéto změny by nevyhnutelně vedly k dramatickým změnám hustoty marťanské atmosféry a teplot, jak by postupně tály a znovu tuhly polární ledovce - tímto způsobem se snadno vysvětluje existence mohutných ložisek usazenin, která nyní odhalil MGS.[6]

       Vezmeme-li jeden ze snímků MGS, který zaznamenává "tisícovku jednotlivých vrstev" a vynásobíme to dobou trvání každého z potenciálních období (tj. přibližně 3-5 miliony let), vyjde nám odhad délky období předcházejícího záchytu: několik miliard let. To se ve výsledku vlastně shoduje s přibližným stářím sluneční soustavy, které je asi 5 miliard let.[7] Z toho můžeme usuzovat, že doba, kterou Mars strávil jako osamocená planeta obíhající kolem Slunce před záchytem - jinými slovy i doba trvání 1. období - byla obdobím shodným s větší části historie sluneční soustavy.

       Takže kdy tedy k onomu záchytu vlastně došlo?

        Na základě nedávno uveřejněných zcela nových a rozsáhlých výpočtů se zdá, že ona "chaotická nestabilita" v orbitální dynamice sluneční soustavy může odstartovat i po několika miliardách let.[8] Tyto výpočty byly ovšem provedeny, aniž by uvažovaly obě "pohřešované" planety, (o nichž mluvíme v naší teorii). Je proto pravděpodobné, že kdyby byly do modelu přidány, stabilita sluneční soustavy by se stala ještě chaotičtější - zejména v případě, (jak se domníváme my i Van Flandern), pokud se obě tělesa kdysi nacházela v oblasti současné mezery mezi Jupiterem a Marsem. Na vině jsou účinky Jupiteru, jehož ohromná masa vnáší nepoměr mezi všechny dlouhodobé předpoklady celkové stability soustavy.

        Jestliže je fyzika sluneční soustavy diskutabilní i dnes - v době očividné "orbitální stability", trvající již po miliardy let, pak je teoreticky možné, že došlo ke "vzácné" planetární události, kterou předpokládáme v této stati: blízkému setkání Marsu a Planety V a následnému vystřelení dosavadního satelitu, aby byla uvolněna dostatečná energie nezbytná k záchytu. To vše se ovšem znovu vrací k otázce: kdy se to stalo?   

        Zachycení Marsu Planetou V - jako výsledek působení mechanismu vystřelení jiného (dosavadního) satelitu - představuje nový možný a nezávislý prostředek datace této klíčové události. Takto vystřelený satelit by ihned zaujal mírně excentrickou orbitu kolem Slunce - což by vedlo k poměrně rychlému přiblížení buď k Jupiteru nebo k Zemi. Taková přiblížení (zejména k většímu Jupiteru) by radikálně změnila jeho původní heliocentrickou orbitu, což by mohlo vést buď k jeho nenávratnému vymrštění ze sluneční soustavy nebo ke katastrofické srážce s některou z planet.

       Podle naší zkusmé teorie ke srážce skutečně došlo - cílem byla Venuše. Jelikož jsou tyto dvě události propojené - "výměna Marsu" za původní satelit Planety V a jeho následná kolize s Venuší - může jejich sekvence ve skutečnosti napovědět dobu, kdy došlo k zachycení Marsu Planetou V.

       Venuše je unikátní planeta. Přestože se o ní často hovoří (díky její velikosti a složení) jako o "sesterské planetě Země", obě planety by nemohly být odlišnější. Počínaje složením její atmosféry (asi 97 % CO2), přes existenci neproniknutelných mračen kyseliny sírové (vzácnější forma povrchové síry?), povrchovou teplotu (kolem 480°C), až po atmosférický tlak (92krát vyšší než na Zemi). Prostředí Venuše je od těch na Zemi či na Marsu v dnešní době nepředstavitelně odlišné.

       Narozdíl od rotace Země a Marsu se Venuše otáčí kolem své osy na opačnou stranu a jedno celé otočení jí trvá 243,7 dne.[9]

       Údaje radaru sondy Magellan z jejího průzkumu planety mezi lety 1990-1994 odhalily překvapivý geologický objev: někdy v minulosti na Venuši došlo ke katastrofě, která zcela vymazala krátery, vyskytující se na povrchu od nejranějších dob její existence. Zdálo se, že planeta absolvovala období restrukturalizace povrchu v geologicky krátké periodě prudké celoplanetární sopečné činnosti. Předběžná datace této události: období před zhruba 500 miliony let.[10]

        V našem článku předpokládáme, že tyto tři fenomény: globální kataklyzmatické roztavení povrchu Venuše, obrácení a zpomalení její rotace a zachycení Marsu Planetou V - jsou výsledkem stejného zřetězení příčin: odmrštění satelitu Planety V ve stejné době, kdy ho nahradil Mars, a následné srážky tohoto původního satelitu s druhou planetou od Slunce. To způsobilo nejen radikální změnu sklonu osy Venuše - což se nyní projevuje její retrográdní rotací - ale také tím, že energie uvolněná při srážce v podstatě roztavila celý povrch planety.

