Co vyplývá z aberace světla

          Mnohé lidské nauky uznávají, že další navazující poznávání je neomezené. Soucit lze cítit s těmi, kteří by hlásali ukončení poznání či strnulost na dosavadních poznatcích. Vývoj sám je potrestá, jak známo. Fyzika zjišťuje stále další skutečnosti; zjištěné experimentálně jsou nejdůvěryhodnější. Narazí-li věda na novou otázku, vzniká tím větší zájem o nevyřešený úkol. Může to být zánovní problém skryté energie či hmoty. Gravitační vlny. Význam některých částí lidského mozku nebo úseků DNA v organismu. Jenže jsou zde i starší otázky, které už příliš grantů na výzkumnou činnost nezískají. Vždyť mnohdy nad nimi byla zlomena hůl. Nemůžou být vyřešeny, protože řešení nemají, rozhodne řešitel mířící jiným směrem. Fyzika - tehdy koncem století páry - nesprávně předpokládala, že už skoro všechno ví. Například nevysvětlenou konstantní rychlost světla pak luštil svým převratným přístupem Albert Einstein. Názor zveřejnil ve všestranně revolučním roce 1905. Zastaralým úkolem může být aberace světla stálic při letu Zeměkoule kolem Slunce. James Bradley objevil tento jev roku 1725. Jistý problém vznikl až ve 20. století, i když se mu větší pozornost nevěnuje. V příspěvku Vektor světla v astronomii jsem zvažoval výhodnost diskrétního prostoru pro řešení rozporu mezi aberací světla, vyjádřenou odklonem dalekohledu, a mezi konstantní rychlostí světla v Euklidově prostoru. Problém není zcela jednoduchý. V záležitosti aberace lze uplatňovat i vliv speciální teorie relativity těles, která se pohybují. Jenže teorie v tomto nemá vliv na základní rozpor. Na nesouhlas mezi vektorovým součtem pohybu Zeměkoule se světlem z hvězdy a mezi konstantní rychlostí světla. Rovnoběžník součtu rychlostí ukazuje závislost výsledné naměřené rychlosti světla na rychlosti letu Země. Uskutečněná měření to však nikdy neprokázala. Co tedy rovnoběžník znamená?

         Výhrady I - aberace

         U pozemských zdrojů se aberace neuplatňuje. Názor [1]: "Jednoduché úvahy však ukazují, že ani to není možné, neboť aberace je v tomto případě právě taková, že pozorovatel vidí zdroj světla v každém okamžiku prakticky v tom místě (popř. směru), v němž se zdroj skutečně ocitá. Teorie tedy předpovídá v souhlase se zkušeností, že žádnou aberaci pozemských zdrojů světla nelze zjistit."

        Toto vysvětlení chybějící aberace pozemských zdrojů světla není zcela přesvědčující. Nic není známo o vlivu vzdálenosti zdroje světla na aberaci paprsku.

        Posoudím aberací světla vzdálené hvězdy pozorované ze Země. Pokud by letěla rovnoběžně se Zemí stejným směrem a i rychlostí, pak by přece aberace nastávala úplně stejně, jako když neznáme její skutečný pohyb. Aberace je popisovaná v závislosti na směru přicházejících paprsků. Vliv pohybu hvězdy se neudává. Paprsky jednou vypuštěné nepovažujeme za ovlivněné dalším nebo i předchozím pohybem jejich zdroje.

        Je nesrozumitelné, proč aberace nastává jen u zdrojů světla z jiných slunečních soustav a ne z naší. Nebo snad lze vysvětlení dle [1] prohloubit?

       Kosmologie

       V literatuře lze sledovat pro naměřené rychlosti pohybu, jak se poznatky během desítek let prohlubovaly. Například pro zdroj světla kdesi daleko ve Vesmíru [2]: "H(alfa) linie Lymanovy série ve spektru atomů vodíku změřená na Zemi má vlnovou délku 121 nm, ve spektru je posunuta obrovským Dopplerovým efektem k 551 nm. S relativistickým vztahem je to 272.000 km/s."

        Tedy hmota vodíku se pohybuje rychlostí řádově srovnatelnou s rychlostí světla.

         Později již jednoznačně; rychlost objektů 10x přesahuje rychlost světla [3]:

          "Dvě složky quasaru 3C-273 se od sebe vzdalují. Z úhlového posunutí po obloze změřeného interferometrem se spočetla lineární rychlost 3 miliony km/s. Takže buď je quasar aspoň 10x blíž, než tvrdí kosmologická hypotéza, nebo je chyba v měření či v interpretaci výsledků. Záření může přicházet z více bodů, které se střídají."

