Zákony tajemství (13) - Tajemství peněz a americký "Federální Rezervní Systém", část druhá

        First Bank of the United States / První banka Spojených států byla také vymodelována podle vzoru Bank of England a založila partnerství mezi vládou a bankovními zájmy. Dvacet procent bankovního kapitálu bylo získáno skrze federální vládu a zbývajících 80 procent bylo zajištěno soukromými investory, také cizinci jako například Rothschildy. "Právní záznamy dokazují, že byli (Rothschildové) silou ve staré Bank of the United States", napsal spisovatel Gustavus Myers. Je jasné, že intrikánští evropští bankéři a jejich společníci z Nového světa se pokoušeli získat kontrolu nad americkými zásobami peněz. Tato banka také způsobila inflaci vytvořením bankovek frakční rezervy. Obchodníci s penězi prosperovali, ale obyčejný občan trpěl. Když v roce 1811 po dvaceti letech vypršelo úřední povolení banky a mělo být obnoveno, bylo přehlasováno o jeden hlas, jak v senátu tak ve sněmovně.

        Ale náklady na válku v roce 1812, spolu s chaotickými finančními podmínkami, přiměli Kongres k vydání dvacetiletého povolení Second Bank of the United States / Druhé bance Spojených států v roce 1816. Tato ústřední banka skončila v roce 1836, poté, co prezident Andrew Jackson v roce 1832 vetoval zákon, který měl prodloužit její povolení, předznamenávající to, co vešlo ve známost jako 'Bankovní válka'. Jackson, první prezident ze západního Appalačského pohoří a hrdina bitvy v New Orleans, odsoudil centrální banku jako neústavní a označil ji za "prokletí pro republiku; neboť je zkonstruována tak, aby vychovala v blízkosti vlády bohatou aristokracii nebezpečnou svobodám země".

        Pravděpodobně nebylo náhodou, že první americký pokus o atentát byl uspořádán právě na Jacksona v roce 1835 mužem jménem Richard Lawrence, který tvrdil, že je "v kontaktu se silami v Evropě". Jeho zbraně však selhaly a nezraněný, ale rozzuřený Jackson stáhl státní finance z "doupěte zmijí" a prezident Druhé Banky, Nicholas Biddle, se pomstil celonárodním omezením úvěrů a vyvolal tak všeobecnou ekonomickou paniku. Podle spisovatele Eustace Mullinse byl Biddle agentem Jacoba Rothschilda v Paříži.

       Poté Jacksonovi vyčinili Biddleovi přátelé v Senátu, hlasováním 26-20 se postarali, aby nebyl Kongresem zplnomocněn ke stažení financí. Politická motivace za touto akcí se potvrdila v roce 1837, kdy Senát zrušil Jacksonovo zamítnutí hlasováním 24-19. Případ pak zmizel ze scény a ke konci jeho dvou funkčních období dokázal naprosto zlikvidovat státní dluh.

      Jackson vnímal Biddleovo manévrování jako nestydatý pokus o vydírání vlády, aby obnovila bance povolení. Varoval:

       "Troufalý pokus o kontrolu vlády, který současná banka učinila, potíže, které záměrně vyvolala...nejsou ničím jiným než zlou předtuchou osudu, který čeká americký lid, pokud by se nechal zmámit k záchraně této instituce či založení jiné, jí podobné."

      Následovaly další pokusy o oživení centrální banky, ale žádný neuspěl až do založení Federálního rezervního systému v roce 1913.

      Snaha vzkřísit centrální banku ve skutečnosti vznikla tři roky před tím.

       "Vhodná doba nastala ke konci roku 1910, kdy jsem byl vskutku tak tajnůstkářský jako kterýkoli spiklenec...necítím přehnané hovořit o naší tajné výpravě na Jekyll Island jako o skutečném zplození koncepce toho, co se nakonec stalo Federálním rezervním systémem...", napsal Frank A. Vanderlip, jeden z mužů, kteří vytvořili Fed.

       Později se stal prezidentem New York's National City Bank.

       Vanderlip měl na mysli tajný výlet z noci 22.listopadu 1910, který podniklo sedm mužů, kteří představovali asi čtvrtinu světového bohatství, na Jekyll Island, útočiště J.P. Morgana u pobřeží Georgie. Tato mise byla tak utajená, že byla používána pouze křestní jsména a pravidelní zaměstnanci ostrova byli nahrazeni novými, kteří neznali nikoho z účastníků.

