Meziplanetární "Den Poté" (8)

        K ještě většímu zmatení modelů hlavního vědeckého proudu přispělo objevení další "velké a překvapivě husté" plazmatické trubice v roce 2003, která tentokrát sdílí oběžnou dráhu měsíce Europa. V tomto případě zde na povrchu Europy nejsou žádné sopky, které by mohly vysvětlit, odkud pocházejí nabité částice v trubici, ačkoli konvenční modely trvají na tom, že vulkány musí být hlavním zdrojem nové plazmy. [72]

Plazmatická trubice lo (zelená) a nově objevená plazmatická trubice Europy (modrá) obkružující Jupiter. (NASA 2003)

       Tyto dramatické změny dále podtrhuje skutečnost, že aurora Europy má podle pozorování "mnohem zářivější oblast", než se "očekávalo" podle modelu z roku 1998. Následující obrázek mluví za vše. [73]

Rozdíl mezi teoretickým modelem jasu Europy a skutečným HST pozorováním. (NASA/HST/McGrath et al. 2004)

       Třetí Jupiterův měsíc Ganymede se stal v letech 1979 a přibližně 1995 o 200% zářivějším ve své auroře a určité oblasti jsou nyní až o 700% jasnější než bylo kdykoli předtím pozorováno (obr.24). [74] Tento nárůst zářivosti může být způsoben pozorovaným 1000%ním zvýšením hustoty atmosféry Ganymede, ke kterému došlo od roku 1979.  [75]

       Ganymede má také své magnetické pole, v rozporu se všemi obvyklými očekáváními, což přimělo jednoho vědce NASA ke konstatování: "Buď je něco špatně na naší teorii (vnitřního dynama) nebo na našem chápání historie Ganymede." [76]

Zelená kyslíková zářící aurora na Ganymede.(NASA/HST/McGrath et al. 2004)

      Na oběžné dráze čtvrtého Jupiterova měsíce, jménem Calisto, bylo díky měřením vesmírné lodi Galileo nalezeno 1000x více elektronů na kilometr krychlový, než se očekávalo od vlastní magnetosféry Jupiteru na tuto obrovskou vzdálenost. [77] Toto silně ukazuje na to, že nějaký druh látky (pravděpodobně vody) je v současnosti uvolňován z Calisto, přestože neexistují žádná pozorování vulkanické aktivity atd. Tato látka by při ionizaci vlastními radiačními pásy Jupiteru uvolnila nadbytečné elektrony v přímé blízkosti do oběžné dráhy Calisto - další, i když nepřímá, známka toho, že "odněkud" dochází k naplavení zvýšeného množství energie dovnitř Calisto.

       Navíc, když byla sonda Galileo na cestě směrem ke Calisto, dne 12.srpna 1999, ještě předtím, než o dva dny později přiblížila co nejvíce, narazila na něco, co NASA nazvala "nenadálou super dávkou záření". Jeden vědec řekl: "Očekávali jsme, že snímací zařízení sondy odhalí záření o síle asi 300 až 400 pulzních bodů, takže si představte naše překvapení, když přístroje ukázaly, že Galileo proletěla skrze 1 400 pulzních bodů!... Na druhé straně, to je přece důvod, proč zkoumáme Jupiter a jeho měsíce - abychom objevili tyto neobvyklé fenomeny." [78] Záření zavinilo čtyři různé poruchy kosmické lodi, které bylo možno vyřešit pomocí softwaru na palubě, včetně vyřazení jednoho náhradního spin detektoru.

       Tato nebývalá exploze záření "se odehrála týden po projevu největší tepelné produkce Jupiterova sopečného měsíce lo od roku 1986". Na tyto události může mít významný vliv skutečnost, že se všechny odehrály přibližně v období astrologického úkazu Grand Cross/Velký Kříž v srpnu 1999, kdy mnoho těchto planet stálo vůči sobě v hyperdimenzionálně disharmonických pozicích, pod úhly 90 a 180 stupňů.

       Pokud vyrazíme ještě dále od centra Jupiteru, zjistíme, že v roce 1998 byl objeven nový "prstenec prachu" obkružující planetu - a, v rozporu se všemi očekávanými zákonitostmi vesmírné mechaniky, jeho částice obíhají v opačném směru, než je Jupiterova vlastní rotace a také směr obíhání většiny jeho měsíců. [79] A zase, proti sobě kroužící pole jsou základním aspektem Wilcockova hyperdimenzionálního modelu. [80]

      Během práce na tomto článku jsme narazili na dvě další Jupiterovy anomálie, které podporují Hoaglandův hyperdimenzionální model založený na geometrii čtyřstěnu uvnitř koule, jak jsme viděli na předešlých obrázcích. Dali jsme tyto anomálie na konec této části, neboť neukazují přesně změnu v Jupiterově energetické činnosti, ale jednoduše ukazují fundamentální "novou fyziku v akci.