        Dál autor připojil i názor o rozpínání prostoru.

        Fyzika zohlednila, že pohyby rychlostmi přesahujícími rychlost světla nejsou v pořádku. Neladí se speciální teorií relativity. Obecná teorie sice dovoluje zpomalení světla - vlivem gravitace, avšak rychlost větší než světelnou nenabízí.

        Proto vznikla nauka o rozpínání Vesmíru. Vzdalující se galaxie nemají vyšší rychlost než světlo, protože to není možné, nýbrž se rozpíná sám prostor [4].

       Výhrady II - kosmologie

       Podstata prostoru nebyla stanovená. Od éteru jako základu se ve 20. století ustoupilo, a prostor buďto existuje, nebo vůbec ne. I to bývá užívaný názor, že jsou jen vzdálenosti mezi hmotami.

       Nejčastěji se nyní odmítá, že by vůbec existovalo úplné vakuum. Popisuje se úloha prostoru mezi hvězdami, jeho využití částicemi.

       Není snadné důvěřovat rozpínání samotného prostoru, když není srozumitelné, co prostor tvoří. Takto je rostoucí prostor doplňovaný tou samou podstatou, opět neznámým prostorem. Tím se axiom speciální teorie relativity o konstantní rychlosti světla obhájí, ale jsou i jiné možnosti řešení.

       Alternativy I

       Jinou cestu, než rozpínání prostoru, je hledání diskrétního modelu prostoru. Způsobem obdobným Einsteinovu přístupu. tedy nejprve vyhledat fyzikální řešení. K tomu například určit mechanický model diskrétního fotonu. Až potom jeho zpracování matematickými metodami. Nebo vyzkoušet konstrukci diskrétního času.

       Uvažuji o nalezení bodové sestavy fotonu, která by respektovala naměření stálé rychlosti světla a současně i aberační vektorový součet, se snížením kmitočtu při aberaci.

       Poznání světla přece není dosud vyjasněné. Často se setkáme s názorem o záhadnosti dvojakého charakteru světla - částicového a vlnového. Americký vědec Miroslav Valach připomněl: "Fotony jsou vlastně řetěz period". Jako částice možná mají přesně určený počet period.

       Einsteinův úspěšný přístup k úkolům popisuje kniha, zdůrazňující vliv jeho první manželky [5]: Carl Seelig píše, že velký matematik Hermann Minkowski, Einsteinův někdejší učitel, který ho dobře znal a byl jeho přítelem, řekl Maxovi Bornovi, pozdějšímu atomovému vědci, když vyšla Einsteinova teorie tiskem: "To pro mě bylo velké překvapení, protože Einstein byl hrozný lenoch a o matematiku se vůbec nezajímal." s. 80

       Einstein --- říkal: "Potřebuji svou ženu. Řeší za mě matematické výpočty." A Mileva to potvrzovala. Na tento hovor se velmi živě vzpomíná dr Ljubomir Bata-Dumič:

       "Vzhlíželi jsme k Milevě jako k bohyni, tak nám imponovaly její matematické schopnosti a genialita. Jednoduché matematické problémy řešila z hlavy a ty, na něž zdatní odborníci potřebovali několik týdnů, vyřešila za dva dny. A vždycky našla originální, vlastní cestu, tu nejkratší. Věděli jsme, že ho (Alberta) udělala ona, že je tvůrkyní jeho slávy. Dělala mu všechny matematické výpočty, zvláště ty, které se týkaly transformací. Fascinovalo nás, jak skvělá matematička to byla." s. 81

        Co vyprávěl Milevin otec svému synovi a jeho přátelům. --- "----. Za všechno, co jsem dokázal a čeho jsem dosáhl, vděčím Milevě. Je mou generální můzou, mým andělem strážným, který mě chrání před hříchy v životě a ještě víc před hříchy ve vědě. Bez ní bych výzkumy ani nezačal, ani nedokončil." s. 81

        "Hlavní věc je výsledek, ne matematika, protože matematikou lze dokázat všechno." Tak se Einstein díval na matematiku, důkazy mu musely poskytnout jiní. Na jednom vědeckém kongresu žertem prohlásil: "Od té doby, co se matematici chopili mé teorie relativity, jí už sám nerozumím."

        Odmítal "šestý smysl" matematického myšlení. Matematikovi Gustavu Ferrierovi, který byl pevně přesvědčený o neotřesitelnosti matematických vzorců, položil na stůl pět sirek a zeptal se ho: "Jaká je celková délka těchto zápalek, jestli každá měří 5 cm?" "Samozřejmě 25 cm." "To tvrdíte vy, ale já o tom pochybuji, protože já matematice nevěřím." s. 91

        Jistě měl na mysli změny délek při pohybu, dle své vlastní teorie. Podceňování matematiky vede k pozdějšímu zdůrazňování.

