Vektor světla v astronomii

          Je všeobecně známo, že změřená rychlost světla se nesčítá s žádným pohybem pozorovatele. S tím souvisí proměnný chod času; rychlejší pohyb objektu zpomaluje jeho čas. Ve prospěch stálé rychlosti světla je nutné uvažovat i změny délky objektů a hmotnosti. Jeden zřetel však upozorňuje, že světlo podléhá vektorovému součtu. V článku promýšlím možnost, která může tento jev vysvětlit lépe, než umožňuje fyzika spojitého prostoru.

         Aberace světla

         Jeden astronomický poznatek o světle nabádá ke zpřesnění známého názoru o konstantní rychlosti světla. Týká se aberace světla (směrové odchylky).

         Záření, přijímané z hvězdy, nutno sledovat dalekohledem nepatrně skloněným ve směru letu Zeměkoule. Avšak za pár měsíců astronom úhel sklonu dalekohledu změní. Země letí kolem Slunce jednou v tom, příště v opačném směru vůči hvězdným paprskům. Podle [1]: "Úhel je závislý na rychlosti Země a na rychlosti světla c". Podle [2]: "Světlo je pozměněno, je fialovější".

         Tento poznatek aberace upozorňuje, že pohyby světla a Zeměkoule se vektorově sčítají. Jenže měření to neprokazují a rychlost světla určují vždy stálou. V posuzování rychlosti světla lze něco prohloubit? Nejsoucí vektorový součet si žádá vysvětlení. Geometricky srozumitelné sčítání dvou vektorů by mělo dát vyšší výsledek, větší rychlost světla, než se pak naměří objektivními metodami. A to vzhledem k tomu, že se posuzují dvě rychlosti pohybu, které svírají pravý úhel. Při posuzování rychlostí Země ve Sluneční soustavě a rychlosti světla c jsou to hodnoty 30 km/s a 300.000 km/s. Aberace činí 20,47 úhlových vteřin.

         Chceme-li mít šanci něco dalšího zjistit o pohybu světla, pak se nabízí spíš diskrétní nežli spojitý prostor. (Diskrétní prostor připodobním šachovnici). Při letu Zeměkoule směrem přímo ke zdroji světla by hypotetické body světla musely dopadat na zem vyšší rychlostí, než je c. Neznámá diskrétní sestava fotonu však může být tak zvláštní, že povede k naměření konstantní rychlosti.

         Lze prohloubit názor na světlo užitím bodů v diskrétních podmínkách? Ve spojitém prostoru je rychlost světla axiomem.

         Možnosti

         Situace ohledně světla vysvětluje teorie relativity. Avšak vektorový součet, který nedokážeme uplatnit, poněkud připomíná nesoulad mezi teorií relativity a kvantovou mechanikou.

         Fyzika, podložená diskrétním geometrickým prostorem, nabízí rozmanitější posuzování, než to umožňuje spojité prostředí. Bodovou naukou se můžou názory prohloubit. Teorie relativity používá spojité prostředí. V něm jsou všechny děje, ve srovnání s diskrétním prostředím, jakoby zprůměrované. Za sto let nebyl přijatý způsob výkladu vektorového "součtu - nesoučtu". Nýbrž diskrétní prostředí umožňuje zavedením pulsního zdroje rozlišovat děje v rámci jedné posice nebo při přesunu mezi nimi.

         Přeskoky bodů lze vesměs popisovat z jedné posice ihned do sousední. Přísně sledovat, kolik má sousedních posic ten který prostor - dle počtu svých rozměrů. Avšak pohyb elektronu kolem jádra atomu není dostatečně plynulý, částice přeskakuje. Proto v hypotetickém diskrétním prostředí zavedu i skoky bodů do dálky. A už tím vzniká mnoho možností, jak dál popisovat diskrétní prostředí. Body při skrytých přeskocích se můžou či nemusí projevovat tím či jiným způsobem. Mimo naše měření přeskočí do vzdálené posice a to během jediného "časového" pulsu, anebo toto nedokážou a přesunou se tam postupně.

         Lze upřesňovat vlastnosti veličiny, kterou posuzujeme při spojitých vysvětleních jako konstantní rychlost světla. Přeskoky bodů v diskrétním prostoru lze zkoušet zavést různými způsoby.

         Diskrétní prostředí

         Ať se zářící hvězda od Země vzdaluje nebo ne, její světlo má konstantní rychlost. Jak ji zajistí spojitý prostor? Lépe by ji umožnilo diskrétní prostředí. Lze ho vytvořit rastrem nachystaných posic prostoru. Elektromagnetické pole by pak tvořily dosud hypotetické body.

        Diskrétní prostor s pulsací

        Lze zavést prostor s odlišnou existencí bodu v klidu a v pohybu. Například se liší svou časovou existencí. Zpomalení času nemusí být spojité; můžou se lišit okamžiky strnutí v pohybu od okamžiků přeskoku o malý úsek. Až zprůměrněním těchto okamžiků zjistíme spojitě zpomalený čas.

        Ať jsou body ovládány nezávislými pulsy. Posice bod uvolní a přesune ho do sousední posice jen na povel pulsu. Takže bod v okamžiku pulsu získává jeden ze dvou možných stavů. Buďto zůstává bod v posici anebo přeskočí do sousední posice. Pohyb ať proběhne jedinou možnou rychlostí, určenou pulsem.

        Puls ať je jednotný pro zavedený diskrétní prostor. Pulsace nabízí promyšlenější organizaci než diskrétní prostor, ve kterém by body přeskakovaly z posice do posice libovolnou rychlostí.

       Konstantní rychlost světla - upřesnění podmínky

       Je možné, že Maxwellova stálá rychlost světla platí v diskrétním prostředí právě pro nepohyblivého pozorovatele, pro nepohyblivý bod. Jiné řešení těžko najít. Vyhledat takový diskrétní model, kdy bodu, který právě v pulsu přeskakuje z posice do jiné posice, se přizpůsobí také fotony vypuštěné předtím a tím mu zajišťují stálou rychlost okolního světla, snad ani nelze.

       Nabízí se zpřesnit podmínku stálé rychlosti tak, aby platila jen pro nehybné body diskrétního prostředí. Vůči nim je samozřejmé, že světlo má vždy rychlost c. Kdežto bodu, přeskakujícímu mezi posicemi, by stálá rychlost letícího okolního světla nepatřila. Takto směrovanému hledání lze snáze dospět k vysvětlení aberace světla a naměření konstantní rychlosti.

        Závěr

        V diskrétním prostoru, ovládaném zdrojem pulsů, lze hledat různé modely, které vysvětlují stálou rychlost světla. Pokud do jedné posice doskakují dva body naráz, a přitom se v ní nezdrží; s každým dalším pulsem přeskočí do další posice, pak v dalším pulsu pokračují v pohybu svými původními směry. To by bylo vysvětlením dvou paprsků, které vzájemně kříží svůj let a v dalším letu se neovlivní.

       Ve srovnání s prostředím spojitým nabízí diskrétní více alternativ ve zdůvodňování jevů teorie relativity. Prostředí, umožňující výhradně přeskoky, tuto nauku přibližuje kvantové mechanice.

       Při prvním zvažování problematiky není potřebné zaujmout současně názor k absolutní souřadné soustavě.

Literatura

[1] Základy astronomie a astrofyziky - Vladimír Vanýsek. Academia 1980, s. 33

[2] Cesta do nitra hmoty - Jiří Čeleda, Josef Kuba. ČVTS, Praha 1981, s. 151

[3] www.tichanek.cz