IAPETUS - NEJZÁHADNĚJŠÍ TĚLESO VE SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ (4)

"Jediná cesta, jak objevit omezení možného je zajít kousek za jeho hranice? do oblastni nemožného."

Clarkův druhý zákon

       OK, toto je část kterou kritici nenávidí ze všeho nejvíce.

       Když budeme volně spekulovat o tom, co by to vše mohlo znamenat?

      Jak jsme uvedli dříve, kosmolog Sir Fred Hoyle jednou poznamenal "Nevidím žádnou logiku v tom odmítat data jen proto, že se zdají neuvěřitelná". Takže i přesto co jste mohli slyšet, spekulace o tom jaká data jsou "neuvěřitelná" musí být centrem skutečné vědecké metody. Všechny vědecké hypotézy nejsou skutečně nic jiného než "vyšňořené spekulace".

      Bez spekulativních hypotéz, dokonce i těch "pobuřujících" - pokoušejících se spojit dohromady všechna možná získaná data do nějaké formy souvislého příběhu (spekulativní části) - by "věda" nebyla jednoduše nic jiného než cvičení v produkování papíru?.

     Po pravdě řečeno, astronomové zabředli do mnoha, mnoha spekulací ohledně záhadné povahy Iapeta po doslova stovky let: počínaje zdrojem a původem "temné strany Iapeta". Zde (dole - díkyTilmannu Denkovi z týmu Cassini) je pouze několik z nejčerstvějších spekulací o Iapetu, nabízených profesionálními astronomy (včetně několika dalších současných členů týmu Cassini?) ve snaze vysvětlit tuto "nejstarší hádanku planetologie".

       Pak jsou zde (opět díky Denkovi - dole) nejnovější doslova "zcestné" objevy Cassini týkající se Iapeta ? a snimi spojené "vědecké spekulace".

       ? "jeho původ je doposud hádankou a žádná podobná geologická struktura nebyla pozorována nikde v solárním systému?"

       Přesně tak, než se obvyklé geologické spekulace týmu Cassini snažící se "vysvětlit" jeho nenadálé "unikátní struktury solárního systému" (v překladu: "nemáme žádnou předešlou zkušenost s touto věcí ať je to cokoliv ? z žádné předešlé planetární mise ? ale zde je co si myslíme, že by to mohlo přesto být?") objevily netrvalo dlouho:

       ? není dosud jasné je předěl horským pásmem, které vyvrásnilo nahoru, nebo rozsáhlá trhlina na povrchu skrze kterou materiál z vnitřku Iapeta vyvřel na povrch a akumuloval se lokálně, čímž zformoval tento předěl?"

      Překlad: "Musí se jednat o horský masív ? správně?"

      Ale příliš brzy se tato oficiální ojedinělá spekulace o původu "Iapetovy zdi" zvrhla ? do snahy využít tuto "neznámou" k vysvětlení - prostřednictvím další spekulace - další staletí staré "neznámé"?

      ? takže Cassini regio (temná elipsa) by mohla mít svůj původ v pahorkových erupcích, ve kterých se tmavý drobný materiál nahromadil na povrchu jako spad, možná v součinnosti s vytvořením rovníkového předělu?.

     Takže když kritici hledí s posměchem na "vědecké spekulace" - mějte na paměti, že VEŠKERÁ opravdová věda začíná přesně takovou spekulací .. dokonce i ta z NASA. Neexistují žádné výjimky. Politickou pravdou je, že určité "spekulace" týkající se Iapeta jsou z tohoto hlediska zkrátka na "schváleném seznamu" ? a ostatní jsou pečlivě "zapovězeny"--

      Takže zde (níže) jsou některé z našich vlastních "vědeckých spekulací" ohledně Iapeta - smíchané s některými překvapivými novými fakty.

     Užijte si to.

      OK, začněme s tou velkou: co k čertu Iapetus je!?

      Vlastně je jednodušší začít s tím co není: zcela zjevně ne přirozený nedotčený měsíc?.

     Nejlepší důkaz tohoto extrémně kontroverzního tvrzení jsou vlastní snímky a měření NASA. Přirozené planetární objekty nemají "hrany a plochy" - což je nepřímo připuštěno dokonce v citacích zveřejněných vlastních studiích týmu Cassini (níže).