       Uzavřenou sedmičku tvořili Vanderlip, jenž zastupoval Williama Rockefellera a investiční firmu Jacoba Schiffa Kuhn, Loeb &c Company; tajemník ministra financí Abraham Piatt Andrew; senior partner společnosti J. P. Morgana, Henry P. Davison; prezident First National Bank of New York (instituce ovládaná Morganem) Charles I). Norton; Morganův náměstek Benjamin Strong; partner Kuhn, Loeb & Company, Paul Mortiz Warburg; a sekretář republikánského senátu Rhode Island, Nelson W. Aldrich, předseda Národní monetární komise, jediný nebankéř ve skupině.

        Skupina se na týden izolovala na Jekyll island a připravovala plány pro bankovní reformu, kterou vláda považovala za nezbytnou kvůli řadě událostí vyvolávajících finanční paniku. Dnes mnoho badatelů věří, že tato panika byla vždy uměle vyvolaná s výhledem na posilující přijetí těchto "reforem" veřejností.

        Spisovatel Ralph Epperson poznamenal, že se Morgan vrátil do Států po návštěvě Evropy na počátku roku 1907 a začaly kolovat zvěsti, že Knickerbocker Bank of New York je nesolventní. Vyděšení vkladatelé vtrhli do banky a chtěli vybírat své vklady, což vyvolalo výběry v ostatních bankách a Panika roku 1907 začala. "Studie panik z let 1873,1893 a 1907 ukazuje, že tyto paniky byly výsledkem mezinárodních bankéřských operací v Londýně", shrnul spisovatel Eustace Mullins, tvůrce autorizované biografie básníka Ezry Pounda, jenž povzbuzoval Mullinse ve zkoumání Fed v roce 1948.

       Prezident univerzity Princeton (brzy také prezident USA) Woodrow Wilson veřejně oznámil své řešení finanční paniky: "Všem těmto potížím by mohlo být zabráněno, pokud bychom ustanovili výbor složený ze šesti nebo sedmi společensky angažovaných osob, jako je J.P. Morgan, aby řídili záležitosti v naší zemi." Volání po stabilním národním bankovním systému nabírala na intenzitě.

       "Tak američtí občané, kteří trpěli během Americké Revoluce, války v roce 1812, během bitev mezi Andrew Jacksonem a Druhou Bankou Spojených států, během Občanské války a předchozích panik v letech 1873 a 1893, a nynější paniky z roku 1907, byli nakonec formováni až do bodu přijetí řešení navrženého právě těmi, kteří všechny tyto události zapříčinili: mezinárodními bankéři. Tím řešením byla centrální banka", napsal Epperson.

       Pod tlakem ze strany voličů schválil Kongres Aldrich-Vreeland Act z roku 1908, jenž povoloval národním bankám vydat mimořádné oběživo nazvané "script" a sestavil Národní monetární komisi-jíž předsedal senátor Aldrich-aby doporučovala vhodné způsoby stabilizace amerického monetárního systému.

        "Od začátku bylo jasné, že Komise je bouda", napsal spisovatel Griffin. "Takzvaný vyšetřovací orgán nepořádal žádné oficiální schůze téměř dva roky, zatímco Aldrich objížděl Evropu a konzultoval se špičkami centrálních bank v Anglii, Francii a Německu. Tři sta tisíc dolarů z peněz daňových poplatníků padlo na tyto výlety a jediným hmatatelným výsledkem práce Komise byla obsáhlá třísvazková historie evropského bankovnictví."

       Tyto svazky byly zaměřeny na německou Reichsbank - jejími hlavními akcionáři byli Rothschildové a rodinná firma Warburgů, M.M. Warburg Company.

       Závěrečná zpráva Komise byla připravena sedmi prominenty, kteří tajně putovali na Morganův Jekyll Island, do Loveckého klubu, údajně kvůli lovu kachen. Tito muži se shodli na tom, že nechtějí mít jednu centrální banku ve Spojených státech, ale několik a dohodli se, že nikdo nebude používat slova "centrální" nebo "banka". A co je nejdůležitější, rozhodli se, že jejich dílo bude vytvořeno tak, aby vypadalo jako oficiální agentura vlády Spojených států.

- pokračování -

(c)2007 Translation: Alhambra