Nová studie povrchu Marsu: Co se odehrálo v jeho prehistorii? (5)

         Pozoruhodné a překvapivé důkazy prezentoval v červnu 2001 na shromáždění Earth Systems Processes Global Meeting ve skotském Edinburghu Bruce Runnegar, astrobiolog z losangeleské University of California. Podle něj došlo zhruba před 65 miliony lety ve sluneční soustavě k něčemu velmi důležitému a závažnému. Runnegar s kolegy již dříve objevili důkazy o 400 000 let trvajícím cyklu usazování sedimentů v pradávných oceánech, jenž svědčil o tom, že změny klimatu na Zemi se shodují s přirozenými výkyvy její oběhové trajektorie (orbity).Aby nezvratně prokázali vliv tohoto cyklu na pozemské klima v posledních 100 milionech let, vytvořili Runnegar a jeho tým počítačové modely založené na naměřených výkyvech planetárních orbit, jejich vzdáleností od Slunce a jejich vzájemně působících rušivých vlivech. Tyto modely prokázaly, že známé (změřené) výkyvy dynamiky sluneční soustavy zůstávaly konstantní po celých 65 milionů let. Před tímto časovým bodem se ale, k jejich překvapení, intenzita orbitálních výkyvů vnitřních planet náhle změnila.[1] "Jestliže se tehdy dramaticky měnily (reorganizovaly) orbity Merkuru, Země a Marsu, možná se stejným způsobem měnily i pohyby asteroidů v pásu," říká Runnegard. Anebo byly možná tyto asteroidy teprve vytvářeny - při gargantuovské srážce. Některé aspekty této teorie potvrzují jiný zdroj překvapujících informací o sluneční soustavě: klínové písmo rané a "vyspělé" civilizace Sumerů.

       Zecharia Sitchin psal obšírně o sumerských tajuplných znalostech a o tom, že tito lidé "věděli", že srážka je možná od samého počátku dějin sluneční soustavy.[2] Na základě nejnovějších dat o velmi odlišných planetárních systémech mimo sluneční soustavu a v souvislosti se snahami o pochopení těchto systémů, pokud jde o jejich vzájemně působící planetární orbity, se zdá, že Sitchinovy překlady sumerských textů získávají zcela nový význam.  

        Pro náš gravitačně-slapový model Marsu by taková nepředstavitelná srážka dvou obrovských planetárních těles (každé z nich o čtyř- až pětinásobné hmotnosti Země, pokud si vzpomínáte) byla téměř nerozlišitelná od skutečné planetární exploze. Účinky srážky dvou planet - V a K - by pro Mars, obíhající ve vzdálenosti necelých 100 000 km, byly téměř nepředstavitelné. Spolu s objevem náhle "kolísavých planetárních orbit" v období před 65 miliony lety, by sama Událost měla na povrchu Marsu zanechat předvídatelné povrchové stopy - další neklamné známky rozsáhlé zkázy.

        Známky katastrofy

        Předpokládejme, že ničivou Událost (srážku) přestálo pouze 1 % svrchní části litosfér Planet V i K. Z místa planetární kolize létaly prudce vymrštěné, různě velké kusy planetární kůry a obrovské množství menších kousků z náhle obnažených rozžhavených planetárních plášťů a jader. Tento materiál směřoval přímo k Marsu. 

        Při hledání důkazů o dopadu těchto trosek na Mars bychom očekávali, že nalezneme známky rychlého zahřátí povrchu a následného rychlého zmrznutí; katastrofických vzedmutí vodních mas a s tím spojených půdních sesuvů; důkazy o závažných úbytcích atmosféry a vody; a konečně i značný počet kráterů na jedné z polokoulí, jako důkaz o dopadajících pozůstatcích Planety V.

       Mars vykazuje všechny tyto příznaky a ještě mnohem víc.

       Nejpřesvědčivějším přímým důkazem o "explozivní Události", z níž vzešlo množství trosek, je záhadná "linie dvojakosti", oddělující severní a jižní polokouli pod úhlem 35°. Pokud byl Mars v době exploze s Planetou V v synchronním záchytu, pak by bylo mnoho kráterů po dopadajících troskách Planety V rozprostřeno po celé jedné "straně" Marsu pod úhlem 90° vůči směru, odkud tento materiál přiletěl. Tak tomu ale není. Místo toho je linie dvojakosti nakloněna vůči současné ose otáčení, (a to o 60°). Autoři přiznávají, že tento fakt představuje pro celou teorii určitý problém.  