       ? Jenomže, jako v datech Voyagera (8), zjevný zřetelný elipsoid nelze vzhledem k neobvykle nepravidelnému tvaru Iapeta nalézt. Předběžný trojosý výsledek horizontu v těchto a dřívějších datech je 732, 726 a 722 km pro tři poloměry?.

      Jak jsme uvedli dříve, přirozené objekty solárního systému větší než přibližně 250 mil v průměru jsou kulaté! Fyzika skrývající se za tím je velmi jednoduchá: pokud nejsou tvořeny velmi pevnými kovy (jako železo) vlastní gravitace jakéhokoliv objektu složeného z běžných "silikátů" (kamene) přesahující určitou velikost zhroutí všechny "hrany" do koule.. takže jak víme, že Iapetus není tvořen takovým "těžším materiálem" (myslím tím, že některé meteority jsou železné?) který by pak mohl podporovat vyšší "stovky mil dlouhé hrany" - i přes 1/40 pozemské gravitace vypočtené pro tento povrch?

      Jednuduše: měření sondy.

     Počínaje průlety Vouyagera v 80. letech  po nyní mnohem větší přiblížení Cassini v prosinci 2004 rádiová sledování sondy poskytla velmi přesná měření Iapetovi gravitační síly ? a od toho pak hmotnosti. Toto nám, při rozčlenění do změřeného objemu "trojosého elipsoidu" zmiňovaného dříve (výše), dává celkovou hustotu Iapeta. A hustota přirozeného planetárního objektu přímo souvisí s jeho průměrným složením.

     Když nám hustota vychází pouze kolem 1,1 gramu na centimetr krychlový, je Iapetova průměrná hustota o hodně pod čistým železem (7,87 g/cm3). Ve skutečnosti se ani nepřibližuje k hustotě kamených meteoritů (kamení - cca 3,5 g/cm3) ? ale je blízká čistému vodnímu ledu (0,91 g/cm3) ? s pouhou "hrstkou kamenů" zarytých do něj.

     A takový přírodní "ledový objekt" jednoduše nemůže přečkat (v souvislosti s vlastní gravitací) na míle vysokou úhlovou geometrii, kterou sama NASA na Iapetu naměřila!

     Ergo: něco PODSTATNÉHO na Iapetu není přírodního?

     Následující otázka musí být: co přesně?

     Uspořádaná, opakující se pravoúhlá trojrozměrná geometrie, kterou jsme objevili napříč Iapetovo povrchu (dole) je rovněž cizí jakémukoliv přírodnímu procesu ? obzvláště v tomto měřítku. Rovněž to silně podporuje nějaký druh "vnějšího, umělého zásahu" - který masívně modifikoval tento "měsíc".

      Nejjednodušší vysvětlení toho všeho - poté co odhodíte "geologii" - je, že někdo navštívil Iapetus před dlouhými, dlouhými časy (vzhledem k počtu impaktních kráterů?) a zanechal na jeho povrchu některé pozoruhodné struktury. Pak, po doslova věcích, konečně dorazila Cassini ? aby ruiny vyfotografovala.

       Je zde u této teorie několik problémů, počínaje přiřazením velkého počtu kráterů viditelných na Iapetově "temné elipse" (níže) skutečně velkému stáří".

      Tradiční datování planetárních povrchů se spoléhá na "počítání kráterů" aby se určilo relativní regionální stáří; čím více kráterů se na snímcích sondy daného povrchu nachází (nahoře). Tím starší se předpokládá že povrch je?.

      Tyto výsledky v řadě grafů (dole), počítají krátery v rostoucí posloupnosti podle průměru na mnoha površích napříč solárním sytémem - počínaje Měsícem - a odvouzjí dočasné stáří těchto povrchů na základě hmotnosti planety, její pozici v solárním systému a odhadovanému počtu potenciálních dopodajících objektů v dané oblasti sluneční soustavy.

      Jediná současně kalibrovaná data o kráterech pochází z oněch méně než 30 let starých přistání Apollo na Měsíci - a astronauty získaných neocenitelných lunárních vzorků se kterými se vrátili na Zemi (doplněných několika sovětskými vzorky z návratových robotických misí Luna). Pečlivá radiometrická měření radioaktivních izotopů (a jejich "dceřinných produktů) v různých kusech kamenů z těchto misí Apollo a Luna umožnila aby byla přiřazena prozatimní stáří základním lunárním kráterovým formacím - a vytvořila tak nejtěsněji možnou "absolutní chronologii" pro kráterové události solárního systému, který zatím vlastníme.