        Podivný nadbytek síry pozorovaný na Venuši (stejně jako podivný výskyt hojného množství argonu - izotopu 40 a dokonce chloru v atmosféře - možný náznak bývalého oceánu na Venuši?)[11] jsou podle naší teorie přímými důsledky dopadu značně velkého křemíkového satelitu Planety V - ten se s Venuší střetl několik milionů let po tom, co ho na vnitřním okraji dnešního pásu asteroidů vystřídal Mars.

       Pokud máme pravdu, datuje tento "kauzální řetězec" zachycení Marsu do doby před 500 miliony let.

       Pozoruhodné je, že jedna z nejvýznamnějších událostí pozemské evoluce se odehrála paralelně s těmito fenomény: šlo o náhlé objevení se (za dobu kratší než 40 milionů let) veškerého tehdejšího vyspělého života na této planetě (Zemi), nazývané "Kambrická exploze".[12] Následovalo 500 milionů let evoluce, kdy se tyto formy života vyvíjely, až se nakonec vyvinuly v člověka.  

      Pokud jsme časovou linii rekonstruovali správně, pak délka 2. období - "teplého a vlhkého" období záchytu, kdy na planetě probíhala intenzivní sopečná činnost, podporovaná vlivem Planety V - byla v podstatě stejná jako délka období, kdy se na Zemi stihl objevit a rozvinout pokročilý život. Tato časová linie má nyní možná význam i pro nezávislou evoluci života na samotném Marsu. 

      Díky důkazům, které jsme nashromáždili, nyní víme, že velké oceány na Marsu existovaly v jeho 2. období, (jinak by na Marsu nebyly rozsáhlé odtokové kanály, vzniklé při jeho odpoutání ze slapového záchytu); též víme, že tam musela existovat atmosféra hustá natolik, že umožňovala vznik skleníkového efektu, aby zmiňovaná voda zůstala kapalná, (jinak by jí nemohly být takové spousty v tekutém stavu); a víme také to, že atmosféra musela obsahovat (přinejmenším ke konci periody) hojné množství volného kyslíku (jinak by se železo, které je dnes rozptýleno po marťanském povrchu, nevyskytovalo v tak vysoce zoxidované formě).      

       Tyto poznatky jsou všechny analogické se souběžným vývojem ekvivalentního prostředí vhodného pro rozvoj pokročilých životních forem na Zemi: čas, teplota, kapalné oceány a atmosféra bohatá na kyslík.

        Proto činíme prozatímní závěr, vyvozený ze zde prezentované teorie, že slapová éra Marsu - jeho 2. období - mohla přímo vést k velkolepému rozvoji specifických marťanských živých organismů. Skutečnost je taková, že mezi nashromážděnými daty neexistuje žádný důkaz, proč by se tento život nakonec nemohl stát inteligentním.

        Jen musíme mít vůli doopravdy se dívat.

-pokračování-

[1]   http://www.space.com/scienceastronomy/solarsystem/mars_flood_010802.html

[2]   McFadden L. A. (1989) in "Asteroids II" (R. P. Binzel et al., eds.), University of Arizona Press, Tucson

[3]   Chemist Mike Castle, personal communication.

[4]   http://www.spacedaily.com/news/marswater-science-00a.html

[5]   op cit "Sedimentary Rocks of Early Mars," Malin, M. and Edgett, K. SCIENCE, December 8, 2000

[6]   J. Laskar, F. Joutel & P. Robutel, "Stabilization of the Earth's obliquity by the Moon," Nature, vol. 361, 1993, pp. 615-17; J. Laskar & P. Robutel, "The chaotic obliquity of the planets," ibid., pp. 608-12

[7]   http://www.siam.org/meetings/archives/ds95/ip5.htm

[8]   ibid. "Sedimentary Rocks of Early Mars," Malin, M. and Edgett, K. SCIENCE, December 8, 2000

[9]   op cit.: S.R. Taylor, Solar System Evolu-tion: A New Perspective, Cambridge University Press, 1992

[10] Laskar, J. "A numerical experiment on the chaotic behavior of the Solar System" Na-ture, 338 (16 Mar 1989):237-238. 11b. Laskar, J. "The chaotic motion of the Solar System: a numerical estimate of the size of the chaotic zones." Icarus 88 (Dec 1990):266-291. 11c. Laskar, J., Joutel, F. and Robutel, P. "The chaotic obliquity of the planets" Nature 361 (18 Feb 1993):608-612. 11dc. Laskar, J. Thomas Quinn, and Scott Tremaine. "Confirmation of resonant structure in the Solar System". Icarus 95 (Jan 1992):148-152

[11] http://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/factsheet/venusfact.html

[12] Phillips et al. (1992), JGR 97:15,92315,948; Schaber et al. (1992) JGR 97:13,25613,301; Strom et al. (1994) JGR 99:10,89910,926