       Nejdříve se podívejme na grafické znázornění z časopisu Science a jeho článku z března roku 2003, na kterém vidíme rychlosti Jupiterových pruhů mračen, podle zeměpisné šířky. Nejrychlejší a nejpomalejší rychlosti mračen na Jupiteru se vyskytují přesně na 19,5 stupních severní a jižní šířky. Tyto rychlostní odchylky vykazují mimořádnou stálost - byly tam, když Voyager 2 navštívil Jupiter v roce 1979 a nejnovější Cassini údaje z roku 2003 nadále ukazují tytéž fenomeny. Podle vědců NASA: "Stabilita zonálních větrů Jupiteru je vzhledem k bouřlivé povaze jeho mračných vzorců pozoruhodným rysem jeho atmosféry". [81]

Graf nejvyšších a nejnižších rychlostí větru na Jupiteru, vykazující aktivitu v Hyperdimenzionálních zeměpisných šířkách. (Porco 2003)

       Zdá se, že hyperdimenzionální geometrie čtyřstěnu vytváří Velkou rudou skvrnu na Jupiterově jižní polokouli na 19,5 stupních jižní šířky a zpomaluje rychlost rotací mračen na této šířce. Jestliže tato formace vskutku existuje, pak by také zasáhla geometrický severní pól Jupiteru. Je zajímavé, že nedávná studie zjistila, že přibližně v 45minutových intervalech jsou z geometrického severního pólu Jupiteru vyzařovány záblesky RTG aktivity... i přesto, že aurora/polární záře Jupiteru není soustředěna na pólu, jak vidíme na obr.26. Doposud uvolněná energie se rovná kolosálnímu gigawattovému pulzu energie raketově se řítící sluneční soustavou. [82]

      Článek NASA zabývající se tímto fenoménem říká následující:

      ""Nebyli jsme překvapeni při odhalení RTG záření vycházejícího z Jupiteru", pokračoval Dr. Randy Gladstone. Jiné observatoře tak učinily již před lety. Překvapením však byl objev učiněný Chandrou vůbec poprvé: umístění světelného bodu - překvapivě blízko k pólu planety - a pravidelnost pulzace...

      "45minutové pulzace jsou velmi záhadné", dodává Elsner. Nejsou dokonale pravidelné jako by mohl být signál od E.T.; perioda klouže tam a zpátky o pár procent. "Toto je přirozený proces", dodává, "jenom nevíme, co to je..." (přidání na důrazu).

Kombinovaný obrázek - Jupiter, zářící aurorální prstenec (modrý) a polární RTG záření (červené). (NASA 2002)

      V případě Jupiteru jsou geometrické otisky prstů hyperdimenzionální energie velmi jasné. Na dalším obr. vidíme, že jemné linie RTG paprsků (v umělé červené barvě) ve skutečnosti vypadají jako vrchol čtyřstěnu, odlišně než velké vertikální  oblast s přímými liniemi zvláštní jasnosti nalevo. Velká kruhová zářící oblast napravo by byla vrchem čtyřstěnu a můžeme vidět, že dvě linie se táhnou směrem dolů trojúhelníkovým způsobem a udržují vůči sobě 60ti stupňový úhel jak bychom očekávali.

      RTG fenomén se vyskytuje 15x za každé otočení Jupiteru podél jeho osy. Další výzkum nejspíše poskytne odpověď na otázku, co způsobuje cyklus (nějaké domněnky máme, např. odlišné "hyperdimenzionální" úhly zapříčiněné orbitami/oběžnými drahami čtyř hlavních měsíců Jupiteru), ale oblast, kde vyzařují RTG paprsky je zřetelně geometrická/symetrická... spíše je to takto, než že by byla v souladu s centrem elektromagnetické aurory Jupiteru.

       Takže, abychom shrnuli, co jsme se právě dozvěděli, v průběhu pouhých posledních 30 let, Jupiter a jeho satelity/měsíce prošly celou řadou mimořádných energetických a hyperdimenzionálních změn. Vortexy mizí z Jupiterových středních zeměpisných šířek a znovu se objevují na geometricky definovaných místech polárních oblastí. Plazmatická trubice na orbitě měsíce lo prokázala neuvěřitelné nárůsty co se týče zářivosti a hustoty. Atmosféra Jupiteru zaznamenala obrovské poklesy těžkých prvků a nárůsty helia, celkově se vyzařování zvýšilo.