      Všechna ostatní "stáří povrchu" v solárním systému - od Merkura po bezatmosférické měsíce Neptuna - vzhledem k tomu, že nemáme žádné "skutečně podložené vzorky" z jakéhokoliv dalšího tělesa - jsou ve svém důsledku odvozeny od této kalibrované kráterové chronologie ? prvně stanovené pro Měsíc. Zjevně, vzhledem k tomu, že vzdálené prostředí Saturnu je značně odlišná oblast slunečního systému než prostor obklopující Zemi - téměř o jedenu miliardu mil dále od Slunce, a s měsíci jiného složení - tato "kalibrace" může být přinejlepším pouze přibližná.

      Ale co hůř, platila po více než třicet let za definovaného předpokladu - že tato široce rozšířená existence extenzivního posetí krátery - od planety Merkur po měsíce vnějšího solárního systému - je založena na jediné epizodě "pozdního těžkého bombardování" od tehdy nově zformovaného oblaku asteroidů a komet "na počátku" - od zbytků doslova zanechaných po mlhovinové formaci solárního systému před 4,5 miliardami let?.

      A že tato impaktní formace - po počátku prudce klesající - byla téměř konstantní (nebo jen velmi pozvolna upadající?) během následných miliard let (níže)?.

       Takže,  pokud daný planetární povrch vykazuje kráterovou formaci "jeden vedle druhé" (jako centrum Iapetovi "temné elipsy" - dole), pokud nebyl "přetvarován" zřetelnými proudy vnitřní lávy (které Iapetus nemá) - je automaticky předpokládáno, že takový konkrétní planetární povrch musí být velmi, velmi starý .. eventuálně datující se zpět doslova miliardy let ? k onomu období "posledního těžkého bombardování" ke konci aktuální formace solárního systému.

       Tento arogantní předpoklad NASA posledních zhruba třiceti je nyní pravděpodobně velmi, velmi špatný? protože---

      Byla navržena mimořádná alternativa - v průběhu oněch stejných třiceti let - ze strany vědeckého "odrodilce", experta světové třídy na celestiální mechaniku solárního systému: bývalého šéfa sekce celestiální mechaniky Americké námořní observatoře ve Washingtonu D.C., Dr. Toma van Flanderna.

     Van Flandern objevil - a publikoval ve význačných vědeckých časopisech během stejných třech desetiletí - přesvědčivé důkazy o velmi odlišném solárním systému. Jeden vyplěný historií částečně periodických katastrofických destrukcí celých světů ? a vytvářením rozsáhlých oblaků obíhajících trosek .. které nakonec skončily v nárazech na všechny ostatní planety (a jejich měsíce).

    Pokud je Van Flandernova teorie správná, tak pečlivě kalibrovaný oficiální graf kráterů (nahoře) - uvádějící jednu, intenzivní počáteční periodu bombardování nebulárními zbytky ? následovanou značně redukovaným počtem mnohem menších kolizí během během následných věků---

    Je zcela špatný!

     Namísto toho, ve Van Flandernově rekonstrukcích, jak několik následných planet (z mnohem početnějšího původního solárního systému) doslova explodovalo (!) a rozprsklo své šrapnely široko daleko - s explozemi oddělenými do sebe stovkami milionů let - následné "vlny" dopadajících trosek opakovaně kolidovaly s ostaními zbývajícími planetami a jejich satelity a zanechaly přerývaný záznam překrývajících se destrukcí a katastrof ? který doposud pokračuje.

       Za stavu, kdy "veškerá skutečná věda s úspěšnými předpověďmi", Van Flandern učinil před několika lety jednu obzvláště poutavou předpověď  na podporu "hypotézy explodující planety (EPH)".  Ve své studii (2000) učinil ohledně Iapeta následující prohlášení:

       Jak lze vidět na tomto rastrovém snímku Cassini z 8. prosince 2004 (dole), Tomovi predikce v případě EPH a Iapeta NEBYLY výslovně potvrzeny; zřetelně eliptická geometrie "Cassini regio" NEODPOVÍDÁ jeho zjednodušenému modelu "temného poloměsíce" (nahoře vlevo).