       Alternativy II

      Jestliže je aberace pozorovaná u světla ze vzdálených hvězd, ale nikdy u zdrojů Sluneční soustavy, pak lze uvažovat o samostatných světech - slunečních soustavách. Nutno rozlišovat ošetření světla, které vniklo do Sluneční soustavy a světla místního.

       Jedna každá sluneční soustavu může být samostatnou souřadnou soustavou, s odlišným diskrétním popisem. Geometrickým, ale i časovým. Této možnosti napovídá názor švýcarského badatele, že časoprostor v jiné sluneční soustavě je o zlomek sekundy posunutý [6].

       Užitím geometrie, kterou nám představuje zrak a sluch, se vyloučí iracionální délka dokonce i z výpočtu obvodu kružnice.

        Alternativy III

        Různé přístupy někdy přicházejí s názorem o jiném stáří Vesmíru, než je údaj současné fyziky 13,7 miliard let. Má to být stáří přes 300 miliard let. Jde zajisté o záležitost komplikovanou. Stěží si někdo myslí, že by současný údaj byl nevyvratitelný.

        Takže nelze zavrhnout ani konstantní rychlost světla c, ke které by však patřila jiná, delší doba trvání Vesmíru. Pak by nebylo potřeba domněnky o pozdějším rozpínání - narůstání prostoru, který už předtím vzdálená galaxie po velkém třesku  překonala. Bylo-li by stáří Vesmíru mnohem větší než soudíme, pak by se galaxie dostaly velmi daleko i bez překonání světelné rychlosti.

        Jenže posuv vlnové délky přicházejícího záření svědčí o mnohonásobně překonané rychlosti světla. To zase nasvědčuje, že poznatek vektorového diagramu aberace může nabízet nejdůležitější skutečnost - rychlost světla jako neomezenou. Pak by tedy Vesmír trval např. stovky miliard let a světlo by se šířilo libovolně vysokou rychlostí.

       Zde už popisované alternativy přecházejí v brainstorming. Nepředložím v tomto článku různé modely graficky.

       Závěr

       Problematiku popisuji jen nepatrným vniknutím do ní. Zkouším na ni uplatňovat základy sdělovací techniky a informatiky.

       Popis Vesmíru jako diskrétní konstrukce s časovou základnou nám nabízí virtuální realitu. Jenže jak uznat možnost podložení světa vlivy, které nevnímáme svými smysly?

       Vesmír si nepředstavuji jako bezbřehou pohádku - za devaterými horami, za devaterými řekami, prostě v nekonečnu. Nýbrž dbám přístupu - co je z principu nevysvětlitelné mechanickým modelem, to nemůže být.

       Diskrétní přístupy si nežádají "rozprávkových" veličin nekonečně malých a nekonečně velkých. Technicky zaměřený člověk může zvažovat i exaktní názor o životě odehrávajícím se v  podmínkách prostoru, který byl připravený předem uměle. Teistický názor - kdysi svou podstatou iluze, dnes spíš virtuální realita.

       Ostražitý byl i Holanďan L.E.J. Brouwer [7]: 

       "Nový intuicionismus je spjat se jménem Brouwerovým. Zavrhuje celou dosavadní matematiku a snaží se ji vybudovat na nových, bezpečnějších základech. Přijímá jen to, co je nějakým způsobem sestrojitelné; co bylo jednou sestrojeno, to se nedá popřít a nemůže to být antinomiemi už nikdy zrušeno."

Literatura

[1] Základy speciální teorie relativity - Václav Votruba. Academia, Praha 1969, s. 86

[2] O kvantech energie, molekulách a vesmíru - Dušan Papoušek. Academia, Praha 1985, s. 172

[3] Vesmír, jaký je - Jiří Grygar. Mladá fronta, Praha 1997, s. 229

[4] Jiří Jersák - Rozpínání vesmíru podle soudobých poznatků. Vesmír 87, leden 2008, s. 40-45

[5] Ve stínu Alberta Einsteina. Tragický osud Milevy Einsteinové-Maricové -  Desanka Trbuhovičová-Guričová. Academia, Praha 2007

[6]  UFO: ...A přece létají! - Guido Moosbrugger. Nakl. ETNA, Praha 1993

[7]  Hra s nekonečnem - Rózsa Péterová. Mladá fronta, Praha 1973, s. 211