       Dopad komety způsobil vzedmutí se obrovských zářících oblouků z Jupiteru, přičemž jeden z nich je spojen s lo a zůstal stabilní. HD energie proudící dovnitř u severního a jižního pólu byla přesměrována do dokonale geometrického, jediného 200 mil širokého bodu na rovníku. Nové barvy byly viděny na povrchu lo a největší sopka jaká byla kdy spatřena se objevila poprvé necelý rok poté. Ionosféra lo se stala mnohem vyšší, povrch mnohem více horkým a nové barvy byly zaznamenány také v auroře. Na Europě byla také zjištěna záhadná trubice energie, a to na její oběžné dráze a poslední pozorování ukázala, že je mnohem zářivější, než se očekávalo. Aurora Ganymede se také výrazně rozzářila, což může ukazovat na nárůst atmosferické hustoty. Aurora Calisto byla rozhodně 1000x silnější, než se čekalo, a úrovně přilehlého vyzařování byly až o 467% vyšší, než jaká byla očekávání. Další obří energetická trubice byla nalezena za orbitou Calisto a byla nevysvětlitelně rotující v opačném směru.

       Nejpomalejší rychlosti mračen se nacházejí na 19,5 stupních jižní šířky a nejrychlejší jsou zase na 19,5 stupních severní, v přesném souladu s hyperdimenzionálním modelem. Ohromující gigawattová RTG pulzace se vynořuje na přesném geometrickém severním pólu Jupiteru každých 45 minut a ukazuje nám při tom vrchol téhož čtyřstěnného energetického pole, které se prokazuje jako Velká rudá skvrna... která je tak velká, že by pojmula dvě Země.

      Jako celek tyto nálezy ukazují na významné geometrické vlastnosti Jupiteru a nepopiratelnou evoluci v základní povaze jeho teploty, složení a energetického chování jako na systém. Při našem posunu do třetí části této zprávy přijdeme na to, že každá ze zbývajících planet... Saturn... Uran... Neptun... Pluto... Země... nám předvádí podobný druh změn, což vskutku dokazuje, že máme co do činění s meziplanetární transformací. Také se podíváme na důkazy ze studií Země, které ukazují, jak jsou změny, které zde prožíváme v přímé souvislosti se změnami ve větší sluneční soustavě.

- pokračování-

[72] "Using a sensitive new imaging instrument on NASA's Cassini spacecraft, researchers at The Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory (APL) in Laurel, MD., have discovered a large and surprisingly dense gas cloud sharing an orbit with Jupiter's icy moon Europa?

The cloud's mass indicates? that Europa, in an orbit some 416,000 miles (671,000 kilometers) from Jupiter, wields considerable influence on the magnetic configuration around the giant planet.

Surprisingly, Europa's gas cloud compares to that generated by the volcanically active satellite Io," says Mauk. "But where Io's volcanoes are constantly spewing materials - mostly sulfur and oxygen - Europa is a comparatively quiet moon?

?The dense gas torus gives Europa much greater influence than was previously thought on the structure of, and energy flow within, Jupiter's huge space environment, its magnetosphere," he says."

Buckley, Michael et al. Johns Hopkins Applied Physics Lab Researchers Discover Massive Gas Cloud Around Jupiter. JHU Applied Physics Laboratory, Feb. 27, 2003. URL: http://www.jhuapl.edu/newscenter/pressreleases/2003/030227.htm

[73] "Recent HST/STIS images in the OI multiplets (Figure 19.10) indicate a more complex pattern of [brightness] emission than would be expected from [Europa's] plasma interaction with an optically thin atmosphere. The [Hubble Space Telescope] OI 1356 image displays the expected limb glow around the disk plus a much brighter region on the anti-jovian hemisphere."

McGrath, Melissa et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 19: Satellite Atmospheres. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch19.pdf

[74] "Voyager measurements in the plasma sheet [of Jupiter's moon Ganymede]? could support [a] glow of 10-40R? However, the [Hubble Space Telescope] STIS observations display polar limb glow in the range 50-100R, suggesting that more than [the moon's own] plasma sheet electrons are involved in the excitation process.

The latter point is [even] more evident when an explanation is sought for the hot spots of intense auroral emission seen in the HST/STIS observations? [of] 300R bright spots."

McGrath, Melissa et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 19: Satellite Atmospheres. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch19.pdf

[75] "One other potential solution to understanding the high HST intensities [of plasma around Jupiter's moon Ganymede] is to argue that the Voyager? measurements are not applicable to the Galileo/HST epoch and atmospheric column densities are [now] perhaps an order of magnitude larger [i.e. 1000% larger]?