      Nekdo to může vidět jako podstatné selhání Van Flandernova modelu. Já ne - z detailních důvodů které trochu rozvedu. Prozatím, na základě našeho vlastního následného objevu zcela nezávislého důkazu EPH (následného ve vztahu k Van Flandernově publikaci "Iapetův test" z r. 2000), je toto zjevné "selhání EPH na Iapetu" v podstatě důsledkem příliš zjednodušeného modelu pro interakci takových trosek z explozí z planety V se samotným Iapetem ? spíše než vnitřního selhání EPH.

       (Mimochodem to je klíčový důvod proč nemůže existovat pouze jediný "vylučovací" test pro jakýkoliv vědecký model ? dokonce ani možnost, že Iapetus by mohl být "měsícem-kosmickou lodí" ? Rozhodnutí, zda daná hypotéza představuje "realitu" či nikoliv musí být založeno na výsledcích řady pečlivých pozorování a predikcí ? protože všichni do jisté míry trpíme "nedostatkem představivosti" ohledně toho jak důvtipná příroda může být. Jak někdo poznamenal "pes je zakopaný v detailech"?).

       Když bylo toto řečeno, jak se model EPH dotýká naší dříve uvedené hádanky: zjištění skutečného stáří Iapeta počítáním množství kráterů na jeho povrchu?? Zjevně, pokud je EPH pravdivá - pak pokrytí krátery "od nevidím do nevidím" pozorované na snímcích Cassini (dole) - na rozdíl od mnoha aktuálních komentářů na internetu - NEMŮŽE odrážet skutečné "stáří á la NASA" tohoto záhadného "měsíce".

       Jedna věc je zcela zřejmá: bez ohledu na to "kdy" se to stalo, něco opakovaně vyráželo duši z toho unikátního saturnského "měsíce"!

      Což nás přivádí zpět k otázce, kterou jsme si položili dříve: pokud hlavní charakteristiky tohoto objektu - jeho tvar, "zeď", udivující povrchová geometrie atd. - jsou v rostoucí míře obtížně vysvětlitelné "geologicky" ? tak potom co je Iapetus: upravený přírodní satelit Saturnu ? nebo dokonce zcela umělý "měsíc"?

      Hlavní důvod proč nemohu věřit, že geometrie, kterou nyní vidíme po celém povrchu Iapeta, představuje pouze "povrchová zařízení" lze vyjádřit v podstatě jedním slovem: gravitace.

      Iapetus, s gravitační silou 1/40 pozemské (1/7 našeho vlastního Měsíce), jednoduše nemůže udržet žádnou rozumnou atmosféru po jakýkoliv časový úsek. To by činilo rozsáhlou geometrii ("povrchové konstrukce"), které vidíme na Iapetu, totálně nepraktickými ? pro dřívější povrchové obývání.

       Tento koncept "udržitelné atmosféry" není v astrofyzice nový; Sir James Jeans prováděl výpočty a psal o planetárních a satelitních měrách úniku atmosféry začátkem 20. století, za použití nově objevené atmosféry na vzdáleném málo hmotném Titanu (v r. 1908) jako teoretického potvrzení svých výpočtů týkajících se toho jak atmosférická teplota planety/měsíce (která určuje průměrnou rychlost plynných molekul a atomů - dole - v závislosti na jejich hmotnosti), spolu s únikovou rychlostí (vztažené k povrchové gravitaci), určuje jak dlouho taková atmosféra může být udržena. Jeho klasické dílo, rozšířené o aktuálnější výpočty a pozorování týkající se toho, jak energetická magnetosféra obřích planet (jako Saturn) může smést atmosféry z jejich nízkohmotných satelitů pryč do vesmíru, dobře objasňuje, že nikdo nemohl nikdy vytvořit rozsáhlé obytné komplexy na Iapetově povrchu.

       Nicméně pokud geometrie, kterou vidíme na Iapetu byla součástí zbytků dřívějších podpovrchových staveb ? odkrytých buď katastrofickým bombardováním nebo mnohem delším působením meteorické eroze překryvných povrchových vrstev ? pak celá myšlenka, že Iapetus je nějaký druh "kosmické základny" - nebo dokonce sestavená "kosmická stanice měsíčních rozměrů" .. začíná dostávat větší smysl.

      Bylo to po analyzování těchto atmosférických měr a překvapivých snímků představených Cassini - obzvláště Iapetův bizarní geometrický tvar .. kdy jsem dospěl k prozatimnímu závěru, že Iapetus nebyl "postaven na povrchu" ? natolik, že musel být pečlivě navržen!

      A od doby kdy se to stalo se jeho "osídlení" přihodilo mnoho?.