       Aniž by měli možnost seznámit se se specifiky našeho nynějšího gravitačně-slapového modelu Marsu, který v tomto článku představujeme, pokoušeli se někteří dřívější badatelé vysvětlit tento závažný geometrický rozpor tak, že navrhli zcela odlišný model postavení marťanských pólů před explozí. Původní osa otáčení podle nich svírala s tou dnešní téměř pravý úhel. Předkládali tedy situaci, která se nazývá "přepólování".

       Ve fázi, kdy dojde k novému rozložení planetární hmoty - buďto zvnitřku (dlouhodobým konvektivním prouděním) nebo zvnějšku (přírůstkem hmoty z významnějších dopadů cizorodého materiálu) - nastává dlouhodobé mechanické přelaďování osy planetárního otáčení (v závislosti na povrchovém reliéfu).[3] Tento "posun pólů" pokračuje až do doby, než je dosaženo rotační rovnováhy, která je ustavena na základě nového rozložení planetární masy (hmoty). Póly planety se pak nacházejí na zcela nových místech.

      Předpokládá se, že povaha této "redistribuce nové planetární hmoty", která následně vedla k přepólování Marsu do podoby, kterou známe dnes, splňuje definici vnějšího zásahu - konkrétně šlo o již zmiňovaný přírůstek značného množství planetární kůry, která na Mars dopadala ve formě masivních úlomků rozpadající se Planety V.

       Pokud byla osa otáčení Marsu natočená vůči přilétávajícím kusům hmoty kolmo, jak tato teorie předpokládá, mohutná síla dopadů spolu s působením další nestabilní masy navrstvené na "boku" planety by mohly skutečně rozpoutat "scénář planetárního přepólování" - které by probíhalo do doby, než by planeta dosáhla nové rotační rovnováhy vůči svému hmotnému rozložení a povrchovému reliéfu.

       Náš gravitačně-slapový model a důkazy, které jsme doposud předložili, ovšem takto "jednoduché" vysvětlení této velmi zásadní věci důrazně odmítají. Pozice a nastavení Marsu před zničením Planety V jsou striktně dány: linie Tharsis-Arabia musela, jak víme, směřovat v prodloužené přímce přímo k Planetě V. Póly otáčení by v takovém případě byly vůči této přímce v pravém úhlu. Trosky planetární exploze by tak měly Mars zasáhnout v pravém úhlu vůči současnému marťanskému rovníku - což ale linie dvojakosti svou polohou jednoznačně vylučuje.

       Předkládalo se vysvětlení, že některé větší vymrštěné zbytky - obrovské letící "kusy" rozpadající se kůry Planety V - dosáhly Marsu jako první a jejich ničivé dopady, otřásající celou planetou a zanechávající po sobě výrazné stopy v podobě impaktních pánví "Argyre" a "Hellas", doslova "přetočily Mars na bok", a teprve posléze dorazila vlna menších (ale početnějších) úlomků. To je ale velice nepravděpodobné. Menší kusy by totiž byly více urychleny a dosáhly by Marsu dříve? zatímco větší kusy by teprve následovaly po nich.

      Jednoduché Newtonovy zákony:

      F = MA

      Jaké je tedy naše řešení?

      Domníváme se, že když se Planeta K blížila k Planetě V, aby způsobila jejich osudnou srážku, prolétla na své orbitě (kolem Planety V) nedaleko Marsu (Obrázek 19). Toto těsné přiblížení ovlivnilo gravitačně-slapový vztah Marsu a Planety V do té míry, že došlo ke gravitací zapříčiněnému posunu celé planetární osy Marsu. NEŠLO tedy o vnitřní přepólování vzhledem k hmotnému rozložení a povrchovému reliéfu, ale o celkovou změnu sklonu (náklonu) marťanské osy otáčení vůči Planetě V.

Obr.č.19: Domnělá kolizní událost planet V a K. Přiblížení a těsná blízkost planety K mění sklon marťanské osy, což vede k tomu, že trosky exploze dopadnou na jeho povrch pod úhlem 60° vůči dřívější (i současné) poloze ose otáčení.  