In summary our limited information prevents a definitive inference of the average O2 column density on Ganymede."

McGrath, Melissa et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 19: Satellite Atmospheres. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch19.pdf

[76] "How did it get so hot that liquid iron in its core moves around enough to make a magnetic field? Either something's wrong with our theory or our understanding of Ganymede's history," said Johnson."

Stenger, Richard. New revelations, riddles about solar system's most intriguing satellites. CNN.com / Space, Aug. 23, 2000. URL: http://www.cnn.com/2000/TECH/space/08/23/moons.of.mystery/index.html

[77] "Galileo plasma wave measurements [have been reported] that imply the presence of electrons with a density almost a thousand times [100,000%] higher than the expected jovian magnetospheric electron density [i.e. the density of Jupiter's own trapped electron population, ensnared in its own magnetic field] at the orbit of Callisto. This density is comparable with that inferred from similar measurements made in the vicinity of Ganymede."

McGrath, Melissa et al. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere, Chapter 19: Satellite Atmospheres. 2004. URL: http://dosxx.colorado.edu/JUPITER/PDFS/Ch19.pdf

[78] Platt, Jane. Galileo Survives Unexpected Whopper Dose of Radiation. NASA/JPL/Caltech Press Release, Aug. 16, 1999. URL: http://www2.jpl.nasa.gov/galileo/status990816.html

[79] "Scientists have found evidence for a new ring of dust that occupies a backward orbit around Jupiter, based on computer simulations and data from NASA's Galileo spacecraft, it is reported in today's issue of Science magazine.

A team led by researchers at the University of Colorado at Boulder reported that a faint, doughnut-shaped ring of interplanetary and interstellar dust some 1,126,000 kilometers in diameter (about 700,000 miles) appears to be orbiting the giant planet...

Surrprisingly, the researchers say, most of the interstellar and interplanetary dust particles appear to be in a "retrograde" orbit -- that is, moving in the opposite direction of the rotating planet and its moons, Colwell said. The reason for the backward orbit of the tiny particles is not yet clear, he said?

NASA's Voyager 2 detected an uneven dust ring around Jupiter in 1979 that scientists believe was created by the collisions of small moonlets with micrometeoroids in the Jovian system. But the newly identified ring of dust with smoke-size particles originating from beyond the Jovian system appears to be much larger, more sparse and, possibly unique in the solar system."

Platt, Jane. New Class of Dust Ring Discovered Around Jupiter. NASA/JPL Press Release, Apr. 3, 1998. URL: http://www.jpl.nasa.gov/releases/98/glring.html

[80] Wilcock's model incorporates the work of Rod Johnson, who has modeled the entire quantum realm on counter-rotating geometries, particularly focusing on the interaction between the tetrahedron and octahedron. In the HD model we see the same basic phenomena at all size levels in the universe, from the quantum to the super-galactic, and Wilcock's most recent in-progress work extends this into biology as well.

[81] Porco, Carolyn et al. Cassini Imaging of Jupiter's Atmosphere, Satellites, and Rings. Science magazine, vol. 299, March 7, 2003. URL: http://ciclops.arizona.edu/sci/docs/porco-etal-cassini-jupiter-science-2003.pdf

[82] "March 7, 2002: Every 45 minutes a gigawatt pulse of x-rays courses through the solar system. Astronomers are accustomed to such things. Distant pulsars and black holes often bathe the galaxy with blasts of x-radiation. But this time the source isn't exotic and far away. It's right here in our own solar system.

"The pulses are coming from the north pole of Jupiter," says Randy Gladstone, a scientist at the Southwest Research Institute and leader of the team that made the discovery using NASA's orbiting Chandra X-ray Observatory.

"We weren't surprised to find x-rays coming from Jupiter," he continued. Other observatories had done that years ago. The surprise is what Chandra has revealed for the very first time: the location of the beacon -- surprisingly close the planet's pole -- and the regular way it pulses?

"The 45-minute pulsations are very mysterious," adds Elsner. They're not perfectly regular like a signal from E.T. might be; the period drifts back and forth by a few percent. "This is a natural process," he adds, "we just don't know what it is...."

It's possible that Jupiter's south pole is also an x-ray hot spot, blinking at the same rate as the north -- but no one knows because the south pole is not as easy to see from Earth?

Solving the puzzle will require more data? Until then Jupiter's x-ray beacon -- relentlessly pulsing, and not where it ought to be -- will likely remain a mystery. (emphasis added)

Phillips, Tony. Puzzling X-rays from Jupiter. Science@NASA, March 7, 2002. URL: http://science.nasa.gov/headlines/y2002/07mar_jupiterpuzzle.htm