      Druhou hlavní stopou svědčící  ve prospěch této radikální myšlenky byla Iapetova oběžná dráha.

     Všechny ostatní "obvyklé" měsíce - od maličkého Mimase (cca 250 mil v průměru) po Titan (cca 3200 mil v průměru) - obíhají v rovině Saturnova rovníku, spolu s triliony částic tvořících prstence (níže).

       Iapetus je odlišný. Ačkoliv je třetím největším satelitem (po Titanu) - se svými více než 900 mílemi v průměru - jak jsme uvedli dříve, Iapetus obíhá značně nakloněný ke zbytku Saturnových měsíců (níže) - asi o 15 stupňů ? a přes dva miliony mil (cca 60 Saturnových poloměrů) daleko.

      Zploštělé "nebulární modely" mají jak u vířící kondenzace solárního systému z původního oblaku mezihvězdného plynu a prachu, tak u kondenzace hlavních planet v  rámci této zploštělé mlhoviny (dole), potíže s velmi nakloněnými oběžnými drahami; třecí síly a vzájemná gravitační přitažlivost by zkroutily oběžné dráhy formujících se planet nebo satelitů dolů na hlavní rovinu všech ostatních formujících se objektů, dokonce předtím než by byly plně zformovány?

      Velký orbitální náklon třetího největšího měsíce v Saturnově systému ? a vnějších regionech jeho protomlhoviny ? představuje zásadní "problém" tohoto jednoduchého pohledu. Jednou z cest z tohoto problému je vysvětlit "anomálii" jako  důsledek "katastrofické kolize/interakce s jiným protoměsícem", když se Iapetus formoval. Nicméně toto je "ad hoc" řešení - zrozené z nedostatku (ve striktně přirozeném paradigmatu) jakékoliv životaschopné alternativy?.

       Jakmile jednou připustíme (ohromující) možnost, že Iapetus by mohl být umělým "měsícem" - a mohl být záměrně umístěn na takovouto podivnou oběžnou dráhu - "náhodná" povaha tohoto unikátního velkého náklonu (ve vztahu k ostatním stejně velkým saturnovským měsícům - Dione, Rhea atd.) padá.

      Ale stejně "náhodný" je tvar Iapetova nakloněného orbitu ? a jeho precizní vzdálenost od Saturnu.

      Iapetův orbit je extrémně blízko kruhovému - s excentričností pouhých 0,0283 - lišící se od dokonalého kruhu o něco méně než 3%. (Pro srovnání, orbitální excentričnost našeho Měsíce - tělesa, kde mainstreamoví planetologové nyní předpokládají, že se zrodil ze stejné teoretické "kolize" - je 0,0549 neboli cca 6% ? v podstatě dvojnásobek excentričnosti Iapeta!)

     To, že se téměř kruhová, velmi nakloněná oběžná dráha utvořila prostřednictvím "čiré náhody" je skutečně zarážející shoda náhod - pokud za činitele pro dosažení tak nízké excentricity a vysokého náklonu je považována stejně "náhodná" kolizní příhoda, v době kdy se Iapetus formoval.

     A je toho víc.

     Bystrý čtenář zpozoruje, z předchozích úvah, že Iapetus v současnosti obíhá o něco méně než 60 poloměrů daleko od Saturna (59,091 poloměru, mám-li být přesný - dole). Tato odchylka 0,15% -- v umělém modelu kde 60 poloměrů bylo zamýšleno původně - představuje jak moc Iapetus popojel od doby kdy byl "zaparkován" (jako zamýšlená "stanice") na Saturnově oběžné dráze. Tato míra odchylky, ať již v důsledku slapových sil Saturnu/Slunce nebo jiných sil (které budou diskutovány dále), by mohla být další z cest jak odhadnout - jinak než podle počítání kráterů - "kdy" zhruba  se celý zcénář prakticky odehrál?.

       Tato "ideální" vzdálenost Iapeta od Saturnu je "jen tak" také založena na 60 - dalším tetrahedrálním číslu - náhle se objevujícím v první sumerské civilizaci na Zemi před cca 6000 lety ?. Číslo, které perfektně zapadá do četných, stejně záhadných tetrahedrálních uspořádání dvou hlavních "kruhových kráterů", o kterých jsme se dříve na Iapetu zmiňovali ? 120/240 stupňů vzdálených od sebe.