        Poté, co Planeta K způsobila první závažnější změnu polohy Marsu, který do té doby zažíval období stability trvající zřejmě několik milionů let, pokračovala masivní planeta dále - až na svojí osudovou schůzku s Planetou V. Vzájemný náraz uvolnil téměř nepředstavitelné množství energie, srovnatelné s množstvím, o němž hovoří Van Flandern v rámci HEP, a roztříštěné fragmenty kůry obou světů urychlené prudkým střetem zahájily svou sférickou pouť sluneční soustavou.

      Některé z nich, tvořící jen nepatrné množství celkové masy obou explodovaných planet, dosáhly Marsu během několika hodin od srážky.     

      Ale ještě předtím, než stihla dorazit první větší vlna fragmentů a trosek, se už Mars stihl přetočit o nějakých 60°, takže explozi nastavil svou téměř celou jižní polokouli. Proto je "linie dvojakosti" vůči ose otáčení Marsu posunutá právě o oněch 60°. Mars se pak převracel víc a víc, a když přilétaly menší fragmenty, dopadaly na plošinu Arabia Terra, kterou částečně pokryly.

      Krátce poté dopadl také největší kus o velikosti kontinentu, který vytvořil 2300 kilometrů širokou a 8 kilometrů hlubokou impaktní pánev Hellas, největší na Marsu, situovanou jižně od plošiny Arabia Terra (Obrázek 20).[4]

Obr.č.20: 2300 km široký impaktní kráter Hellas.

Pánev Hellas

       Pánev Hellas je největší zachovanou impaktní strukturou na Marsu. Je to kráter široký přes 2000 km a hluboký 8 km, jehož povrch a okolí byly zformovány množstvím rozličných geologických procesů. Probíhající výzkum oblasti Hellas v PSI (Planetary Science Institute - Institutu pro planetární výzkum) zahrnuje mnoho projektů geologického mapování, zkoumání vývoje kaňonových systémů na obvodu kráteru, zaznamenávání poklesů vysočin, rozvrstvení lávových výronů, vývoje laločnatých nánosů různých úlomků a morfologických a souborných údajů o vyhloubených kráterech.

       Tato pohledová perspektiva severovýchodního okraje kráteru Hellas a roviny Hesperia Planum je jedním z mnoha produktů, které v PSI vytvořil Varun Bhartia, stážista grantu Arizona Space Grant z University of Arizona. Spolupracuje s výzkumníky Lesem Bleamasterem a Davidem Crownem a pomáhá sestavovat úplnou sbírku snímků z Mars Global Surveyoru a Mars Odyssey, které budou uloženy v databázi soustavy informačních systémů Geographic Information Systems.

       Od srážky Planet K a V nyní uběhlo asi dvanáct hodin.

       Účinky tak nepředstavitelné a zničující srážky/exploze, která se s devastující silou odehrála v podstatě Marsu "rovnou za humny", se neprojevily pouze na úrovni masivních a viditelných dopadů trosek na planetární povrch. Nespočetné megatuny menších a velmi urychlených trosek z planetárních plášťů a jader, které vstoupily do atmosféry Marsu nadzvukovou rychlostí, by ji musely doslova přehřát a její značnou část pak odpálit do vesmíru.    

       Jakékoliv povrchové vody by se musely pod vlivem šokových vln začít doslova vařit a sálající horko od přilétajících kusů, jež obrovskou rychlostí dopadaly na povrch, by se spojilo s větší částí oné vařící vody a opustilo planetu spolu s atmosférou. Důsledkem ztráty značné části atmosféry by se povrch celé planety rapidně ochladil, což by vedlo k tomu, že jakákoliv zbývající kapalná voda by velmi rychle zmrzla. Voda v mělkých podpovrchových zásobárnách by ještě nějakou dobu zůstala kapalná, ale nakonec by zmrzla také.

       Popsaná situace by vystihovala to, o čem jsme již hovořili: rozsáhlá katastrofa způsobila nahromadění vody, (která ovšem velmi záhy zmrzla,) do dvou epicenter na dvou různých místech - na místech dvou bývalých marťanských slapových oceánů - jejichž existenci nyní zřejmě potvrzují pozorování "snímků se skvrnami".  

-pokračování-

Prameny:

[1]   http://www.spaceref.com/redirect.ref?url=adsabs.harvard.edu/books/ormo/&id=2854 

[2]   http://www.nature.com/nsu/010628/01062815.html

[3]   http://www.sitchin.com/asteroid.htm

[4]   Schultz, P.H. and Lutz, A.B., "Polar wan-dering on Mars", Icarus 73, 91-141