      A stejné číslo je rovněž hojně sdělováno prostřednictvím Iapetovo vlastního zarážejícího platónského tvaru!

     Což nás přivádí k další překvapující "náhodě".

    Když si vezmete náklon Iapetova orbitu (cca 15 stupňů) a vynásobíte jej jeho vzdáleností v Saturnových poloměrech (60), výsledkem je průměr současných "trojosých měření"Cassini Iapetova průměru (níže)---

     Cca 900 mil!

    Naměřený Iapetův průměr!!

       (Drobné odchylky mezi "ideálními čísly" a současně pozorovanými údaji mohou být snadno vysvětleny jako drobné změny - k nimž došlo v průběhu doslova geologických časových období - ve vyvíjejícím se orbitálním prostředí iapeta ? opět jako důsledek externích sil solárního systému.)

      Všechna tato čísla - Iapetova velikost, vzdálenost od Saturna a náklon oběžné dráhy - jsou "nezávislé proměnné". To znamená - žádné z nich nejsou automaticky vzájemně navázány nebo nařízeny v žádné ze současných teorií o formování satelitů. Avšak, z nějakého důvodu, všechny se sešli na Iapetu ? tomto bizarním "měsíci" ? obíhajícím Saturn. To jednoduše nedává žádný smysl a pravděpodobnost, že se něco takového stane náhodou - obzvláště že to vyústí v aktuální průměr Iapeta vyjádřený v mílích! - je (skutečně!) "astronomická".

     Ledaže by to bylo navrženo!

     Nyní, pokud Iapetus byl vytvořen (doslovně, "od základů") - aby upomínal na "něco" extrémě cenného a historicky důležitého - jak jeho velikost tak orbitální prvky mohly být snadno precizně navrženy ? jako periodický výraz stejné "tetrahedrální zprávy" včleněné do ostatních aspektů tohoto satelitu ? mnohem větší varianta naší dříve objevené (a rozluštěné) tetrahedrální "zprávy ze Cydonie".

    Kupodivu, když si opět vezmete orbitální náklon Iapeta ve stupních (cca 15) a vydělíte jej cca 60 Saturnovými poloměry, je výsledek 4 ... číslo té planety, kde jsme našli naši první mimozemskou ""etrahedrální""konstrukci.

   Jinými slovy je Iapetus ve skutečnosti časovou schránkou - se svojí vlastní oblíbenou víceúrovňovou zprávou? Zprávou nakonec končící (dole):

    ""Mars je místo kde měla naše celosolární civilizace centrum ? a kde začal její drtivý zánik??"

       Bez ohledu na detaily, hlavní smysl takového propracovaného nadměrně zakódovaného sdělení - pokud je to "sdělení" - by mohl být jedině signalizovat přítomnost životně důležité informace na/v Iapetu, vzhledem k jeho podivné přítomnosti v Saturnovo systému ? komukoliv kdo objeví tento unikátní "měsíc", když  konečně vyvine (znovu vyvine) technologii schopnou znovu dosáhnout Saturn!

     Ale signál, který by mohl být úspěšný pouze pokud ti, kteří jej v této době dosáhnou, pochopí základní, starodávný "kódovací klíč" hyperdimenszionální fyziky: základ 60. Který, mimo dalších důležitých věcí, obsahuje ne bezdůvodný základní důvod pro "kruh o 360 stupních" ? a délku britské míle ? založené na šedesátkové "tetrahedrální geometrii" samotné.

     OK, nyní vidíte kam mířím?.

     V "modelu měsíce-kosmické lodě" pro Iapetus - při ponechání na moment stranou netrviální důvody pro stavbu takového ohromujícího "plavidla" - exstují pouze dva možné smysly původu:

     1) "Loď " od někud, daleko za sluneční soustavou ? určitý druh "mezihvězdné archy" - která připlula do tohoto systému před dávnými, dávnými časy ? a skončila u Saturnu. Nebo 2) kosmická loď "měsíc" postavená uvnitř sluneční soustavy, ze stejně neznámých důvodů ? která rovněž skončila u Saturna - ale s viditelným podpisem, nepochopitelnou "světle-tmavou dychotomií" - která bude vývěskou napříč celým systémem a budoucími milénii jako "anomálie" ? pro navrátivší se nástupce kohokoliv, kdo ji nechal na věčnost kolovat na oběžné dráze?

      Cože to řekl Goldsmith a Owen, zpět v r. 1980??

      ? jediný objekt v solárním systému, který bychom mohli vážně považovat za mimozemskou základnu - přírodní objekt vědomě modifikovaný vyspělou civilizací aby upoutala naší pozornost?.

      Nebo jak já jsem poznamenal jedné noci na "Coast", zřetelně mi to nyní připomíná skvělou průpovídku Kirka ve Star treku IV:

     "Ok všichni ? pamatujete si kde jsme parkovali!"

     "Mezihvězdnou možností" se budeme detailněji zaobírat později. Ale prozatím co takhle "vysvětlení v rámci sluneční soustavy": pokud je Iapetus skutečně zpustlou "kosmickou lodí - měsícem" - kdo ji postavil a odkud asi mohli pocházet ? v tomto systému?

     V souladu s roky předcházejícího výzkumu publikovaného zde na Enterprise, překvapí někoho když zjistí, že odpověď na tyto otázky by nás mohla zavést celou cestu zpět přes sluneční soustavu ? od vzdáleného ledového království Saturnu .. zpět na---

     Mars?

     Co když (spekulujeme, pamatujete?) ? nevyhnutelná, rostoucí měrou potvrzovaná katastrofa, která postihla planetu V - poslední velkou planetu solárního systému, která explodovala ve Van Flandernově modelu, a planetu, kde Mars obíhal jako měsíc - byla předvídána?! Co když skutečná věda planetologie byla tehdy - za použití sofistikovaného hyperdimenzionální modelu - schopna si uvědomit zvětšující se nestabilitu jádra planety V ? staletí nebo dokonce tisíciletí předtím, než bylo odsouzeno k explozi?

     Čelíce tak ohromné ale jisté planetární katastrofě - co by tak neuvěřitelně vyspělá společnost (soudě podle ohromující velikosti ruin stále přítomných na jejím povrchu) udělala?

     Bylo objeveno, že technologicky nemůže být nic učiněno aby se zabránilo katastrofické explozi jádra, jedinou rozumnou alternativou byla masová migrace marťanské populace (nebo rozumě velké její části?) na jinou planetu. A nějakou určitě hodně vzdálenou od vnitřního solárního systému ? kdy dopady takové exploze by byly citelné I miliardy mil daleko?

     A to by volalo buď po mezihvězdné migraci do jiného solárního systému nebo terraformaci jiné planety ? ve vzdáleném prostoru tohoto. Nebo---

    Vytvoření zcela nové "planety"!

    Takže byl Iapetus součástí všech těchto tří možností??

    Jinými slovy, byl Iapetus cíleně navrženou "mezihvězdnou archou" - vytvořenou na základně katastrofy v Saturnovo systému (viz níže), aby přepravila významnou část populace z postiženého marsu (pokud ne I z ostatních světů v celém ohroženém vnitřním solárním systému!) ? ke hvězdám?

    Je to to co nám "číslo 4" - nesmazatelně zakódované v samotném orbitu Iapeta - říká ? napříč milionů mil a doslova milionů let od doby této nepředstavitelné exploze: že to vše směřuje zpět na ? Mars?

     Jestliže se masová mezihvězdná migrace takové rozsáhlé populace ukázala jako nemožná, a včasná ? tak byl sestrojen Iapetus jako "náhradní planeta" v tomto systému - pro malou část hemžící se populace těchto vbrzku zničených světů vnitřního systému (Země, Měsíce, Marsu?) jejichž lidé doslova neměli kam odejít??

    Byla tato "archa" (myslí někdo na Noa??) poté ponechána na oběžné dráze kolem Saturna .. protože - stejně jako v mezihvězdném scénáři nahoře - byl Saturnův systém hojným zdrojem surovin pro její konstrukci, pokud ne životně důležitých zdrojů potřebných k dlouhodobému udržení biosféry pro ty, kteří se "zachrání"? Byl Saturn vybrán rovněž protože byl dostatečně daleko od nastávajícího kataklysmatu aby zajistil přežití ? ale přesto dostatečně blízko teplého středu solárního systému aby bylo umožněno započetí další fáze tohoto mimořádného Plánu---

     Stále více fascinující záhada Titanu - jako doslova "terraformingového projektu Saturnova systému"? Statečného pokusu znovu vytvořit celý nový svět pro zachráněnou populaci z celého k zániku určeného vnitřního solárního systému ? ale dokonce v ještě větším měřítku??

Čekejte další velmi zajímavé informace !!!

-pokračování-